Klapzubova jedenáctka (1954)/XII

Klapzubova jedenáctka (1954)
XI	XII	XIII

Údaje o textu
Titulek:	XII
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

Sláva byla toho dne v Dolních Bukvičkách veliká. V nekonečných proudech se hrnuly od Kouřimě zástupy kopáčů, lehkých i těžkých atletů, letounů i vytrvalců, vrhačů koule i oštěpu, skokanů i zápasníků, veslařů, cyklistů, boxerů, střelců, plavců, motocyklistů, turistů, aviatiků, kulečníkářů, šachistů, pedestriánů, automobilistů, žokejů, jachtářů, šermířů, tennistů, hráčů a hráček házené, lyžařů, bruslařů, polistů, golfařů, rugbystů, krikeťáků, pěstitelů psů, kanárů a poštovních holubů, rybářů a jiujitsuistů. — Hrnuli se po všech cestách a silnicích, hnali se všemi sportovními vozidly, a lesy kolem Dolních Bukviček hlaholily všemi jazyky. Klapzubovic hřiště bylo obklopeno stožáry se státními prapory, nad severní brankou byla vybudována řečnická tribuna, všude kolem obcházeli prodavači párků, bonbonů a limonády. O 10. hodině byl již smaragdový obdélník hřiště obklopen nepřehledným černým mořem davů. O čtvrt na jedenáctou uvedl předseda slavnostního výboru na řečnickou tribunu šedivého stařečka.

»Káďa! To je Káďa!« zabouřily davy a stařičký Káďa se nestačil uklánět.

Po dlouhé chvíli se konečně hluk utišil a Káďa, chvějící se stařík, přečetl třaslavým hlasem svou řeč. Za stejných ovací vystřídal ho stářím shrbený Vaník, který pro slzy nemohl ani domluvit. Nekonečný jásot však se rozlehl, když se na tribuně objevila jedenáctka Klapzubů s rozrůžovělým tatíkem uprostřed. Kapitán Honza poděkoval několika slovy za účast a chtěl již sestoupit, když byl přerušen novým jásotem. Jedenáct dívek ve veselých sportovních dresech vystoupilo na tribunu. Byly to členky pražské i brněnské Slavie, Úředníků Karlín a třebíčského Achilla, vesměs borkyně slavné a nepřemožitelné, světové přebornice na všecky trati od šedesáti yardů do půl míle, ve skoku dalekém i vysokém, ve vrhu koulí i oštěpem. Přišly, aby jménem ženského sportu poděkovaly mistrům kopané za jejich příklad a zásluhy a na památku jim připjaly drobné slavnostní medaile mistra sochaře Gutfreunda. Klapzubové byli velmi překvapeni a dojati touto nečekanou oslavou a srdce jim velmi bušilo do vyklenuté hrudi, když do ní krásné borkyně vbodly každá svůj špendlík. V tu chvíli mávl V. V. Stech praporkem a vojenská hudba zahrála vítěznou hymnu Klapzubů.

Konečně mohli oslavenci sejít s tribuny k vlastnímu obřadu. U severovýchodního rohu hřiště stál ofáborovaný a ověnčený pluh, do něhož byl zapřažen pár napajedelských koní, kdysi slavných hřebců, dnes však už stářím značně uklidněných.

Starý Klapzuba převzal od vrchního štolby otěže; tu čest, že bude i orání říditi, si nedal vzít. Vyorání první řádky bylo vyhrazeno zástupci vlády. Byl jím ministr zdravotnictví a všichni shledali, že orat dovede ku podivu znamenitě. Zpáteční řádka připadla anglickému vyslanci. Pak přišla řada na předsedu Olympijského výboru, místopředsedu Mezinárodní Footballové Federace, předsedu Svazu, předsedy všech velkých sportovních sdružení, zástupce samosprávy, až poslední řádku vyoral skromný, ale nezapomenutelný pan učitel Jaroušek, první vychovatel hrdinné jedenáctky…

Na celé velké rozloze ideálního hřiště svítila v jarním slunci hnědá převrácená prsť a vrány z lesů usedaly do řádek, aby vytahovaly svůj žížalový podíl…

Zatím hudba se utábořila v podlesí a lidé se rozložili kolem ní na paloucích, ladech a pastviskách, a obrovský piknik zakončil první, oficiální díl slavnosti. Odpoledne se tančilo a večer zas táhly zástupy k nádraží, když byly napřed Klapzubům zazpívaly jejich bojovnou hymnu.

Modravý hedváb večera se snesl na krajinu již docela opuštěnou. Do první tmy svítily jen bílé zdi klapzubovských rodinných domků a jejich samota, lesíkem odtržená od Dolních Bukviček, byla po slávě toho dne ještě osamělejší.

Tím srdečněji a vroucněji bylo však v staré chaloupce, jejíž všechna okénka zářila nezvyklým jasem. U dlouhého stolu v hlavní jizbě sedělo jedenáct Klapzubů a jedenáct dívek, jejichž jména jsou zapsána v tabulkách všech světových rekordů. Starý Klapzuba nepřipustil, aby děvčata, která jim uchystala takové překvapení, byla vehnána do strašlivých tlačenic, jež zavládly toho dne na nádraží. V dohodě s jejich klubovními činovníky přemluvil je, aby přijaly jeho pohostinství. Dva bílé domky byly pro ně ještě odpoledne upraveny a večer, když všechno odjelo, mistryně atletiky zasedly s mistry kopané k společné rodinné večeři.

Bylo to zcela zvláštní kouzlo, jež tyto mladé lidi zachvátilo. Klapzubovi hoši nestýkali se do té doby s dívkami. Vyskytla-li se některá v jejich okolí, byla jim směšná nebo hloupá vší svou náročností a malicherností. Každá se chtěla hned líbit, každá se fintila a kroutila, aby si některého z nich naklonila, a většina z nich běhala za Klapzuby jako blázen. To všechno bylo těmhle zdravým, rozvážným a hrdým hochům protivné, ba měli až strach, aby se některý z nich nedal omámit a nebyl pak pro mužstvo ztracen. Tím však příjemnější bylo pobesedovat s těmito děvčaty. Tady nebylo žádné koketerie a žádného planého žvatlání. Děvčata věděla z praxe, co je běh a jak se musí dýchat, vyptávala se na zkušenosti a praktiky Klapzubů a ti zas s velkou radostí poučovali své nové přítelkyně, jak se dosáhne nejpružnějšího odrazu nebo kdy je nejlépe provésti masáž. Tyhle odborné věci a pak vzájemné veselé vzpomínky na jízdy a starty za hranicemi udržely kolem celého stolu nejsrdečnější hovor, a když Klapzubové doprovodili atletky k jejich domkům a přáli jim dobrou noc, sami si přiznali, že tak milého a kamarádského pobesedování dosud nezažili. A starý Klapzuba je v tom horlivě utvrzoval, a když se chlapci natáhli na své kavalce a postele, chodil ještě dlouho po zápraží a spokojeně báněl z královské lulky. Bylo už po půlnoci, když vrzla vrátka a Klapzubovic maminka na něho potichu zavolala, aby šel spat.

»Hned, hned, matko. Jen bych se ještě rád podíval, jestli je u těch děvčat klidno a bezpečno. Pojď ten kousek se mnou, však je teplo.«

Klapzubka vyklouzla, z boudy vyběhl Voříšek a všichni tři šli podél té slavné oranice k protějším domkům. Bylo tam všude boží ticho a mír, všechna světla zhasnuta, nikde nic, co by rušilo. Manželé Klapzubovi se zase vraceli zpět. Na půl cestě se starý zastavil.

»Tady spí děvčata,« povídal potichu, »a tam spí hoši. Dá Pán Bůh, že z té sportovní slávy šťastně vyplujou do života.«

»Dejž to Pán Bůh, tatínku,« zašeptala Klapzubka. A oba po špičkách vklouzli do spící chaloupky.