Kniha lesů, vod a strání/Chvála nahoty

Kniha lesů, vod a strání
Dedikace	Chvála nahoty	Lípa

Údaje o textu
Titulek:	Chvála nahoty
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	NEUMANN, Stanislav Kostka a Josef ČAPEK. Kniha lesů, vod a strání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Nad lesy červen plá a nebe safírové,
však pod korunami jen ticha šumí hlasy;
jsou květy nachové, kde pavt oko plove
a syto sladkostí mdle s okvětími hrá si.

Den ohni zlatými sluj smaragdovou třísní
a šerem svatební dech vegetace vane;
od země plíží se pach vlhce černých plísní
a s nebes oštěpy v stín vůně boří kane.

Nad lesy červen plá a ticho vášni voní…
Hle, z němé nádrže teď chochol tryskl vodní
a vrací krůpěje, jež o hladinu zvoní;
proud čirý, stříbrný se rozlil v lesy spodní.

Však není fontán to, ni ptačí hlas to není.
A hasne v korunách již sladká melodie.
Jen ticho chvěje se ve žhavém rozníceni,
a stébla kloní se: Což Veliký Pan žije ?

Snad vyšel s píšťalou na stráně hledat panny.
Je lačná vteřina a červen mocně velí.
Snad dívka vyšla si a hlas má vytepaný
svou touhou jako šperk, jenž zajal plamen skvělý…

Oh, možno aspoň snít ve věku běd a muky,
že dívka vyšla si a náhle stála nahá
tam dole v pasece, kde pod starými buky
je tráva vysoká a laskavá a vlahá?

Je možno aspoň snít o sladkém těstě v kvasu,
o krásné nahotě, jež lesům v pospas dána,
by souzvuk doplněn byl snopem plavých jasů,
v němž látka zápalná pro naše smysly stkána ?

Nic není krásnější nad toto kladné dílo,
jež s cetkou nepadá, nemizí se závojem;
v něm na sta souhvězdí a jitřních střel se slilo
ve fontán zářných gest a prazákladní pojem.

Je možno pochopit, že mythus šperků zmate,
že napověděné a poloskryté dráždí.
Jsou lesti ničemné, jsou úskočnosti svaté.
Pro modlu zastřenou se člověk lehce vraždí.

Však ženy nahota je život sám, ne modla,
blesk ozařující směr z abstrakcí a stínů!
S nebesy země se v úsměvu jejím shodla,
jenž mimo zásluhu a mimo všechnu vínu.

Když křídla rozepne, žár zkojíš jejich žárem;
s jich spánkem hedvábným tě hudba zpije svěží,
jak lázeň pod strání a okouzlení tvarem,
když kolem jara sen a třešní květy sněží — — —

Oh, možno aspoň snít v den červnového kouzla,
že dívka vyšla si a zjevila se nahá,
by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla,
dar přepositivní a kořist nad vše drahá,

do loktů mužových, jenž o hmotě pěl zkvetlé,
jež zraje na slunci a z půdy šťávy ssaje,
o náboženství svém, jež konkrétní a světlé
bez marných abstrakcí stem žhavých barev hraje?