Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: XIX.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 189, s. 1
Vydáno: 12.08.1919
Licence: PD old 70

Odcházeti jest uměním svého druhu. Nejen odcházeti ze společnosti, ale také z veřejného působení, a bylo by uměním i odcházeti v pravou chvíli ze života, kdyby záleželo na nás. Sebevražda jest výjimkou, která jenom potvrzuje pravidlo, právě tak jako japonské harakiri, párání břicha hodnostáře, který spáchanou chybu chce smýti svou krví — ostatně modus, který by mohl býti vítaný i v jiných poměrech, nežli japonských. Arci, kdyby se to pak provádělo důsledně, asi nemnoho hodnotářských panděr zůstalo by celých.

Vypráví se, že nebožtík F. A. Šubrt, když přestal býti ředitelem Národního divadla, skončil práci u svého psacího stolku v ředitelně, vzal svrchník, přehodil jej přes rameno, nasadil si klobouk, neříkal nikomu nic a s kytičkou fialek v ruce odcházel z divadla, do něhož se vícekráte nevrátil. Tento prostý odchod zvěčnil jej více, nežli by byly učinily hlučné ovace…

Odejíti ze společnosti způsobem vhodným není věcí snadnou a vyžaduje společenské obratnosti nejen těch kdož odcházejí, ale i těch, kdo zůstávají a jimž odchod odcházejícímu jest usnadniti. Loučení vůbec je věcí těžkou, není k tomu zapotřebí vždycky jen mládence a panenky; scény nádražní, objímání, polibky, snad i slzy, doporučování a řeči zhusta velmi zbytečné, už doma stokrát opakované, aby se pozdravovalo a psalo o průběhu cesty a příjezdu, mávání rukou i šátkem atd. jsou toho důkazem.

Se stran obou, odcházejícího i zůstávajícího žádáme tak jako ve společnosti vůbec, jen co nejvíce prostoty a přirozenosti, žádné afektace.

Dlužno arci rozeznávati příležitost, o kterou jde (tuto jen o příležitosti společenské chceme mluviti), a vhodnou dobu. Od hostiny nebudeš jistě odcházeti bez vážné příčiny před jejím koncem, kdežto při recepci smíš obyčejně poroučeti se před udanou hodinou, ačkoli neučiníš tak, pokud přítomná jest osoba významná, jako na příklad hlava státu neb osoba, na jejíž počest recepce se koná. Z divadla nebo z koncertu odcházeti ještě za představení smíš toliko, stihne-li tě nenadálá choroba vážnějšího druhu. Kdežto při návštěvě záleží na jejím druhu. Je-li obchodní, odejdi hned, jakmile jsi vyřídil svou věc; návštěvy gratulační nebo kondolenční možno už poněkud prodloužiti, ale čtvrt hodiny dávno stačí na vypovědění všech okolností, které provázely událost veselou nebo smutnou, jež jest příčinou návštěvy. Návštěvy společenské zvláště dámy rády prodlužují a vydrží sedět na místě nejen hodinu, ale i půl druhé, ne-li dvě. Jsou-li to dámy, jichž povinnosti jsou toliko společenské, budiž, ale čekají-li doma muž a děti, nebudiž. Vším způsobem jest pak obdivuhodno, kde najde se tolik látky na hovor, kterým dohromady na konec konců neřekne se důležitého nic.

Jsou lidé, kteří nemohou se odhodlati k odchodu, „nedovedou se odtrhnout“, bojí se, že tím obrátí na sebe pozornost a jest jim to trapno. Také bystrým pozorovatelům, jimž neujde, jak poposedají na židli, otevírají ústa po hovoru zdánlivě končícím a hned zase zoufale je zavírají, ohlížejí se nesměle a přece odpoutati se nedovedou. Nemají společenské zkušenosti a obratnosti a proto nejraději, kde to možno, mizí „po anglicku“, třeba raději bych řekl „po česku“. Způsob odchodu, zvaný anglický, to jest nepozorovaně a bez loučení s přítomnými, třebas s hostiteli zvlášť, je na místě jencsn tam, kde by odchod, té chvíle nutný, opravdu rušil, na příklad ve společenské zábavě, a možný je toliko ve spoilečnosti četné, kde naše náhlá nepřítomnost nestane se nijak nápadnou. Je to způsob arci velmi pohodlný, nevyžadující nic společenského, ale právě proto ve společnosti ne vždycky vhodný. Nerozpakujte se nic při návštěvě (společenské) zatočiti kcnversaci tak, aby měla jistý konec a hněď poté dodati: „Dovolíte, abych se vám poroučel“ nebo jinou frázi této podobnou, jako na příklad: „Je mi lito, že musím odejíti,“ třeba, že s touto lítostí buďte opatrní. Nesluší vždycky vymlouvati se na nedostatek času nebo na návštěvu jinou: navštěvovaná osoba smí předpokládati, že věnujete jí čas všechen. Ale zase nesluší, aby ona návštěvníka zdržovala — nešvar analogický nucení při jídle, který v našich vrstvách bývá z činitelů, jež nejvíce odchod ztěžují. Nechte návštěvu odcházeti, v pokoji a klidu, bez odmluvy, nejvýše smíte říci vy: „Je mi velmi líto, že již odcházíte.“

Jsou lidé majmě rodu ženského, kteří pokládají za příkaz zdvořilosti, držeti návštěvu takořka za kabát a nepouštěti až teprve při pokusu třetím. A potom ještě v předsíni vyprovázejíce zastavují se a klidně baví se dál o ničem, jako prve v pokoji. Je to vyložený nezpůsob, který může býti způsobem snad jenom mezi nenasytnými milujícími nebo velmi důvěrnými přáteli a známými. Ostatně, máte-li v saloně ještě jiné hosty, nesmíte se od nich vzdáliti a vyprovodíte odcházejícího nejvýše ke dveřím salonu. Odcházejícího pak v předsíni vyprovodí sluha nebo panská, se kterou však návštěvník se nezdržuj i kdyby byla sebe vábnější.

Při velké recepci, která bývá v hodinách odpoledních, obyčejně od 4 do 6, také do 7, nebo garden-party od 3 do 6, kde shromážděno osob až do set, může užíti anglického způsobu pán, ale nikoli, provází-li dámu. A odchází nenápadně toliko na počátku rozchodu a nejsou-li hostitelé v předním salonu tak, že odchod nepozorují. Dáma však neodejde neporoučejíc se hostitelům, ani zcela stručně. Zdrží-li se návštěvníci do stanovené hodiny rozchodu, jest jim poroučet se hostitelům, a učiní tak podáním ruky a úklonou v saloně, ve kterém byli vítáni. A nezdržujte tohoto odchodu přes hodinu určenou, jako učinila česká společnost, obyčeje asi neznalá, v londýnském Mansion-house, kde na konec nezbyli nežli Češi a Lord-mayor a jeho choť, kteří nevěděli, co s neodcházejícími počít.

Návštěvník jednotlivý, který nemůže se odhodlati k odchodu, kazí dojem své návštěvy, byť sebe vítanéjší. Návštěvu společenskou navštěvovaný sám dobře zkrátiti nemůže a jenom nastávající tchán smí si dovoliti před příštím zetěm, který po milovnické večeři dlouho se nehýbe od nevěsty, rozsvítiti svíčku na znamení, že odchod otcův do ložnice je blízký. Arci také vynikající hostitel po hostině a zábavě po ní následující sám dá znamení k rozchodu. Hlava státu vždycky při takové obřadné příležitosti odejde první.

Za to při návštěvách obchodních a úředních, které převyšují slušnou a vhodnou míru vykázané doby, navštívený bez rozpaků ukončí rozpředený hovor, jak naznačili jsme už jinde v kapitolách předchozích.

Kdy odejiti z návštěvy, musí vám říci váš takt, ale odejděte spíše dříve nežli pozdě. Neodejdete prostřed nedokončeného hovoru, ale nezůstávejte, pozorujete-li, že hovor vázne. Nečekejte, až vám bude dáno jakékoli znamení k odchodu, které by vám na konec mohlo býti nepříjemno. Zase jenom hlava státu a hodnostář, pro vlast tuze zaměstnaný, smí dáti beztrestně zmamení k odchodu sám; ba při audiencích jsme povinni čekati na toto znamení, kterého však hospodář nepoužije vůči svým přátelům a osobním známým, předpokládaje, že jsou to lidé slušní, kteří nezneužívají blahovolnosti hodnostářovy a jeho vzácného času.

Otázka odchodu společenského je choulostivá proto, že ani navštěvující ani navštívený nechce dáti na jevo uspokojení z návštěvy krátké a návštěva dlouhá zase snadno stane se obtíží. Rozhodují okolnosti a takt o vhodné době.

Starý ceremoniel předpisuje odcházeti tak, abychom navštěvovanému neukazovali část svěho těla méně ušlechtilou nežli tvář. Pak odcházející je nucen choditi jako rak, při čemž nic není snazšího, nežli přijíti s leštěnou podlahou ve styk co možná nejbližší. To je pravidlo předpotopní a nutí člověka ke strojenosti, která je nepřítelem slušného mravu dneška. Neprovází-li nás osoba navštěvovaná ke dveřím pokoje, odcházíme rozloučivše se, způsobem docela krátkým, a došedše k východu, ještě se poobrátíme k úkloně. Otevírá-li dvéře sluha, odchod značně se usnadní: jen ve dveřích pak ještě se obrátíte k úkloně.

Odchod z veřejného života přesahuje meze společnosti, ale přece také společnosti se týká. Jest uměním ještě větším a k tomu výsledkem celé řady okolností,které odchod ten připravovaly. Odchází-li z veřejného působení úředník, ministr, umělec… i těm jest voliti vhodnou dobu a užíti dobrého způsobu, ne v úklonách, ale v řečech a ve všem jednání, aby na ně bylo mile a s láskou vzpomínáno, třeba-li, aby se mohli zase vrátit na místo svého působení tak, aby tam byli přijati s otevřenou náručí. Ba,aby byli postrádáni a znovu žádáni.

O řediteli pražské konservatoře Bennewitzovi, virtuosovi na housle dobré paměti, se vypravuje, že přestal koncertovati právě kdyždosáhl vrchole svého umění. To dovedou umělci zřídka, kdy nemohouce se rozloučiti s potleskem a necítíce, že na konec potlesk není nežli almužnou… Ale zase almužnou nebyl potlesk, který provázel poslední koncertní výkon hluchého již Bedřicha Smetany, nemohoucího ovládati klavír dokonale tak, jako kdysi…

Nic není truchlivějšího nad odchod starého ouřady, jejž podřízení provázejí hlubokým oddechnutím. Aby tomu tak nebylo, k tomu je zapotřebí vedle dlouholeté dobroty a blahovůle odcházejícího i jeho společenské uhlazenosti, a jenom nadřízený společensky vyspělý, byť i přísný, ale spravedlivý, odchází litován a vážen i tenkráte, kdy žezlo jeho panování vypadlo mu z ruky.

Důležitější pro tuto úvahu jest odchod z funkce nebo úřadu, který přejal jsem vědomě na krátko a do kterého mohu snad se ještě vrátit. To bývají úřady a funkce spolkové, ale také politické. Odcházeje z presidentství spolku „Karafiátek“ nebo „Jednoty československých bumbálků“ nesmím dáti na jevo roztpčení nebo dokonce hněv, že byl jsem sesazen s vysokého stolce, třeba bych se v nitru svém trudil k smrti. Před tím nejlépe tě uchrání vědomí, už za doby tvého působení intensivní, že život spolkového i politického hodnostáře jest více méně životem jepice, záležejícím nikoli na zásluhách neb i poctivé práci, ale na rozmarech davu, často nevypočitatelných. Dobře učiníš, když sotva jsi nastoupil, připravuješ se na odchod. „Ministr odchází — ministerstvo zůstává“, pravil dr. Kaizl nastupuje svůj úřad.

Konal-li hodnostář poctivě, nezištně a věrně svoji povinnost, choval-li se slušně, dobře a blahovolně ke svým podřízeným, nebude mu odchod těžkým a případný návrat bude mu snadným. Rozloučí se srdečně a pozdraví srdečně i svého nástupce, kterého doporučí náklonnosti svých, už bývalých podřízených… Kdyby přes veškeru dobrotu i blahovůli a spravedlnost bývalý podřízený na tě nevražil, bývalý žák tebe nepozdravil, netruď se — lidé nespravedliví a neslušní vždycky na světě jsou a budou.

Není hospodskou kamaraderií přátelský večírek, jejž vystrojí podřízení svému odcházejícímu šéfovi nebo i kolegovi na rozchodnou. Je to jen důkaz dobrých styků bývalých a liší se podstatně od večírku na uvítanou, ad captandam benevolentiam.

Nejkrásnější ozdobou odcházejícímu ať odkudkoli z veřejného života je pocit vykonané povinnosti. To jest jeho kytička fialek.