Kniha lesů, vod a strání/Střevlíci

Kniha lesů, vod a strání
Strašidla v kraji	Střevlíci	Dedikace

Údaje o textu
Titulek:	Střevlíci
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	NEUMANN, Stanislav Kostka a Josef ČAPEK. Kniha lesů, vod a strání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Zmolinou lesní úzkou, příval vypral ji včera,
kameny umyl v ní a schody nanesl z písku,
v stříbrném vzduchu stoupám do zeleného šera
vzhůru a vzhůru, líbám habr, smrček i lísku
 pohledem vděčným za všecko.

Divím se srdcím šťavelu, hlemýžďům bez ulitky,
naslouchám ptákům, sbírám brouky, laskám se s kvítky
 a mám se za děcko.

Zmolinou lesní stoupám, a legion očí svítících,
kamkoli hnu se, hledí na mne a zrcadlí smích
zelení, jež se blahem dmou zvláhy po dnech sucha.
Je ticho pod klenbou: ze samých smaragdů je složena,
černé a hnědé sloupy ji nesou, černá a hnědá ramena,
 a já mám volného ducha…

Ale teď. Hola! U nohou mých! Co že to chřestí
v tom tichu stráně, jež vláhou nasycena
unyle odpočívá jak pomilovaná žena?
Jako když skřítků ostřičné zbraně zašelestí
 v souboji drobném
 a zdobném.
Hej, hola! Jsou to dva modří střevlíci,
po písku, jehličí, kamenech dolů se valící.
Hej, hola! A ty jsi to, lásko,
zlá, nesvědomitá plavovlásko,
která je ženeš objaté po kamenném loži
 a hloží!

Jaké to divadlo ve zmoli
na lesní stráni!
Samička prchá a zápolí,
šesterem stehen se bráni.

Sameček slepý ze všech sil
za krk ji drží, za kolena.
Tvůj, lásko, dech mu rozpálil
krunýř až do zelena.

Hned dole je, hned navrchu,
a kovově chřestí jim tělo.
Ze svraštělého povrchu
teď jak by to zasršelo.

A teď zas v pevném objetí
se s kamene na kámen řítí.
Oh, jaké dnes tvé zakletí
jim schystalo živobytí!

Ale již vítězný sameček
pod sebou drží ji směle,
a jeho bílý údeček
zdvíhá se, chvěje se vřele,
dobývá skuliny
pro sladké vteřiny —
oh, lásko!

Tak tedy tě, lásko, potkávám ve zmolině lesní,
na tvrdých kamenech, na písku sneseném,
a kol nás jaro svlažené a ničeho, co teskní,
ledaže divoženka v Ukrytu zeleném,
snad lačně, snad zvědavě mým trápí se člověčenstvím,
 jako já ženstvím.

Je ticho pod klenbou, rozpjatou smaragdově,
jen ptáků hnízdících varovné hvízdají křiky!
Stříbrným vzduchem vonným, duchu i tělu hově,
za voláním kukačky jdu, za zlatými pryskyřníky
 v aleje spanilé
 bez cíle…