Kniha lesů, vod a strání/Vločky jdou

Kniha lesů, vod a strání
Doma	Vločky jdou	Vysoko uprostřed lesů

Údaje o textu
Titulek:	Vločky jdou
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	NEUMANN, Stanislav Kostka a Josef ČAPEK. Kniha lesů, vod a strání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Zatáhla se nebesa těžkou šedí sněhovou,
miliony vloček jdou, rozsypou se: hou, hou, hou,
se zemí se nebesa spojí sítí ledovou,
země ztratí špinavá unavenou barvu svou.

Radostí své rozloží bílé plochy veselé,
neubrání se jí ni černé bory na horách,
a jen řeka kalná, mdlá jako z tuhy vyvřelé,
zhltne vločku za vločkou, světélko, jež mizí v tmách.

Spadne k zemi velký mír s šumem skoro neslyšným,
„odpusťme si, co jsme si“ šeptly vrchy, pole, les;
bílé ticho ulehne se životem bezdyšným
v širý kraj a širý klid vanoucí až do nebes.

Krtek spí již v doupěti, v hroudě ztrnul drobný hmyz,
zrno jasně vzklíčené čeká povlak sněhový,
holé stromy svírají zastavené proudy míz,
skála o svých nadějích ničeho již nepoví…

Přes noc spadne bílý div do polí a do lesů,
bílý mír a bílý jas, pokoj všemu stvoření.
K zásypům svým půjde zvěř, v oku klid a bez hlesu,
v hluboký a tichý žleb, kde se vzpomíná a sní.

Sní a čeká… Člověk jen v děrách svých a ulicích
hladem, krví, mozkem štván šílenství svých nezmění;
v bílý den i v bílou noc fičí jeho řev i smích,
neustálý boj o život, neustálé říjení.