Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Karel Svoboda
Autor: Ladislav Quis
Zdroj: Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 111–113. Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Svoboda (1824–1870)

* 14. června 1824 v Plánici, † 14. září 1870 ve Vídni.

Nejširší veřejnost česká zná Karla Svobodu jen z jeho obrazů, vždyť bylo jí jméno tohoto výborného, bohužel záhy zesnulého umělce při jubilejní výstavě v oddělení uměleckém velmi čestně připomenuto.

Čtenáři Hálkových illustrovaných „Květů“ z let 1867 až do 1870 seznali Svobodu též jako velmi pilného a vynikajícího illustratora, jenž volil si předměty svých vyobrazení výhradně buď z dějin českých a to zase téměř výlučně z dějin doby husitské, nebo z národních písní a pohádek.

Dále známy jsou Svobodovy fresky[1] v letohrádku královny Anny (belvederu) na Hradčanech, jež zde umělec tento v prvních letech padesátých vytvořil.

Ale jak málo mezi námi, a to i mezi staršími, jest těch, kdo by muže toho byli znali. Opustiltě již r. 1851 Prahu a bydlil od té doby až do konce svého života ve Vídni; odtud jen velmi zřídka Prahu navštěvoval.

I mé vzpomínky na Karla Svobodu jsou jen chudé a nečetné, a kladu je sem jen proto, že aspoň něčím rád bych přispěl, když ne ku seznání, aspoň k upamatování na tohoto muže.

První moje vzpomínka na Karla Svobodu tratí se mi téměř v mlze. Bylo to na počátku let padesátých, kdy jsem, jsa hošík sotva více než šestiletý, s otcem svým přijel do Prahy. Nevím již ani, byl-li jsem to tam tenkrát poprvé, ale z chaosu nových a podivných věcí, jež jsem tehda uviděl, vybavuje se mi lidem naplněná pramice na lesklé vodní hladině, přes niž v nedaleku klene se mohutný most a nad ním v pozadí ční ve výši chrám se sterými vížkami a hroty, z nichž všech, jak se mi zdá, splývají ke mně zvuky nesčíslných zvonů a zvonků. A pak opět vidím, jak s otcem vystupuji po širokém schodišti a jak vcházíme do veliké, jasně osvětlené síně. Síň ta jest prázdna, jen po levé straně dveří, jimiž jsme vešli, nalézá se jakés lešení. A s lešení toho slézá nějaký muž, poněkud po domácku obleknutý, vítá se s otcem a hladí mne, schovávajícího se bázlivě za tatínka. Síň ta byla sál v hradčanském belvederu, a muž ten Karel Svoboda, který tu tehda maloval jednu ze svých fresk. Jen matně se pak ještě pamatuji, že jsme s otcem také byli ve Svobodově domácnosti, tuším že buď v bývalé „Papouškově lázni“ nebo v domě protějším.

A pak již po dlouhá léta jsem se s Karlem Svobodou nesešel, ač jsem v letech šedesátých opětně trávil prázdniny s jeho rodinou v Arbelovicích u Dolních Kralovic.

Také r. 1868, kdy Karel Svoboda po smrti své choti se svýma dvěma staršíma dceruškami Annou a Teklou o prázdninách do Prahy zavítal a zde po delší čas se zdržel, jsem se s ním nesešel, meškaje tehda na venku; a vím jenom z úst některých přátel, zejména pak od V. Hálka, že Svoboda v době té také naši Uměleckou Besedu — ač za příčinou ferialní doby téměř opuštěnou — častěji navštívil; a že si tu získal mezi tehdejšími pražskými umělci a literáty mnoho přátel.

Teprve když jsem si v srpnu r. 1869 zajel do Vídně, kdy právě Karel Svoboda provdával nejstarší dcerušku Annu za Slováka, notáře Radlinského, sešel jsem se po druhé — a bohužel také naposled — se vzácným tím umělcem.

Karel Svoboda, tehda muž pětačtyřicítiletý, na pohled plný zdraví a síly, statné postavy, vysokého, výrazného čela a plného vousu, bydlil tehda na Vídeňce ve Flořině ulici, v lázních téhož jména, v kterémžto domě pak rok po té také zemřel. Své atelier měl v třetím patře téhož domu, a byl mu tam milým sousedem krajan, známý rytec Šmíd.

Umělecká dílna Svobodova byla prostá, bez ozdob a drobnůstek, v nichž jiní umělci si libují, a činila dojem spíše přísný. Nebyla příliš veliká. Na největší stěně v levo od vchodu nalézal se karton známého Svobodova obrazu „Přemožení Milánští před Barbarossou“.

Pobyv tehda asi čtrnáct dní ve Vídni, navštěvoval jsem Svobodu dosti často, a podnikali jsme spolu delší procházky, nebo jsme navštívili též v Prateru hostinec „U myslivce“, kam tenkrát Vídeňští Češi zhusta docházeli.

Ve společnosti české Svoboda ovšem rád obcoval a měl tu mnoho milých přátel, s nimiž opět u něho jsem se seznámil. Mezi těmi jmenuji tu jen majitele vychovávacího ústavu a upřímného vlastence Bílku, s nímž Svoboda byl ve stycích dosti blízkých.

V čase tom — zvláště pak po svatbě dceřině — kterémužto sňatku požehnali v kostele Anděla strážce na Vídeňce osobně stařičký farář a slovácký vlastenec Radlinský — byl Svoboda velice vážný ba zádumčivý. V důvěrném hovoru řekl mi kdysi, že nyní, když mu žena zemřela, nic ho již na světě netěší. Ze se mu život zdá prázdným a protivným, a že, až zaopatří i druhou dceru — třetí z dcerušek, Zdeňka, byla tenkrát ovšem ještě dítětem — by nejraději odešel do Černovic a žil tam v klášteře odloučen od světa. Zdá se, že se Svobodovi v Černovicích, kdež po několik let v biskupském paláci maloval fresky (dvanácte počtem), velice zalíbilo. — Jindy v rozmluvě horlil proti všelikým hrám v karty nebo v šachy, pokud se musí při nich přemýšleti, tvrdě, že škoda namáhání takového za účelem tak bezvýznamným, že třeba užiti myšlének pro díla vážná, po práci duševní pak že leda vhodno zabývati se hrou, vyžadující pouze tělesného pohybu.

Českého života uměleckého a to i literárního, jak se tehda u nás jevil, všímal si Svoboda velmi horlivě, vše četl, vše sledoval, a jak jsem seznal z hovorů s ním, jež rád a často o věcech těch zaváděl, byl s osobami i věcmi úplně obeznámen. Každé nové hnutí, každý nový talent srdečně jej těšily.

Při tom Karel Svoboda byl ve Vídeňské společnosti umělecké velice vážen a oblíben. Náležel i k užšímu zábavnímu spolku umělců „die Grüne Insel“; přátely jeho mimo jiné byli tu malíři, záhy zesnulý Arthur Grotgier, původce proslulého cyklu „Vojna“ a Laufberger.

Karel Svoboda byl jedním z oněch umělců, jimž láska k umění nevadí býti šťastnými v domácnosti; ba právě předčasná smrt šlechetné jeho choti Tekly, dcery to známého hudebního skladatele Aloisa Jelena, byla také koncem jeho štěstí. — Zemřel náhle v plném mužném věku, a kdož ví, mnoho-li žal, jejž nesl, podryl kořeny jeho života. — V obcování byl člověk přerozmilý, kdo jej znal, musil jej míti rád. Zachovejtež tedy trochu té lásky dobré jeho paměti.


  1. Fresky tyto jsou: Smrt sv. Václava. Korunovace Vratislava II. a Albrechta Rakouského.