Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: V.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 54, s. 1
Vydáno: 18.03.1919
Licence: PD old 70

V dějinách dvorské etikety najdeš podivné doklady o obřadech, spojených s audiencemi u monarchů. Tak na př. každému, kdo mluvil s anglickou královnou Alžbětou, bylo pokleknouti; kdo před carem Pavlem nepadl na kolena tak, že podlaha se zatřásla, kdo nepolíbil ruky dosti hlasitě, byl uvržen do vězení. V 17. věku byly hádky o to, nutno-li před Veličenstvem třikrát se pokloniti čili nic, poněvadž prý tato pocta přísluší toliko svaté Trojici. Před některými vládci vzdáleného Východu nutno předstoupiti bosky, na jiné potentály nesmíš ani pohleděti tak, že mluvíš bud vrhaje se před nimi na zem, jako se za stara tuze často činívalo, nebo dokonce že jsi k nim obrácen zády. A podobných nesmyslů bylo by možno uvésti celou řadu. Známé jsou anekdoty o bezohlednosti ministra Marie Terezie hrabáme Kaunice, který dovedl křiklavě nedbati předpisů audienčních. Ještě za císaře Františka Josefa bylo k audienci nutno oblékati frak, bílou kravatu a nositi všecky řády; předpisy byly docela přesné a přísné zvláště pro ty, kdož nosili stejnokroj, a teprve císař Karel poněkud je zmírnil, spíše však se zřetelem na válečnou dobu nežli na rozumnost.

Předpisy audienční u presidenta republiky Československé jsou velmi prosté: omezují se na připomenutí, že „žádosti za povolení slyšení nutno podati písemně nejméně týden napřed na kancelář presidenta republiky; v žádosti budiž uvedeno jméno žadatelovo, jakož i stručné předmět žádosti.“ Toto ustanovení není omezením, nýbrž svobodou, která nutně vyžaduje pořádku tak, aby každý pohodlně slyšení mohl se domoci. O formalitách a obřadech audience, o úboru, o oslovení — nic. Se strany presidenta republiky požadavky žádné: přijat můie býti každý, starý, mladý, bohatý, chudý, muž i žena… ani obecné podmínky „jen když je slušný člověk“ neslyšíme. Ta však rozumí se sama sebou, to jest obecenstvo samo musí si ji klásti.

Nemluvíme o vojsku, které má dojista nebo snad bude míti svoje zvláštní předpisy, týkající se audiencí. Úřednictvo teď uniforem nemá, řídí se tedy pravidly civilistů. Jenom osoby, jichž povolání vyžaduje jistého stejnokroje neb odznaku, jako na př. kněží, při audienci presidentské objeví se ve svém rouše, vždycky slavnostním, má-li audience ráz slavnostní, nebo se svými odznaky.

Pro civilní návštěvníky audienční síně presidentovy není předepsán žádný zvláštní úbor. Může tam vstoupiti právě tak pán v redingotu jako dělník ve své blůze, dáma v hedbáví jako prostá žena v kartounové sukni. Ale nejobecnější slušnost žádá, abys vešel tam v úboru čistém a pořádném. Ať navštívím kohokoli ze svých známých, vždycky věnuji svému zevnějšku jistou péči, tím spíše tedy při návštěvě prvního občana republiky, představitele svého státu. Řídím se tedy obecnými pravidly, platnými pro úbory návštěvní. Poněvadž audience konají se v hodinách dopoledních — doba přesnější stanovena je ve vyřízení žádosti — nesluší pánům oblékati frak a bílou kravatu, což jest úbor výhradně večerní, „evening dress“. Chceš-li a můžeš-li býti bezvadný, oblékni černý nebo vůbec, tmavý redingote (kabát císařský, ale nikoli z hladkého černého sukna), stejnou vestu a salhoty tmavé, proužkované; boty lakýrky, kravatu ne křiklavé barvy, s límcem stojacím a rukavičky tmavohnědé do ruky, nejvýše levou oblékneš. Kdo se holíš, buď oholen pečlivě, ale voňavkami se nenapouštěj. Redingotu dávají přednost pánové starší, kteří ztrácejí tailií, a redingote je také obřadnější nežli cutaway, žaket. Černý šosatý kabát z hladkého sukna a černé kalhoty, k tomu černá kravata vzbuzují dojem pohřební; bílé rukavičky k tomu dávají příchuť poněkud komickou. Bílé plesové kravaty neber, audience u presidenta není bál.

Proto také dámy objeví se v úboru procházkovém, ostatně těm není potřebí předpisů, vyznají se v tom samy.

Kdo nemáš redingotu ani žaketu, nic si z toho nedělej, ale neoblékej nikdy smokingu. Vezmi na sebe svůj nejpořádnější a nejčistší oblek, prostý, nehledaný, nepřijedeš-li v autu hleď alespoň, abys měl co nejčistší obuv a předstup bez váhání. Sice president přijme každého, i ve smokingu, i muže v botách nikoli se lesknoucích čistotou — ale má právo pomysliti si své.

Jde-li k audienci deputace, hleďte se její členové domluvili, abyste přišli pokud možno oblečeni stejně — nikoli ve stejnokroji, ale v kroji stejném — buď všichni redingote nebo všichni cutaway; také dámy se sjednotíte v jisté souměrnosti. Ale je-li v deputaci muž nebo žena chudší, nic se neostýchej proto, že se úborem nevyrovnáš ostatním. Souměrnosti uvedenou možno žádati jenom tenkráte, je-li vůbec možná. Přijdete-li dělníci všichni ve svých halenách dělnických nebo zástěrách (ale čístých!), ženy všecky v šátkách na hlavě, učiní to dojem jednotnosti, dojem libý, a je to předzvěstí, že také ve věci, o kterou jde, jste za jedno. Národní kroj sluší těm, kdož nosívají jej ve své domovině, také při audienci. Při příčinách zvláštních mohou i dívky městské zaměniti svůj úbor za národní kroj, ovšem že jenom pravý; to když vystupují hromadně. Je na ně krásné pohledění.

V předsíni audienční síně vykážeš se úředníku službu konajícímu buď svým předvoáním k audienci nebo visitkou a vyčkáš, až bude ti dáno znamení, že smíš vstoupiti. V předsíni chovej se zticha, a máš-li tam známé, bav se s nimi polohlasem.

Dveře audienční síně otevře sluha a za tebou je zase zavře, nestarej se tedy o to.

Přijda do síně audienční nezůstávej stát u dveří, postup volně do neveliké vzdálenosti před presidenta, asi na čtyři kroky, tak aby president dobře ti mohl rozuměti, když mluvíš, a prostě se ukloň. Ne hluboce — před mužem tak osvíceným netřeba ohýbati hřbetu, i kdybys přicházel se suplikou sebe větší. Ruky sám nepodávej, počkej, učiní-li tak sám president. Neučiní-li, nezazlívej — president severoamerický Lincoln a po něm asi mnozí jiní, mívali po všeobecných audiencích pravici oteklou od samých shake-hands, po americku trochu příliš upřímných. Ruky tedy netiskni, nezapomínaje, že to je pravice, která pro vlast udělala velmi mnoho a bohdá ještě udělá.

Třeba že president o tvém slyšení předem je zpraven, představ se stručně, nezná-li tě, jakmile dá pokyn, že smíš mluviti, a přednes účel svého slyšení. Oslovuj „pane presidente“ a mluv tak, jako s otcem, bez bázně a strachu, ale s úctou. I kdybys byl býval kdy důvěrně znám, nedovoluj si důvěrností, zvláště ne v přítomnosti jiných, leč by president sám k tomu dal podnět. Chraň se ostatním ukazovati, že smíš dovoliti si to, co oni nesmí nsbo nemohou. Tím není řečeno, že nesmíš mluviti od srdce nebo zatajovati pravdu. A!e nedávej se do planého povídání. Přednes stručně a zřetelně svoji vžc a vyčkej, co řekne president, na jehož otázky odpovíš věcně. Vyptávati se presidenta při audienci na cokoli, není slušno. Znamení, že audience skončila, dá sám president, buď pokynem hlavy nebo přiměřeným slovem anebo podáním ruky, podle okolností. Potom hned se ukloníš a volně odcházíš, nikoli pozpátku podle nesmyslného pravidla, že se k osobě, které úctu prokazujeme, nesmíme obrátili zády — mohla by tě stihnouti nemilá nehoda, nejsi-li na takovou račí chůzi vyškolen — ale přede dveřmi znova se obrátíš a na odchod mu ještě se ukloníš. Provází-li tě president výjimkou ke dveřím ještě snad hovoře, hleď nechati jej po své pravici, ale způsobem pokud možno nenuceným, ne abys jej obskakoval.

Při audienci obecně zůstaneme stát. Kdyby president nabídl křeslo, neodmlouvejme a usedneme, čekajíce však, že president usedne dřív. Malý, diskrétní posuněk může vyjádřiti teto naše očekávání, které pak není odmluvou. Pokud však president sám stojí, usednouti nesluší.

Toto všecko jsou — opakujeme — příkazy nikoli presidentovy, nýbrž obecné slušnosti, kterou však president jest oprávněn žádati. Nedovedeš-li příkazům těm vyhověti do písmeny, nenuť se do nich násilím; nedělej komplimentů, jakých neumíš a redingota, nemáš-li, nevypůjčuj si k tomu cíli. Zejména v těchto zlých dobách, kdy ceny slušnějších obleků jdou do tisíců, nelze klásti požadavků takových, jako za normálních dob. Sumou, stroj se podle svých poměrů i tuto a chovej se přirozeně a zdrželivě ve všem všudy, nezapomínaje na konec, že president dovede býti shovívavým…

Budiž mi dovoleno vzpomenouti ještě dávných dob. Více nežli třicet pět let je tomu, co do Prahy na universitu přišel mimořádný profesor Masaryk. Nový vzduch zavál starými síněmi Klementina. Ale také jinak bylo cítili svěží ten závan. Stalo se na přiklad, že student navšlívil profesora podle úmluvy v pozdní hodině odpolední. Hovor bezděky se protáhl do večera a když student měl se k odchodu, vyzval jej profesor: „Zůstaňte u nás na večeři!“ A usmíval se profesor vida udivenou tvář mladého filosofa — to tu pro něj, studenta, ještě jakživo nebylo! A student musil zůstali přes to, že se chvěl blahou bázní, jak taková večeře v intimní společnosti rodinné dopadne. Pak bývaly u profesora Masaryka pravidelné čajové večírky: scházelo se pět, šest studentů a hovorů, týkajících se otázek vědeckých, všelikých časových i společenských, zúčastnívala se i profesorova choť, hovořící už tenkráte, přes to, že Američanka, bezvadnou češtinou. A byli mnozí jini profesoři češti, velmi čeští, jichž manželky okázale hovořívaly jen po německu…

Za těch večírků Masarykových, které nesmírně přispívaly ku povznesení úrovně českého studenta, dostávalo se mládeži mimo jiné i prvního popudu ke slušnému společenskému chování, které před tím nemělo žádných vzorů, ani ne v profesorech, kteří mezi sebe a studentstvo stavěli stěny takořka neproniknutelné.

Profesor Masaryk vystihl hned, co nám schází, a nebudiž vytýkáno mi ve zlé, že vzpomínám toho právě při této příležitosti.