Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Katolický sjezd
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 75, č. 178, str. 1
Vydáno: 29.06.1935
Licence: PD old 70

Velký úspěch všestátního katolického sjezdu přímo nutí k vzpomínkám i úvahám o naší politice vůči katolicismu.

Není pochyby, že jeho mezinárodní význam i pro nás je dnes větší, než byl v době převratu. Bolševické tažení proti každému náboženství, nacistický boj proti křesťanství a propaganda nového pohanství přirozeně zvýšilo význam katolicismu, tím spíš, že papež se svou nespornou duchovní, světovou autoritou se postavil v čelo nejrozhodnějšího odporu proti novému pohanství, ať bolševickému nebo pangermánskému. To tvoří i bez formálního sjednocení společnou frontu katolictví, protestantství i pravoslaví a nemůže zůstati bez důsledků pro budoucí sblížení církví. To beztoho je posilováno překvapujícím vzrůstem náboženského cítění milionů a milionů jak mas, tak i inteligence a sice nejen jako reakce na pronásledování, nýbrž jako výraz hlubokého zklamání z materialistické nevíry. Příklad inteligence ruské a to nejen v emigraci, je zrovna v tomto ohledu vic než mnohoznačným pro budoucí vývoj lidského myšlení a věření.

To všecko staví sjezd na mezinárodní výši a zbavuje i jeho odpůrce jakékoliv možnosti považovati jej pouze za stranickou manifestaci. Bylo by to nepozoruměním a zlehčováním jeho významu. Účast papežského legáta a cizích kardinálů i biskupů i tisíců věřících různých národností byla by tím ve svém mezinárodním významu nedovoleně snižována. Tím spíše, že ani u nás převážná většina katolíků není jako taková politicky organisována.

To všecko nás opravňuje, abychom si uvědomili, jak — nestátnicky bylo u nás po převratu pohlíženo na problém poměru katolicismu k svobodnému našemu státu. Netee říci, že by se v tomto ohledu u nás bylo příliš myslilo v prvním opojení svobodou na státní zájmy. Lépe nevzpomínat ku př. na způsob, jakým byl odstraněn mariánský sloup na Staroměstském naměstí, třeba nebylo nejmenší pochybnosti, že tato památka na bělohorské vítězství odstraněna býti musí, na vyhazování křížů ze školních místností, na zbytečné urážení náboženského cítění katolických Slováků, jimž malý vesnický kostel — ne biskupské paláce — byl posledním útočištěm slovenštiny. Nemohu zapomenouti na krásná slova prosby evangelického biskupa dr. Zocha k presidentu republiky, aby nedal ubližovati slovenským — katolíkům!

Cítili jsme všeho toho důsledky v Paříži, kde bylo v boji o Těšín usilovně využíváno proti nám povalení mariánského sloupu…

Konečně i tato horečka přešla a my jsme si poznenáhla navykli státnímu myšlení, a je nanejvýš charakteristické, že vyřešení nejpalčivějších problémů sporů s církví — vzpomínám zejména otázky Husovy — podařilo se všenárodní koalici, Pětce, a to bez příkrého, nesmiřitelného odporu katolické strany lidové. Tím pak byla zahraničnímu úřadu otevřena cesta k jednání o t. zv. Modus vivendi, jenž má pro nás v otázce oboustranného zahraničního církevního majetku eminentně státní význam. Je při tom ovšem přímo překvapující osud diplomatického zastoupení Sv. Stolice u nás. Začalo to nepochopitelným stanoviskem našeho tehdejšího vídeňského vyslance k zástupci vídeňské nunciatury v otázce vlivu státu na jmenování pražského arcibiskupa, pokračovalo odchodem nuncia Marmaggiho po vyvěšení praporů s kalichem na pražském Hradě a končilo odchodem druhého nuncia Ciriaciho, který v otázce Modu vivendi nám ve Vatikáně bezesporně urovnával cesty a nemohl — tentokrát ne naší vinou — dokončiti, na čem tak usilovně a úspěšně pracoval…

Zatím se mnoho změnilo a je dojista velmi význačným, že papež legátem jmenoval Francouze, kardinála Verdiera, stejně, že zrovna tento velmi vlastenecky cítící francouzský kněz tak důrazně ukazuje na sjednocující úlohu katolicismu mezi národy, naši republiku obývajícími, což ještě je stupňováno tím, že se účastní sjezdu také vídeňský kardinál dr. Innitzer, a to dojista ne bez vědomí a souhlasu Vatikánu. Není pochyby, že je toto gesto Vatikánu velmi význačné pro naši mezinárodní pozici. Zrovna v době, kdy v Německu mluví o „divokých“ Čechoslovácích a vítězství Henleinovo by rádi vysvětlili jako zoufalý výkřik utlačovaných Němců, je víra Vatikánu, o poměrech u nás dojista nejlépe zpraveného, že by mohlo býti katolictví pojítkem různých našich národností nejvýmluvnějším důkazem, že o nějakém utiskování Němců ani Maďarů u nás nemůže být řeči. Opravdu utiskované menšiny by žádná náboženská jednota nedovedla smířiti s panujícím, nespravedlivě menšiny utiskujícím národem! Je tedy všecko, co Vatikán pro sjezd katolíků udělal, mezinárodně pro náš stát velmi vážné a cenné.

My ovšem, kteří upřímně vděčíme za toto tak slavnostní uznání spravedlnosti naší národnostní politiky, bohužel, krásných nadějí papežekého legáta nemáme, znajice až příliš bolestně německou psychologii, i těch — věřících. Což však neznamená, že bychom zázrak, kardinálem Verdierem vytoužený, nevítali s upřímnou radostí. Naopak! Ale všemu, po čem touží kardinál-legát, nejlépe posloužíme, neztratíme-li nikdy víru ve vítězství pravdy a spravedlnosti a ničím se npdáme odvrátiti od politiky ušlechtilého, tradičního českého nacionalismu, hotového vše obětovati pro blaho a štěstí národa, ale vždy také ochotného k mírnému soužití se všemi, jichž nacionalismus také je oddanou láskou k svému, nikdy však nespravedlivou touhou po cizím. Naše vlast byla dějištěm těžkých bojů náboženských, a přece svobodni dopracovali jsme se k naprosté náboženské snášenlivosti, která zůstane dojista jedním z pevných a trvalých základů všeho našeho veřejného a státního života. Nelze ztráceti víru a naději, že i v otázkách národnostních k tomu dojdeme, bohužel, ne bez těžkých bojů, pro národ náš, obklopený odpůrci, těžších než pro každý jiný národ! Věřím však, že se i v nejtěžších bojích nezpronevěříme své věrnosti pravdě a spravedlnosti, pro niž jsou nám zrovna katolický sjezd a ideální naděje papežského legáta nejvýmluvnějším svědectvím.