Karel IV. * 16. května 1316

Údaje o textu
Titulek:	Karel IV. * 16. května 1316
Autor:	neuveden
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. XXXIII. (1915–1916), čís. 32. s. 375–376. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	10. 15. 1916
Licence:	PD anon 70
Související:	Autor:Karel IV.

„Karel IV. ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější. Podnes při hlaholu jména jeho rozčilí se každé srdce české, a všechna ústa oplývají úctou i vděčností ku panovníku, který v paměti národní utkvěl co representant nejvyššího rozkvětu i blahobytu vlasti.“

Stručná, ale lapidární charakteristika druhého a nového „otce vlasti“, historiografa Fr. Palackého, mluví za všecky knihy i dlouhé články oslavné. Dnes, po šesti stech letech ční zde postava Karlova takto narýsovaná jako majestátný pomník, vysoko do věků se vznášející. Blahodárné sledy jeho obrovské, požehnané, nadšenou láskou k vlasti vedené činnosti naskýtají se nám při každém téměř kročeji Prahou — jejíž největší z měst, Nové Město, děkuje jemu vůbec za svůj původ i celý rozkvět. Dva mezníky jeho činnosti — krutý úpadek hmotný, právní i duchovní naší vlasti o jeho nastoupení na trůn český a nevídaný blahobyt a rozkvět vzdělanosti i bezpečnosti při jeho úmrtí — osvětlí srovnáním svým nejlépe veškeru náplň zlatorodé jeho činnosti. Z propasti nejhlubšího úpadku, v němž se Čechy před jeho zasáhnutím ocitaly, vyšinuly se jeho prací na jednu z nejpokročilejších a nejšťastnějších zemí v celé Evropě.

Nová epocha a éra zavládla nad Čechami, éra klidného vývoje země, jejíž bohaté dary přírodní i lidové jako jarním sluncem blahodárnou činností Karlovou oživené, vzrostly na skvělou žeň, proslulou po celých věcích a po širých oblastech ciziny. S patrnou radostí, nadšením a úctou píší o něm čeští historikové, a slova Palackého nabývají hymnického vzletu. Jeho výstižné stránky jsou velkolepou apotheosou vznešené povahy a požehnané tvorby Karlovy; z markantních těch rysů vyjímáme:

My Čechové i po pěti bouřlivých stoletích, která uvalila na vlast naši záhuby bez počtu, nemůžeme téměř ani kroku činiti, abychom imposantními pomníky, jež věkům vzdorovati se zdají, upomínáni nebyli na panovníka, kterýž po sobě pozůstavil, duchem svým je obživiv — neb náhodou snad město, ve kterémž žijeme, založeno jest od něho, ulice, kterou kráčíme, vyměřena od něho, chrám boží, ve kterém se modlíme, od něho zbudován, most, po kterém z města do města se ubíráme, od něho postaven, škola, ve kteréž vzdělání jsme nabyli, založena od něho, ba samo to víno vlastenské, kterýmž se žičíme, jeho působením k nám přivedeno — — máme to přesvědčení, že velkolepé idey a podniky, kterými zakládá i chová se blahobyt národů a států, najdou se v působení tohoto panovníka všude uskutečněné — an okrotiv všeliké bujné násilníky domácí, uvedl pořádek, pokoj a bezpečí do všech poměrů, hájil právo a zákon, množil a pojistil důchody státní, zbudil v národu průmysl kvetoucí v obchodu i živnostech, v hornictví i rolnictví, též lásku k naukám i umění, a ušlechtiv mravy, zvelebil i náboženství; — když dále srovnáme Čechy r. 1378, kdež končilo se působení jeho, s Čechami r. 1333, když co správce po prve do nich přijev, nenašel tam ani domu na přebývání ani peněz k nejnutnějším potřebám, ale všecky prameny veřejné moci načisto vyčerpány…

Karel IV. byl muž postavy prostřední a spíše nevysoké; hřbet jeho byl trochu shrbený, hlava i krk tlačící se ku předu; tvář měl širokou a hrubolícou, oči veliké, na čele lysinu a bradu hustou i černou. Prostým suknem odívaje se, beze vší ozdoby šat svůj, sáhající až na kolena, vždy míval zapnutý… Přicházeje do rozličných měst, dával rozhlašovati veřejně, aby každý, kdo měl jaké stížnosti, představil se jemu v určitou hodinu na určitém místě bezprostředně; tu pak zasednuv jako u soudu, trestal bez ohledu na osoby každé nadužívaní moci. Také na hradě pražském odbýval mimořádné takové soudy veřejně, v nichžto i nejchudšímu člověku přístup k němu býval svobodný. Do tajné rady své pojímal osob jen na mále, a i ty spravovaly se prý více jím než on jimi; rozhodovalť se obyčejně sám sebou. Za své ouředníky uměl vždy voliti lidi nejzpůsobilejší.

Pořádnost a touha po pořádku byly přední známka duchovní jeho povahy. Vše okolo něho mělo býti a díti se v pořádku, vše v určitých kolejích pohybovati se. Proto jevil v sobě přirozené povolání k zákonodárství a přísnou spravedlivost; proto všude šetříval práv od kohokoli nabytých, jakož i všech smluv, právně uzavřených; za věku toho, kde knížata z většího dílu jen potud stávali ke slovu, pokud toho žádal vlastní jejich prospěch, on vyznamenával se stálostí a správností ve slibech svých. S pořádností jeho souviselo také bedlivé hospodaření, jak při vládě, tak i v domácnosti jeho, ježto sám řídíval. Jakož býval správným, kdekoli co platit měl, tak dělal se i přesným, kdykoli mu platy na jiných pohledávati bylo. Kdekoli však jednalo se o dosažení věcí velikých, o kupování zemí a panství, o zakládání nových ústavů, o podporování děl uměleckých aneb i o potřebné zjevení se velebnosti císařské, tam neskrbliv nikoli, uměl chovati se i velkomyslně, i nádherně a štědře pospolu. Státní pokladnu či královskou komoru Českou pozůstavil po sobě v ouplném pořádku. O náboženském smýšlení Karla IV., o velké oddanosti jeho ke stolici papežské, o úctě k církvi a kněžím toho aspoň nikdo zapírati moci nebude, že vedlo ho k tomu jenom hluboké a jasné přesvědčení, a nikoli politické zámysly, an po celou dobu života svého zůstal sobě důsledným… Karel IV. bez odporu byl nejučenější císař celé středověkosti a jeden z největších učenců svého věku; na čemž i sám nemálo sobě zakládal. Že stejnou hbitostí mocen byl paterým jazykem, česky, německy, latině, francouzsky a italsky mluviti a psáti, tomu lidé obdivovali se. Známo jest, jak vyznamenával muže učené, s nimiž mu obcovati bylo, jako Petrarku, Boccacia a jiné! On sám byl i spisovatelem v oboru historickém, právnickém a theologickém a zvláště jeho autobiografie vyniká věrností i hojností vypravování, jak velice staral se o povzbuzení a zdar studií domácích dějin Českých, dokazuje ponoukání a podpora, kterou nabyli všickni u něho té doby dějepisci čeští. Známější podnes, nežli květ literatury, bylo zkvétání krásného umění v Čechách za Karla IV.; nejvýtečnější malíře svého dvora jmenoval mezi dvořany (familiares) a poděloval i statky zemskými. Pergamenové malby Zbyška z Trotiny vzbuzují i podnes ještě všeobecné obdivování, převyšujíce co do jemnosti a outlé spanilosti vše, cokoli ze XIV. století zachovalo se v zemích jiných.

Nejpamátnější budovy, jež Karel IV. postaviti dal, byly: Hrad pražský královský, z něhož však velmi maličko až podnes zachovalo se. — Hlavní kostel sv. Víta. — Kostel Karmelitánský, nyní Marie Sněžné na Novém Městě Pražském. — Slovany v Emauzích. — Klášter v Tachově. — Karlov v Praze. — Klášter sv. Ambrože tamtéž. — Klášter sv. Kateřiny. — Klášter Servitův pod Vyšehradem. — Chrám Celestinský na hoře Mojvíně (Ojbíně) v Žitavsku. — Draze ozdobená kaple sv. Václava v kostele sv. Víta. — Podobná kaple všech Svatých na Karlštejně. — Ale nejvelikolepější pomník jeho ušlechtilé mysli bylo založení vysokých škol pražských na valném sněmu dne 7. dubna 1348, kterýžto den skrze to stal se památným v dějinách Českých. Zakládací listina její vydaná pod zlatou bullou. Ústav ten byl u Karla IV. přední jeho zálibou, kteréž i po celý život největší věnoval péči, a kteráž pojistila mu také nesmrtelnou zásluhu o uvedení a zvelebení naučného vzdělání, jak v Čechách tak i v jiných zemích evropských. Chtělť universitu pražskou míti zařízenu dle vzoru Pařížské, ve kteréž někdy sám byl studoval; proto rozdělena ona hned na čtvery fakulty, theologickou, juridickou, medicínskou a filosofickou a ve čtvero národů: Čechy, Bavoráky, Poláky a Sasíky. Církev českou vymanil z područí arcib. mohučského, dav povýšiti biskupství pražské na arcibiskupství.

Obrovský podnik založení a vybudování celého Nového města Pražského bylo dílem hodným císařů starořímských — nádherná pokladnice korunovačních klenotů českých, Karlův Týn, obnovený dnes v původní kráse a leposti, mysticky přímo působí na oko i mysl návštěvníkovu; právem mohl se považovati a jest považován císař Karel jakýmsi zjevem nadzemským, určeným od nebes ke spáse a ozdobě svojí vlasti, osudem naší vlasti na staletí, a dokud srdce česká budou bíti, mluva česká hlaholiti, dvě slova jako ohlas věků budou zníti v jeho královskou hrobku v domě Hradčanském:

„Otec vlasti!“