Konec zrádcův

Údaje o textu
Titulek:	Konec zrádcův
Autor:	Ivan Olbracht
Zdroj:	Rudé právo, 28.11.1952, roč. 33, č. 318, s. 2 Archiv ÚČL AV ČR
Vydáno:	28. 11. 1952
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Proces se Slánským

Před našima očima a ušima probíhá proces, jaký jsme v Československé republice ještě nezažili. Ani co do svého významu, ani co do rozsahu. Před Státním soudem sedí jedenáct typických kosmopolitů, lidí bez cti, bez charakteru, bez vlasti, bez jakéhokoli přátelského vztahu k českému a slovenskému národu a jeho lidu, chtivých, nemilosrdných, upjatých svými myšlenkami jen na boj o moc, na kariéry, na osobní obchody a ovšem na peníze, peníze, peníze. Slyšíme jejich příšernou češtinu a na většině z nich poznáváme, že i když česky vypovídají, čeština že jejich rodným jazykem není. A k těm jedenácti se řadí také tři zdánlivě jiné, ale ve skutečnosti stejně kosmopolitní tváře, t. j. Clementisova, Frankova a Švábova, posledních dvou, žel, dělnického původu, lidí, kteří zradili svou proletářskou minulost a hanebně desertovali z řad svých bývalých spolubojovníků. ostatní jsou dětmi buržoasie, většinou velmi bohaté, dětmi obchodníků a továrníků. A všichni bez výjimky zaprodanci západních imperialistů, všichni špiony.

Ne, to nejsou lidé! Tak nadepsal Karel Konrád svůj nedělní článek. A hledíme-li na to hnojiště kalu a špíny a slyšíme-li, jak se obžalovaní klidně přiznávají k vraždám našich nejlepších lidí, k mučení v gestapáckých táborech, k vyděračství ze zištných důvodů, k okrádání národa a k zradám a novým zradám, máme skutečně ten dojem jako Karel Konrád. Ale, bohužel, jsou to lidé!! A případ československý není v soudobých revolučních dějinách výjimečný. Právě porevoluční doba vynáší na povrch v různých seskupeních (nemusí to být jako v případě našem) podobné živly bez lidských tváří a charakterů. Moc a peníze svádějí. A pro ně jsou některé povahy ochotny udělat všechno na světě. Pamatujeme se přece na procesy s velezrádci v Sovětském svazu, na Zinověva, Bucharina, Trockého, vzpomínáme na přelíčení v Maďarsku s Rajkem a společníky, v Bulharsku se zrádcem Kostovem, v Albánii s Koči Džodzem, v Polsku se chystá soud se zaprodancem Gomulkou. Ze všech podobných zrádců to jediný prozatím nesedí na lavici obžalovaných Tito. Prozatím. A není nejmenší pochybnosti o tom, že i on bude oběšen na šibenici nebo smeten revolucí. Teď prožíváme my něco podobného. V našem případě je jen více špíny. U lidí rozsazených na lavici obžalovaných je tato špína totožná s penězi. Dnes, během procesu, se vyskytují lidoví diletanti-matematici, kteří počítají ty miliardy, o kterých se mluví při přelíčení, a už si tak zjistili, nevím, zda správně, či nesprávně, o kolik byl okraden každý občan republiky.

Kde je tu náprava? Neboť náprava stůj co stůj zjednána býti musí. Ovšem v bdělosti a ostražitosti každého jednotlivého komunisty. Ale to je jen všeobecná direktiva. Také v minulých letech bylo mnoho soudruhů bdělých a ostražitých. A víme o stovkách konkretních upozornění na zrádce a podvodníky. A všechna podání mizela v rozvětvené síti zrádců a jejich pomahačů anebo přímo u Slánského. S mnoha lidmi, kteří podali pravdivá hlášení, bylo zahájeno stranické vyšetřování a byli vylučováni ze strany, byli vydíráni, aby svá obvinění proti podežřelým lidem odvolali, byli překládáni na podřízená místa, z nichž by neměli přehled, byli stavěni před soudy, byli štváni a pronásledováni. Těmito věcmi se jisgě bude zabývat také stranická konference a nové stanovy. Každý občan musí mít právo na odůvodněnou a věcnou stížnost a jistotu, že bude prozkoumána těmi odpovědnými činiteli, k nimž se s důvěrou obrátil. Jsem si plně vědom obtíží tohoto postupu a dovedu si představit, kolika kverulantům a pomlouvačům se otvírají tímto právem dveře. Ale soudím, že by měla být u všech nejvyšších státních a stranických orgánů zřízena zvláštní oddělení (pokud již neexistují) s osobně odpovědnými referenty, kteří by stížnosti včas prozkoumávali a výsledky šetření včas odevzdávali svým nadřízeným. Jen tak bude zjednána náprava. Případ Slánského se opakovat nesmí.

A ještě o něčem bych se rád v tomto článku zmínil:

O odměně za zradu, po desetiletí páchanou na dělnické třídě. Zcela krátce před svým zatčením byl poslán Slánskému rozvědkou CIC tento dopis, který však byl již na půdě Československé republiky zadržen. Píše se v něm: »Dostáváme nyní zprávy, že se vaše situace stává obtížnější a vyslovují se zde obavy a domněnky, podepřené zprávamiz dobře informovaných kruhů, že se předvídá procesování po známém případu Gomulky. Doufáme, že tento dopis vás zastihne ještě včas. Nabízíme vám bezpečný odchod na západ. Podle prohlášení nejpovolanějších míst vám zaručujeme asyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence, vyjímaje politickou kariéru.«

Taková je tedy odměna velezrádci Slánskému za zločinné služby, které prokazoval Americe.

My všichni jsme pracovali se Slánským dlouhá desetiletí, my starší soudruzi jsme s ním pracovali od jeho chlapectví. A přece byl Slánský konfidentem pražské policie od let dvacátých! A nevěděl o tom a nepoznal to nikdo z nás. Pravda, většina dělníků ho neměla příliš ráda. Slánský nebyl člověkem, kterého by si bylo možno zamilovat nebo se lidsky k němu přiblížit. Byl chladný, do sebe uzavřený. V co doufal Slánský? Že se na jeho rejdy nepřijde právě v těchto kritických letech? Anebo když ve svých přípravách už dospěl tak daleko, že vypukne nová válka? Že se stane československým Titem? Že zapojí ČSR do tábora válečných podněcovatelů? Patrně. Jistě však v nic menšího. Hrál vysokou hru, příliš vysokou. Dohrál. A jediní, kdo ho lituje, jsou jeho dolaroví páni.

Jeho konec je potupný. Takhle musí skončit všichni, kdo se zpronevěřili zájmům dělnické třídy, národa a revoluce. A skončí tak.