Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: XV.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 147, s. 1
Vydáno: 24.06.1919
Licence: PD old 70

Z kapitol dnes velmi naléhavých jest úvaha o pozdravu, kterou by bylo snadno rozšířiti na celou knihu. Proto možno v krátké stati zmíniti se toliko o některých momentech, pro tu chvíli důležitějších.

Nebude asi pochyb ani o vhodnosti, ani o nutnosti pozdravu vůbec; ten byl ode dávna, jest a bude vezdy, pokud lidé budou se stýkati, jsa jistým výrazem tohoto styku, jistou jeho stránkou. Jaký ten styk jest, takový jest i pozdrav, a proto je pozdrav, či lépe jeho způsob, nikoli posledním dokladem kultury a vyspělosti té které skupiny lidstva, jíž se týče.

Pozdrav je všelijaký, obecně dvojí: posuňkem a slovem. Posuňkem lišíme pozdrav mužský a pozdrav ženský, onen obyčejně smeknutím pokrývky hlavy, tento pokynem hlavy; kdežto slov, jimiž pozdravujeme, je, ať tak díme, spousta, rozmanitých podle okolností. Také k posuňku základnímu druží se mnoho jiných, z nichž nejpodstatnější jest úsměv, pozdrav provázející, potom kynutí a podávání rukou, i poklona neb úklon, až po líbání ruky.

Pozdrav záleží na osobě, kterou pozdravujeme, a rozmanitý jest nejen podle toho, co chceme pozdravem říci, ale i podle doby a podle charakteru národa. V podstatě vyjadřuje radost ze setkání a odtud přání všeho dobra tomu, se kterým se setkáváme, mimo to pak bývá také výrazem úcty a poddanosti, ač nedím strachu a bázně. Tam, kde lidé jsou sobě rovni, převládá moment prvý, kde je více poddaných, tam zračí se tento poměr i v pozdravu.

Otrok, kterému podařilo se odvrhnouti pouta otroctví, rád odkládá všecko, co připomíná mu toto otroctví — a odtud četné lokálky v našich listech a rozmanité pokyny, nabádajíci k reformě pozdravu, jíž zabývalo se dokonce i Národní shromáždění čili jeho kulturní výbor, uznávající svrchovanou důležitost této zdánlivé drobnosti.

Kterak pozdravovati, aby pozdrav odpovídal naším poměrům, od nedávna tak radikálně změněným? — Je zřejmo a známo, že pozdrav náš dosavadní býval namnoze servilní, otrocký a to spíše slovem nežli posuňkem, ačkoli často obé slučovalo se ve výraz poddanosti. Nejpádnějším toho dokladem jest mimo jiné rozšířené rukulíbáni, spojené s výrazem všeliké milosti pána nebo paní.

Políbení ruky může míti význam dvojí: pokud týká se dámy, nebo poddanství, pokud týká se muže, a tím je zhruba dána dnešní oprávněnost anebo zavržitelnost pozdravu rukulíbání, at už slovem anebo posuňkem.

Rubu políbiti můžeme toliko dámě, ale nikoli vždy a za všech okolností; jakožto výraz dvornosti smíme si to dovoliti jenom tam, kde vůbec smíme býti dvornými, a dvorností plýtvati nesluší. Dáma vyznamenává pána, kterému dovolí, aby jí ruku políbil, a proto měl bych zdvořilou prosbu k našim paním a i k dívkám, aby si nedávaly líbati ruku na potkání. Bezděky tím přičiňují k tomu, že pel dvornosti, za kterým skrývá se mnohdy i jiskra vzácné intimnosti, z pozdravu tohoto se stírá. Ale jsou dámy, které přímo trpí touto slabostí, a ruku skoro nastrkují k políbení. Není to ani dost hygienické, ani vkusné.

Ne-li odstraněním, tož alespoň zmírněním ruky líbání, dámy nesmírně se zavděčíte pánům a zbavíte jich velmi častých rozpaků. Zbude pak nanejvýše slovo „rukulíbám“, které vůči dámě jest pak výrazem dvorné poddanosti — a právě proto možno právem užíti ho velmi zřídka a nemůže a nemá pozdrav tento býti obecným. Mimo to dvomost svádí k otroctví a proto muž svobodný a ducha přímého, ba hrdého, svoji dvornost vůči dámě raději jinak, nežli tím, co nutilo by jej skláněti šíji a napodobiti otroka. Omezí se na pouhé podání ruky, posuněk pozdravu obecný, třeba že i tímto dlužno zacházeti ekonomicky, ale spíše dáma vůči pánovi a vice versa, nežli stejná pohlaví mezi sebou.

Nikdy nelíbejte ruky muž muži, ani skutkem, ani slovem, ještě méně žena muži, a nezvykejte toho ani dětem. A tady jsme u jádra mé úvahy. Cizinec, všímající sobě našeho života, ve kterém rukulíbání jest obecné tou měrou, že si toho nejsme ani dobře vědomi, zděsí se vida a pozoruje, jak nejenom služky rukulíbají napořád, ale i nezřídka školní děti užívají tohoto pozdravu, vzbuzujíce dojem, že jsou k němu vedeny ve škole. Ženy starší rukulíbají i mladým pánům, ba viděl jsem, že mladí pánové dávají si líbati ruce i od starých sluhů svých rodičů.

Služky, které ve svých organisacích se usnášejí, že budou nadále pozdravovati pouhým dobrým dnem anebo jitrem, nedomnívejte se, že revoltujete proti svým pánům; jednáte jenom v jejich intencích, neboť v člověku vzdělaném a smýšlejícím ušlechtile, veškero poddanství, ve kterém jen brutální absolutismus může si libovati, vzbuzuje odpor. Pořádnou prací zavděčíte se více nežli takovými poddanskými výkony i slovy, která na konec nevyjadřují ničeho.

Odstraníte také všecky milost pány a milost paní a dámám ponechte jejich milost toliko in camera caritatis.

Není potřebí, a také toho nebude, aby změna a reforma pozdravu dála se náhle překotem, nebylo by to ani vhodné nebo řekněme oportunní, a odrakouštění tohoto druhu (není pochyby, že vídeňské küss' die Hand odváželo se silně i do Čech) není naléhavé tou měrou, jako jiné. Proto budete-li říkati dámám starším — ale jenom dámám a jenom starším — „rukulíbám“ až do jejich vymření, neprohřešíte se přespříliš proti demokratismu.

Jenom dlouholetý zvyk setřel s pozdravu „rukulíbám“ jeho otrocký ráz a způsobil, že jsme jej snášeli. Ale třeba jen trochu se zamysliti a s nechutí se od něho odvrátíte. S prostým dobrým dnem, dobrým jitrem či ránem nebo večerem stačíte asi ve všech okolnostech života, i vůči nejvyšším pánům a nejvyšším paním. Pro přechod užívejte si ještě hlubokých a uctivých poklon, úct a sem tam snad i služebníků, ale čiňte tak čím dál řidčeji a povede se vám při tom stejně dobře jako v dobách padání do noh a špásovných „hlubosklonů“…

Také odstraňte rukulíbání nejdříve skutkem, ponechávajíce je toliko milujícím v zášeří, pak také slovem, ale starého pána, který z dávného zvyku přenese se tímto pozdravem do minulých dob, nepokládejte proto za špatného demokrata.

A což děti vůči rodičům? Není opravdu jiného znamení úcty dítěte vůči otci, nežli rukulíbání?… Snad jedině syn matce ruku políbí — ale učiní to jenom ze zvláštních příčin a zřídka. Nutiti dětí, aby po každém obědě, s ústy jeho po knedlíkách mastnými, děkovali rodičům za najedeni, které jim dáti jsou přece povinni, líbáním ruky, je směšné…

S duchem svobody nesnáší se rukulíbání v pozdravu — vynikne to nejlépe, když si ten pozdrav přeložíte do francouzštiny nebo angličtiny.

Ani hlavu státu nepozdravujeme otrocky — jí nejméně by to bylo příjemno, neboť každý president, volený národem, mnohem raději stojí v čele lidu sebevědomého, nežli poddaného stáda, jakým vždycky jsou lidé servilní. Ostatně již dříve jsme pověděli, jak presidenta republiky pozdravovati.

Ale pamatujte, že pozdrav, do něhož chceme vložiti nejvíce úcty, jindy zase soucitu, je němý. Za to však není němým pozdrav davu, který jásá vstříc milované a uctívané osobě. Nikdy však nebude dav jásati slovem „rukulíbám“.

Reforma pozdravu, pokud jest jí zapotřebí, není věcí úmluvy jako spíše vývoje a jde ruku v ruce s obecným smýšlením. Ale je možno na věc upozorniti. Napsal jsem jinde, že pozdrav možno zreformovati, možno jej zjednodušovati, vymýtiti z něho všecky prvky poroby, ale prvky zdvořilosti a úcty, které tvoří jeho podstatu, z něho vymýtiti nelze, jako nelze odstraniti pozdrav vůbec, nechceme-li klesnouti na stupeň nižší člověka.

Není potřebí bouřiti proti pozdravům, vyjadřujícím soukromé či náboženské smýšlení člověka, pokud pozdrav ten neuráží citů jiných. Proto ten, kdo chváliti chceš Ježíše Krista na potkání, domnívaje se, že bráně nebes tím se přiblížíš, chval si jej bez překážky, ale nezazlívej, když takto pozdravovaný odpoví ti snad z neznalosti dobrým dnem. Vnucovati jakkoli přesvědčení náboženské nesluší. Za to nemohu se srovnati s velebníčkem, třebas veškeré úcty hodným, který nedovede jiným způsobem ziskati sobě vážnosti starých svíčkových a i jiných bab, nežli že dává si od nich líbati čistou svoji ruku. Na štěstí tento typ krátkozrakých duchovních z měst už vymizel a mizí i z venkova a bohdá brzy vymizí docela — jenom na prospěch a na větší vážnost kněžského stavu.

Nedomnívejme se však, že reforma pozdravu ve smyslu demokratickém či svobodném je dokonale vykonána jeho zjednodušením, vymýcením nelibě znějících slov, odstraněním nevhodných posuňků nebo zrušením poklon. Ani v tom neviděli bychom zvláštního pokroku, kdyby odstraněno bylo smekání a spolky nesmekajících rozšířily by se na obecnost. Nemysleme, že zjednodušení, nebo chceme-li tak říci zdemokratisování pozdravu hned převrátí celou společnost demokratickou. Svobodné, demokratické smýšlení neprojevuje se toliko slovy, ale zejména nejprve jednáním a skutky, ke kterým od pozdravu bývá často ještě velmi daleko.