Kniha lesů, vod a strání/Ojíněly lesy

Kniha lesů, vod a strání
Prosté sloky II	Ojíněly lesy	Spánek únorový

Údaje o textu
Titulek:	Ojíněly lesy
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	NEUMANN, Stanislav Kostka a Josef ČAPEK. Kniha lesů, vod a strání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Ojíněly husté smrky, dlouhé borovice,
zkřehle věsí jehličí své, jak pod bílou plísní;
sněžné skvrny příliš hutně imitují slunce,
sýkor pískot nesmělý chce býti možná písní.

Ojíněly kostry habrů, modřínů a dubů,
na mlází jen hnědé listí schlíple ještě visí;
velké ticho dříme v mlze měkké, šeré, vlhké,
která s jemným steskem věcí důvěrně se mísí.

Ojíněla stébla trávy v sněžnou vegetaci,
jež se láme pod kročejí, neduživě praská,
velcí ptáci vzletí tiše, mizí v srdce lesů:
Samota mě svými prsty hedvábnými laská.

Je v tom trochu života a trochu vlídné smrti,
odhozené iluse a nadějí svět celý.
Sentimentální by byla žena tudy jdoucí,
ale básník slyší všude spodní akord vřelý:

důvěru a klidnou silu v životě i smrti,
pod melancholickou tváři v krásný osud víru…
V chladu stesků ojínělo také jeho srdce,
ale v hlubině zní píseň pohody a míru.