Kniha apokryfů/Císař Dioklecián
| Kniha apokryfů Karel Čapek | ||
| Pilátovo krédo | Císař Dioklecián | Attila |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Císař Dioklecián |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Menší prózy. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Menší prózy. Praha : Československý spisovatel, 1992. (Spisy / Karel Čapek; sv. 10). ISBN 80-202-0377-X. |
| Licence: |  PD old 70 |
Tento příběh by byl zajisté působivější, kdyby jeho hrdinkou byla dcera Diokleciánova nebo jiná mladičká a panenská bytost: ale pohříchu z důvodů historické pravdy je jí Diokleciánova sestra, letitá a důstojná matróna, podle císařova mínění poněkud hysterická a přepjatá, jíž se starý tyran do jisté míry bál. Proto když se mu ohlásila, přerušil slyšení s kyrenajským místodržitelem (jemuž silnými slovy dával najevo svou nelibost) a šel jí vstříc až ke dveřím.
„Tak co je, Antonie?“ hlaholil žoviálně. „Co bys ráda? Máš zase nějaké pohořelé? Nebo mám něco udělat proti týrání šelem v cirku? Nebo chceš zavést mravní výchovu legií? Tak ven s tím, honem, a posaď se.“
Ale Antonia zůstala stát. „Diokleciáne,“ začala téměř slavnostně, „něco ti musím říci.“
„Aha,“ děl císař rezignovaně a podrbal se v týle. „Ale u Joviše, já mám dnes zrovna tolik co dělat! Nemohlo by to počkat na jindy?“
„Diokleciáne,“ pokračovala neústupně jeho sestra, „já ti jdu říci, že už musíš přestat s tím pronásledováním křesťanů.“
„Prosím tě,“ bručel starý císař, „co tak najednou – po nějakých třech stech letech –“ Podíval se pozorně na vzrušenou matrónu; vypadala pateticky se svýma přísnýma očima a křečovitě sepnutýma rukama, jež pokřivila pakostnice. „Nu dobře,“ řekl honem, „můžeme si o tom promluvit; ale především buď tak hodná a posaď se.“
Antonia bezděky poslechla a sedla si na kraj židle; tím trochu ztratila bojovný postoj, zmenšila se a zmátla se; koutky úst jí změkly pláčem. „Ti lidé jsou tak svatí, Diokleciáne,“ vypravila ze sebe, „a tak krásně věří – – Já vím, kdybys ty je znal – – Diokleciáne, ty je musíš poznat! Uvidíš, že… že pak budeš mít o nich docela jiné mínění –“
„Ale vždyť já o nich nemám žádné špatné mínění,“ namítl Dioklecián mírně. „Já přece vím, že to, co se o nich říká, jsou tlachy a pomluvy. To si o nich vymýšlejí naši auguři – to víš, konkurenční zášť a tak dále. Já jsem si to dal zjistit a slyším, že ti křesťané jsou jinak docela řádní lidé. Velice slušní a obětaví.“
„Tak proč je tolik pronásleduješ?“ ptala se užasle Antonia.
Dioklecián zvedl trochu obočí. „Proč? Prosím tě, to je otázka! Odjakživa se to dělalo, ne? A přitom ani není vidět, že by jich ubývalo. Ty řeči o pronásledování jsou strašně přepjaté. To se rozumí, sem tam jich musíme několik exemplárně potrestat –“
„Proč?“ opakovala matróna.
„Z politických důvodů,“ děl starý císař. „Podívej se, má milá, já bych ti mohl uvést řadu příčin. Například že si to lid přeje. Pro primo to odpoutá jeho pozornost od jiných věcí. Pro secundo mu to dává bezpečné vědomí, že se vládne silnou rukou. A pro tertio je to tady jaksi národním zvykem. Já ti řeknu, žádný rozumný a odpovědný státník nesahá zbytečně na zvykové věci. To budí jen pocit nejistoty a – hm – jakéhosi rozvratu. Má zlatá, já už jsem se za své vlády nadělal novot víc než kdo jiný. Ale to muselo být. Co být nemusí, to dělat nebudu.“
„Ale spravedlnost, Diokleciáne,“ řekla tiše Antonia, „spravedlnost musí být. Já od tebe žádám jen spravedlnost.“
Dioklecián pokrčil rameny. „Pronásledování křesťanů je spravedlivé, protože odpovídá platným zákonům. Já vím, co máš na jazyku: že bych ty zákony mohl zrušit. Mohl, ale neudělám to. Milá Toni, pamatuj si, minima non curat praetor; já se o takové patálie starat nemohu. Vezmi laskavě v úvahu, že mám na krku celou administrativu říše; a, děvče, já ji předělal od základu. Já jsem přebudoval ústavu, já reformoval senát, centralizoval správu, reorganizoval celou byrokracii, nově rozdělil provincie, upravil jejich správní řád – to všechno jsou věci, které se musely stát v zájmu státu. Ty jsi ženská a nerozumíš tomu; ale nejvážnější úkoly státníka jsou administrativní. Řekni sama, co znamenají takoví křesťané proti – proti – řekněme proti zřízení říšské finanční kontroly? To jsou hlouposti.“
„Ale ty, Diokleciáne,“ vydechla Antonia, „bys to mohl tak snadno zařídit –“
„Mohl. A zase nemohl,“ děl císař s určitostí. „Já jsem postavil celou říši na nové administrativní základy – a lidé o tom skoro nevědí. Protože jsem jim nechal jejich zvyky. Když jim dám těch pár křesťanů, mají dojem, že je všechno při starém, a dají pokoj. Milá zlatá, státník musí vědět, až pokud se smí se svým reformováním odvážit. Tak je to.“
„Tedy jen proto,“ děla matróna hořce, „jen proto, abys měl pokoj od těch zdejších flákačů a křiklounů –“
Dioklecián se ušklíbl. „Když chceš, tedy i proto. Ale já ti povím, že jsem četl knihy těch tvých křesťanů a tak trochu o nich také přemýšlel.“
„A co jsi v nich našel zlého?“ vyhrkla Antonia prudce.
„Co zlého?“ pravil císař zamyšleně. „Naopak, něco to do sebe má. Láska a ty věci – třeba to pohrdání světskou marností – Vlastně jsou to docela krásné ideály, a kdybych nebyl císařem – Víš, Toničko, některé věci se mně v jejich nauce strašně líbily; jen kdybych měl víc času – a mohl myslet na svou duši –“ Starý císař uhodil podrážděně dlaní do stolu. „Ale je to absurdní. Politicky naprosto nemožné. Nedá se to uskutečnit. Copak se dá dělat říše boží? Jak by se měla administrovat? Láskou? Božím slovem? Já přece znám lidi, ne? Politicky je to nauka tak nezralá a neproveditelná, že – že – že je to přímo trestuhodné.“
„Ale vždyť oni žádnou politiku nedělají,“ bránila je Antonia horlivě. „A jejich svaté knihy se politiky netýkají ani slovem!“
„Pro praktického státníka,“ děl Dioklecián, „je všechno politika. Všechno má politický význam. Každá myšlenka se musí hodnotit politicky, jak by se dala provést, co z ní udělat, k čemu by vedla. Dny a noci, dny a noci jsem si mořil hlavu tím, jak by se dala politicky realizovat křesťanská nauka; a vidím, že je to nemožné. Říkám ti, křesťanský stát by se neudržel ani po jediný měsíc. Prosím tě, dá se křesťansky zřídit armáda? Dají se křesťansky vybírat daně? Mohli by v křesťanské společnosti být nějací otroci? Já mám své zkušenosti, Toni: ani rok, ani měsíc by se nedalo vládnout podle křesťanských zásad. Proto se křesťanství nikdy neujme. Může být vírou řemeslníků a otroků, ale nikdy, nikdy nemůže být státním náboženstvím, to je vyloučeno. Víš, ty jejich názory na majetek, na bližního, na zavržitelnost všeho násilí a tak dále, to jsou krásné, ale prakticky nemožné věci. Pro skutečný život, Toni, se nehodí. Tak řekni, co s nimi?“
„Snad nemožné,“ šeptala Antonia, „ale proto ještě nejsou zločinné.“
„Zločinné,“ řekl císař, „je, co škodí státu. A křesťanství by ochromilo svrchovanou moc státu. To nejde. Milá zlatá, nejvyšší moc musí být na tomto, a ne na onom světě. Pravím-li, že křesťanský stát není principiálně možný, znamená to s logickou nutností, že stát nemůže křesťanství trpět. Odpovědný politik musí střízlivě vystoupit proti nezdravým a neuskutečnitelným snům. Beztoho jsou to jen přeludy bláznů a otroků – –“
Antonia vstala těžce oddechujíc. „Diokleciáne, abys to tedy věděl: já jsem se stala křesťankou.“
„Ale jdi,“ podivil se mírně císař. „Nu, proč ne? Říkám přece, že to má něco do sebe; a pokud to zůstane tvou soukromou věcí – – Nemysli, Toni, že nemám pro takové věci pochopení. I já bych chtěl ještě jednou být lidskou duší; rád bych, Toničko, pověsil na hřebík své císařství a politiku a všechno – – totiž jen co dodělám reformu říšské správy a takové krámy; a pak, pak bych šel někam na venkov – – a studoval Platóna – Krista – Marc-Aurelia – a toho jejich Pavla, nebo jak se jmenuje – Ale teď promiň; mám nějaké politické porady.“