Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: X
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 58-77.  
Licence: PD old 70

Kteréhosi dusného srpnového večera stala se ta příhoda —

Nějaký osamělý muž kráčel zahradní cestou; nějaký osamělý a zdálo se, zbytečný muž. By] to manžel. Nebyla to doba, kdy jindy přicházíval. Pražský vlak přijel už přede dvěma hodinami; maličkost však zdržela pánův příchod. Rozhovořil se s kýmsi známým o chystaných podnicích, zdržel se u něho až do chvíle tak pozdní. Nebyla to nedůvěra, která ho nyní vedla. Šel veselý, pokud vůbec dovedl být veselý.

Cosi však v ztemnělé zahradě vyprovokovalo jeho nedůvěru. Sel nyní opatrně, jako by se bál, že vyruší plachého ptáka...

Na konci cesty, až zcela na konci, zahlédl bělavý stín, Co mu říkalo, aby vyzkoumal tajemství tohoto stínu? Mohl to být kdokoliv; služka, vrátná, zahradník.

Stín zdál se blížit. Muž se ukryl v křoví. Nebylo to směšné v jeho věku, hrát si na schovávanou? Ale muž se neusmíval komice příhody; jeho výraz byl ledový a přísný.

Stín se opravdu blížil. A nyní to byly vlastně dva stíny, které, žel, příliš splývaly v jeden. Muž v křoví stál bez hnutí; naslouchal, hleděl. — Nic ho nevyrušilo z té pozice. A byly věci, které ho mohly vyrušit. Ta letní noc volala všechnu lásku.

Ale muž z křoví nevystoupil. Nic nezašelestilo. A milenci přicházeli.

Bylo to dlouhé loučení, k smrti dlouhé pro někoho, kdo by cítil. Muž v křoví necítil však nic než zlobu vlastníka, kterému kradou cenný předmět. Byla to zloba hlavy, a ne srdce; studená zloba, plná smrtícího jedu. Nevybuchla, ale také nedovedla odpustiti. Zloba, která s rozvahou čeká na vhodnou chvíli. Vše takovou zlobu živí: každá vteřina, o níž se prodloužilo loučení, byla palivem pro onen oheň. Oheň? Ne, to nebyl oheň — oheň ničí rychle a okázale.

Klíč zarachotil ve dveřích pro opuštěnou mnohem truchleji než dříve. Nesliboval už polibků ani objetí. Poslední slova, šeptaná do noci, umlkala. Ticho.

Chvíle přešla. Žena se nehýbala. Pobyt na místech, kde před chvíli meškal ještě odešlý, byl jí poslední rozkoší. Stála zde bledá a rozkošná v záři měsíce. Bolest rozchodu dodávala jí půvab tesklivosti, jež není ještě úplným smutkem — —

Muž se zlobou vlastníka tiše vystoupil z křoví. Kráčel volným, klidným krokem k ženě —