Kniha apokryfů/Pilátův večer
| Kniha apokryfů Karel Čapek | ||
| Ukřižování | Pilátův večer | Pilátovo krédo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pilátův večer |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Menší prózy. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Menší prózy. Praha : Československý spisovatel, 1992. (Spisy / Karel Čapek; sv. 10). ISBN 80-202-0377-X. |
| Licence: |  PD old 70 |
Toho dne večeřel Pilát se svým pobočníkem: byl to mladý poručík Suza, rodem z Kyrenaiky. Suza ani nepozoroval, že je místodržitel nějak zamlklý, a vesele žvanil rozjařen tím, že poprvé v životě zažil zemětřesení.
„To vám byla švanda,“ hlaholil mezi jídlem. „Když se po obědě udělala ta tma, běžel jsem ven podívat se, oč jde. Na schodech se mně zdálo, že mně z ničeho nic brkly nebo ujely nohy či co, – no, k smíchu to bylo; namouduši, Excelence, jakživo by mě nenapadlo, že tohle je to celé zemětřesení. A než jsem se dostal za roh, už proti mně běží úprkem nějací civilisté s očima navrch hlavy a křičí: Hrobové se otvírají a skály se pukají! Těbůh, povídám si, že by zemětřesení? Člověče, říkám si, máš ty štístko! To přece je dost vzácný přírodní úkaz, že?“
Pilát pokynul. „Jednou jsem už viděl zemětřesení,“ řekl. „To bylo v Cilicii, počkej, bude tomu sedmnáct let – tak nějak. Tehdy to bylo větší.“
„Ono se dohromady nic nestalo,“ hlásal Suza bezstarostně. „U brány k Hakeldamě se udrolil kousek skály – ano, a na hřbitově se otevřelo pár hrobů. Se divím, že tady pochovávají tak mělko, stěží na loket. Však jim to v létě smrdí.“
„Zvyk,“ zabručel Pilát. „Například v Persii vůbec nepochovávají. Položí mrtvolu na slunce a je to.“
„To by se mělo zakázat, pane,“ mínil Suza. „Z důvodů hygienických a podobně.“
„Zakázat,“ mumlal Pilát. „To bys jim musel pořád něco poroučet a zakazovat; to je špatná politika, Suzo. Jen se jim neplést do jejich věcí – pak je aspoň pokoj. Když chcete žít jako zvěř, tak spánembohem. Ach, Suzo, já už viděl mnoho zemí.“
„Ale to bych rád věděl,“ vracel se Suza k svému největšímu zájmu, „z čeho se udělá takové zemětřesení. Třeba jsou pod zemí nějaké díry, které se z ničeho nic sesují. Ale proč by se při tom tak zatměla obloha? To mně nejde na rozum. Ráno přece byl takový obyčejný, jasný den –“
„Prosím za odpuštění,“ ozval se starý Papadokitis, Řek z Dodekanesu, který jim posluhoval. „Ono se to dalo čekat už od včerejška, pane. Včera byl takový rudý západ, pane, a já povídám kuchařce, Myriam, zítra bude bouřka nebo cyklón. A mně, povídá Myriam, bolí v kříži. Něco se dalo čekat, pane. Prosím za prominutí.“
„Něco se dalo čekat,“ opakoval Pilát zamyšleně. „Víš, Suzo, já jsem dnes také něco čekal. Od rána, kdy jsem jim vydal toho muže z Nazaretu – já jim ho musel vydat, protože římská politika se zásadně nemíchá do domácích věcí, pamatuj si to, Suzo, čím míň mají lidé co dělat se státní mocí, tím spíše ji snášejí – u Joviše, kde jsem přestal?“
„U muže z Nazaretu,“ pomohl mu Suza.
„U muže z Nazaretu. Víš, Suzo, já jsem se o něj drobet zajímal, on se vlastně narodil v Betlémě – myslím, že se na něm ti zdejší domorodci dopustili justiční vraždy, ale to je jejich věc; kdybych jim ho nevydal, byli by ho jistě rozsápali, a římská správa by byla jen blamována. Ale počkej, to sem nepatří. Mně říkal Ananiáš, že prý to byl nebezpečný člověk; prý když se narodil, přišli betlémští pastýři a klaněli se mu jako nějakému králi. A onehdy ho tady vítali lidé jako nějakého triumfátora. Mně to nejde do hlavy, Suzo. Já bych byl přece jen čekal –“
„Co čekal?“ připomenul mu Suza po chvilce.
„Že snad přijdou ti jeho Betlemáci. Že ho nenechají v prackách těch zdejších pletichářů. Že přijdou ke mně a řeknou: Pane, on je náš člověk a něco pro nás znamená; my vám teda jdeme říci, že za ním stojíme a nenecháme mu ukřivdit. – Suzo, já jsem se skoro těšil na ty lidi z hor; mám už po krk těch zdejších melhubů a sudičů – – A já bych jim řekl: Zaplať pánbůh, Betlemáci, čekal jsem na vás. Kvůli němu – a kvůli vám i vaší zemi. Hadrům na holi se nedá vládnout; vládnout se dá jenom mužům, a ne hubám. Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají; z lidí, jako jste vy, se dělají národy a státy. Říkají mi, že ten váš krajan oživuje mrtvé. Prosím vás, co s mrtvými? Ale vy jste tu, a já vidím, že ten muž dovede oživovat i živé: že jim vnukl něco jako věrnost a čest a – my Římané tomu říkáme virtus; nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce, Betlemáci, ale je to ve vás. Myslím, že ten člověk ještě něco pořídí. Byla by ho škoda.“
Pilát umlkl a roztržitě smetal ze stolu drobečky. „Nu, nepřišli,“ zabručel. „Ach, Suzo, jaká marná věc je vládnout!“