Kerenština

Údaje o textu
Titulek:	Kerenština
Autor:	Vincenc Červinka
Zdroj:	Národní listy, roč. 61, č. 147. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	31. 05. 1921
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Alexandr Fjodorovič Kerenskij, Vladimir Burcev

Starý politický spor Burcev — Kerenskij obohacen byl o novou kapitolu. Kdo se zabývali pozorněji vývojem vnitřních poměrů na Rusi od převratného roku 1917, vědí, oč jde. Starý, poctivý ruský revolucionář Vlad. L. Burcev, jenž většinu života ztrávil v cizině v boji proti samoděržaví, vrátil se po vítězné revoluci v březnu 1917 do vlasti, a obnovil v Petrohradě vydávání svého deníku „Obščeje Dělo“. Byl z prvních — tu historickou zásluhu mu nikdo nevezme — kdo bystře rozeznal, jak po začátečních šťastných rozbězích koaliční vláda ruská ocitla se na nakloněné ploše.

Demagogie, slabošské ustupování, licitace radikálních a nejradikálnějších socialistických hesel, současně neschopnost velké a jednotící politické linie vyznačovala druhou koaliční vládu za předsednictví A. F. Kerenského, která tak přímo i nepřímo připravila půdu k druhému, neblahému převratu historického roku 1917 — k převratu bolševickému. Osudné chyby vlády Kerenského; chyby jeho vlastní slabosti, kolísavosti, slepoty, ale i ostatních bezmála všech členů jeho vlády, jsou dnes již do té míry vyjasněny, že o nich sotva bude sporu. Ne nadarmo u nás i v západní Evropě ustálil se a vžil nový pojem: kerenština. Užili jsme jí dost za obou kabinetů socialisticko-agrární koalice. Co dobrých, výborných lidí z našich sibiřských legií, když se vraceli domů v letech 1919 a 1920, pobyli tu sotva týden, ohlédli se po domácích poměrech ve vojště, úřadech, dýchali jen nékolik dní v tom otráveném, demagogií přesyceném ovzduší, spráskli ruce a povzdechli: kerenština! Přímo ze vzduchu vycítili to, co až příliš dobře znali z Ruska.

Ale nechme rekriminací. Ani Kerenskému netřeba jeho slabošství a politickou slepotu vytýkati jako úhonu karakterovou. Nám Čechům především nepřísluší ho souditi. To si obstará jeho vlastní národ. Ve vnitřních politických sporech ruských je s naší strany neutralita příkazem dobrého vychování a světoobčanství. Ale že A. F. Kerenskij zplodil kerenštinu, je nesporný fakt, jako zůstává faktem, že tu kerenštinu (třebaže ne zrovna po panu Kerenském) dělali u nás plná dvě léta naši domácí Tusarové a Klofáčové, jimž neupíráme tím osobní čestnost a vůli dobrou, ano nejlepší. Na štěstí naše domácí kerenština, ač stát hluboko zavedla a těžce poškodila, nenadělala škod katastrofálních a nenapravitelných, jako na Rusi. Rozkladné elementy, které z ní snažily se těžiti, narazily na pevnou zeď národního uvědomění a na tak zdravý a jasný smysl pro celek, pro stát, že dostavilo se vystřízlivění, a z kerenštiny vystonali se i vůdcové dřív, než jí byl zachvácen celý národ.

Vraťme se ke kerenštině ruské. Proti ní nescházelo nikdy bojovníků, a Vl. L. Burcev byl z nich nejhouževnatější a nejdůslednější. Inteligence ruská bohužel byla příliš slabá, rozháraná, rozdebatovaná až ke žvanivosti, a nacionálně neuvědomělá! Snad bylo historickou nutností, aby prožila trapná léta davové emigrace, aby se v ústrcích nehostinné ciziny očistila, a naučila se lépe vážiti si vlasti. Aby pod cizí, neruskou despocií poznala vysokou ethickou cenu vlastní demokratické vlády, aby přilnula víc a těsněji k vlastnímu lidu a místo neplodného theoretisování poznávala jeho potřeby a snažila se tu lid vzdělati a povznésti, neboť jen opřena o něj, může sama něco vykonati a něco znamenati. Inteligence pro inteligenci je mrtvý kapitál.

Ze dne na den Vladimír Burcev za vlády Kerenského upozorňoval ve svém deníku na nebezpečí a zločinné rejdy bolševické agitace. Upozorňoval, radil, prosil, zapřísahal, burcoval, varoval, vyhrožoval zlými konci. Ale mluvil k hluchým uším, rozlil si na konec ocet, stal se obtížným, poněvadž prý se stavěl chytřejším a informovanějším, než slavná vláda, dokonce než její ministerský předseda A. F. Kerenskij, a tak, když pořád naléhal, aby Lenin, Trockij, Radek a spol. byli pozavíráni, bylo zavřeno aspoň — „Obščeje Dělo“. Lenina, Trockého a spol. nechal pan Kerenskij na svobodě, ale zastavil Burcevův deník. To se stalo 21. října 1917 (ruského stilu), a 25. října za 4 dny na to, Lenin s Trockým provedli svůj zločinný převrat, a p. Kerenskij byl nucen utéci z Petrohradu. Burcev posazen do kriminálu. Za několik dní na to pan Kerenskij utekl do Anglie (pardon!, aby mi „Čas“ neposlal zase opravu: odejel do Anglie) a od té doby je zapřisáhlý, zásadní nepřítel bolševiků. Trochu pozdě! Škoda, že to zásadní nepřátelství neprojevil dříve, dokud měl v rukách sílu a moc. Snad, kdyby byl ještě 21. října 1917, v den, kdy podepisoval dekret zastavující „Obščeje Dělo“, místo toho byl podepsal zatýkací rozkaz na Lenina a Trockého — nemusilo dojíti k celé té hrůzné čtyřleté bolševické tyranii na Rusi…

To vše Jsou dnes historická fakta. Vlad. L. Burcev po několika týdnech skoro zázrakem vyvázl z bolševického vězení a dostal se do Paříže. Obnovil tam svoje „Obščeje Dělo“, nejdřív jako týdeník, od loňska jako deník. Na jaře 1919, v době mírové konference, vydal v Paříži dokumentární knihu: Otiskl v ní všecky své stati, kritické články a poznámky, jimiž v Petrohradě v nejkritičtější době před bolševickým převratem burcoval a upozorňoval, co se chystá. Je to čtení skoro sensační, a současně trapné. Závěr té knihy tvoří zmíněný již zastavovaci dekret Kerenského. Kniha se svého času horlivě čtla, přetřásala. Ale události kvapily, každý den a týden přinášel nové a nové a hroznější věci, jež ji zatlačily do pozadí. A. F. Kerenskij mlčel. Nehájil se. Nemohl. Ale hájil ho tisk jeho politické strany, domnívající se, že k vůli své prestiži musí hájiti i jeho prestiž. Hájili ho, ovšem chabě, i jiní, kteří věřili, že jeho politická hvězda zase vzejde.

Teprve tyto dny A. F. Kerenskij po prvé promluvil ve vlastní věci. 22. května totiž Vlad. Burcev ve svém pařížském deníku (č. 310) znova se vrátil k podstatě starého svého sporu s Kerenským, vytýkaje, že mu zastavil jeho list hlavně proto, že jeden z jeho korespondentů na frontě odhalil bolševickou činnost generála Čeremisova, jenž vyplácel subvenci na vydávání bolševického časopiu. Věc generála Čeremisova je v podstatě drobnost málo významná, která dnes, po letech, sotva může zajímati Evropu. Zajímavé a významné je, že A. F. Kerenskij, jenž léta mlčel, na toto obvinění se energicky ozval. Napsal dlouhý dopis pražské redakci „Volje Rossiji“, otištěný tam 28. května 1921. Kategoricky popírá, že byl by deník Burcevův zastavil k vůli aféře s Čeremisovem. A vykládá autenticky, jak k tomu došlo.

Pro důležité pozadí historického dosahu, i pro karakteristiku všeho nezdravého ovzduší doby, jakou bezděky podává autentický výklad Kerenského, i pro nová fakta zde podaná, mám za to, že neškodí věc vyložiti i českým čtenářům. A. F. Kerenskj tedy mluví:

„Věc byla taková: 20. října (1917) v zasedání „komise pro obranu“ Dočasné Rady Ruské republiky (Předparlamentu) ministr vojenství generál Verchovskij neočekávaně, bez vědomí a bez předchozího uvědomění Dočasné Vlády vystoupil s naprosto kategorickým prohlášením, že je nezbytno neprodleně uzavřití mír, i v tom případě, jestliže spojenci nebudou souhlasiti.“

„Všichni, kdo se pamatují na skutečné poměry, v jakých tenkrát bylo Rusko a zejména Petrohrad, představí si lehce, jaké následky byla by měla široká publikace tohoto separátního zločinného vystoupení ministra vojenství, jež se úplně krylo s tou agitací, jakou vedli tenkráte právě v armádě bolševici a němečtí agenti.“

„Ministr zahraničí I. Tereščenko přímo z komise pro obranu pozdě v noci dostavil se do schůze Dočasné Vlády, kde bylo rozhodnuto: 1. dáti generálu Verchovskému dovolenou (!) a uvolniti ho ode všech služebních povinností až do jmenování jeho nástupce, a navrhnouti mu (!), aby neprodleně opustil hlavní město; 2. obrátiti se na všecky redakce s naléhavou prosbou (Dočasná Vláda neměla totiž práva zakazovati publikaci těch či oněch zpráv), aby neotiskly žádných zpráv, poznámek ani komentářův o vystoupení generála Verchovského.“

„Jediným listem, který nedbal prosby vlády a nesplnil svoji vlasteneckou povinnost, ukázal se býti list pana Burceva „Obščeje Dělo“, a za to také z mého nařízení byl neprodleně zastaven.“

Tento poslední odstavec prohlášení Kerenského vytištěn tučně, jednotlivá slova a celé věty odstavců předešlých prokládám já. A F. Kerenskij v závěru svého jistě zajímavého listu prohlašuje, toto že je celý jeho „zločin“ (arci v uvozovkách) a že se z něho nekaje. Chce tím snad řici, že ho nelituje, či že by dokonce i dnes zachoval se podobně? To jest ovšem jeho věc.

Netřeba ztráceti slov o poučkách, které plynou z celé věci. Vl. L. Burcev vytýká Kerenskému, že svou slabostí, váhavostí, slepotou k hrozícímu nebezpečí dopustil se zločinu jakožto odpovědná hlava Dočasné Vlády. Kerenskij na to namítá, že naopak Burcev nekonal vlasteneckou povinnost (!), že nevyhověl naléhavé prosbě Vlády, aby tušoval a kryl zločinnou revoltu zbolševisovaného generála, ačkoli separátní prohlášení Verchovského sám nazývá zločinným, sám připomíná, že bylo v duchu týchž agitací, které dělali v armádě bolševici a němečtí agenti!

Burcev — Kerenskij — jsou dva světy. Kerenskij s celou svou vládou v noci ze dne 20. na 21. říjen — tedy čtyři, pět dní před bolševickým převratem, jsou překvapeni, zaskočeni vlastním ministrem vojenství, který přiskočí na pomoc bolševikům a německým agentům na frontě, a na místě, aby ho okamžitě sesadili a zavřeli, a postavili před válečný soud, dají mu dovolenou, dají mu na ruku, aby opustil Petrohrad (snad aby mohl jít na frontu a tam rozvracet armádu dál?), a sami se rozjedou po všech redakcích — snažně prosit, aby o té ostudě raději nepsali, aby ji přikryli pláštěm milosrdenství… Neboť oni tohle to všechno považovali za vlasteneckou povinnost. Burcev měl o té vlastenecké povinnosti jiný pojem.

Rozvaž a usuď sám, milý čtenáři, kdo jí rozuměl líp, komu dáti za pravdu ve sporu Burcev — Kerenskij. A. F. Kerenskij rozuměl vlastenectví tak, že se neodváží sáhnout na zbolševisovaného generála, ale měl odvahu sáhnout na neodvislý list a zardousit jej za to, že — blamuje vládu. Za čtyři dny na to ta vláda byla na útěku, a Zimní palác ovládli Lenin, Trockij i generál Verchovskij. A pak už ten okamžitý mír s Němci dělali, a skutečně se na spojence neohlíželi.

Je snad již dokonale jasno, čemu se říká kerenština.