Karbaník a jeho milá

Údaje o textu
Titulek:	Karbaník a jeho milá
Podtitulek:	Venkovský příběh
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 165–232. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1850

Když se jde Strahovskou branou z Prahy, přijde se asi za hodinu do vesnice, kteráž leží v malém údolí mezi pěknými zahradami. Skoro uprostřed stojí hospoda s hezkým polním hospodářstvím. Tato hospoda patřila svého času jistému Kulhánkovi, kterýž mohl býti zrcadlem všech hospodských. Největší díl denních starostí vynakládal ovšem na polnosti, poněvadž mu hlavně celé živobytí dávaly; při tom ale nezanedbával také hospodu a byl stran této věci široko daleko v pověsti.

Obyčejně když přijde u nás člověk někde stranou do hospody, takhle do vsi, která neleží zrovna při silnici, tedy dostane sotva kousek chleba; o másle nebo o syrečkách není tam ani památky, a pivo je kalné, že by se v něm mohly žáby koupat. A někdy se ptá člověk darmo na to i na ono. „I kde pak bychom co vzali!“ zní odpověď. „K nám celý čas živá duše nezabloudí. Chcete-li skleničku kořalky, tu máme.“ Ano, kořalku, ten dovolený jed, to mají! té stojí na polici hodná láhev, a vedle ní leží troje, čtvery ušpiněné karty. Kořalka nezkysá a karty nezapáchnou.

Ale jinak to vypadalo u Kulhánka. Ten říkával: „Chceš-li něčím být, tedy tím buď řádně a docela, jenom nikdy na polovic, sice jsi pouhým hudlařem, a hudlařství je darebáctví, je šizení jiných i sebe samého. Nemysli si, že lépe pochodíš, když darebné, zkažené zboží odbydeš nebo špatnou práci odvedeš; to se ti podaří jednou, dvakrát, a pak sedíš na holičkách. Ono se to roznese, a pak můžeš hledět, abys to napravil. A třeba se ti to i déle dařilo, třeba to šlo pořád! tedy jsi ničema a poctivý člověk se ti vyhne.“

A podle toho držel se Kulhánek i při své hospodě.

Ačkoli k němu málo kdy nějaký pocestný vešel, proto že leží vesnice z cesty, měl přece pořád pivo doma, že se ho mohl člověk napít. Bral je totiž po malých částích z pivovaru, nekřtil je a držel je letního času v láhvích v studeném sklípku, a v zimě si postavil vědýrko do klenuté komory. A to byl jeho prospěch. Domácí lidé věděli, že se u Kulhánka řádný „trunk“ dostane, i nenechali mu pivo nikdy tak dlouho ležeti, až by se mu bylo zkazilo.

On sám měl s tím arci trochu víc práce, proto že musel častěji do pivovaru dojíždět; ale to říkával: „Práce drží hospodáře a obohacuje hospodyni. Komu je sto kroků líto, nevyjde z chudoby.“

Mimo to měl doma také vždy nějakou liberku čerstvého másla, krajáč proleželých syrečků, nějaké půl kopy vajec a k tomu ještě uzenou kýtu z vlastního krmení. Jen kořalky měl málo; spíše držel láhev puškvorcové pro napravení žaludku. Také neměl karty, leda na nějakou šestadvacítku, a ty dal ke hře jen usedlým sousedům. Výrostkům říkal, aby vzali raději katechismus do ruky. Jednadvacet, cvik, ferbl, naše vaše — o těch se nesmělo u něho ani špetnouti.

Na počátku se mu arci mnozí smáli, mnozí se také horšili a přezděli mu bláznů, že si nerozumí; ale Kulhánek na to nedbal, a časem tomu ve vsi přivykli, že se zdálo, jakoby to muselo tak být; kdo chtěl sklenici piva pít, přišel přece, a Kulhánek byl alespoň bez mrzutého křiku, kterýž obyčejně při kořalce povstává; byl beze všeho ostouzení a tahání, a zamezil vůbec mnohou nešvaru, ušetřil jiným i sobě lítosti a zlosti, ale bohužel! všemu zlému nemohl přece zabránit.

Jmenovitě panoval ve vsi a zvláště mezi mladším lidem od dávných časů karban. Ona je to stará neřest venkovská — tak dobře jako městská, i byl by už jedenkráte čas, aby se na všech stranách vykořenila.

Třebas bychom pomlčeli o peněžité škodě, kterou nešťastný karbaník utrpí — o ztrátě času, v kterémž by mohl šťastný i nešťastný jiným způsobem něco vydělat — o hořkosti a nepřátelství, které z karbanu pochází — třebas bychom pomlčeli o všech zlých následcích karbanu: o hryzení svědomí, o nespokojensti, hněvu, zášti, zanedbávání řádné živnosti, o nouzi a chudobě, poněvadž jsou to věci vůbec známé, kterých si jen lehkomyslník k srdci nepřipouští; ale tolik musíme zde přece uvést, že je to znamení hrozné prázdnoty mozku, hrozné tupohlavosti, když nejsou tři, čtyři lidé s to pospolu posedět, aby hned ty malované lístky v klepetách neměli! To je věru hanba, a také se na člověka an nesluší.

Kdyby uměli takoví lidé myslit, něco rozvážit, o něčem promluvit, třeba se o něčem pohádat, nečuměli by jako zařezaní do těch podvodných listů, a to by jim bylo prospěšnější, nežli kdyby měli plné ruce toušů.

V naší vsi ta neřest arci trochu přestávala, když ji nechtěl Kulhánek pod svou střechou trpěti; ale stará nemoc nedá se tak brzo až do kořene vyhojit; a proto začínali někteří do jiných vesnic běhati, a když se dostali do blízké Prahy, také z ní nevyklouzli, aby si nebyli zafilkovali. Jiní zase pomáhali si jinak. — Hned uvidíme jak.

Karbanili totiž doma.

Jednou, takhle času adventního, seděli také čtyři chasníci v chalupě a hráli v karty, na kterých pro samou špínu již ani hrubě vidět nebylo, co jsou bubny a co žaludy. Seděli tam už celého půl dne, jakoby je byl přikoval. Nízká sednice byla plna kouře z tabáku.

Již asi dvě hodiny hořela na stole grošová svíčka, ale nikdo se ještě nehýbal, ještě nebylo chuti karban přetrhnout.

Jenom jeden chasník, jménem Stránský, ohlížel se jaksi nepokojně po okně, z něhož bylo vidět do zahrady. Ale venku byla tma a tak hustá mlha, že ji mohl krájet.

„Hoši!“ řekl posléz tento hráč; „chcete-li, dáme ještě třikrát kolem, já musím už jít.“

„Pomalu s tou flintou!“ ozval se druhý. „Tak jsme si neřekli. Když má výhru v kapse, dovede každý blázen odejít.“

„Proč jsi se nechal obehrát!“ namítal první. „Já vám řekl už dávno, že musím v šest hodin pryč.“

„To je pouhá výmluva a taškářství!“ spustil zas onen; „to dovede každý darebák.“

„Matěji!“ zkřikl Stránský ještě jaksi bez hněvu, neboť byl veselé mysli, že vyhrával. „Dej si pozor na hubu, sice ti ji přejedu, že ji nebudeš moci čtrnácte dní otevřít.“

„Ale dejte svatý pokoj a míchejte!“ ozval se nyní třetí karbaník. „Stránský má dobře. Vždyť povídal, že musí v šest hodin odejít.“

„Ty mlč, tys byl také na cizím jeteli a nacpal sis košatinu!“ křičel zase Matěj. „Ty bys arci také rád přestal. Ale já se nenechám okrádat.“

„I ty všiváku!“ rozpálil se nyní Stránský, a rozpřáhl se, jako by mu chtěl hodnou namastit. „Ještě cekni, tedy tě srazím pod stůl, že se ani na soudný den nezpamatuješ.“

„Jen uhoď, ty odřihoste!“ sápal se Matěj a vstal, i byl by se bezpochyby do Stránského spustil, kdyby to nebylo najednou z venčí silně na okno udeřilo, až to řinčelo a tabulka vypadla.

„Co to?“ zvolali všickni karbaníci najednou, vyskočili a ohlíželi se po okně.

„Který zatracenec nás to pokouší?“ zvolal ten, kterýž tuvlastně bydlel, a přistoupil k oknu; ale na zahradě nebylo nic viděti ani slyšeti.

„To je všecko tím daremným křikem,“ prohodil Stránský. „To nás někdo zaslechl a udělal si švandu.“

„Aby mu hrom ruku urazil!“ zaklel domácí.

„Nebo to byl někdo od rychtáře?“ zmínil se třetí karbaník.

„To může také být,“ řekl zase čtvrtý. „On mi jde po stopě, to vím; ale tady mi nepřijde na kůži.“

„Podívejme se tedy ven!“ řekl Stránský, a shrábnul peníze, kteréž měl ještě na stole. „Snad něco uvidíme.“

„Ale nech tu moje peníze!“ křičel Matěj a chytil Stránského za ruku.

„Tvoje peníze, hlupáku?“ zkřikl tento a strčil jím, že letěl i se židlí do kouta, kdežto se pak na starou truhlu překotil. „Nehraj, neprohráš! Abys ale věděl, že o tvé peníze nestojím, tedy počkej, až se vrátím; pak budeme hrát dál.“

Po těch slovech šel ze dveří, a nežli se Matěj sebral, byl Stránský již venku z chalupy. I zdálo se, že je rád, že odtamtud vyvázl, neboť se dal do smíchu a šel rychlým krokem skrze ves. Kolem bylo všecko ticho, leda že chvílemi sem tam pes zaštěkal.

Prokop Stránský byl něco přes dvacet roků, ale silného, zdravého těla, švihlých údů, přihnědlých tváří a modrých, veselých očí. Byl nejhezčí chasník z celé vsi a vyučený zedník. Při tom hrál také na housle a pískal na klarinet. To bylo to nejhlavnější, co přinesl do života ze školy.

S literním uměním se letitý učitel tuze nemeškával; ale muziku dělat, to učil pilněji. Čtení a psaní prý venkovský lid beztoho nepotřebuje; ale muzikou prý si může kus chleba vydělat. To bylo mudrctví tamějšího kantora.

Ale kam pak to šel Stránský toho večera, že tak pospíchal? Toť je skoro, jako by na něj někdo čekal? — I ba, někdo čekal, a sice u samého kostela, u sochy svatého Jana, kde tři staré lípy stály. Tam někdo čekal.

Bylo to mladé děvče, Procházkovic Terezka, jediná dcera chudé podruhyně, kteráž ale právě k vůli tomuto dítěti bohatkyní slouti mohla.

Terezka byla pravý vesnický poklad a ozdoba všech domácích děvčat. I bylo to věru ku podivu, jak při té své chudobě tak pěkně dospěla, zvláště když se povážilo, že musela matka míti více myšlének na kus živobytí, nežli na vychování svého dítěte.

Ale vdova byla pobožná žena, to jest: v pravdě, s celou důvěrou a láskou nebesům oddaná, nikoli pouhá modlářka, kteráž by, jak říkáme, Pánu Bohu nohy ulíbala, bližního ale na lžíci vody utopila; ona nemohla své dceři nic jiného dáti, nežli že ji naučila býti pobožnou, pokornou, počestnou a pracovitou; hezká byla holka sama sebou, a takž jí nemohl nikdo nějakou vadu vytýkati, leda, kdo hleděl na peníze; těch arci neměla.

Do školy Terezka tuze dlouho nechodila, ale toho byla dvojí příčina.

Za jedno musela chudé matce pomáhat, jakmile se trochu jen otáčet dovedla; i měly vespolek dost těžké živobytí a musely se lecjak protloukat.

A druhá příčina byla ta, že vdova na starého učitele tuze nedržela. Vědělať, že je raději v hospodě nežli ve škole, a to se jí nelíbilo. A muzika nemohla holce nic pomoci.

Jak povídám, ve škole se Terezka dlouho nezdržovala; ale tím déle navštěvovala křesťanské cvičení a nedělní opakovací hodiny. Zvláště na prvním si matka zakládala.

„Bez kněh a papíru může chudá holka obstát,“ říkávala vdova; „ale ne bez slova božího. Naučíš-li se při tom trochu číst, bude dobře; ale jen když dovedeš něco spočítat; počty jsou pro ženskou nejpotřebnější, ať je chudá nebo bohatá; bez počtu, bez rozvážení práce, výdělku a vydání zahyne každé hospodářství, třebas to byl velký dvorec.“

Tak mluvila žena ze zkušenosti, a také dívku v počtech cvičila; to byly arci jen křížky, čárky a kolečka, ale ony se přece podle nich dobře shodly. A takž počítaly spolu vídenské k trojníkům, sebrané klasy k vykopaným bramborům, a tak se dělo, že nikdy v ničem neuvázly, a mnozí jiní se divili, že se tak držely.

Zatím dorostla Terezka, že jí bylo sedmnácte let. I udělalo se z ní děvče, že bylo radost na ni pohledět. Nešatila se sice tak polo po městsku, jakož nyní venkované blízko větších měst dělají, že svůj starodávný, poctivý kroj odkládají a jakési zpotvořené věci na sebe věšejí, že to není ves, ani město, že to vypadá jako: „My bychom rádi, ale nemůžem!“ — to jí matka nedovolila, a holka sama po tom netoužila. Ona se nedrala ani po strakatých, pavučinových kartounech, ani po těch nehezkých kabátkách s rukávy, že by mohl do nich člověk po věrteli žita nasypat. Terezka se nosila v jednoduché sukni, v čistém šněrování nebo živůtku, a vypadala vždycky, jako by ji byl právě ze soustruhu sundal.

I nebylo tedy divu, že ji chasníci rádi viděli, ano že si mnohý selský synek pomyslil: „Ta by byla tak pro mne!“ Jen že se chudá dcera z podruží starým selským rodičům obyčejně nelíbí.

Ono je posud mnoho pošetilých lidí, kteří nevědí, že jsou pracovité ženské ruce veliký kapitál, a kteří by hned raději několik mizerných set místo pilné hospodyně vzali.

Ale Terezka si toho ani nevšimla; ona zůstala tichým, stydlavým děvčetem, jakým od jakživa bývala. — Takéť jí do žádného mužského nic nebylo, než co jí poroučela láska křesťanská; jinak měla jen matku na mysli, a když přišlo srdce do let dospělejších, tu v něm bydlel již ode dávna člověk, s kterým byla říkajíc vyrostla.

A to byl mladý Stránský, kterýž časně osiřel a pak v sousedstvu u svého poručníka chlapecká léta ztrávil. Již tenkráte hrávala Terezka nejraději s Prokopem a Prokop s Terezkou. Později se dostal chlapec sice do učení, přicházel ale přece tak často domů, že se nemohla známost těch dvou dětí přetrhnout. A jak se dělal z Prokopa hezký mládenec a z Terezky pěkná panna, tu lnuli oba k sobě tím vřeleji, až si konečně řekli, že nemůže být jeden bez druhého živ.

I nezůstalo při tomto prvním řeknutí; oba pomýšleli také na to, jak by mohli navždy pospolu zůstávat.

Stránský byl dobrý řemeslník a měl po celé léto v blízké Praze dost výdělku, to nebylo žádné starosti; zimního času mohl pak doma podělkovat nebo hudbou něco přivydělat. Terezka si myslila, že by mohla mlékařit, někdy nějakou slepici nebo trochu vajec skoupit a pražským překupnicím donášet; i mluvili a počítali, že by se jim muselo dobře vést, kdyby do toho něco obzvláště zlého nepřišlo, a toho se mladý lid nikdy nebojí.

Ale mezi tím, co takto spolu počítali, hrozila jim nenadálá bouřka se strany matčiny.

Stará Procházková přišla totiž jednoho dne domů celá mrzutá. Zaslechla novinu, kterouž nemohla ani chvíli v sobě zatajit; neboť nebyla z oněch matek, ježto na dcery číhají, jestli je v tom neb onom dopadnou; ona musela se svým dítětem hned upřímně promluvit.

„Poslechni, holka! co jsem to slyšela,“ řekla tedy k Terezce. „Že prý jste si dali s mladým Stránským slovo?“

Holka řekla na to zticha:

„Ano, panímámo! my si dali slovo.“

„I ty nešťastná osobo! co pak jsi to myslila?“ ptala se matka ruce spínajíc.

„Já ho mám ráda, panímámo!“ zvolala Terezka a padla staré okolo krku.

„To abys raději do vody skočila, nešťastná osobo! Pán Bůh mi hříchy odpusť!“ horlila matka. „Co jsi to myslila? kde jsi měla hlavu?“

„Proč pak, panímámo?“ divila se Terezka. „Prokop je přece nejhezčí hoch z celé vsi, a hodný je také.“

„Nejhezčí je, to mu nechám,“ přisvědčila stará; „ale neříkala jsem ti dost často, že je krása jako tráva na poledním slunci? nežli přijde večer, je uvadlá. Mravopočestné a nábožné děvče nemá se na takové marné věci věšeti a na všecko jiné zapomínati. Že je Prokop hodný, povídáš? Ano, hodný, co tak říkáme. On žádnému neublíží, nepere se, nepije — ale je karbaník, a v tom vězí mnohem víc; to je horší, nežli každá jiná nectnost, proto že se člověk z karbanu všeho daremného dopustí. Na to jsi měla pomyslit!“

Terezka tu stála celá ustrnulá; tak rozhorlenou matku ještě neviděla. A v řeči její spočívala pravda, to cítila; ta zněla z každého slova. Avšak láska vždycky ráda omlouvá; láska myslí, že je nejsilnější na světě, že všecko přemůže a převrátí. I řekla tedy tichým hlasem:

„Prokop si arci někdy rád zahraje, ale aby byl karbaník, to nevím, a když mu to řeknu, tedy nechá karet docela; posud ho nikdo nenapomenul.“

„Což nechodil do školy? nechodí na slovo Páně?“ mluvila zase stará. „Vidí někdy pořádného člověka a hospodáře u karet? Nemá oči? nemá uši? Neví, co se o takových lidech mluví? Slovem — ty ho nech být, nechceš-li mne před časem přivést do hrobu; já bych tvé neštěstí nepřečkala.“

Takové řeči nemohla Terezka tiše snést. Tak s ní matka ještě nikdy nerozprávěla. Horké slzy vyhrkly jí z očí, i stála tu s rukama sepnutýma a nevěděla, co počít.

„Nech si říci, děvečko!“ začala zas matka, ale již mnohem mírněji; „nech si říci a poslechni upřímnou matku. Já ti nebudu nikdy poroučet. Vyber si toho nebo onoho; ale před patrným neštěstím tě musím zdržovat. Prokop je hezký, pracovitý člověk, ale dokud nenechá karet, nesmíš na něj myslit. Pak mi také napadá: Kdo ví, máš-li ho tak ráda nebo on tebe, jako se mají dva lidé rádi mít, když chtějí spolu po celý život obcovat. Snad je to jen pouhé zvyknutí; snad jste si něco usmyslili, že se již mnoho roků znáte, že jste si přivykli. Víš-li co? abyste se řádně přesvědčili, můžete-li se jeden na druhého spolehnout: zkuste to asi rok; ta trocha času vás nezabije. Nemluvte spolu ten celý čas, nescházejte se — jakož bez toho doufám, že to neděláte: a budete-li se pak ještě chtít, a hlavně jestli se Prokop celý ten čas karet nedotekne, pak řeknu: s Pánem Bohem, vezměte se! Vždyť je tolik tisíc lidí na světě, snad se vám také nějak povede.“

Terezka stála chvilku celá zamyšlená; pak si utřela uplakané oči a řekla odhodlaně:

„Ano, panímámo! tak to udělám. Řeknu Prokopovi, aby nehrál — a ten čas nám také nějak uteče.“

„Milé, zlaté dítě!“ řekla nyní matka se svou přirozenou laskavostí, „kdybys věděla, co stav manželský obnáší, tedy bych tě nevarovala. Kdybys věděla, co to znamená, když musí žena celý život s mužem trávit, jemuž u oltáře ruku podala; když musí všechny jeho opravdivé starosti i daremné vrtochy, mrzutost a hněv a všelijaké necnosti snášet; když musí až do hrobu v bídě a nouzi, v rozličných nátiskách s mužem vytrvati, jemuž přede tváří boží věrnost slíbila — kdybys tomu všemu již rozuměla, tedy bych ti nemusela nyní Prokopa z mysli vyhánět. Milá, zlatá holka! Ono se snadno řekne: Já si tě vezmu, já tě budu mít vždycky ráda, já s tebou vydržím až do hrobu; to je snadná řeč; ale splnění té řeči, držení toho slibu mívá často veliké těžkosti, a řádná žena, poctivá, nábožná manželka je musí snášet, nechce-li místo utrpení na tomto světě míti škodu na onom. Kdo zde zruší přísahu, je na věčnosti ztracen.“

Terezka ji tiše poslouchala; znepokojená mysl její se mezi tím usadila, a pak řekla v duchu sama k sobě i cítila to hluboko v srdci: „Ano, co jednou slíbím, to také vyplním.“

Stránský se ale velice mračil, když zaslechl, co Terezčina matka ustanovila. Ona mu to sama přednesla.

„Já od Terezky neupustím, a kdybych měl deset roků čekat,“ řekl na to vzdorně.

„To bude hezké,“ odpověděla stará. „Tím dáte alespoň důkaz, že máte Terezku rád. Ale jen také nezapomeňte, co jsem vám řekla stran těch karet.“

„Hlouposti!“ pravil mladý tovaryš. „Já nemám sice jiného vyražení; ale k vůli Terezce mohu také toho nechat, jestli se bojí.“

„To budete hodný, milý Prokůpku!“ doložila stará hlavou kývajíc. „Tedy celý rok milé kartičky ani do ruky — s Terezkou nemluvte, a pak si o té věci povíme.“

„Co se týče karet, ano, to vám slibuju, panímámo!“ řekl Stránský. „Ani se na ně nepodívám; ale stran Terezky vám neslibuju nic. Přes práh k vám nepůjdu, to byste mi položila třeba koště na cestu; ale ono je dost jiných míst, kde Terezku dostihnu. Pod širým nebem je dost hodného prostranství pro dvě srdce, která se mají ráda.“

„To si dělejte, jak budete moci před svým svědomím zodpovídat; já jsem chudá, slabá žena, abych vám mohla všecko zabránit; ale spoléhám se na své dítě, že bude mít matčina slova na mysli a že se Pána Boha nespustí. Za to vám ale také povídám, dovím-li se mezi tím časem, že jste karbanil: tedy Terezku nedostanete, leda by chtěla holka na mou smrt čekat.“

S těmi slovy šla ze dveří. Prokop a Terezka stáli několik okamžení mlčky proti sobě a hleděli k zemi. Děvče mělo v očích slzy, mladý tovaryš se ale kabonil. Konečně řekl:

„Nu, tedy s Pánem Bohem, Terezko, jak tvoje chytrá máma poroučí!“ a při tom jí podával ruku. Ale Terezka se jí nechopila, nýbrž vzala hocha prudce okolo krku a zvolala:

„Můj milý Prokope!“ Potom ukryla tváře na jeho prsou.

„Máš mne ráda?“ ptal se chasník a položil obě ruce okolo těla jejího.

„Mám, mám!“ řekla dívka a dala se po tichu do pláče.

„Tedy tě častěji uvidím,“ mluvil Prokop, „a budu s tebou rozprávět. Matka neví, co žádá.“

„Ale hrát nesmíš, Prokope!“ řekla zas Terezka, sepnula před ním ruce a hleděla mu z celé duše do očí. „Hrát nesmíš. Matka drží, co jedenkráte řekne. Byli bychom nešťastni.“

„I nebuď bláhová!“ usmál se chasník, „a drž jen ty, co slibuješ.“

„Až do smrti!“ zvolala dívka tak vášnivě, že jí všechna krev do tváří vstoupila, a Prokop se prudkosti její podivil.

A od té chvíle myslili ti dva mladí lidé, že se musejí teprva jak náleží milovat, že musejí být svoji, a kdyby se mezi ně hory doly stavěly. To bývá při zamilování obyčejně; třeba hořel sebe menší plamýnek, jak foukne do něho vítr, hned začne šlehat a se rozmáhat.

Na jaře a v letě, dokud měl Prokop v Praze dílo, to to s nimi ještě ušlo. Chasník nebyl skoro celý týden doma, i nebylo tedy příležitosti, aby ho byla mohla Terezka viděti; leda když na něj v sobotu večer pod hájkem čekala, nebo jej v pondělí ráno o třech hodinách kus cesty vyprovázela, aby matka nevěděla. Hůře se jim ale vedlo, když nastalo chladné povětří a zednické dílo přestalo. To byl Prokop skoro celé dny ve vsi, a tu se začalo chvílemi jemu i děvčeti stýskat, že si byli na blízku a že se nemohli vidět, když jim právě napadlo. Jedinou náhradou byly jim času večerního schůzky u lip, když mohla Terezka odskočit, nežli šla do prádla.

Nu, a jakž to vypadalo s kartami? O těch nebylo mezi nimi celý čas ani nejmenší zmínky; Terezka měla úplnou důvěru. Brzo uvidíme, jestli ji Prokop nešidil.

Jednoho času, bylo takhle na podzim, když se začínal den krátit, zastavila se pod večer u Terezky dobrá známá, kteráž přicházela z Prahy z trhu. Smála se, že jí bolí nohy, že si musí odpočinout, potom že se bojí sama po vsi, aby ji Terezka vyprovodila. Terezka se smála také a vyšla s ní na náves.

„Ty,“ pravila známá, „já ti musím něco říct, ale nelekej se.“

„Co pak?“ ptala se Terezka.

„Není-li pravda,“ začala zas druhá, „máma nechce, aby Stránský karbanil?“

„Nu?“ zvolala Terezka zděšená.

„Já to vím dozajista,“ řekla známá. „On karbaní.“

„Prokop?“

„Tak jako že tuhle vedle sebe stojíme. Já ho sama viděla. Bylo to nahoře na Pohořelci. Dostala jsem hlad, protože jsem měla po trhu ledajaké běhání; vešla jsem tedy do hospody… traktér kladl právě teplé jitrnice na lísky…“

„Nu ano, ano!“ vskočila jí do toho Terezka nedočkavě. „Ale co dál?“

„A když jsem vešla do šenkovny,“ mluvila známá dále, „a svou jitrnici jím a na nic ani nepomyslím: zaslechnu, že hrajou v naprotějším koutě karty. I pozvednu oči, ani nevím sama proč — a vida! on tam sedí tvůj Stránský ještě se třemi.“

„To není pravda!“ řekla nyní velmi rychle Terezka. „To ses přehlídla!“

„Však ona se nepřehlídla!“ odsekla druhá trochu mrzutě; „však ona má dobré oči! Stránský to byl.“

„Madlenko, to není pravda! Prokop nehrál — nesměl hrát, vždyť jsem jej o to prosila!“ mluvila nyní Terezka a držela známou pevně za ruku. „Neříkej to!“

„I jdi, blázne, a nerozmačkej mi ruku!“ usmála se Madlenka. „Komu pak bych to říkala. Já to nechtěla nejdřív ani tobě povědít, abys neměla daremné strašáky. Pak jsem si ale myslila: E co, povíš jí to přece! Podruhé by ho mohl někdo jiný zahlídnout; to bude přece líp, když mu dá Terka vejtopek. Oni ti mužští beztoho za nic nestojí. Dobrou noc!“

Ale Terezka neměla dobrou noc, neměla na to ani dobrý den, a když čekala pod večer na Prokopa, kterýž měl z Prahy přijít, byla celá zasmušilá a hleděla pořád pod sebe. Když Prokop přišel, sotva ho pozdravila; šla několik kroků vedle něho, ani slova nemluvíc.

„Co pak je ti, Terezko?“ ptal se chasník. „Co koukáš pod sebe?“

Dívka se zastavila, pozvedla oči, upřela je na Prokopa a řekla:

„Ty prý zas karbaníš!“

Prokop vyvalil oči a dal se do smíchu:

„Kdo pak ti co nabulíkoval?“ řekl na to. „Ani mi nenapadlo.“

„Že ne?“ ptala se dívka velmi horlivě. „Někdo tě ale viděl na Pohořelci, že jsi hrál.“

„Kdo mě viděl? kdo je to?“ vyptával se Prokop, jakoby se mu kdo ví jaká křivda činila. „Ať jsem nevím jaký, jestli jsem měl karty v ruce. Že jsem snad při tom seděl…“

„A sám jsi tedy nehrál?“ ptala se Terezka dychtivě.

„I dej si pokoj, blázne!“ řekl chasník, vzal ji pod paždí a vedl k vesnici. „Povídej mi raději, co jsi dělala, co máte nového.“

„Já od včerejška všecko zapomněla,“ odpověděla Terezka tichým hlasem. „Ta novina o tobě zahnala mi z hlavy všecko jiné myšlení. Prokope, kdybys se mohl zapomenout — byli bychom nešťastni. Pamatuj na to, že jsem tě prosila. Vidíš, já jsem k vůli tobě neposlušnou dcerou, že se s tebou scházím, a někdy mi napadne, že mi to Pán Bůh ani neodpustí: a kdybys ty měl být za to takovým člověkem… já bych…“ Dále nemohla pro tichý pláč mluviti; také jí nedal Prokop dokončiti.

„Nic bys, nic!“ zvolal mezi to; „protože se to nestane. Tys moje Terezka, a na toho bych se podíval, kdo by chtěl mezi nás prsty strkat. Nevěř, co ti lidé namluví; to je samá závist; já je znám.“

Terezka umlkla, nutila se věřit, co jí Prokop dotvrzoval, a brzy bylo zas všecko v pořádku. Ona se chytala myšlénky, že je Prokop nevinen, jako svého spasení. Ona chtěla, aby byl nevinen; vždyť nemohl být jinak její, a to by bylo bývalo její neštěstí — tak alespoň myslila.

Mimo mnoholetou náklonnost nutilo ji nynčko ještě něco jiného, že se Prokopa co nejpevněji držela. Nejhlavnější příčinou byl arci její slib. Ten považovala za pouto, kteréž nesmí zlomiti; ale krom slibu byla tu i řeč lidí vesnických, kteří pochybovali, že bude Terezka s Prokopem svatbu strojiti; a to holku bolelo i dopalovalo; i myslila si někdy: Vám navzdor bude můj! Vám navzdor budeme si vázat věnečky a koupíme si fábory; abyste o tom věděli! Konečně ale k tomu přišlo ještě něco třetího. A to se dělo takhle:

Že byl ve vsi starý učitel, to jsme již podotkli. Domácí lidé nepozorovali ani spoustu své školy, protože s ní byli sestárli. Blízký vikář a školní dohlížitel poznával arci, když přijel jednou za rok na vizitaci, že není ve škole všecko v pořádku; byl ale dobrý letitý pán a nechtěl starému učiteli ublížit; i nechal býti, jak co bylo, a těšil se, že to nebude věčně trvati. A tak přicházelo z nevčasného šetření jedné osoby mnoho zlého na celou osadu. Pamatujte si to, přátelé!

Domácí duchovní byl už také věkem sešlý muž, dobrý přítel pana vikáře, a nechtěl dělat v obci mrzutost, poněvadž měl starý kantor mnoho přátel mezi sousedstvem. Když si musel pro vysoké stáří vzít kaplana, počala se brzo barva měnit. Mladý kaplan viděl zpoustu, kteráž panovala ve škole, a svědomí jeho nedalo mu na tak důležitou věc jen ledabylo hleděti. Oznámil ji vikáři, učinil představení k vrchnosti, vznesl prosbu na konsistoř, i nedal pokoje, až byl mladý pomocník na školu dosazen, s kterýmž pak ihned celé učení do jiného pořádku uvedl.

Tento školní pomocník, čili jak se pěkně říkávalo: mládenec (ono to bylo za oněch časů, když se ještě nepsávalo: podučitel, a protož nám nynější páni podučitelové odpustí, že zde této nové titulatury neužíváme) — onen mládenec jmenoval se Javornický a náležel k oněm lidem, kteří se dlouhý čas o dost malou službu ucházejí a přece nic uloviti nemohou, protože nemají buďto žádnou rekomendaci nebo peníze. Třeba desetkrát klepali, ono se jim přece neotevře; v takovém případu neví svět, co stojí v bibli psáno. Na to se odvolávají lidé, jen když chtějí někoho potěšit; když mají někomu pomoci, to nevědí ani slova z písma svatého. Javornický chtěl nejdříve nějaké místo na hlavní škole, také se k němu řádně připravil: když nebylo ale možno žádné dostati, byl by se také místečkem na triviální škole v některém městečku spokojil; když nemohl ale ani k té hodnosti cestu nalézt, vzal za vděk i se školou vesnickou. Přistříhal své myšlénky, sebral své knihy a košile, dokud nepadly židům do rukou, a odstěhoval se na ves.

Učitel ho tuze laskavě nepřivítal, ale to mu nebylo nic nového. On se dřel životem již od početí, a vymlouval sám u sebe starého člověka, kterýž byl tolik let zvyklý choditi podle svého pohodlí a kterýž měl nyní najednou vedle sebe mladého výrostka trpěti. Více mrzelo mládence, že se také sousedé mračili. Onť přišel přece k jejich prospěchu! On si pevně umínil, že bude horlivě o vychování jejich mládeže pečovat, že z těch neokřesanců přece lidem podobné figury nadělá: ale sousedům to nevonělo; ti nemohli pochopit, k čemu by to bylo potřeba. Ti pravili mezi sebou: „Hlouposti, takové opravy a novoty! My chodili také do školy a nenecháme se tak snadno prodat. Když se člověk s rozumem nenarodí, kantor mu ho nevtluče. A orat, sít, mlátit, tomu se kluk ve škole také nenaučí. To je jen tak, aby měla škvrňata kde sedět, dokud je nemůže mít člověk doma ku práci. Tolik tam přece nepochytí, aby je nemohli páni dřít, a kdyby chodili sto let do školy. A k tomu ještě do takové, kde je pouhý floutek preceptorem. Co pak může být v něm zralého? Toť je teprva samá pařenice.“

To byla moudrost sousedů: někteří si ovšem také něco jiného myslili, jen že si netroufali s barvou ven, i bylo jich tuze málo proti obecnému mínění. Jedinou náhradu poskytoval Javornickému mladý duchovní; ten ho povzbuzoval, těšil, posilňoval; ten s ním vedl rozprávku, jak co budoucně zařídí a jakého ovoce se tu ještě dočkají. A v skutku začal se jeho stav pomalu zlepšovati. Javornický byl hezký mladý muž, při tom tichý, úslužný, ochotný a ku každému přívětivý. On pozdravil každého starého člověka, a když si vyšel za ves na procházku, dal se rád s lidmi do řeči, aby se něčemu z polního hospodářství přiučil. A ve škole, to byl jako ryba ve vodě, to nenechal ani tu nejmenší příležitost proklouznout, když se mohly děti něčemu naučit. A to činil tak příjemným spůsobem, že se ho děti ani nasytit nemohly; on jim totiž pořád něco vypravoval. Na začátku přicházela mládež velmi nerada i nepořádně do školy, byla tomu zvyklá; nerada poslouchala. Ale když jí začal mládenec brzy o nějakém slavném muži, brzy o chatrném člověku něco pěkného vykládat, jindy zas něco veselého povídat a potom o rozličných, divných cizozemských zvířatech, o dalekých krajinách, i o nebi a hvězdách vypravovat: tu se hrnuli holečkové do školy, byli rádi, když Javornický vešel a byli pozorní. I stalo se potom častěji, že děti mezi sebou nebo mezi čeledí nebo před rodičemi žvatlaly, co byly ve škole slyšely: i vypravovaly celé příběhy, jedni tak, druzí jinak, až se i pohádaly.

A staří otvírali hubu, vrtěli hlavou, divili se a bručeli:

„To je nynčko divné učení! My o tom jaktěživi nic neslyšeli.“

Ale potají se jim to přece líbilo, a někteří začali už myslit:

„No, v tom mladém člověku může přece něco vězet!“

Jednou šel Javornický po lukách a četl; když přišel ale k místu, kde právě seno přehazovali, zavřel knížku i pozdravil hospodáře, kterýž tu stál, aby si chasa popilovala, i dal se s ním do řeči. Hospodář hodně rozkládal, aby okázal, že má filipa; při tom hodil ale také několikrát očima po knížce, kterouž Javornický v ruce držel, a řekl konečně usmívavě:

„Co pak to máte hezkého? Jsou to snad zas nějaké povídačky pro děti?“

„I ne,“ odpověděl Javornický, „to je velmi pěkné čtení pro lid dospělý, ačkoli ho může mládež také poslouchat. Jestli máte chuť, já bych vám je půjčil. Budete mít z toho potěšení.“

Sedlák se poškrábal za ušima.

„To by bylo arci hezky,“ řekl při tom, „ale ono mi to jde s tím čtením trochu pomalu; za mých časů jsme ještě na to nedrželi.“

„To nic neškodí, proto z vás byli přece řádní hospodářové, a co jste zameškali, to vynahradí nynčko vaše děti. Zatím ale, kdybyste chtěli, já bych vám to sám přečetl, i ledaco jiného, a mohli byste všickni domácí najednou poslouchat; já bych vás někdy navštívil.“

Sedlák nevěděl hned, co má na to odpovědít. Byl trochu nedůvěřivý, měl ale přece tolik poznání, že by se neslušelo, aby tak přívětivé nabídnutí odmrštil; začal tedy:

„No, to by bylo arci hezky; ale vidíte, my nemáme ani po chvíli; našinec se musí celý boží den plahočit, když přijde večer, také si rád odpočine.“

„To máte pravdu, a mluvíte jako moudrý hospodář,“ odpověděl Javornický. „Mně také nenapadlo, abych vám dělal nějaké nepohodlí. Ale takhle jednou v neděli odpoledne, to jdete snad někdy do hospody, jednou byste mohl zůstat doma, a tu bych vám něco přečetl. Jak povídám, budete-li mít jedenkráte chuť, jen mi dejte vzkázat.“

A milému hospodářovi to nedalo skutečně pokoje; jeho nejmenší kluk žvatlal pořád tolik divných věcí, že byl otec v skutku žádostiv toho školního divotvorce a ty jeho knížky poznati. I pozval ho tedy jednou, aby prý mu něco přečetl, ačkoli selka dost bručela, že to bude pouhé slídění a špehování. Javornický přišel, četl — a hle! ten den zapomněl hospodář na hospodu, selka zůstala tiše sedět, a děvečka i s pacholkem přikradli se pomalu do sednice a posadili se na lavici u kamen. A druhý den byla toho plná ves. Jedni se divili a přezdívali sousedovi bláznů, druzí mu to nepřáli, že prý musí mít něco zvláštního, a třetí broukali na převrácený svět. Ale mnohý myslil v duchu:

„Však já si to také navlíknu! Budoucně musí číst mládenec u mne, aby se neměl kdo čím chlubit.“

A čeho se Javornický ani v té míře nenadál, to se stalo. Skoro se o něj drali. Musel číst jednou zde, po druhé tam, a brzo scházelo se více sousedů ku čtení, jakoby chodili na táčky. Neboť to se musí českému lidu nechat, že je rád, když může něco nového poslechnout, že má velké zalíbení v kronikách a pěkných povídačkách; i jeť to velmi chvalitebná stránka jeho povahy, a měla by se jak jen možná šetřiti; měla by se krmiti a posilňovati, měly by se lidu dobré knížky do rukou dávati.

Tímto spůsobem naklonil si Javornický pomalu všechny sousedy; začali mu přát, jakoby byl mezi nimi vyrostl. On ztratil arci mnoho času, ale nebylo mu ho líto; vždyť měl za to hojnou náhradu, když nepotkal žádnou tvář, kteráž by se nebyla na něj přívětivě usmála. A ještě z jiné strany kynula mu pěkná naděje. Stářím a mrzutostí začal totiž starý učitel najednou tak chřadnouti, že nemohl již skoro ani do školy docházet. I mluvilo se tedy, že musí jít na odpočinutí, jestli se to s ním brzo nepolepší; a co byli už Javornického dobří přátelé, ti mluvili zrovna, že mu škola neujde.

„Potom musíte ale také na nějakou paní učitelku pomyslit!“ dokládali k tomu někdy se smíchem.

Ale to byla věc, na kterouž Javornický ještě nepomyslil, a to leželo v jeho povaze. Ačkoli byl jinak přítulný a rád nejen s dětmi ale i se zrostlými obcoval: mladým dívkám, kvetoucím pannám nemohl se říkaje do očí podívat: to se hned pýřil; a aby se byl některé dotknul, některou vzal za ruku, to nebyl s to udělat. Takéť se co možná vystříhal, aby nemusel s nimi rozprávět. Byla to zvláštní panická povaha, kteráž ve své tichosti a nevinnosti rostla, dospívala a čekala, až z ní láska bujný květ vyrazí. A při takové povaze bývá láska nejvřelejší a nejtrvanlivější. Takových lidí je arci po řídku, ale Javornický byl právě z těch vzácností. A tu se mu něco přihodilo, čeho se tak snadno nenadál.

Jednoho dne, když měl po škole, vyšel si s novou knihou od pana pátera do polí, a chodě po mezích dostal se do hájku, jenž ležel několik set kroků za vsí. Vlastně to byla široká rokle, pěkná plných habrů, dubů, lísek a jiného nižšího křoví. Javornický vešel do stínu, lehl si ale hned z kraje pod hustý keř a zabral se tak do čtení, až mu říkajíc oči přecházeti začaly. Tu teprva pozvedl hlavu. Slunce právě zapadalo, a celý háj vypadal, jakoby ho byl tekutým zlatem a růžovým povětřím naplnil. Venku bylo sice ještě světlo, ale mezi stromovím počínalo se už smrákati. Javornický se položil na znak, hleděl chvíli do lupení, potom přimhouřil oči a přebíhal v duchu všecky obrazy, které se mu byly při čtení naskytly.

A jakž tak přemýšlel, zdálo se mu najednou, že slyší přijíždět statečného reka, o němžto byl právě četl; i trhne sebou, nazvedne hlavu, přehne se na kolena, a vidí skrze křoví, že sem po mezníku vedle vysokého žita mladé děvče běží nebo spíše hopkuje, až se pak najednou u hustého keře zastaví, za nímž Javornický ležel. Ten se lekl více, než kdyby se byl u něho rytíř na koni zastavil. I nevěděl, co má počít; má-li vstát a jako nic odejít, anebo se tiše držet a nepřicházet dívce ani na oči. Ta však když se zastavila, vypnula se na prsty, natáhla krk a dívala se do dálky, jakoby tam někoho hledala. A když ho nenašla, sundala s krku malý šátek a utírala si čelo, tváře i krk až po prsa, kam bílé tílko od košile dosahovalo. Potom začala zpívati polovičním hlasem:

Teče voda od javora,

hladila si vlasy, kteréž jí byl při rychlé chůzi větřík rozcuchal, urovnávala si zástěrku, vyzula střevíc a vyhodila kamínek, a konečně začala trhat lupení. Při tom vystupovala každé okamžení na špičky a dívala se do dálí. Javornický klečel dva kroky od ní za křovím a byl jako v mučírně, jen že to byly muky sladkého spůsobu. Děvče bylo hezké a čistě ustrojené, ačkoli byla sobota, a on by byl na ni hleděl, až by se byl v hledění celý rozplynul. Ale Terezka (neboť ona to byla) vytrhla jej náhle z toho hledění; vypínalať se totiž po zrnatém chomáči zralého jeřábu trochu vysoko, tak že se jí noha vysmekla; z toho sklouzla, myslila, že padá, vykřikla a chytila se oběma rukama křoví. Pak se dala do smíchu, najednou ale zase umlkla; neboť i Javornický byl myslil, že děvče padá, vykřikl a vyskočil, a nynčko před ní stál. Holka zůstala, jakoby ji krví polil, a chtěla utéci, ale nemohla se z místa hnout; buďto se jí vrazilo do nohou leknutí a nebo nemohla dále pro stud. Konečně si ale dodala zas mysli, usmála se a řekla:

„Dobrý večer, pane učiteli! Odpusťte, jestli jsem vás ulekla!“

„Oh, žádným spůsobem,“ odpověděl mládenec a také se nemálo zardíval. „Vy jste mě neulekla; to jsem byl spíše já tak nezpůsobný, že jsem vykřikl, an jste sklouzla, ježto jsem měl obě ruce rozepnout — a nejkrásnější kvítko naší krajiny zachytnout.“

„To byste měl něco čistého,“ řekla dívka polovičním hlasem. A mladý učitel mluvil dále a nevěděl ani co, a žasnul pak v duchu nad svou smělostí, že byl hned tolik slov nalezl. Dívka ho poslouchala a opět se zarděla, ale ne hněvem, ani ne tak studem, jako nějakou tichou rozkoší, kteráž jí kapala do srdce, jako padává nebeská rosa do kalíšku zpráhlého kvítka. I poslouchala ještě chvíli, když přestal již mluviti, neboť se jí zdálo, jakoby mluvil posavad; konečně jí ale napadlo, že musí odpovědít. Ale tu nevěděla co. Onoť to bylo něco docela jiného, když mluvila s Prokopem nebo s jiným člověkem z vesnice; to mohla říci, co chtěla, ale před Javornickým nevěděla, jak slova vybrati.

„To jste četl bezpochyby zas nějakou pěknou kroniku?“ vypravila konečně ze sebe.

„Ano, četl, a přišel jsem právě k nejkrásnější kapitole,“ řekl Javornický jaksi osmělen, i usmál se a pohledl na děvče, jakoby chtěl říci: „Rozuměj mi.“

A ta mu, jak se zdálo, také rozuměla: neboť se podobně usmála a řekla:

„To je mi líto, že nebude dlouho trvati! Nemějte mi za zlé, pane učiteli! Já musím domů — dobrou noc!“

A s těmi slovy se pustila honem pod hájek, ale ne domů, nýbrž do polí, kudy měl Prokop přijíti.

I běžela ještě hodný kus, pak šla zas pomalu a smála se té příhodě, pak se zamyslila, najednou se lekla, trhla sebou a děkovala Bohu: tu přicházel Prokop!

I vzala ho nad obyčej vřele okolo krku; ale ten kousek cesty ke vsi byla zase jaksi roztržitá.

Javornický ale sebral tiše svou knihu, zabloudil v myšlénkách do polí a přišel pozdě domů. Obloha byla již plna hvězdiček.

Na druhý den stál i chodil ve škole jaksi zamyšlen a chvilkami se tiše usmíval; po vsi šel s hlavou sklopenou, jakoby něco hledal, a jenom někdy střelil sem tam po očku. Hledal Terezku, neboť nevěděl, čí je; — a ptát se, to také nechtěl, to ani nemohl; strachoval se o tajemství, kteréž ho těšilo.

Ale toho dne mu nechtělo štěstí přát; nemohl Terezku potkati. Teprva třetí den byl šťastnější; to potkal Terezku zase pod večer, když nesla v plachtě trochu trávy pro své kůzle, kteréž dostala z velkého statku jakožto výsluhu.

Potkal ji na mezi, tak že se nemohl jeden druhému vyhnouti. Ale tenkrát se již nezarděl; nebo v samých myšlénkách byl s jejím obrazem již tak seznámen, že ji pozdravil jako starou známou, srdečně, s radostným usmáním.

Avšak i ona přivítala Javornického, jako by se na umluveném místě scházeli.

On se zastavil a ptal se jí, byla-li hodně pilná?

Ona zas na to, že to ujde, ale že jsou ještě pilnější.

On zas tedy dále: to že byla tedy bezpochyby včera hodně dlouho u muziky; ale ona se dala do smíchu:

„Já?“ pravila. „Nevím, co bych tam dělala. Pro takové hosti, co nemohou nikdy loktem do kapes, to je místa jenom po návsi. A pak také netancuju. Já mám dost tance celý týden. Vidíte, tohle je můj tanečník.“ Při tom ukázala srpem na ranec trávy, který nesla na levém rameně.

„A jak pak jste se na to leknutí ondyno vyspala?“ ptal se zas Javornický a obrátil se, na znamení, že ji bude vyprovázet.

„Dobře,“ usmála se dívka. „To nebylo tak zlé. Jen jestli se pan učitel více neuleknul. My venku musíme být připraveni na všecko; u nás pálí jednu chvíli slunce a druhou bije hrom.“

„Však on bude vědět, kam má uhodit a koho se má chránit,“ řekl Javornický a podíval se na ni, jako by chtěl doložit: „Tebe se nedotkne.“

„Snad si nemyslíte, že by mě ušetřil, kdyby se mu právě uhodit zachtělo?“ usmála se Terezka. „Nevíte, že se říká, že čistí bouřka povětří? Ale co si o mně pomyslíte, že mluvím takové rouhání. Však já vím dobře, kdo na nás všecko posílá, a že jsou nejen vlasy na hlavě naší spočítané, jakož stojí v svatém evangelium, ale že i všechny kroky naše milostivá ruka ostříhá. To mi věřte, pane učiteli, když stojím takhle na poli, a vidím okolo sebe to boží požehnání, plný klas a polní kvítko, nebo ten strom, jak rozkládá svá ramena, a jak pod hroudou křepelka tluče a na výsostech skřivan svou písničku zpívá, to mi věřte, tu vím dozajista, že je Bůh nade mnou a okolo mne, i kdybych nebyla nikdy na křesťanské učení chodila. Ale odpusťte, pane učiteli! a nesmějte se hloupé holce, že vám žvatlám o věcech, kteréž vy sám desetkrát lépe víte; ono mi to jen tak vyklouzlo, že nemám často příležitost o těch věcech rozprávět.“

„Ó mluvte jen, mluvte!“ zvolal Javornický a vzal ji vřele za ruku. „Já bych vás poslouchal celý večer.“

„To byste se, myslím, poděkoval,“ usmála se zase dívka a zastavila se. „Teď se ale musíme rozejít, pane učiteli! Kdyby vás někdo viděl, že se mnou…“

„Styděla byste se za mne?“ ptal se Javornický rychle.

„I co pak vám napadá! Stydět! Ale lidé rádi povídají, a kdyby mne viděli, že s vámi —“

„Ach ovšem, to máte pravdu! Za to vás trefím snad někdy jindy, co myslíte?“

„Právě jsem povídala, že jsou všechny kroky naše v rukou božích.“

„Nu, tedy nesmíme nic proti božímu řízení dělati. Býváte často v těchto stranách?“

„Jak to Pán Bůh nařídí!“ smálo se děvče již na odchodu, „a zachová-li mi do zejtřka na palouku trochu trávy, tedy přijdu snad zase. Ale dozajista to nevím.“

„Tedy se na to dobře vyspěte!“

„Vy také!“

„Dobrou noc!“

„Dobrou noc!“

A opět byli od sebe.

Terezka vběhla mezi zahrady a Javornický hopkoval okolo zahrad. Ano, hopkoval, a štěstí bylo, že ho nikdo neviděl, sice by si byl myslil, že se učí strašáka, aby si mohl o příští muzice zadupat.

Ale druhý, třetí den pršelo, čtvrtý den bylo sice krásně, ale Javornický nemohl pro školní práce z domu. I ztrávil ten čas velmi nepokojně, a nemaje již žádného stání, vyběhl si pátý den časně ráno ze vsi, jakoby měl ztracený pokoj nalézti.

Lehkým kročejem octnul se Javornický pod křovitou strání — a hle! tu stála Terezka a držela na provaze bujné kůzlátko. Vyhnala je na pastvu, než musila po jiné denní práci odejít.

A Javornický byl by málem vzkřikl; tak ho to radostně překvapilo.

V okamžení stál vedle ní a vzal ji za ruku; ale samým překvapením nemohl hned promluvit.

„Pán Bůh rač dát šťastné dobré jitro, pane učiteli!“ řekla tedy dívka, též překvapená. „Již tak časně na nohou?“

„Ach, to je šťastný den!“ řekl nyní Javornický velmi srdečně a hleděl jí dychtivě do tváří. „Dobré jitro! Jak jste se pořád měla?“

„Jak se může chudé děvče mít!“ odpověděla dívka usmívavě. „Dokud je kousek toho božího zdraví, nesmí člověk stýskat.“

„Jestli pak jste si na mne vzpomněla? Jáť myslil, že uběhlo půl věčnosti, co jsem vás neviděl.“

„Kdyby neměla věčnost déle trvat, to by nebylo pro chudé lidi tuze dobře,“ usmála se dívka. „Či nevíte, že je celý svět na ni odkazuje a že se všecka jejich naděje jenom na věčnosti zakládá?“

„Nemějte starosti! Blaženému trvá věčnost jako okamžik, ale kdo je sklíčen toužením, tomu se vleče každé okamžení jako věčnost.“

„No, vy přece nemáte po čem toužit,“ řekla dívka a přiskočila ke kůzleti, které se natahovalo po mladém lupení, nemohouc je dosáhnout. I shýbla mu větvičku. „Takový pán — tu máš, miluško, tu máš! — zaopatření máte…“

„A v tom hledáte veškeré štěstí pozemské?“ ptal se Javornický. „Jiné žádosti člověka… hlasy dychtivého srdce neplatí u vás nic?“

„Tomu nerozumím, pane učiteli!“ smála se dívka, stojíc pořád výše na stráni. „Ale to vím, že zvoní ve vsi klekání a že musím po své práci do dvora. Hospodyně by se škaredila, kdybych přišla pozdě. Dobrého zdraví, pane učiteli!“

„A nedáte mi ani ruku na rozloučenou?“ ptal se Javornický velmi srdečně.

„I což pak záleží na mé ruce,“ prohodila Terezka, ale zastavila se.

Javornický byl dvěma skoky u ní a už ji držel také za ruku.

„Moje ruka se ani do vaší nehodí,“ řekla dívka a povolně se mu vymknula. „Podívejte se na mou tvrdou dlaň, a vaše je jako hedvábí!“

„To je právě dobře, to je vaše okrasa, a silné se hodí dobře k jemnému.“

„Ne, ne, to bych neřekla, a vaše prsty by mohly mezi mými přijít k úrazu. Vari na tři kroky!“

A s těmi slovy chtěla zase dále; Javornický ji zadržel.

„Tedy mi alespoň řekněte, kdy vás opět uvidím?“

„Ach, nebuďte bláhový! co pak vám na tom záleží!“ dováděla dívka. „Škoda času pro tak učeného pána.“

„To si nemyslete, milá… ach podívejte se, vždyť ještě ani nevím, jak se jmenujete!“

„Co pak mě neznáte?“

„Bylo to arci hloupé ode mne, já si to sám neodpustím, že jsem si posud nejhezčího děvčete nevšimnul; ale již učiňte milosrdenství a povězte, jak vám říkají.“

„I toť vám poví každé dítě ve vsi! Chudé děvče je jako falešný peníz, musí ze stavení do stavení, chce-li kousek chleba vydělat. Já jsem Procházkovic Terezka — a teď se vám poroučím.“

„Tedy na shledanou, milá Terezko!“ volal Javornický a hleděl za ní, dokud mezi vyšším křovím nezmizela.

Později se potkali ještě několikráte.

Terezka se Javornickému sice dost vyhýbala; ale při jejím živobytí nebylo ani možná, aby mu nebyla někdy do cesty vběhla; chodilať po rozličném díle, a Javornický znal také brzo její spády. Jenom o Prokopovi ještě nic nevěděl; dívku cosi ponoukalo, aby o něm nemluvila, ačkoli měla také okamžení, kdežto jí hlas v prsou káral, že mládencovi tají, o čem si celá ves povídala. Onať vlastně ani nevěděla, co se to s ní děje. Prokopa přece milovala, musela jej milovati, to měla za svou povinnost; ale co se to ozývalo v srdci jejím, když na Javornického vzpomněla? Proč jí bylo najednou tak bolestně i sladce okolo srdce, když si jeho přívětivý pohled a jeho příjemné řeči na mysl uváděla? A proč se někdy tak zamyslila, že stála, jakoby zraku a sluchu neměla? A když se jednou dobrá známá ptala: „Ty, co pak to máš se školním mládencem? Já jsem tě už dvakráte s ním viděla!“ — proč se honem od ní obrátila, aby ukryla, že zůstala jako růže? A proč se nutila při tom do smíchu a sotva ze sebe vypravila:

„No, no, snad to nebude nějaké neštěstí! Kdybys musela často na trávu, také bys ho potkala. On se toulá po polích a čte tam své kroniky.“

Tak mluvila a nevěděla, co se to s ní děje. Tolik jenom zdálo se jí býti radno, aby se toho mladého muže varovala.

V jiném stavu nacházel se ale Javornický. Ten poznal brzo, že dívku miluje, i obíral se v tichosti tak dlouho s jejím obrazem, až v skutku myslil, že — bude jeho. Posud jí nemohl arci ještě žádného zaopatření podati, ale vždyť byli oba mladí, a láska se ráda spokojí a ráda čeká; tak si myslil, ale děvčeti se o tom nezmínil; to neměl ještě tolik zmužilosti, aby jí byl své srdce až na dno otevřel. On byl už rád, když mezi rozprávkou jen tak nějaké slovo prohodil, kteréž o jeho citu svědčilo.

Najednou se mu však Terezka několik dní neokázala, a tu se ho zmocnil veliký nepokoj. I když ji naposledy ve vsi potkal, zdálo se mu, že se naschvál obrátila, aby se nemusila na něj podívat, a hrozné pochybnosti začaly mu srdce svírati. Jakož se byl na počátku hned vší naději odevzdal, tak začal nyní všeho doufání pozbývat.

I chtěl k ní jít; ale v druhém okamžení ten úmysl zase zavrhnul. Vždyť si netroufal, aby se byl s ní ve vsi zastavil; jakž by byl vešel do jejího obydlí? Pak jí chtěl psát; ale jak to psaní dodat? Vždyť si netroufal, aby se byl po ní poptal, jakž měl své tajemství s psaním do cizích rukou svěřit? Ale psal přece; napsal, jak ji miluje, jak v její lásce všechno štěstí jeho spočívá, jak na ní každou radost budoucího života svého zakládá. A toto psaní nosil u sebe; na potkání chtěl je dívce podati a takto žádoucího přesvědčení nabyti.

Konečně ji napadl.

Bylo to mezi sousedskými zahradami, kteréž byly vysokým plotem hraženy.

On přicházel z jedné a ona z druhé strany, tak že se náhle na rohu setkali.

Oba se zarazili.

„Terezko!“ vypravil ze sebe Javornický. „Hněváte se?“ Při tom ji vzal za ruku.

„Proč pak bych se hněvala?“ ptala se dívka hlasem nejistým a sklopila oči. „Co pak by mi to napadlo?“

„Já si to myslil, že jsem vás tak dlouho neviděl; už jsem se bál, že se mi schválně vyhýbáte.“

„Proč pak byste se toho bál? Co pak vám na chudé holce záleží!“

„To nemluvte, Terezko! já to myslím upřímně, třebas to neuměl tak povědít. Ale tu máte něco, to vám poví, co obmýšlím!“

Při tom jí strčil psaní do ruky a hleděl na ni toužebnýma očima.

„Co je to?“ lekla se dívka a byla by psaní málem upustila.

„Čtěte!“ prosil Javornický. „Čtěte, vezměte to s sebou a dejte mi pak odpověď, abych věděl, přinese-li krásný květ mého doufání sladké ovoce.“

„Já neumím číst,“ řekla nyní Terezka tichým hlasem, hleděla k zemi a hořela celá zarděná, a psaní se jí v ruce třáslo. „Já neumím číst, nežli trochu, co je tištěné; ale jestli na tom záleží, tedy to dám Stránskému — on mi to přečte.“

„Kdo je to?“ ptal se Javornický.

„No, můj nastávající,“ vypravila dívka ze sebe, sotva že jí bylo slyšet.

Javornický zůstal na ni koukat a zblednul jako stěna. Chtěl slova její opakovat, ale nemohl v prvním okamžení ze rtů nic připravit. Ona mlčela také.

„Váš nastávající?“ prohodil konečně a v očích mu stály veliké slze.

„Co pak jste to nevěděl?“ řekla dívka a vracela mu psaní, žalostně naň pohlížejíc.

Javornický neodpověděl, ale pohledl na ni jenom, jakoby chtěl říci: „Jak jsem to měl vědět?“ Potom zašeptal:

„Mějte se dobře!“ a pustil se rychlými kroky okolo zahrad do polí. Kdy přišel domů, to nikdo nevěděl.

Ale Terezka se nehnula z místa a hleděla za ním, dokud jí z očí nezmizel; byla by za ním ráda volala, ale — vždyť nesměla. Pak podepřela se o zahradní plot, schovala tváře do hustého lupení a plakala.

A od těch časů byla k Prokopovi ještě přítulnější. Uváděla si na mysl svoje slibování, i nalézala v tom nějaké utěšení, když je plnila.

Javornického od té chvíle nespatřila. Sama se mu co možná vyhýbala, a on sám nešel říkaje ani z domu; když ale někam za svou povinností vyšel, nevěděl ani, co se okolo něho děje. Bloudil jako stín.

Později slyšela Terezka ve vsi povídat, že školní mládenec postonává.

Avšak i její veselost byla zvrácena. Celá ves to pozorovala, ale hledala příčinu jinde. Matce to svíralo srdce a stará žena potřásala starostlivě hlavou.

Zatím fičel již vítr přes strnišťata, i bylo opět zoráno, dni se krátily, nastaly mlhy, přituhlo mrazem, dílo v Praze přestalo a Prokop se přistěhoval domů. I nebylo tenkráte mnoho práce ve vsi, a takž mu zbývalo tím více času na Terezku myslit a pozor dávat, kde by s ní mohl promluvit, když se mu právě nic jiného nenahodilo, co před ní pilně ukrýval.

A dívka nenechala žádnou příležitost uklouznout, když s ním mohla pobyt. Ona si to ukládala za povinnost; ona chtěla Prokopovi všemožně dokázat, že ho miluje.

Tak čekala na něj zase jednou večer adventního času, ale Prokop nešel.

Povětří bylo sychravé, vítr profukoval holé větve na lípách u kostela, a Terezka seděla skrčená u sochy sv. Jana. Chvílemi pak vstávala a hleděla do dálky, ale pro večerní tmu a pro mlhu nemohla nic spatřiti. A srdce její bylo plno těžkého nepokoje. Prokop ji nechával sice častěji čekati a míval pak vždycky tu neb onu výmluvu, ale jindy neměla přec takový nepokoj, jako toho večera. A to z důležité příčiny. Neboť toho dne, skoro pod samý večer, potkala ji zase Madlenka.

„Ty, dobře že tě vidím!“ začala na ni už pozdálečí. „Musím ti něco říci.“

„Co pak je to?“ ptala se Terezka trochu nevrle, neboť se jí od té chvíle jaksi bála, co jí byla z Prahy novinu o Prokopovi přinesla.

„Abys si dala pozor,“ řekla Madlenka. „Prokop karbaní.“

„To není pravda,“ rozmrzela se Terezka. „To jsou daremné klepy. Já se ho tenkráte ptala, on nechtěl o ničem vědět.“

„Arci, on se přizná!“ dala se jí holka do smíchu. „Co nemá člověk tropit, s tím zůstane hezky pod pokličkou.“

„To se snadno řekne, ale těžko dokáže,“ odpověděla Terezka. „A já vůbec nevím, proč ho pořád stíháš?“

„To není žádné stíhání. Ale člověk chodí s otevřenýma očima a ušima a není tak slepý jako jistí lidé, co by na mužského zámky stavěli. Mám-li mít ale za mou dobrou vůli takové poděkování, tedy budu mlčet, a kdyby filkoval do skonání světa. Moje škoda to nebude.“

„Nu — a co pak jsi mi tedy chtěla říci?“ ptala se Terezka s nepokojným srdcem.

„Že je naše chasa učiněný karban, to snad víš,“ spustila zase Madlenka. „Ono to běhá kolem po vsích, že je hanba povídat, a mladý učitel má dobře, to bude jedenkráte naše zkáza. To ti četl nedávno u souseda knihu o karbaníkovi, že bylo hrůza poslouchat; tak pěkně bylo v ní všecko vypsáno. Ten ti byl tak do těch karet zaslepený, že konečně ze samé dišperace vlastní ženu zabil. Ach, ten ti má knihy, to je muž! Věčná škoda, že jsme ho tu dříve neměli; ten starý ušňupaný kantor nechal nás jako to boží dřevo růst. Vždyť ho znáš?“

„Koho?“

„Mládence. I arci šlaku! vždyť jsem tě sama viděla, že jsi s ním mluvila. Ach, to je mužíček! jen že mu teď pořád něco schází; není ho skoro ani vidět, a když vyjde, chodí celý zamyšlený…“

„Ovšem, ovšem!“ prohodila Terezka a krev se v ní bouřila, až jí pot na čele vyvstával. „Ale jak je to s Prokopem?“

„Toho jsem dnes viděla před samým polednem, jak stál se Sejkorovic Honzíkem, a to je kápo všeho karbanu. Já bych se vsadila o nevím co, že se jednali na karban. Sejkora nemá jiné myšlénky.“

„Za to bude Prokop jiné mít,“ řekla Terezka. „A já bych si myslela, dokud ho nechytneš při karbanu za ruku, že bys ho nemusela stíhat.“

„I pro mne tedy, ať si třeba hraje, až mu prsty upadnou, já si pro to hlavu nestrhnu,“ řekla Madlenka. „Ale tak se vede obyčejně; když to člověk s někým dobře myslí, dostane za to ještě huby. Dělej čertu dobře, on se ti peklem odslouží. Ale jenom ať si jednou nenaříkáš! Já ti dávala dost dobrou stopu.“

Ba ovšem, byla to stopa, jen že se Terezka po ní pustit nechtěla. Ještě věřila, že Prokop nekarbaní, že nemůže karbanit.

Ale přece neměla už celý den pokoje; pořád ji to honilo z místa na místo. A když přišel večer, a ona mohla uklouznout a musela na Prokopa celou hodinu nadarmo čekat, tu se jí začaly vtírat podivné myšlénky.

„Aby tak přece hrál!“ pravila dívka sama k sobě. „Aby byl na moje prosby a na svoje sliby zapomněl! Ne, ne, to Bůh na mne nedopustí! já nebudu na to ani myslit!“

A nevědouc ani, co počíná, běžela k Sejkorovic chalupě, kteráž ležela skoro na druhém konci vesnice. Teprva na cestě nabyla většího povážení a rozmyslila se.

V přední sednici byla tma. Ohlížela se tedy po zadní — a vida, tam se jakési světlo hustou mlhou kmitalo. Ale okno šlo do zahrady. Terezka přelezla tedy plot, skrčila se k zemi a přikradla se pod samé okno a vypnula krk; avšak nemohla do sednice nahlídnout, protože uvnitř na okně šátek visel. Přiložila tedy ucho na skleněnou tabulku, zaslechla ihned, že se tam hraje v karty, a brzo poznala mezi jinými hlasy hlas Prokopův. I bodlo ji to u srdce, že se musila skoro vlhké stěny chytit, aby pod ní kolena nesklesla. Tak stála chvíli jako zdrcená, až ji z té hluboké bolesti křik v sednici vytrhnul. Dychtivě zase poslouchala; karbaníci se vadili — teď hrozil jeden Prokopovi; tu se jí zmocnila úzkost, že zvedla honem ruku a udeřila na okno, až to zařinčelo. Pak uskočila nazpátek, byla mžikem zase přes plot a běžela rychlýma nohama poznovu k lípám.

Když tam přišel Prokop, nalezl ji, ana zase pod sochou seděla a majíc hlavu na kolena svěšenou hlasitě plakala. I lekl se, neboť pláč byl u ní něco neobyčejného, a myslil, že pláče hněvem, že tak dlouho nepřicházel.

„Nehněvej se, Terezko!“ řekl k ní tedy co mohl nejlaskavěji, „nehněvej se, že jsi tak dlouho čekala. Já nemohl dříve přijít; vlastně jsem přeslechl hodiny, měl jsem plné uši muziky, proto že jsme prubovali na svátky už něco nového. Nehněvej se, neplač! nebuď blázínek — dej hlavu vzhůru… já se polepším!“

„Ano, to bys měl učinit!“ zvolala nyní Terezka a prudce povstala. „Polepšit se, na to bys měl pamatovat… ty lživý člověče!“

„Co tě napadá?“ podivil se Prokop.

„Muziku jste prubovali?“ mluvilo děvče dále. „Muziku? Ó matka měla dobře! takoví lidé, jako jsi ty, zapomenou na všecko, největší slib u nich neplatí.“

„Jací lidé?“ ptal se chasník trochu zpurně.

„Karbaníci! chceš-li to vědět,“ zkřikla Terezka, zapomínajíc docela, že pod šírým nebem stojí.

„Karbaníci?“ ulekl se Prokop.

„Ano, karbaníci, jako jsi ty! Karty jsou tvoje muzika.“

„Co ti to napadá? Zas ti někdo něco namluvil. Já o ničem nevím.“

„Ó, jen lži, lži! Mne nepřelžeš! Nebyl jsi právě u Sejkory?“

„Byl… ale…“

„Nehrál jsi?“

„Nech si povědít…“

„Nehrál jsi?“

„Nu, nu, jenom tak nekřič, aby se celá ves nesběhla. Já jsem hrál, ano, ale ne za sebe, já bral karty jenom za kamaráda, za mladého Bezděku, co onehdy s nimi prohrál…“

„Nelži! Ty jsi hrál sám za sebe! tys obehrál mladého Břízu, já to slyšela, když se na tebe sápal…“

„Žes to slyšela?“ zvolal chasník prudce.

„Ano, za oknem, když to chceš vědět,“ řekla Terezka na to také tím způsobem, jen že už pořád polovičním hlasem, aby ji nebylo daleko slyšeti.

„A ty se opovažuješ mě špehovat?“

„Ani mi nenapadlo; a kdybys nebyl tou svou chtivostí po kartách celý slepý, hluchý, byl bys to alespoň chytřeji navlékl, že bych tě nebyla šla ze samého nepokoje hledat. Tak jsem se ale přesvědčila, že jsi nanicovatý člověk.“

„Nu, nu, jenom si nehrej už na paní, jako bych byl tvým pacholkem! Však já vím, co dělám, a nejsem dnešní.“

„Tím hůř pro tebe i pro mne; kdybys nevěděl, co děláš, mohla bych tě alespoň omlouvat, ale tak vidím, že jsi člověk beze slova, že ti na mně nic nezáleží, že mě chceš udělat nešťastnou.“

„Arci, arci, k vůli té trošce hry!“ namítal chasník nevrle.

„Právě k vůli té trošce hry,“ řekla Terezka určitě. „Ty víš, co matka chce, oč jsem já tě prosila a co jsi přislíbil.“

„Nevídáno! K vůli takovému nápadu staré ženy nebude ještě konec světa. A já ani nevím, co ti napadá, k vůli takové maličkosti tolik povyku nadělat. Také bys mohla být chytřejší a mlčet.“

„Mlčet? Nynčko mlčet — a před tebou, pro něhožto jsem v nebezpečenství veřejné pomluvy se vydávala, pro něhožto jsem proti matčinu a božímu přikázání hřešila?… ó, však jsem za to již také ztržila! Bůh mě již potrestal, a co jsem udělala matce, kteráž mi věřila, udělals ty mně, kterážto jsem na tebe z celé duše spoléhala a celé své doufání na tebe skládala!“

„Jen se tak nedělej!“ řekl Prokop dosti hrubě. „Však ono není všecko čisté stříbro, co silně zvoní! My dva si nemáme co vyčítat. Já mám svoje spády a ty svoje.“

„Co tím myslíš?“ ptala se dívka.

„Abys nemyslila, že jsou lidé jako slepá koťata! Co pak to bylo se školním mládencem — he? Co jste se to scházeli? Vidíš, já vím také o tvých šmejdech, a nic jsem ti ještě neřekl.“

„Já ti nerozumím,“ odpověděla Terezka pro tlukot srdce tak tichým hlasem, že ji sotva zaslechl. „Kdo ti co namluvil?“

„Z prstu si to lidé nevycucali,“ řekl Prokop zase zpurně, jakoby se chtěl vypínat, „a neměli by co mluvit, kdybys jim nebyla dala příčinu. Ale ať jsem čertův, jestli mi to někdo ještě jednou řekne, jako včera… tedy nestojím za neštěstí.“

„Jdi si, běž si do něho! ty mu beztoho neujdeš!“ zvolala nyní Terezka zase velmi živě, ale pomalu dávala se lítostí do pláče. „Bůh ti odpusť, co jsi mi právě učinil, to jsem si na tobě nezasloužila; já tě měla ráda jako upřímná, poctivá holka, a byla jsem ti věrná… držela jsem ti, co jsem slíbila… hněvala jsem Pána Boha… ale však on mi to odpustí, jako já tobě odpouštím!“

Po těch slovech se od Stránského obrátila a dala se rychle na útěk. Prokop nevěda hned, co děvče zamýšlí, zůstal hodnou chvíli mezi lípami, konečně ale vida, že tu stojí samoten, zamumlal cosi nesrozumitelného a pustil se za Terezkou. Po té nebylo však nikde památky. I mumlal zase a rozběhl se jako navzdor k Sejkorovi a hrál a prohrával, neboť měl rozptýlené myšlénky. A čím více prohrával, tím byl roztržitější a mrzutější. Matěj pak veselejší, protože dostával své peníze nazpátek; i smál se Prokopovi, a ten se zlobil a rozpaloval a prohrával tím víc, až začal dělat křik a málem by byl rvačku způsobil. I musil odejít, nežli ho vyhodili.

* * *

Terezka přišla časněji z přástvy nežli obyčejně. Nemohla mezi ostatními vydržet a stýskajíc na bolení hlavy odešla ze statku. Vlastně se bála, aby jí před cizími lidmi každou chvíli slzy nevyhrkly; neboť ačkoli se jí byl pláč hněvem zastavil, když opouštěla Prokopa, začínalo jí být hrozně teskno, když byla od něho vzdálená. Bylo to z lítosti a žalosti.

Když přišla domů, ležela matka již v posteli. Což měla také stará žena pozdě večer dělat, když se celý den v zimě nadřela? A schválně topit nebo světlo pálit? to se jí také nechtělo, i nebylo zač a proč. Terezka si ale rozkřesala a chtěla ještě něco šít; vlastně neměla ještě chuti se položit, protože byla posud celá jako rozkvašená. I seděla tedy chvíli u nuzného kahánku, až jí začaly prsty křehnout a mráz po zádech přejíždět. S prací to nešlo beztoho také z místa, protože se každé okamžení zamyslila, nebo se jí začaly oči zalívat a chvílemi se jí také ruce třásly.

Vstala tedy konečně od stolu, ustlala si čistou postel, na kterouž si byla za mnoho let sama peří naschránila, a pak se začala svlékat. Šaty kladla na truhlu vedle postele. Potom klekla k posteli jen v jednoduché sukni a modlila se. Chtělať v rozmluvě s Pánem Bohem utišení nalézti. Jiného neměla, jemuž by si byla mohla postěžovati. I modlila se dle obyčeje Otče náš na počátku hlasem polo šeptavým a pořádně; pak jí ale přetékalo srdce, a ústa její míchala mezi modlitbu slova, kteráž její nepokoj vyjadřovala.

„…odpusť nám naše viny — ach odpusť, Pane Bože, že jsem k vůli němu proti matčině vůli jednala, znám se k tomu, že jsem hřešila… jakož i my odpouštíme našim vinníkům — já mu odpustím také, já mu odpustím… a neuveď nás v pokušení — o neuveď! já se ho budu ze vší síly chrániti; vždyť jsem to činila již dříve, ačkoli jsem ještě nevěděla, co v tom vězí… ale zbav nás všeho zlého, Amen! Ano, zbav mě žalu a lítosti, zbav mě zlého svědomí!… Zdrávas Panno Maria, milosti plná — o pohledni na mne a vezmi mě pod svou ochranu, já vynaložím všechnu sílu, abych se podle matčiny vůle zachovala… požehnaná’s mezi ženami — a požehnej mě také, buď mou orodovnicí, ať nepřijdu ani do světské potupy, ani do trestu božího; jsem slabá holka, ale budu se ráda tvého vnuknutí držeti’ požehnaný plod života tvého, Ježíš! Svatá Maria, matko boží, pros za nás hříšné’ ó pros, nežli mě to umoří; jsem arci hříšnice, ale milost nebeská je větší nežli všechny hříchy tohoto světa, a můj hřích nalezne snad před věčným trůnem milosrdenství’ nyní i v hodinu smrti naší — nyní, nyní, Rodičko boží, dej utišení srdci mému, abych se mohla budoucně vždy podle božích přikázání zachovat, abych nermoutila matku’ třebas i svoje štěstí oželeti musela!“

Tak se modlila, ani nepozorujíc, že mluví hlasitě; až pak zase pomalu umlkla, tváře do dlaní složila, hlavu až na samou postel sklonila a v tichý, stísněnému srdci ulevující pláč propukla. Nenadála se, že ji matka poslouchá. Ale ta byla v skutku již před chvílí z lehkého spaní tiše procitla, a vidouc v sednici světlo hlavu nazvedla. Že však zahlídla Terezku, ana se modlí, nechtěla ji z pobožnosti vytrhovati, nýbrž dobrou chvíli ji poslouchala a pohnula se nad ní v hlubokosti srdce svého.

„Děvečko, ať nenastydneš!“ řekla posléz pečlivě. „Lehni si! Pán Bůh přijme tvou modlitbu i z postele.“

Terezka sebou trhla, rychle se vzchopila a přikročila k matčině posteli.

„Nespíte, panímámo? Já jsem vás snad zbudila?“

„Ne, ne, děvečko! Nezbudila jsi; to víš, já mám spaní jako pavučina. Jdi si jenom lehnout a vyspi se. Pán Bůh tě požehnej! Dobrou noc, milé dítě!“

S těmi slovy pozvedla ruku a udělala jí svou starou rukou kříž.

„Dobrou noc, maminko!“ řekla Terezka, zhasila kahanec a vklouzla pod peřinu; ale nemohla ještě usnouti.

Avšak i stará matka nemohla se dlouho do spaní zabrat. Byla plna divných myšlének. Pozorovalať již dávno, že Terezce něco schází, ale vykládala si to jen v ten smysl, že jí dělá ta láska k Prokopovi takové trampoty. I hnětlo ji to nemálo, neboť milovala dítě svoje z celého srdce a byla by je ráda šťastným viděla. Ale jakž jí měla k tomu dopomoci? Měla čas Prokopovy zkoušky zkrátit? Měla člověku dítě svěřit, kdežto se bála, že je učiní nešťastným? Co měla počíti? I pomodlila se za dušičky a prosila Pána Boha, aby jí dal do rána dobrou myšlénku, a pak šťastně usnula.

Když se k ránu probudila, byla Terezka ještě v pevném spaní, neboť jí byly teprva nedávno oči zapadly. I nebudila ji nýbrž sama rozsvítila a koukla se potom, co dívka dělá. Ta ležela sice tiše, ale veselost byla jí s tváří zmizela, a hluboká bolest byla po nich jako rouška prostřená. S potěšením i žalostí hleděla stará žena na tu roztomilou hlavu na kanafasové podušce, i vzdychla si:

„Ne, ne, milá holka! k vůli mně se nemusíš trápit, já ti nebudu překážet, máš-li před sebou jistou cestu, že s ním svého štěstí dojdeš.“

A jakž tak nad ní stála, začala dívka rtoma pohybovat, a promluvila zřetelně, ale skoro úpěnlivě:

„Nevěř tomu, Prokope… dej si povědít!“

„Ach, ty Pane na nebi!“ vzdychla zase stará. „Vždyť na něj myslí ve dne v noci, ať si bdí nebo spí. Ovšem, ovšem! kam se láska jedenkráte zahryže, tam tak snadno nepustí, leda by se i s kusem srdce odtrhla.“

V tom se dalo děvče ze spaní do nářku, až bylo matce úzko.

„Terezko, dítě!“ zkřikla tedy a zatřásla děvčetem, aby se protrhlo. „Co pak je ti? Co to děláš? Zpamatuj se!“

A Terezka otevřela oči, trhla sebou, a vidouc u sebe matku, chytila ji okolo krku a přitáhla k sobě až na lože.

„Nu, nu, blázínku!“ řekla stará. „Jen mě nezamačkej, a buď moudrá!… Jaké to máš sny? Vidíš, vidíš! čím se ve dne obíráš, to ti nedá v noci pokoje. Jenom se mi neuřvi! Vždyť jsi celá jiná, nežli jsi bývala. Já tě už ani neznám. Jindy jsi mě vyrážela, a nyní bylo by potřeba, aby stará žena mladému děvčeti vrtochy vyháněla. Poslouchej, to se mi nelíbí! Toho bys mohla nechati.“

„Nehněvejte se, panímámo!“ prosilo děvče pořád ještě starou okolo krku držíc. „Ono to zase přestane. Mně nebylo ty časy tuhle jaksi dobře…“

„Však já vím, co ti bylo,“ vpadla jí do toho stará srdečně i káravě. „Či myslíš, panenko, že nemá pořádná matka oči pro dceřiny starosti, třebas o tom nemluvila? Ona mlčí, dokud to může vydržet, ale když to přesahuje míru, tedy začne hubovat a ptá se: Co pak nemáš pražádnou víru v Pána Boha a dobré lidi, že tak velice na mysli klesáš? Sklíčenost a zoufání zanech lidem zlým, a vesel se, buď dobré naděje, dokud jsi čistého svědomí. Pak tě nebudou ošklivé sny strašit a pokoj duše i ve spaní kazit.“

„Nehněvejte se, panímámo!“ prosila Terezka, „ono bude zas všecko dobře. Já ani sama nevím, co mi scházelo; ale ono se to dozajista poddá.“

Při těch slovech vyskočila z postele a začala se oblékat.

„No, dejž to Bůh!“ řekla stará. „Člověk může mnoho dokázat, jen když chce; nesmí se ale nechat od svých trampot přemáhat. Vidíš, milá holka! já jsem už stará žena, mnohem slabší a chatrnější nežli ty, a mám také své starosti; ony jsou arci jiného způsobu nežli tvoje, ale srdce při nich přece bolí, a to tím více, když tě vidím, jak se trápíš; proto ale přece myslím a mám naději, že bude jednou všecko dobře, a třebas to i na tomto světě nebylo. Já se tady už také snad ničeho nedočkám, já jsem už dosloužila; ale ty jsi teprva, jako když počne poupě vylízat, na tebe bude ještě slunce svítit. Jen si sama život nezhořčuj a nekaz, to raději pilně pracuj a modli se; to je nejlepší prostředek proti všem trampotám. Já to zkusila na sobě při každé příležitosti.“

Terezka provlékla právě poslední dírku na svém šněrování a poklekla teď honem u truhly, nad nížto stářím už zašlý obrázek Panny Marie v dřevěném, šmolkou malovaném rámečku visel. Vykonávala svou ranní modlitbu, a když byla hotova, šla se teprva mýt, a potom vyndala hřeben ze přihrádky pětigrošového zrcádka.

„Co pak dělá Stránský?“ ptala se nyní stará, chystajíc třísky na podpalku.

Terezka se honem ohlídla. To bylo poprvé, co se matka na něj ptala.

„Stránský?“ opakovala při tom s patrným podivením.

„Nu, ano; je to něco tak divného? Co dělá? Ty to přece budeš vědět?“

„Já…?“ vypravila ze sebe dívka u veliké nesnázi, nechtíc lhát, ani pravdu mluvit.

„Nu, jen mluv!“ řekla stará. „Však já to znám; já byla také ve tvých letech a nemohla jsem pochopit, proč mi matka s jistým člověkem mluvit zaporoučela. Či jsi ty moudřejší nebo hodnější? Anebo nemáš Prokopa už ráda?“

„Ó mám, mám!“ vyrazila Terezka ze sebe, jakoby se bála, aby se nemyslilo, že byla vrtkavá a slibu svého zapomněnlivá. „Mám ho ráda.“

„A on tebe bezpochyby také? co? Toť se rozumí, a proto se asi také dobře chová, není-li pravda?“

„Myslím,“ řekla dívka bojácně, „že si ve vsi na něj nestěžujou.“

„Těm do toho nic není, leda co křesťanská povinnost od každého člověka požaduje, a já se na něj nevyptávala, aby si nemyslili, že mám strach. V tom spoléhám docela na tebe, a ty víš, co jsem ti kázala. Abys ale někdy nějaký nářek nevedla, tedy ten rok zkrátíme. Když se Prokop tak dlouho dobře choval, bude se také ještě déle dobře chovat — a je-li zlý člověk, může nás i dvě léta podvádět, kdybych mu je uložila na zkoušku. Já si to rozložila, a protož myslím… nyní máme boží advent — až přijde masopust, můžeme o něčem promluvit.“

„I to má ještě času, maminko!“ řekla holka a nutila se do smíchu. „To se budeme dřív na štědrý večer těšit a myslit, jak svátky ztrávíme. Já mám as přes tolar na rybu a na vánočky také něco seženu.“

Stará byla jako u vyjevení; potom řekla:

„Tak? Jáť jsem přece myslila…“

„Že bych se nemohla těch vdavek dočkat?“ skočila jí Terezka do řeči. „I to ne! A pak musíme přec počkat, až co řekne Prokop… a kdož ví, jaké má teď myšlénky.“

„Tak?“ pravila stará velmi vážně. „Nu, jak myslíš! já tě nebudu přemlouvat, ani jemu domlouvat, to si nemysli. Mně to jen tak napadlo, abych tě pořád neviděla, že chodíš jako zmoklá slepice. Já tě vychovala, abys velebila Pána Boha veselým zpěvem jako skřivánek. Dělej si tedy, co chceš, to jest: co se srovná s bohabojností, mravopočestností a s rozumem, a já budu spokojená, třebas od tebe do nejdelší smrti ani kousek suché kůrky neměla. Jdi, postav mi do kamen hrneček bramborů; já neměla večer ani v ústech, nebylo mi tuze volno, a nyní se mi začíná žaludek ozývat; uděláme si trochu polívky.“

Potom si hleděla malé domácí práce a již ani slovo nepromluvila; i Terezka utichla, neboť se další rozprávky ostýchala. Cítila, že má zase něco více na svědomí, an byla matku oklamala, když se k ní tato nejlaskavěji chovala; avšak hleděla také ten vnitřní káravý hlas uchlácholit, pevně sama sobě slibujíc, že jí co nejdříve všecko vyjeví, děj se pak co děj. Jenom tu chvíli nemohla ještě mluviti.

A mezi tím, co se tyto věci v tiché domácnosti chudých ženštin děly, byl také v mysli a v srdci toho člověka nepokoj, o němžto dcera a matka rokovaly. Po všechny ty časy, co se znali, nebyli se Prokop a Terezka nikdy pohádali, alespoň tak ne, aby se byli hněvivě rozešli; a třebas i Prokop při své prudké krvi někdy byl trochu zabouřil, Terezka to uměla svým rozmarem vždycky hned vyrovnati a raději něco ztrpěla. To měla již od přirozenosti, dílem od vychování. Aby se však byla tak rozhorlila, jako toho večera u lip, toho Prokop nepamatoval, ba ani se toho u ní nenadál. I zlobil se nejdříve; potom si myslil: Jdi jen, jdi! však ty zase přijdeš! Potom si ale myslil: Kam pak přijde? Vždyť neví, kde by mě trefila, nic jsme si neřekli, leda by přišla k lípám. Potom se začal mrzet, že těch karet nenechal, že mohlo být bez hořkosti, a hned na to bručel zase, že mu kusa vyražení nepřejou, že nic jiného nemá — a konečně řekl:

„Kdo ví, proč se rozzlobila! Nejvíc ji tuším dopálilo, že jsem začal o mládenci; pro pravdu se lidé nejvíc hněvají; naposled v tom něco vězí, co jsem ani neslyšel… to by v tom byli všichni čerti zašiti! A já to jen tak prohodil, ani jsem na nic nepomyslil; vždyť vím, že ten člověk celý čas ani z domu nejde, a jestli s ní mluvil někde v letě na poli, to dělal jiný také; holka píchá každého do očí, a ten holomek mi to beztoho jen tak prohodil, aby mě dopálil, to jsem mu viděl na nose… ale kdyby byl měl přece pravdu!? Kdybych byl nazdařbůh střelil do roští, a ona tam seděla koroptev?“

A poprvé za svého živobytí začal Prokop cítit, co to je žárlivost. Až posud byl tuze jistý; až posud se mohl směle vychloubat, že si to nejhezčí děvče z celého okolí namlouvá, to mu nemohl nikdo odepřít, v tom se mu nemohl nikdo vyrovnat; ale teď se mu najednou zdálo, jako by mu někdo jeho právo ztenčoval, jako by se také někdo jiný o jeho děvče pokoušel a jako by si též ono samo někoho jiného oblibovalo, jemu na posměch: a to mu pobouřilo krev. V takovém stavu myšlének a citů šel zase hrát, i prohrával, a pak teprva dováděl. Pak sváděl všechnu vinu na dívku.

„Ta je všeho příčina,“ mluvil sám k sobě; „kdyby mě nebyla rozzlobila, nebyl bych šel snad ani hrát, nebo bych byl dával lepší pozor, nebyl bych prohrál, nebyl bych si musil udělat takovou mrzutost. Čert je vem všechny, ji i ty lotry! Ale však já jim ještě posvítím!“

Tak mluvil sám k sobě, když šel pozdě na noc od Sejkory, a zatínal pěstě, a žluč jeho množila se tím více, an se v něm také hlad ozývati začal, a on zpozoroval, že zůstal skoro bez peněz.

Rozzloben na celý svět hodil sebou na postel, když byl skrojek suchého chleba schroupal; chtěl to všecko zaspat, ale spaní se nenechalo nutit. Nemohl oka zamhouřit, celou noc se proválel, skoro bez spaní, ráno chodil jako zmatený, počítal zbytek svých peněz, číhal na Terezku, obcházel stavení: ale peněz nechtělo přibýti a Terezka se nechtěla okázat.

„Nu, až bude nejhůř,“ myslil si, „musí pomoci poručník; vždyť mám ještě těch několik zlatých v sirotčí kase; ono mi zbude ještě dost, kdybych se chtěl jedenkráte ženit; a holka, ta přijde dozajista večer k lípám, ta to nevydrží, to mám jisté.“

Tak je mnohý chasník. To si myslí, že může holku, jak se mu zlíbí, rozhněvat a potom ještě pána dělat, jen když ho má holka ráda; že může požadovat, co mu napadne, že si může foukat; jeho chyba že je maličkost, že nestojí za řeč; ale holka že má svou chybu (třebas ji neměla) nahlídnout a litovat, a potom se pokořit. Jsou to hloupí, domýšliví, marní a hrubí chlapíci. Dívčí láska arci mnoho snese a ráda povolí; ale co je přes příliš, to je nelidské, a to nemá nikdo práva od ní požadovati.

Večer přišel, Prokop obcházel okolo líp; díval se pořád v tu stranu, odkud jindy Terezka přicházela, kdo ale nešel — byla Terezka.

Prokopovi počalo býti notně zima, a on odebral se na číhanou až blízko chalupy, kde vdova Procházková s dcerou bydlela. V sednici bylo světlo, ale ani hlasu nebylo slyšet uvnitř. Stránský obcházel ještě hodnou chvíli okolo chalupy, ale marně. Žádný nevycházel, a tam vstoupit nechtěl; za jedno, že neměl dovoleno, a pak nechtěl se také zahoditi, aby se nezdálo, jako by chtěl on sám ke smíření první krok učiniti. Konečně ho to čekání omrzelo, a on kráčel mrzutě domů, kde se hned na lože odebral, aby zaspal mrzutost svou.

Nemohl dlouho usnouti. Terezčino chování mu dělalo vrtochy. Již mu napadalo, že se Terezka opravdu hněvá a že snad chce učiniti konec té lásce. Rád by byl sám sebe přemluvil, že může také bez Terezky obstáti a že ve světě děvčat více; ale brzy uznal, že ji příliš miluje, než aby tak zhola s ní se mohl na věky rozejíti, — a potom děvčat je arci dost ve světě, ale široko daleko není žádné Terezky.

Konečně usnul přece. Tu se mu zdálo, že vidí Terezku ubledlou ležeti v nemoci, a právě přicházelo mu, jako by jej byla jménem volala. Prokop vyskočil a poznal, že to jen sen. Nedalo mu to však již pokoje, a když ráno vyšel ven, nemohl se přemoci, aby se nebyl pozeptal, co Terezka dělá, zdaliž opravdu nestůně. Na štěstí potkal hospodyni z chalupy, která stála vedle chaloupky Procházkovic, zastavil se s ní, a po rozličných rozprávkách prohodil jenom jako na zdařbůh, jestli není u nich někdo nemocen. Sousedka Terezčina pravila, že není, a tu ptal se Stránský hned dále:

„Ve vedlejší chalupě také nikdo nestůně?“

„Chvála Bohu! nestůně,“ pravila žena dále; „starou potkala jsem, když šla dnes na ranní, a Terezku jsem také viděla. Je ale smutná, a nemýlím-li se, měla uplakané oči. Hněváte se snad spolu?“

„Inu,“ vymlouval Prokop, „to víte, že se leckdy něco přihodí, ale tak zle není, aby nebylo zase dobře.“

Stránský se při těch slovech zapálil, ale nechtěl s pravdou ven. Aby se vyhnul dalšímu vyptávání, dal ženě s Pánem Bohem, a šel zase domů.

„Jen když není Terezka nemocna,“ pravil sám k sobě, „však ona dnes jistě přijde k lípám, nebo sousedka to nesmlčí, že jsem se po ní poptával, a tu bude vědět, že se chci s ní smířit. Po mrazu bývá zase teplo!“

Když došel domů, nalezl tam kamaráda svého Sejkoru.

„Že pak je tě přece jednou vidět!“ zvolal na Stránského. „Kde pak jsi vězel včera, žes nepřišel hrát u večer?“

„Dej mi pokoj i s hraním,“ odpověděl nevítanému hostu a zvědavému vyptávači mrzutě. „Já mám jiné věci na starosti.“

„A to by bylo!“ usmál se Sejkora. „Snad se na nás nehněváš, že jsme tě obehráli? To víš, karta padne jednou tak a podruhé jinak; prohrál-lis předvčírem, můžeš dnes vyhrát.“

„Já ale hrát nebudu,“ odsekl Stránský.

„Ty že hrát nebudeš? Hahaha! to pověz jinému a ne mně. Snad bys neopustil své kamarády? Bříza i Bezděka včera se hněvali, že jsi nám ty čtvrtý scházel. Hned nám to nešlo tak dobře bez tebe.“

„Inu arciť, neměli jste žádného k obehrání,“ pravil uštěpačně Stránský.

„Ty jsi dnes v podivném rozmaru, milý Stránský, není s tebou ani řeč. Já raději půjdu, sice bych se musel zlobit. Měj se dobře, a chceš-li, přijď dnes k nám; hodíme si.“

Na to odešel, a Stránský byl rád, že se ho zbavil. Celý den kutil, ale byl pořád mrzut. Zimní den zdál se mu býti příliš dlouhý, večer nechtěl přicházet. Když konečně se setmělo, šel pod lípy, čekal na Terezku, ale dívka nepřicházela zase.

„Aha, chce trucovat,“ pravil Stránský, „nu, však on se jí truc nejlíp hodí. Ať si dělá, co chce; já ji prosit nebudu.“

S těmi slovy počal rychlým krokem odcházeti a zamířil k domovu. Na cestě však zastavil se a počal přemýšlet, má-li jíti domů nebo má-li přece zajít k Sejkorovům.

„Co bych dělal doma?“ pravil. „Večer je dlouhý, spát hned jít nemohu; podívám se tedy na ty chlapy, hrát ale nebudu, také nemohu, vždyť nemám do hry peníze.“ A již se hnal k Sejkorovic chalupě.

Druzí už seděli v práci, a když Stránský vstoupil, přivítali ho s hlasitým:

„I vítáme, pane Stránský, že pak se přece zase jednou k nám podíváš!“

„Bezděko,“ volal Sejkora, který byl karty odhodil, „na tobě je dávání; rozdej pro čtyry! Stránský, pojď sem na své staré místo!“

„Já nebudu hrát,“ pravil Stránský, „já se jdu na vás jenom podívat. Nemám peněz u sebe.“

„Nu, nu, jen se neupejpej,“ volal Bezděka, „když nemáš peníze, nedělá nic; nevyhraješ-li, máme křídu, zapíšeme prohru tvou na jarmaru.“

„Vždyť snad v tom kozel nebude, aby Stránský jenom prohrával,“ doložil Sejkora, který se všemožně snažil, zbuditi v něm chuť ke hraní. A Stránský již měl karty v ruce, a hrál a vyhrával. Brzy se ale karta obrátila, a Stránskému jako by někdo byl najednou udělal, že prohrával, až prohra obnášela již několik grošů přes zlatý. Druzí hráčové počali již zívat a praštili kartami. Prohra Prokopova zaznamenala se na jarmaře. On sám šel domů celý mrzut, a ještě více se zlobil než včera.

Tak to šlo několik dní. Terezka k lípám nepřicházela, Stránský šel každý večer hrát, a prohra jeho dělala již několik zlatých. Tu si nevěděl jiné pomoci, nežli dojíti k poručníkovi a vyzdvihnouti díl peněz uložených. Nešlo to však tak lehko, jak si to Prokop představoval. Poručník jeho byl moudrý a poctivý člověk, a tázal se především, nač Prokop peněz potřebuje. Tu se počal Prokop všelijak vymlouvati, že potřebuje peněz na to i ono, že se už blíží jaro, pak že nebude více potřebovat a tak dále. Poručníkovi se vyhýbavé odpovědi Prokopovy nelíbily, ale dal mu přece dvacet zlatých. Když Prokop přišel domů, zaplatil svůj dluh za karty a předsevzal si pevně, že víckrát už hráti nebude, nebo se mu to nelíbilo, když musil tolik zlatých za karban zaplatit. Ale cesta ke zkáze bývá — jak se říká — samým dobrým předsevzetím dlážděna, a podobného něco si byl Prokop často už umínil a nikdy slovu svému nedostál.

Co ale dělala Terezka? Již po celý týden ji neviděl a myslil, že se opravdu hněvá a lásce že je konec učiněn.

I zastesklo se mu náramně po ní a umínil si jí dát vzkázati, aby přece věděl, na čem je. Příležitost se mu brzy naskytla; viděl jednoho dne, že stará Procházková z domova odchází, a tu poslal tam známého hocha z vesnice s tím vzkázáním, aby Terezka dnes u večer na známé místo přišla, že má Prokop něco důležitého s ní promluviti.

Hoch odběhl, a za malou chvíli, za které Stránský stál jako na trní dychtivostí, jakou asi odpověď obdrží, vrátil se opět a vyřizoval, že Terezka nikam vyjíti nemůže, poněvadž už od kolika dní stůně a ani světnici opustit nesmí. To Prokopa náramně zaleklo. Nemusel vším právem považovati se za příčinu Terezčiny nemoci? Vždyť byl on tím vinen, že se při poslední schůzce tak rozhorlila; vždyť on ji urazil hrubými a nelaskavými řečmi. Litoval trpce, že dříve po ní se nedotazoval a ve své svéhlavosti záhy již první krok ke smíření nebyl učinil. Ještě více ho zabolelo, že mu Terezka nic jiného vzkázati nedala. Bylo mu okolo srdce tak, že by se s chutí byl dal do pláče. Co měl počíti? Neváhal dlouho a osmělil se vstoupiti.

Terezka seděla na loži oblečena a měla na klínu před sebou knihu modlící, z nížto se modlila. Když vstoupil Stránský, pohledla vzhůru.

„Prokope!“ zvolala hlasem pololítostným, poloradostným, a Stránskému zalily se obě oči slzami. Slova nemohl promluviti i vrhnul se vedle lůžka Terezčina na kolena, uchopil ruku její a smáčel ji hojnými slzami.

I Terezce vstoupily slzy do očí. Slzy jeho smyly v očích jejích všecku vinu Prokopovu. Srdce dívčí tak rádo odpouští kajícímu milenci! Vidouc ho plakati, zapomněla na hněv, který v srdci proti němu dříve byla chovala. Srdce její počalo zaň samo se přimlouvati.

„Prokope, neplač!“ byla jediná slova, která mohla vypraviti z úst.

Slovy jejími povzbuzen vzpamatoval se Prokop poněkud.

„Terezko, drahá Terezko, odpusť! odpusť!“ vypravil konečně ze sebe, a hojněji lily se mu slzy po tvářích.

„Já ti odpouštím, Prokope, poněvadž vidím lítost tvou a myslím si, že snad více do staré chyby své neupadneš. Nyní více neplač a nedělej mi těžké srdce; jsem slabá tak, že sotva mohu mluviti.“

„Terezko!“ zvolal Stránský zase, poznávaje, že Terezka jenom s velikým namáháním mluví, „šetři se, nemluv, ale pro Bůh tě prosím, jediné slovo ještě opakuj, jednou ještě mi řekni, že mi odpouštíš!“

„Odpouštím; nyní ale odejdi, dřív než matka přijde. Ona hádá, žes ty příčinou mé nemoci, a nevím, jak by jí byla milá návštěva tvá neočekávaná.“

„Terezko, kdy tě smím zase navštívit?“ tázal se Prokop, vstávaje se země.

„Nevím, dám ti ale vzkázati.“

„Tedy s Bohem buď, Terezko; budu se modliti, aby tě Pán Bůh brzy uzdravil.“

A políbiv jí ruku, odešel.

Terezka plesala uvnitř nad polepšením Prokopovým, a tato radost nemálo přispěla k tomu, že nemoc její ulevila.

Když se vrátila matka její domů, divila se nemálo změně, jaká se byla s Terezkou přihodila.

„Jak je ti, děvečko?“ pravila k ní přistoupivši. „Já vidím že se ti oči trochu vyjasnily.“

„Dobře, maminko, je mi trochu volněji, a uleví-li nemoc zejtra jen zase tak jako dnes, budu moci snad již povstati.“

„I snad ne?“ odpověděla vdova, kterou, ať pravdu povíme, tak rychlé zlepšení netěšilo, neboť si vzpomněla, že lidé říkávají, náhlé zlepšení nemocného že nezvěstuje nic dobrého; pravou příčinu toho arciť nevěděla.

Terezka se obávala jí se svěřiti, že byl u ní Prokop na návštěvě, neboť ještě včera byla naň stará Procházková broukala, že je tak necitelný a tak nevšímavý, a ani se po Terezce neoptá.

Matka měla se nyní k tomu, aby v kamnech zatopila a pro Terezku trochu masové polévky uvařila. Maso si byla přinesla z vesnice.

Prokop šel zatím rovnou cestou domů, a dnes by ho nebyla nižádná moc na světě dostala z chalupy, nebo očekával s úzkostí a spolu s velikou dychtivostí, zdaliž pro něho Terezka snad ještě dnes si pošle.

Myslil celý den na ni, a když schýlil se večer a žádný pro něho nepřicházel, tu osmělil se a obcházel chalupu Procházkovic. Žádný nevycházel, ale uvnitř spatřil starou Procházkovou seděti u lože nemocné dcery, a bylo lze pozorovati, jak spolu po tichu hovoří. Tím spokojil se Stránský, nebo nabyl přesvědčenosti, že se nemoc Terezčina nezhoršila.

I odešel domů a nezapomněl se před spaním pomodliti upřímně za brzké uzdravení Terezčino, a obnovil v modlitbě pevné předsevzetí, že vícekráte v karty hráti nebude. Sotva se mohl dočkati rána, nebo očekával docela jistě, že Terezka dnes, až bude příležito, jemu dá vzkázati, aby ji navštívil.

I stalo se, jak si byl přál. Malé děvče přišlo mu vyřídit, aby přišel k Procházkovům.

Stránský spěchal všemožně na to místo, kde nemocná milenka jej očekávala, a zaradoval se nemálo, když viděl Terezku seděti oblečenou u stolu, an právě něco šila. I pozdravil ji srdečně a posadil se vedle ní.

„Jak je ti dnes, Terezko?“ tázal se dychtivě.

„Chvála Bohu, je mi mnohem líp než včera, a doufám, že mě snad Bůh brzy docela uzdraví,“ odpověděla Terezka. „Cos ty dělal po celý ten čas, co jsme se neviděli?“

„Já,“ odpověděl Stránský a zapálil se, „já měl lecos na práci; to víš, v domácnosti najde člověk vždycky co kutit.“

„Ano, ale já myslím, jestli jsi nehrál karty u Sejkory?“

„Já karty hrát? Nevěděl bych, což opravdu myslíš, že nemohu být bez karet?“

„Myslím si to,“ odpověděla Terezka upřímně, „nebo mně to posud nevyšlo z hlavy, o čem jsme při poslední naší schůzce pod lípami mluvili.“

„Prosím tě, Terezko, mlčme o tom; co se stalo, stalo se, mluvme o něčem jiném. Kam pak šla panímáma?“

„Ta šla do kostela na mši; ale mluvme přece o tom, o čem jsem začala! Hleď, Prokope, tys tenkráte se hněval, že jsem na tebe tak dorážela, ale pomysli, neměla-liž jsem pravdu? Pomysli jen, jaké by to bylo hospodářství, až by nám matka dovolila za sebe se vzíti, abys ty karbanil a peníze mozoly vydělané v kartách prohrával! Ty snad mi řekneš, že na to pak ani nepomyslíš, ale čemu člověk jednou navykne, tomu pak později jenom s tíží nebo nikdy neodvyká.“

„Ale Terezko, ty si všechno hůř představuješ, nežli to skutečně je. Což pak mi nic nevěříš?“

„Ráda bych věřila, kdybych nebyla o něčem jiném přesvědčena; až se přesvědčím, že jsi se skutečně polepšil, budu ti zase věřiti.“

„Tedy jenom věř,“ odpověděl Stránský, „a až se přesvědčíš, budeš toho litovati, žes tak dlouho mně uvěřiti se zdráhala. Ale Terezko, pověz mi nyní, kdy pak se vrátí panímáma?“

„Ta bude zde co nevidět. Ale co jí chceš?“

„Terezko, dovolíš-li, chtěl bych ji poprositi, aby o masopustě nám dovolila za sebe se vzíti.“

„Počkej jen, počkej, nyní by se to nehodilo, a já tomu nechci. Já ti musím ještě zkoušku sama uložiti. Ty víš, že tě mám ráda, ale dříve si tě nevezmu až po žních. Dokud se úplně nepřesvědčím, že na karty vícekráte nemyslíš, dotud nemysli na svatbu.“

„Inu s Pánem Bohem,“ odpověděl Stránský trochu mrzutě, že ho přesvědčení milenky tolik práce stojí; ale rychle se vzpamatoval, že není čas k novému rozhněvání příležitý, a pravil:

„Tedy to nechme až po žních! Pověz mi tedy aspoň: kdy se smíme zase vidět?“

„Dnes jsme se viděli, a zejtra to nemůže býti, protože panímáma nepůjde nikam; ale pozejtří, bude-li mi možno, dostavím se na chvilinku pod lípy.“

Stránský byl s tím spokojen a odešel.

Jak byla Terezka slíbila, tak se také stalo. Třetího dne shledali se pod lípami.

Stránský měl z toho nemalou radost a napomínal jenom milenku, aby znova se nerozstonala, a obnovil ještě jednou slib svůj, že vícekráte na karty se ani nepodívá.

Na tolikeré sliby jeho Terezka úplně mu uvěřila a spokojeně se rozešli, přislíbivše sobě, že nyní každého večera schůzky pod lípami znova nastanou.

Dokud trvala zima, držel Stránský věrně slib svůj, a ani zvaní Sejkorovo ani druhých jeho kamarádů vybízení nepřimělo jej k tomu, aby byl slib svůj zrušil. Musíme se přiznati, že ho to dost píchalo, když jim musil odříci; ale tu si vzpomněl pokaždé na slova staré Procházkové, s kterouž byl nedlouho po nemoci Terezčině mluvil.

Stará žena ptala se ho, jak se obyčejně ptáváme lidí, které jsme dlouho neviděli, co pořád dělá, a když Stránský také jí podobně se ptal, odpověděla mu upřímně, že ji trápí jenom nemoc Terezčina, a ptala se ho jenom na oko, neměla-li Terezka s ním nějaký hněv?

Stránský vytáčel odpověď, a stará Procházková, která měla dost bystrý rozum, věděla hned, na čem je, a pravila:

„Nu, nu, já si to jen tak myslím, snad jste nedržel slib stranu těch zpropadených karet?“

Stránský zapálil se na místo odpovědi, a Procházková mu pravila:

„Stránský, Stránský, zanechte vy toho hraní v karty, sice vás to ještě do neštěstí přivede.“

Stránský neodpověděl a obrátil řeč na něco jiného, ale slova, že ho hra v karty ještě do neštěstí přivede, ta mu zaryla se hluboko do paměti, a jak jsme pravili, vystříhala ho od každého dotknutí se karet.

Zima počala ponenáhlu mizeti, sníh a led scházel s polí i s vod, skřivánci ozývali se již v povětří, tráva se zelenala a stromy počaly pučeti.

Přišlo sv. Josefa, první den jarní, a Stránský vyjevil ve schůzce u sv. Jana Terezce, že se opět do Prahy na dílo odebeře. Tato schůzka trvala déle, než kdy jindy, nebo musili se naši mladí lidé umluviti, kdy se zase budou vídati, jak každý se má zachovati, a zvláště připamatovala Terezka milého svého na daný slib. Stránský neváhal a slib svůj obnovil, zapřísáhnuv se svatě, že na karty vícekráte nepomyslí.

S tím se rozešli, a Stránský druhého dne odešel do Prahy, kde také u bývalého mistra svého nalezl hnedle práci, protože byl dělník rozumný, pilný a obratný. Každou sobotu přicházel domů a držel se skutečně dle slibu svého.

S otevřením jara nastala na venkově polní práce, a ve zpěv skřivánků a jiných ptáčků mísily se písně děvčat vesnických. Příroda i člověk radovali se z příští jara a všudy panoval nový život a nová radost.

Jediný jenom nemohl se radovati s druhými, a tento byl člověk, kteréhož jsme s nejlepší strany poznali, o kterém ale jsme dlouho již pomlčeli. Byl to mládenec učitelský — hodný Javornický.

Ten od toho času, co mu Terezka vyznáním svým všecku naději vzala a zmařila květ blaženosti jeho, pozbyl své veselosti a v samotě si liboval, kdež — slzíval. Rána srdce jeho byla hluboká, neboť miloval ponejprv, a první láska bývá nejprudší; nepovede-li se, bývá rána po ní nejhlubší, nejbolestnější. Tak se i jemu přihodilo.

Truchlil neustále, a jenom někdy bolestné usmání přeletělo přes ústa jeho. Kdyby nebyl býval mladík vzdělaný, rozumný, přičinlivý, byl by podlehl žalu svému, ale když smutek o něho nejvíce se pokoušel, tu se mu mocně vyrval a pilněji pracovati počal, aby v práci na všecko zapomenul.

Dítky jeho vedením ve škole prospívaly ve všem dobrém, milovaly laskavého učitele velmi a snažily se jedno přes druhé jemu se zalíbiti. — A když stával Javornický ve škole uprostřed dítek péči jeho svěřených, tu zapomínal na všecku žalost srdce svého a žil jenom učitelské povinnosti své.

A rodiče počali poznávati na dítkách, v rozmluvách s učitelem a ve večerním čtení, že je také rozdíl v učení, a počali si libovati, že tak rozumného a přívětivého učitele dostali, a ti, kteří s počátku nejvíce proti němu byli, stali se nyní nejlepšími jeho přátely.

To, pravili jsme, udržovalo zarmouceného mladíka a lilo hojivý balsám v ránu srdce jeho.

Zima přešla, a Javornický nespatřil Terezku ani okem. Když nastávalo jaro, tu se nemohl, jako jiná léta, těšiti, nebo nyní věděl, že potkávati bude se s Terezkou, neboť vyhnutí nebylo možné, a že se bolest srdce jeho obnoví. Jindy těšíval se na setkání se s ní, a nyní se toho strachoval.

Ta láska, ta láska! Tato čarodějnice měnívá žalosti v radosti, mnohem častěji ale činívá z blaženosti hluboké hoře.

Javornický měl nastáním jara ještě více práce než jindy. Blížil se totiž čas zkoušky. Jemu to arciť milé nebylo, že se děti ze školy vytrhovaly, ale takový je již jednou zvyk, zvyk to škodlivý po venkově, že nastáním jara přestanou dítky do školy chodit, aby prý při mnohé práci domácí pomáhaly. Je ono arcit dělníků zapotřebí, a venkovský hospodář je rád, může-li dítek svých k tomu potřebovati. Tu musí někdo hlídat husy na pastvě, tu musejí děti pleti zahradu i pole, větší musejí hlídat menších, a mnohé jiné práce ještě svěřují se dětem. — Ale kdyby si to venkovan jak se patří rozvážil, nalezl by, že ten užitek, který mu děti jeho těmito pracemi poskytují, mizí před škodou, jakou z toho děti samy mívají. Při tom pasení dobytka přivyknou zahálce, a samy sobě jsouce zanechány, přicházívají na podivné myšlénky a nápady. A pak se ví, jak dobytek na pastvě obstarávají. Kde není rozumu, nemůže se také nic jiného očekávati. Menším dětem svěřuje se obyčejně pasení hus a kachen. Takových pěti-, šestiletých pasáčků sejde se několik; kde děti jsou pohromadě, je zajisté také hnedle hra nějaká vymyšlena, za hry zapomene se na husy, a ty vejdou pak do obilí cizího, hospodář vida to, se rozzlobí, potluče husy, ba i děti lecos si utrží, a z toho povstanou přečasto dlouhé mrzutosti. Co se obstarávání menších dítek týká, to je věc více ještě povážení hodna. Jak může dítě obstarávati menší děcko, když samo potřebuje ještě obstarávání? Jak často ublíží se dítěti chovanému, jak častěji ublíží si sama nedospělá, slabá chůva!

Tak to jde se všemi pracemi, které se dětem na venku svěřují. Kdyby se děti naopak raději posílaly do školy, a jenom mimo školní dny a hodiny přidržovaly k přiměřené práci, bylo by zajisté na obou stranách více prospěchu. Dítě ve škole vycvičené, dorostlejší bylo by rodičům po čase prospěšnější a samo by mělo největší z toho užitek. Tak ale se nezřídka stává, že dítě chodivši pět, šest let do školy, neumí ani jméno své jak se patří napsati, dost bídně čte a o počítání nesmí se ani zmínka státi. Není divu! Co se za zimního času naučí, přes léto docela, aspoň z většího dílu zapomene. Často vrhá se vina na učitele, neumí-li dítě ničehož; bývá to arciť v mnohých pádech také pravda, ale v podobných okolnostech ani nejlepší učitel nic řádného do dětí vpraviti nemůže.

Někdy se stává, že sebe menší děti, víme ze zkušenosti, že třeba teprv čtyř-, tříleté, ano i dvouleté děti přes léto do školy se posýlají. Jaká to nemoudrost! Což má být učitel chůvou? A kdyby se i to dalo tím omluviti, že děti ve škole jsou nejlépe obstarány, že má být škola také opatrovnou malých dítek, neměl by pak učitel míti jiného zaopatření, než ho navzdor všemu křiku a všemu jednání o věci té požívá?

To a podobné také Javornický za večerních schůzek v zimě často přivedl k řeči, ale — nemohl proraziti. Někteří rozumnější sousedé mu arciť přisvědčili, ale sami nechtěli dát příkladem svým na jevo, že to uznávají, bojíce se posměchu druhých. Jiní opět naprosto návrhům Javornického odmlouvali.

„Komu máme pak svěřiti ty práce, které mohou děti obstarávati?“ pravili.

„Milí sousedé,“ pravil Javornický, „svěřte práci tu dětem škole odrostlým, které nemohou jiného nic zastati; starcům a stařenám, které takové snadné práce docela lehko mohou zastávati a při všem tom na sluníčku údy své vyhřívati! Taková práce jim neublíží, a co dáte výrostkům třeba cizím za mzdu, to ušetříte na dětech svých, které budou moci tím více ve škole se učiti.“

Ale nemohl proraziti přece, a když nastalo jaro, tlačili vesničané na to, aby se odbyla zkouška a děti mohly zůstati doma.

Javornický se tedy k tomu připravoval.

Sousedé byli žádostivi na výsledek učení jeho, které se mnohým nelíbilo, jak jsme již pravili, protože od učení starého kantora jako den a noc bylo rozdílné.

Konečně nastal den zkoušky. Školní síň byla přeplněna lidem domácím i cizím, neboť i tito byli zaslechli o pranovém učení mladého učitele, a všichni byli dychtivi, jak asi zkouška vypadne. Pan vikář, pan farář i kaplan a několik světských pánů byli zkoušce přítomni.

Tato započala pobožnou písní k svatému Duchu a modlitbou Páně, a pak počalo vyslýchání dítek. — Dítky četly a počítaly až milo, písma na ukázku podaná byla nad míru pěkná a správná, děti povídaly o cizích krajích, o české zemi, o rozličných zvířatech, že tomu rodičové z polovice nerozuměli a jen se divili, jak všecky tyto věci mladý učitel dětem do hlavy mohl vštípiti. Za každým učením zpívala se píseň, která se vztahovala na učení, které mělo následovati, a když ke konci jeden žák a jedna žačka svými příjemnými, nevinnými hlásky veřejné poděkování učinili, tu neostalo ani oko suché, a pan vikář i pan školní rada vyslovili veřejně pochvalu a libost svou mladému učiteli, který v srdci svém plesal radostí, že nebyla práce jeho marná. A když potom pilnější dítky za odměnu byly podělovány knížkami, obrázky a jinými maličkostmi, tu nastala radost všeobecná, a rodičové pak tlačili se k mladému, blaženému učiteli, aby mu poděkování své vyjádřili.

Bylo po zkoušce.

Javornický osamotněl ve škole, a když si pak vzpomenul, že tuto radost nesmí a nemůže sdíleti se žádným, tu ho slzy polily, a on spěchal ven — do šírého pole, které pokryto bylo zeleným kobercem bujarého osení.

Jarní život působil na jemné srdce jeho, a tak kráčel dál a dále s citem sladkobolestným, a slza vděčnosti k Bohu a obdivování krás a divů jeho leskla se v oku mladíkově. Cestou přišel ke křoví se zelenajícímu a zastavil se.

Bylo to ono místo, kde Terezku byl ponejprv spatřil. I zabral se do hlubokých myšlenek, a zdálo se mu, jako by plesající příroda jarní se byla náhle zakryla temným rouchem. Stál tak dlouhou chvíli, až blížící se lidské kroky jej ze zamyšlení jeho vytrhly. Javornický pohledne vzhůru, a čeho nejméně se nadál — spatřil před sebou státi Terezku, kterouž nebyl od osudného okamžení, které naň všecku tíseň nevyslyšené lásky uvalilo, spatřil. I zapálili se oba mladí lidé, nevědouce, mají-li na sebe promluviti čili nic. Javornický brzo se rozhodnul a Terezku pozdraviv, rychle dále kráčel.

Terezka nemohla překvapením hrubě ani poděkovati, aniž se osmělila pohlednouti za Javornickým zacházejícím. I ona zabrala se do hlubokých myšlenek. K tomuto šlechetnému mladíku ji pudilo něco, co si sama neuměla vysvětliti. Byl to cit, který zhříval srdce její jako jemné teplo jarního slunce, ale v tento cit mísila se vždy zase jako duch výstražný vzpomínka na lásku k Prokopovi.

I vyrvala se mocně ze zamyšlení, nebo považovala je býti hříchem na lásce Prokopově páchaným, a když byla kozičku, kterou na pastvu byla vyvedla, napásla, vracela se k domovu, jsouc pevně odhodlána, že se svěří matce se vším, co ji bylo s Javornickým potkalo.

Kráčejíc k domovu přišla ku kříži, který stál na začátku vesnice, a tam před křížem klečel na kamenném klekátku Javornický a modlil se v usedavém pláči. Terezku polily slzy, a obrátivši se rychle, aby ji mládenec nespozoroval, spěchala jinou stranou k domovu.

Když přišla domů a všechny potřebné práce domácí vykonala, zasedla vedle matky a pravila jaksi nesměle:

„Mamičko, musím se vám s něčím svěřiti.“

„S čím pak, děvečko?“ pravila matka starostlivě, a pohledla na dceru v udivení, nemohouc si vyložiti, co by to bylo.

A nyní počala Terezka matce vypravovati, jak se ponejprv s mladým učitelem setkala, jak s ním pak dvakrát nebo třikrát mluvila, co jí povídal, a jak ona mu odpověděla; i z toho se vyznala, co se bylo dnes přihodilo.

Matka poslouchala bedlivě, a bylo viděti patrně, že řeč dceřinu v mysli dobře rozvažuje.

„Nyní mi poraďte, maminko: co mám činiti? Mladého učitele je mi líto; něco se ve mně ozývá, co mne k němu vábí, a přece nesmím státi se Prokopovi nevěrnou.“

„Milá dcero,“ odpověděla matka, „mně je tu těžko tobě raditi. Abych ti ale upřímně řekla, musím se ti také svěřiti, že na Stránského mnoho nedržím. Dej si pozor a pamatuj na slova své staré matky, že se Stránský nedá polepšiti, a že mu ty proklaté karty ještě něco hodně zlého způsobí! On arciť sliboval dost, že se jich netkne, ale sliby bývají chyby. Nepovídám ti to, abys ty snad ho nechala; v tom jsi sama moudrá dost, a znáš ho líp než já; možná také, že se skutečně polepší. Kdybych byla já na tvém místě, hleděla bych se Stránského zprostiti. Co se týče mladého učitele, to ti mohu poraditi jenom to, abys, až se s ním zase jednou sejdeš, s ním promluvila a řekla mu, aby se marně netrápil, že je hezkých děvčat dost, které se pro něho líp hodí a rády budou, jestli je o lásku a o ruku požádá. Mně by se mladý učitel líbil tisíckrát více, než kdo jiný, ale ty pro něho nejsi. Ty mu nepřineseš žádnou pomoc, a on také ještě není zde dojista dosazen. A zkrátka, je to s ním a s tebou případ tak podivný, že skutečně nevím, jak ti raditi. Poslechni hlas srdce svého a modli se k Pánu Bohu, aby On ti dal dobrou radu.“

Nyní věděla Terezka tolik jako dříve a umínila si, že přede vším všecko Prokopovi zamlčí, a mládenci, až se s ním setká, věc tu předloží tak, jak jí to byla matka pověděla.

Zatím uplynuly tři měsíce. Za tento čas mnoho se změnilo. Starý učitel vida, jak mládenec, jemuž nemohl nikdy na jméno přijíti, získal sobě lásku celé obce, hořel tajnou závistí, která ho mocně sežírala. Když pak konečně na své uši zaslechl, že někteří sousedé zjevně si přejí, aby mládenci škola byla docela svěřena, a že se o to ucházejí na místě náležitém, tu ho tajná zlost uvrhla na lože, a netrvalo to dlouho, zavřel oči.

Co se dalo očekávati, stalo se. Javornický byl na jeho místo dosazen, a plat jeho znamenitě zvýšen, an nově volený představený obce, uznávaje schopnosti a výbornost Javornického, u sousedů o to se zasadil a také s návrhem svým prorazil. Představený sám donesl nově zvolenému učiteli dekret a vyjádřil mu spokojenost celé obce.

Javornický plesal radostí, nebo byl postaven nyní na místo, kde mohl bez obmezení dle srdce a rozumu svého jednati k prospěchu mládeže, jejíž pěstování a někdejší blaho mu tak velmi na srdci leželo. Když ale přednosta odešel, tu se ho zmocnila zase truchlivost, nebo ta, s kterou by byl rád všecku radost svou sdílel, která by byla svou láskou korunu blaženosti jeho nasadila, ta milovala jiného.

Terezka dověděla se o povýšení Javornického od známé Madlenky, která jí ke všemu ještě špičkovati počala, že snad nyní mladý pan učitel spíše vyslechnutí nalezne, a Prokop že dostane kvinde. Terezka ji ale odbyla zkrátka a zapověděla si podobné řeči. To Madlenku dopálilo.

„Nu, nu, jen počkej,“ pravila odcházejíc, „však on Stránský není ještě tvůj, a brzy se dočkáš o něm noviny.“

Terezka nevěděla, co Madlenka tím myslí, ale byla celá roztržitá nad slovy jejími, jichžto pravý smysl nemohla pochopiti. Snad se Stránský opět nezapomněl a do karbanu se nepustil? Toužebně očekávala příští sobotu, aby s ním stranu toho promluvila, a ubohá nenadála se, co sobota osudná s sebou přinese.

V ustanovený ke schůzce čas klečela Terezka u sochy sv. Jana, a divné myšlénky ji znepokojovaly. Nemohla se ani dočkati, kdy Prokop se dostaví.

Již se notně stmívalo; Prokop nepřicházel. Terezky zmáhal se podivný nepokoj. Proč nepřicházel? Co byla toho příčina? Jindy zde býval už déle než hodinu, a dnes o Prokopovi ani zmínky. Tu — hle, tam někdo spěchá nahoru k ní. Je to Prokop? To byl někdo jiný, a brzy zaslechla hovor jedním ženským a jedním mužským hlasem vedený. Terezka chtěla již v hněvu odejíti, tu zaslechla slova neznámého mužského:

„Stránský je zabit!“

Jako by do ní byl blesk udeřil, zůstala státi, nedůvěřujíc sluchu svému.

„Stránský je zabit, odnesli ho do všeobecné nemocnice mrtvého. Měl tři rány,“ pravil mužský hlas blíže přicházející.

Více Terezka neslyšela. Hlava se jí počala točiti, smrtelné mrákoty zastřely smysly její, padla bez sebe k zemi.

Tak ji omdlelou nalezli oni dva, kteří nebyli nikdo jiný než mladý Bezděka, který jako Stránský byl zedníkem a nyní z práce domů se vracel, a milenka jeho Madlenka. Oba zkřikli leknutím, když omdlelou Terezku nalezli, a věděli hned, jak se to bylo stalo.

„Pro Ježíše Krista!“ zvolala Madlenka. „Ta bezpochyby zaslechla naši řeč a snad leknutím umřela.“

A již se měli oba k tomu, aby co mrtvou na zemi ležící Terezku vzkřísili, ale marně. I sebrali ji a nesli do obydlí jejího.

Jaké to bylo leknutí pro ubohou matku její! Málo chybělo, že by byla taktéž do mdloby upadla.

„Co se jí stalo? co se jí stalo?“ hořekovala, když byla omdlelou dceru dala na lůžko uložiti a obírala se svláčením jí ze šatů a jejím křísením.

„Milá Procházková,“ pravila Madlenka, „vaše Terezka čekala bezpochyby na Prokopa a tu zaslechla mou řeč tady s Bezděkou, který mi vypravoval, že Stránský je zabit.“

„Pro umučení boží,“ zvolala stařena, „což oba jsou mrtvi?“

Hnedle by byla pozbyla smyslů, neboť nevěděla, jak si smrt obou má vyložiti a jak se všechno přihodilo.

Teprv když Terezka otevřela oči a pomateně počala mluviti o krvi, o Prokopovi, teprv to jí dodalo, neboť myslila, že dcera ztratila rozum.

I ona upadla ve mdloby, a ženské, které se byly zatím seběhly, měly co dělat, aby starou vzkřísily.

„Jak se to všecko stalo?“ ptal se jeden z přítomných po druhém, ale ve zmatku takovém nebylo možno pořádně vypravovati.

Terezka mluvila pořád pomateně, a když starou matku její vzkřísily, byla i tato tak dojata, že ji musili uložiti. Z tichého příbytku stalo se nešťastnou náhodou sídlo zármutku a těžké nemoci.

Teprv když matka i dcera po dlouhé chvíli usnuly, mohl mladý Bezděka vypravovati, co se bylo s Prokopem přihodilo.

„Zdvihali jsme dnes v městě na dokončeném stavení krov a namáhali jsme se, abychom byli brzo hotovi. Pán sliboval nám dáti na pivo, a když jsme byli s prací hotovi, zavedl nás do hospody a tam nechal každému nalíti piva. Po takovém namáhání, v tak náramném horku měli jsme žízeň všickni, a brzy počaly se ukazovati následky prudkého pití. Já seděl s Prokopem při jednom stole, a tu nedali dva naši spoludělníci pokoj, až jsme se dali do hry v karty. Prokop byl hned při tom, a netrvalo to dlouho, strhla se prudká hádka mezi námi, a Prokop, trochu již podnapilý, počal jednomu z hráčů nadávati. Tento, prchlivý a také podnapilý, uhodil po Prokopovi, který mu ránu vrátil, a dříve nežli jsme je roztrhli, uhodil spoluhráč Prokopa džbánem třikrát do hlavy, že se mu krev vyhrnula přes obličej a on sklesl k zemi. Než jsme poražený stůl odklidili, Prokop již dokonával. Mrtvého odnesli do všeobecné nemocnice. Já spěchal domů a vypravoval jsem nešťastnou událost tady Madlence, což Terezka bezpochyby zaslechla a do mdloby upadla.“

Tak vypravoval mladý Bezděka, a všickni přítomní litovali Terezku i matku její. Prokopa nepolitoval nikdo. Toho tedy přece karban se světa sprovodil, zrušený slib a nešetrnost přísahy se na něm ukrutně pomstily!

Kdo měl nyní obstarávat matku i dceru? Pro dnešní noc nabídla se Madlenka, že nemocné hlídati bude, ale kdo na zejtřek a budoucí dny je bude ošetřovati? To tanulo všem na mysli, ale žádný nevěděl si rady.

Jeden jenom věděl rady, věděl i pomoci, a ten jeden byl — mladý učitel Javornický.

Uslyšev, co se bylo přihodilo, zjednal na své útraty ženu, která měla obě nemocné ošetřovati, povolal zkušeného lékaře a jinak o nemocné se postaral. Zapověděl však přísně ženě obsluhující, aby nikdy nevyzradila, kdo ji byl najal k obsluhování obou nemocných, a po celý život aby o tom pomlčela. Podobně učinil i s lékařem, který mu vyjevil, matka že stůně jenom z leknutí a brzo se uzdraví, s dcerou ale že je hůř, ta že upadla v nebezpečnou hlavničku. To Javornického nemálo zaleklo a šlechetné srdce jeho zarmoutilo, nebo cokoli činil, nedělo se ze žádného zištného úmyslu, ale jenom z dobrosrdečnosti, poněvadž uznával, že by ubohé ženské bez přispění jeho musily snad zahynouti, nemajíce, kdo by je ošetřoval.

Jak lékař předpověděl, tak se také stalo. Stará Procházková uzdravila se za týden po onom nešťastném dni.

Za nemoci své ptala se častěji ošetřující ženy, kdo povolal pana doktora, co tento říká o stavu Terezčinu, kdo ji tam poslal a odkud béře peníze na léky a na ta rozličná jídla, která mnoho stojí.

„Jenom, panímámo, přijímejte všechno s dobrou vůlí a myslete si, že vám to svatý Mikuláš naděluje.“

Touto odpovědí musila se stará vdova upokojiti, nebo více žena nevyzradila.

Tato pilně dávala zprávu mladému panu učitelovi o stavu dcery i matky, a co ho nejvíce těšilo, bylo to, že Terezka v pomatených řečech svých častěji jméno jeho jmenovala, ano jednou prý pravila: „Pane učiteli, já vás mám ráda, ale nesmím vám to říci, Prokop by se hněval.“ Tak mluvívala často Terezka, ale nevěděla o ničem, co se vůkol ní děje, čeho požívá; někdy jen v divoké fantasii mluvila pomateně o krvi a zabití a o mrtvém Prokopovi.

Od obsluhující ženy dověděla se také stará Procházková o osudu bývalého milence dceřina a doložila, že mu vždy nešťastný konec prorokovala, takového neštěstí ale že se nikdy nenadála. — Když mohla již povstati z postele, obsluhovala spolu se ženou nemocnou dceru, a jenom pořád doléhala na ženu, aby jí zjevila jméno neznámého dobrodince. Tato dlouho se zdráhala, ale — ženské nemohou nic přes srdce přenésti — konečně přece s pravdou na světlo vyšla. Stará Procházková plakala slzy vděčnosti, ale obsluhující žena nepřipustila k tomu, aby se učitelovi poděkovala, od něhožto se pro vyzrazení jeho domluvy obávala.

Po dlouhých — dlouhých pěti týhodnech konečně vyjádřil se lékař, že Terezka je již mimo vše nebezpečenství života, a že brzy jasné smysly se jí vrátí.

Tak se i skutečně stalo. Terezce bylo, jako by z dlouhého snu byla procitla. Když spatřila matku vedle lože svého sedící, usmála se na ni a k nemalé radosti matčině pravila:

„Maminko, to jsem měla děsný, dlouhý sen! Zdálo se mi, že jsem viděla Prokopa pokrváceného ležeti na márách mrtvého, a já že také jsem mrtva, že mne i Prokopa chtějí dávati do hrobu, tu ale že přišel anděl, který měl podobu našeho mladého pana učitele, a vyrval mne z rukou hrobařů a zavedl mne do pěkné zelené zahrady. Ale maminko,“ pravila, rozhlednouc se po světnici, „vždyť již musí býti slunce hodně vysoko a já pořád ještě ležím.“ A při těchto slovech chtěla povstati, jsouc ale příliš sesláblá, nazpět na lůžko sklesla. „Maminko, co se to se mnou děje?“ zvolala pak, znamenajíc slabost svou.

„Jenom zůstaň ležeti, Terezko,“ pravila matka zaradovaná, Jenom zůstaň ležeti; což nevíš, žes nemocna byla dlouho — dlouho, a že sen, který se ti zdál, je pravdou?“

„Co to mluvíte, maminko; je Prokop snad skutečně mrtev? Ach, nyní se pamatuji, že jsem to slyšela tam u svatého Jana, a jednou se mi zdálo, že jsem viděla, jak veliké kameny, na nichž byly karty namalovány, naň se sypaly a ho ubily. A já nešla mu na pomoc, nebo mne ty kamenné karty od něho zaháněly.“

„Tak se také stalo, milé dítě,“ odpověděla matka, „karty pudily ho od tebe, nebo mu byly milejší než ty a než slib a přísaha jeho.“

A vidouc dceru svou odhodlanou a pozorujíc, že v nemoci byla za hrozných snů láska k Prokopovi, lehkomyslností svou nešťastnému, vyšla ze srdce dceřina, počala jí pozvolna a prozřetelně událost o smrti Prokopově vypravovati. Ale bylo by přece povídání to škodlivě na uzdravující se Terezku působilo, kdyby na štěstí nebyl právě lékař vstoupil do světnice a tak pozornost Terezčinu na sebe obrátil. Příchodem jeho zarazila se Terezka, a teprv když se jí počal vyptávati, poznala, kdo ten pán je.

Lékař radoval se nemálo, že Terezka je na cestě k uzdravení, a předepsav jí nové, posilňující léky a nařídiv, jak by se měla zachovati, odešel rovnou cestou k Javornickému, kterého novina tato nad míru potěšila. Jediné to ho zarmoutilo, že nevěděl nyní, jakým způsobem by déle ještě tajně milovanou Terezku i matku její podporoval, aby cit jejich neurazil. Že matka zná již dobrodince neznámého, toho se ovšem nenadal.

Když lékař odešel, dala se stará Procházková opět do vypravování a pravila:

„Hleď, milá dcero, tvůj sen z většího dílu se vyjevil. Anděl v postavě pana učitele tě vyrval hrobařům z rukou, a skutečně nový náš pan učitel Javornický to byl, který mne i tebe v nemoci dal ošetřovati, který pana doktora nám zjednal i o všecko potřebné se postaral.“

Při těchto slovech, dříve než mohla dopověděti a dříve než Terezka mohla co říci, vstoupila obsluhující žena a přinášela rozličné věci, které nemocné byly velmi příhodné. Terezka ji uvítala co starou známou, a teprv nyní dorozuměly se všecky tři o všem, co se bylo přihodilo. I o snu Terezčině dověděla se žena a doložila pak:

„Nu, nyní neschází nic, než aby pan učitel Terezku ještě dovedl do té zelené zahrady, k čemuž by on, jak se mi zdá, velké měl chuti.“

Terezka se zarděla a na druhý den nechtěla připustit více k tomu, aby cizí žena na útraty pana Javornického ji ošetřovala a zaopatřovala. Žena odešla a zprávu tu mladému učiteli zvěstovala; nepověděla ale, že na vzdor zákazu jeho jej byla vyzradila. Javornický nechtěl jim dobrodiní svá vnucovati, a zaplatil ženě za její práci, přikázav jí znova, ale zbytečně, aby ho nevyzrazovala.

Když byly Terezka a matka její samotny, počaly se raditi, jak by Javornickému se poděkovaly. Mluvily dlouho o věci této, až pak Procházková zeptala se dcery, jak nyní smýšlí o mladém učitelovi a jak by se k němu zachovala, kdyby ji opět o lásku požádal. Terezka se při vší bledosti své zarděla velmi a vyznala se matce upřímně, že ho dávno již milovala, ale že si to vyložit neuměla, myslíc, že může a smí jenom Stránského milovati.

„Nyní,“ pravila, „nyní poznávám, že mne ke Stránskému vábila jenom dlouholetá známost a zvyklost, které jsem za lásku považovala; nyní ale nahlížím, milá maminko, že jediného bych mohla milovati Javornického. Nedělám si však naděje na něho, nebo on je pán učený a vznešený, a sotva z lásky ke mně učinil, co jsme od něho obdržely, ale spíše z velké dobrotivosti srdce.“

S tím ukončila tuto rozmluvu; zdaliž byla zcela pravdivá, dozvíme se brzýčko.

Když Terezka ponejprv po nemoci mohla vyjíti, přiměla matku k tomu, aby ji dovedla na pahorek za vesnicí.

Terezku pudilo něco na to místo, kde se byla s Javornickým ponejprv spatřila, a sotva že chvíli tam obě seděly, šel také on jako šťastnou náhodou tudy okolo.

Zarazil se a zarděl se velmi, spatřiv ji tam s matkou seděti, a po krátké rozvaze přistoupil blíže, a srdečně obě ženské pozdraviv, ptal se Terezky, jak se po nemoci vynachází.

Terezka taktéž se byla zarděla a poděkovala se pak přívětivě za laskavou jeho poptávku.

Nyní stáli oba mladí lidé naproti sobě, jeden na druhého pohlížeje, a žádný nevěděl, co by měli dále mluviti. Z očí jednoho i druhého zářila blaženost srdečná, a stará matka přetrhla sama mlčení jejich.

„Pane učiteli,“ pravila, a slza zaleskla se jí v očích, „pane učiteli, my vám máme za mnoho děkovat, nebo bez vás spaly bychom nyní obě pod zeleným drnem. Nestavte se, jako byste o ničem nevěděl, nestyďte se za dobrotu, kterou jste ubohé vdově a nešťastné dceři její prokázal! My vám neumíme, jak se sluší a patří, se poděkovat, ale modliti se budeme za vás, aby vám toho Bůh ráčil odměniti.“

Javornický mlčel, a zardělost obličeje znamenala, že mu není milo, že byl vyzrazen. Konečně promluvil:

„Nehněvejte se na mne, že jsem se vám vedral za pomocníka, a věřte jen, že se to stalo z úmyslu nejšlechetnějšího! Chtěl jsem, abyste se toho nikdy nedověděly; když to ale přece již víte, pomlčte o každém děkování, sice bych musil odejíti odtud, kde přece bych tak rád déle zůstal.“

A když matka slovy a dcera nevinným uzarděním ho pozvaly k dalšímu pobytí, posadil se vedle nich na zelený trávník, a než sklonil se večer, došlo to v jejich rozmluvách tak daleko, že mladí lidé pod šírým nebem v přítomnosti matčině lásku věrnou si slíbili a čistým políbením lásky svazek srdcí svých zasvětili.

I seděli ještě dlouho mlčky vedle sebe a ztápěli se v moři blažených citů. — A za nimi v houští ozval se slavík s písní líbeznou, jako by chtěl tak oslaviti blaženost šlechetného párku.

Co zbývá ještě pověděti? Před svatým Václavem toho samého roku spojil kněz mladého šlechetného učitele a sličnou, ctnostnou milenku jeho na věky.

Stará matka posud žije u šťastných dítek svých, které požívají lásky a vážnosti celé obce.