Katův syn/6.
| Katův syn Josef Kajetán Tyl | ||
| 5. | 6. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 6. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 421–422. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jan zanechal zuřivý zástup u strašlivého činu a pospíšil zase k sestře, kteráž vedle nešťastného jinocha polo sedíc pplo klečíc, svrchovaného Pána o milost prosila. I začal honem Lukše prohlížeti a shledal, že mu srdce ještě klepá, a že je toliko silným omráčením poražen. Rychle tedy běžel ku blízké kaluži, nabral do klobouku vody, začal mladíka omývati a ten se pomalu zotavil. Při svém procitnutí cítil nejprve políbení drahé Veroniky, kteráž k vyjádření své radosti ani slov nalezti nemohla.
Jakmile se Lukeš vzchopiti mohl, opustili všickni tři hustou křovinu a vrátili se rozličnými oklikami do města, kdežto se pak mladík u svých věrných přátel až do půlnoci ukryl. Potom šel s Janem k otcovskému domu, a poručiv pacholku, jenž mu otevřel, aby nedělal povyku, vešel nenadále k otci do jizby. Ten seděl v posteli a truchlil pro syna. Když ho nyní spatřil, myslil, že je to klamný sen; ale prudké obejmutí jej přesvědčilo, že je to samá pravda, a tuť zase myslil, že musí radostí umříti.
„Synu, můj drahý synu!“ zvolal. „Ty ani své štěstí nechápeš; tys nyní zbaven všeho trápení, jsi bez hanby a poctivý. Smrt snímá kletbu, kteráž leží na našem pokolení, a tys — mrtev, synu můj!“
„A lidskou krev jsem neprolil!“ zaplesal mezi to mládenec.
„Jdi, opusť naše město, třeba i zemi, a bydli vzdálen od svých nespravedlivých krajanů!“ počal zase otec; „pojmi svou milou Veroniku a miluj ji na věky. Tvoji synové nebudou žádnými katy a ty nebudeš nad svými dětmi plakati, jako já plakal nad tebou. Co jsem pro tebe uhospodařil, zachová tě navždy před chudobou; použij toho k svému prospěchu, nezapomínej při tom na Boha a buď zdráv a — šťasten…“
Nyní musil přestat mluviti, neboť byl tuze velikou radostí seslábnul. Vysvobozený syn ho vřele objímal i přednášel své díky se slzavýma očima a jektavým jazykem, neboť pro velikou míru své rozkoše nemohl slov nalézti.
Ještě dlouhá léta po této události byl živ Lukeš se svou milou Veronikou v hlavním sídle země sousední, i okoušel štěstí tohoto života, a když ležel konečně na smrtelné posteli, požehnával hojný počet ctnostných potomků.