Kniha apokryfů/Lazar

Kniha apokryfů Karel Čapek
Marta a Maria	Lazar	O pěti chlebích

Údaje o textu
Titulek:	Lazar
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Menší prózy. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Menší prózy. Praha : Československý spisovatel, 1992. (Spisy / Karel Čapek; sv. 10). ISBN 80-202-0377-X.
Licence:	PD old 70

I do Betanie došla pověst o tom, že Galilejský byl zajat a odvlečen do vězení.

Když se to doslechla Marta, sepjala ruce a z očí jí vytryskly slzy. „Vidíte,“ pravila, „já jsem to říkala! Proč šel do toho Jeruzaléma, proč nezůstal tady? Tady by o něm nikdo nevěděl – – mohl by tu klidně tesařit – – zařídil by si dílnu u nás na dvorku –“

Lazar byl bled a oči mu vzrušeně planuly. „To jsou hloupé řeči, Marto,“ řekl. „Musel jít do Jeruzaléma. Musel se postavit těm… těm farizeům a publikánům, musel jim říci do očí, co a jak – Tomu vy ženské nerozumíte.“

„Já tomu rozumím,“ řekla Marie tiše a uchváceně. „A abyste věděli, já vím, co se stane. Stane se zázrak. Pokyne prstem a stěny vězení se otevrou – – a všichni Ho poznají, padnou před Ním na kolena a budou volat: Zázrak – –“

„To si počkáš,“ děla Marta sevřeně. „On se nikdy o sebe nedovedl starat. Nic pro sebe neudělá, ničím si nepomůže, leda –,“ dodávala s rozšířenýma očima, „ledaže by Mu jiní pomohli. Třeba čeká, že Mu přijdou na pomoc – – všichni ti, kdo Ho slyšeli, – – všichni, kterým pomáhal, – – že se opášou a přiběhnou –“

„To si myslím,“ prohlásil Lazar. „Jen se nebojte, děvčata, má za sebou celou Judeu. To by tak hrálo, aby – to bych se na to podíval – Marto, připrav věci na cestu. Jde se do Jeruzaléma.“

Marie se zvedla. „Já jdu také. Abych viděla, jak se otevrou stěny vězení a On se zjeví v nebeské záři – Marto, to bude úžasné!“

Marta chtěla něco říci, ale spolkla to. „Jen jděte, děti,“ řekla. „Někdo tu musí hlídat – nakrmit drůbež a kozy – Já vám hned připravím šaty a nějaké placky. Jsem tak ráda, že tam budete!“

*

Když se vrátila zarudlá od žáru pece, byl Lazar zsinalý a neklidný. „Není mi dobře, Martičko,“ bručel. „Jak je venku?“

„Krásně teplo,“ děla Marta. „Dobře se vám půjde.“

„Teplo, teplo –,“ namítal Lazar. „Ale nahoře v Jeruzalémě vždycky fouká takový studený vítr.“

„Já jsem ti připravila teplý plášť,“ hlásila Marta.

„Teplý plášť,“ reptal Lazar nespokojeně. „Člověk se v něm zapotí, pak ho ofoukne zima, a tu to máme! Sáhni, nemám už teď horečku? To víš, nerad bych se cestou rozstonal – – na Marii spoleh není – Co bych Mu byl platen, kdybych se například roznemohl?“

„Nemáš horečku,“ chlácholila ho Marta a myslila si: Bože, ten Lazar je takový divný od té doby – od té doby, co byl vzkříšen z mrtvých –

„Tehdy jsem také chytil špatný vítr, když – když jsem se tak roznemohl,“ děl Lazar starostlivě; nerad se totiž zmiňoval o své někdejší smrti. „To víš, Martičko, od té doby nejsem jaksi ve své kůži. To pro mne není, ta cesta, to rozčilování. Ale to se rozumí, já půjdu, jen co mne přejde ta zimnice.“

„Já vím, že půjdeš,“ pravila Marta s těžkým srdcem. „Někdo mu musí běžet na pomoc; to víš, tebe On – vyhojil,“ dodávala váhavě, neboť také jí připadalo nějak nešetrné mluvit o vzkříšení z mrtvých. „Heleď, Lazare, až ho vysvobodíte, můžeš ho aspoň poprositi, aby ti pomohl, – kdyby ti snad nebylo dobře –“

„To je pravda,“ vydechl Lazar. „Ale co kdybych tam nedošel? Co kdybychom už přišli pozdě? Musíš uvážit všechny možnosti. A co když se to v Jeruzalémě nějak semele? Holka, ty neznáš římské vojáky. Ach bože, kdybych já byl zdráv!“

„Vždyť jsi zdráv, Lazare,“ vypravila ze sebe Marta. „Musíš být zdráv, když On tě uzdravil!“

„Zdráv,“ řekl Lazar hořce. „To snad vím já, jsem-li zdráv, nebo ne. Řeknu ti jen, že od té doby mně ani chvilinku nebylo lehko – Ne že bych Mu nebyl strašně vděčný za to, že mne… postavil na nohy; to si o mně, Marto, nemysli; ale kdo to jednou poznal jako já, ten – ten –“ Lazar se otřásl a zakryl si tváře. „Prosím tě, Marto, nech mne teď; já se seberu – já jenom chvilku – to jistě přejde –“

Marta si potichu sedla na dvorku; dívala se před sebe suchýma, utkvělýma očima, ruce sepnuty, ale nemodlila se. Černé slípky se zastavovaly, aby na ni pohlédly jedním okem; když jim proti nadání nehodila zrní, šly si zdřímnout do poledního stínu.

Tu se vyplížil Lazar z chodby, smrtelně bled, a jektal zuby. „Já – já teď nemohu, Marto,“ koktal, „já bych tak rád šel – snad až zítra –“

Martě se sevřelo hrdlo. „Jdi, jdi si lehnout, Lazare,“ dostala ze sebe. „Ty – nemůžeš jít!“

„Já bych šel,“ drkotal Lazar, „ale když myslíš, Martičko – Třeba zítra – Ale nenecháš mne doma samotného, viď? Co bych si tu počal sám!“

Marta se zvedla. „Jen si jdi lehnout,“ řekla svým obvyklým drsným hlasem. „Já u tebe zůstanu.“

V tu chvíli vystoupila na dvorek Marie připravená na cestu. „Tak, Lazare, půjdeme?“

„Lazar nikam nesmí,“ odpověděla Marta suše. „Není mu dobře.“

„Jdu tedy sama,“ vydechla Marie. „Vidět zázrak.“

Z očí Lazarových pomalu stékaly slzy. „Já bych šel tak rád s sebou, Marto, kdybych já se tak nebál… ještě jednou umřít!“