Karel Mat. Čapek-Chod

Údaje o textu
Titulek:	Karel Mat. Čapek-Chod
Podtitulek:	(Zemřel ve čtvrtek dne 3. listopadu o 22. hod. 40 min. v Podolském sanatoriu po těžké operaci střevního nádoru)
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 204–210. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 5. XI 1927
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Matěj Čapek-Chod

K. M. Čapek-Chod překročil letošního 21. února 67. rok svého života, nedosáhl tedy při své smrti ještě ani sedmdesátky, ale zemřel obklopen slávou a svrchovaně uznáván jako málokterý z pokolení, z něhož on čněl do dnešní doby. Jirásek, Herrmann, Holeček nemohou se mu rovnat, poněvadž na ně se hledí přece jen vždycky jako na lidi starší vrstvy, Čapek-Chod však našel nadšené vyznavače právě a spíše také v mladších řadách, byl v nich s upřímnou horlivostí stavěn všude na první místo a čten i vykládán se zjevnou zálibou jako mistr mistrů, jako hlava zvlášť bystrá, úrodná a moderní. Arci, ty mladší řady znají Čapka-Choda jen s jedné jeho stránky, v jeho tvorbě románové a povídkové, nepamatují ho z jeho činnosti novinářské, z času, kdy po začátcích v olomouckém „Našinci“, ve šlechtickém „Hlasu národa“, přešel do „Národní politiky“ a z ní do Grégrových „Národních listů“ (r. 1890), kde psával první polemické nebo zásadní články denních zpráv, až si po patnácti letech vybojoval přístup i do úvodníků jako rázný mluvčí v otázkách moravských smiřovaček nebo rozporů mezi prospěchy církevními a národními. Na kraji denních zpráv i v úvodnících uměl namáčet péro do hustého inkoustu, psát pádnými slovy, s vyhrnutými rukávy a ohromovat množstvím důkladných, řízných masivních obrazců. Když za změn převratových opustil redakci „Národních listů“, byl vlastně ochuzen a mohl toto své účinné umění vybíjet už jenom na užším poli literárním, po případě na těch, se kterými se stýkával docela kamarádsky, ježto neměl proti nim velkých příčin k steskům.

Čapkova-Chodova tvorba beletristická byla původně hodně obmezována jeho zaměstnáním novinářským, skoro se ztrácela mezi ostatní naší hojnou tvorbou krásné literatury a rozvila se k plnému lesku teprve někdy od „Turbiny“ (r. 1916), od níž stále stoupala ve veřejné přízni. Nutno říci, že svými literárními kořeny vychází Čapek-Chod z Jakuba Arbesa, román „Nejzápadnější Slovan“ jako první větší dílo (r. 1894) nesl zřejmé stopy Arbesových vlivů ve svém zpytavém studentovi matematiky, v halucinačních záhadnostech, jež se pojily s tajemným palácem malostranským, v podivnosti objevů a náhod. Na Arbesa navazoval pak Čapek-Chod až do posledních let vášnivosti, s jakou se hroužil do bludišť vědeckých, filosofických, psychologických, metafysických a s jakou pěstoval různé zvláštnosti starožitnického zkoumání nebo odbornické, ojedinělé techniky umělecké. V „Turbině“ jako v „Antonínu Vondrejci“, v některých povídkách hudebních jako ještě v „Řešanech“, všude, kde mohl, vyhlédl a vytvořil si Čapek-Chod nějakého toho badatele, sběratele, pilného hloubavce, odvážného virtuosa, někoho, kdo touží se zmocnit nebo se zmocňuje jakési tajné, unikavé vědy, jakéhosi tajného, neobyčejného umění. Pořád se to u něho hnalo někam, kde je třeba umu a zkumu zcela výjimečného, dovednosti úžasné a ve svém způsobu zázračné. I mezi Čapkovými-Chodovými divadelními hrami je na př. „Begův samokres“ drama, založené jenom na zvláštní, takřka čarodějné střelné zbrani, která v určité chvíli spustí sama od sebe.

Arbesovského druhu byla u Čapka—Choda také jeho náklonnost k materialistickému pojímání světa, ale ovšem pro tu byly u něho ještě podstatnější a bytostnější podmínky nežli u jeho vzoru. Je známo, jak Čapek-Chod, rodilý Domažličan, zakládal si na své obří tělesné mohutnosti a hřmotnosti, jak pohrdavě shlížel na tenké, drobné střízlíky, jež by byl ze svého životního rozkvětu mohl pozdvihnout na dlani vysoko do vzduchu. Nejen v povídkách „Siláci a slaboši“, nýbrž ve všech jeho knihách tlačí se do popředí jeho požitek z kypící, vydatné tělesné hmoty, jeho náruživé sledování jejích všech pohybů a postojů, jeho dělení lidí podle toho, jak tělesně oplývají nadbytkem či trpí chudobou. Život, to je velmi často u Čapka-Choda hlavně ukazování a rozpoutávání tělesné síly, snaha, aby ji co nejvíc bylo vidět, vyhledávání příležitosti, kde by se nejvíc dostala k platnosti. Odtud se vysvětlí, že Čapek-Chod je snad naším nejsmyslnějším spisovatelem, pozorovatelským dychtivcem, u kterého vnadnost zdravého, bujného, lepého a vábnějšího ženského těla vystupuje v tolika nových a nových postavách, v tolika smělých, vyzývavě drastických scénách. A rovněž se odtud vysvětlí, že u Čapka-Choda opakují se zjevy vzdělaných, myslících, duševně pracujících mužů, kteří se vzdávají zápasu se svodem vnadných ženských těl a nechávají se jím podmaňovat bez ohledu na to, jaké duše vězí v těch vnadných tělech. Nejdůmyslnější učenec podlehne v příbězích Čapkových-Chodových třeba služce a vzlétání do nejvyšších duchovních oblastí nikdy není zárukou, že muž neskončí jako milenec a manžel kypré sklepnice, která mu nemůže poskytnout ničeho než své tělesné rozkoše. Někdy, jako u zedníka Kašpara Léna, to podléhání je tragické, ale většinou povznáší se v tom Čapek-Chod k odevzdanému, rozvážnému klidu, který se smiřuje s každou nutností.

Vyvodila by se z jeho materialismu celá soustava románového a povídkového nazírání, líčení, dějového zaplétání i řešení. Čapek-Chod, bývalý výtvarný kritik německých a našich listů, dospěl k sochaři Vilémovi Rozkočovi jako vrcholnému svému hrdinovi jen proto, že měl sám ryze sochařské oči uchvacované všemi tvary, vší dramatickou hrou lidských těl a že sám cítil co nejvíce onen zapalující proud, jenž z živého, výmluvného těla přechází do sochařských prstů. A jak miloval lidské tělo, tak se dával unášet i pohledem na zázračné stroje, ať to byly rotačky v tiskárnách či turbiny pro výrobu elektřiny či dalekohledy hvězdáren či velké, široce rozpjaté kovové stavby. A také životní osud lidský! Romány nebo povídky Čapkovy-Chodovy vybíhaly rády v nějaký divoký zmatek, v nějaký ztřeštěný sběh okolností, jež se zdály být záludným tajným strojmistrem navedeny, sestrojeny a seskupeny k vytvoření té jediné vírné chvíle, jež zabouří, zahlučí a vydá rozhodný závěr jako umletý, „Jindrové“ by se mohli jmenovat jako typický příklad. Vším uzpůsobením směřuje ten materialism k naturalismu, jak jej provozují romány Zolovy, a Čapek-Chod přichyluje se v naturalistických mravech zase k Jakubu Arbesovi, k Arbesovi „Mesiáše“, když si libuje v hromadění a obšírném rozpřádání podrobností, jež prodlévají dlouho a dlouho v zevrubném rozhlížení, nežli se hnou s místa. Vstupte s Čapkem-Chodem do kavárny, kde se hraje kulečník nebo partie šachů, vykročte s ním z vlaku na nádraží, odkud je cesta do městečka, vejděte s ním do místního chrámu Páně, a buďte připraveni, že se v poznámkách a postřezích nad očekávání zdržíte u věcí, o nichž nebudete vědět, kam v příběhu s nimi. Krátké povídky jsou namnoze hospodárnější, rychlejší, střídmější, i v nich proniká však zvyk povídání, jež si všimne každé podrobnosti pro pouhou zajímavost a pastvu vnímání.

Ale, ačkoli tedy třebas „Vilém Rozkoč“ s „Řešany“ připomíná jednotlivostmi Zolovo „Dílo“, nesmí se v naturalism Čapkův-Chodův příliš věřit, s pojmem naturalismu by se tu mnoho nepochodilo, leda snad trochu u „Kašpara Léna“. Čapek-Chod stál nad světem nikoli jako pilný, pátravý, věcný naturalista, nýbrž jako obří obyvatel Swiftova Brobdingnagu, jenž se dívá na lidské hemžení jako na rej zábavných drobnohledných trpaslíků. Jeho záliba v podrobnostech byla libostí v pohodlí, které si dopřeje úplně vychutnávat svět a jeho jevy, potěšit se jejich prohlédnutím a zobracením, zbrousit na nich spokojeně svou pozorovací schopnost, svou důvtipnost a znalost. Jsou labužníci umění, kteří si se skvostnými kousky důkladně pohrají, nežli je odloží z ruky, aby ukázali, jak jim rozumějí, a jsou labužníci románového života, které blaží, že jej mají hluboko pod sebou, že jsou jeho pány, že vidí do všeho jeho složení, že si mohou s nim dělat, co chtějí. Proto Čapek-Chod mluví v ústech svých osob raději nějakou hodně lidovou řečí nežli jazykem vybroušeně literárním, jazykem Růženy Svobodové, proto vyhledává své osoby v besední pohově, kdy si vedou volně po domácku, proto svazuje duševní lidi s nejtělesnějšími, aby je osvobodil ze svěracích kazajek a přinutil sestoupit s výšin do denních triviálnějších nížin nenucenosti. „Větrník“ je označen za román „autoanalyticko-synthetický“, Čapek-Chod chtěl jím přispět k osvětleni tvůrčího plození uměleckého, literárního, všeho podobného, ale píše jej po způsobu důvěrných listů a tak, jakoby se svou „milostivou paní“ seděl uveleben v lenoškách, jež mu dovolují hovorně a napjatě se bavit: odbočí, kam si zamane, přimíchá, co chce, užije každého slova, jež se mu připlete, nadělá kliček a oklik, jak ho napadne, neklade si mezí, nedbá příkazů. Má to svůj oprošťující humor; právě onen, jímž byli prodšeni Swiftovi obři z Brobdingnagu. Dovedl se smát už v pražském „Třetím dvoře“ po případě i takovým příšernostem, jako když se někdo ze zoufalství oběsí, a dovede se smát tím více v „Řešanech“, když se účastní pohřbu mlynářčina.

Hle, v tom tkví jeho modernost, v tom je důvod, proč mohl Čapka-Choda oslavovat i mladší rod literární, jenž tíhne za psinou, výsměchem, karikaturou, ulehčením a projasněním života. Jsou v Čapkovi-Chodovi strašné kapitoly, kdy mezi řádky rýsuje se vidina rtu opovržlivě vyhrnutého: nestojí to všechno za víc nežli za míru šprýmu! Ale což není opovržení bolest? A což ten, který je v dobrých hodinách uměl pročišťovat svou duševní silou k jasu humoru, neosvědčoval hrdinnosti, jaké se všichni musíme přiučovat?