Kapitoly skoro naléhavé/III

Kapitoly skoro naléhavé Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	Národní listy, roč. 59. č. 54. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	04. 03. 1919
Licence:	PD old 70

„Vaše paní a dívky jsou velmi hezké a velmi roztomilé, rozkošné — ale nejsou dámy, no ladies,“ pravil mi v důvěrné chvíli cizinec a rozbouřil mi duši, nakloněnou ke galantnímu cítění přes vlasy skoro bílé a šedivý knír. „Nedivte se a nezazlívejte mi tento příkrý úsudek, vyvolaný jenom vaší otázkou a vybídnutím, abych byl upřímný a mluvil bez pokrytu,“ pokračoval můj host. „Povím vám, čeho jsem byl svědkem a pochopíte snad uváživ, jak pohlížíme na dámy u nás — říkáte sám, že trochu to znáte. Zděsil jsem se, vida, jak vaše i zcela mladé dívky objevují se při večerních zábavách hluboce dekolotovány — to snad na vás tak působil svým vzorem rakouský dvůr,“ dodal ironicky, „na němž takový a takový výstřih byl předpisem i pro panny prastaré? Mimo dvůr možno vídati podobně nahá ramena jenom u pařížského a i jiného polosvěta, který však do společnosti přístupu nemá.“

„A teď si představte, že podobná dáma, jejíž paní matce na plese nemohu dáti se představiti, poněvadž dívka přišla do zábavy sama, zas tak jako jinde chodívá demi-monde, přistoupí ke mně a důvěrně mi poklepe na rameno, podávajíc mi pohlednici, abych ji podepsal! Ba, byl jsem svědkem, že dáma bez rozpaků sáhla sousednímu pánovi do kapsy — u vesty! — a vytáhla mu sama hodinky, kolik že je hodin… To všecko nic, řeknete, že to jsou výjimky, politováníhodné, že takové výstřednosti všude se najdou — ale co říkáte tomu kouření vašich dam, skoro obecnému? Kouří vám tady nejenom mladé, z nerozvážné bujnosti a z podivných názorů o tom, co je vznežené a chic, ale i staré, které by přece už mohly mít rozum, dokonce takové, o kterých se mi říkalo, že jsou velmi vzdělané. Ty samy prosily pány o cigarety! Když jsem to viděl poprvé, mnul jsem si oči, nejen proto, že mne štípal kouř, ale proto, že jsem se domníval, že sním nebo že omylem byl jsem zatažen do místností docela jiných. Jenom věk těch paní mne z toho bludu vyvedl.“

Darmo jsem se stavěl na stranu dam, neřeknu českých, abych negeneralisoval, poněvadž vím, že těžké tyto a jiné ještě výtky netýkají se, nemohou se týkati všech českých paní a dívek, darmo jsem vykládal, že to jsou „nové proudy“ — moje apologie nebyla účinná proto, že nebyla upřímná a v duchu bylo mi uznati, že cizí host má v mnohém pravdu. Dívčí našeho high-lifu stírají se sebe pel, který tvoří jejich půvab a činí z nich nejkrásnější květ v pozemském údolu. Kdysi prý student ve společnosti zjemněl ve svých mravech, dnes dívka ve společností mladíků hrubne a studium dodá jí zřídka jemnosti. Je-li prospěch z koedukace, není na straně dívek. Dívčí pel, to nevysvětlitelné něco, co jest jejich svatozáří, to je zdrželivost, která dovede jíti i tak daleko, že děvče za hostiny nedotkne se ani sklenky vína. Jenom polosvět pije šampaňské tak, že — ale tady péro se vzpouzí psáti dále a líčiti dokonce to, co viděl cizí host…

Ale pro důkazy nemusíte chodit daleko. Můžete vídati na příklad na letní promenádě žofínské, kterak několik mladých pánů z tak řečené společnosti sedí na lavičce a před nimi stojí slečny z téže společnosti, bavíce se bez ostychu. Kde zůstává jejich dívčí hrdost? A zalétne-li dokonce k vašemu uchu úryvek z té zábavy, v níž perlou je hrubý podskalácký, pepický výraz, zardíte se na místě dívek. Někdy je dobře, že cizinci nerozumějí konversaci naší mládeže, při které genius českého jazyka usedavě pláče…

Jsou až bolestny žaloby na některý dámský i pánský svět, které jest nám vyslechnouti více nepřímo nežli přímo, ale bude lépe, vyslechnete-li je ještě včas, dokud náprava je možná. Mnohem hůře by bylo, kdyby svědky naší nevychovanosti staly se cizí dámy, kterým jejich pánové teď už budou referovat.

A mladí pánové?

„S těmi se přirozeně nestýkám tou měrou a soudím jenom z toho, co vidím,“ hovořil cizí host. „Nevím, učí-li se bujnosti od dívek anebo vice versa. Ale zarazilo mne, když jsem pozoroval, jak si páni berou dámy z kola, jak se k nim chovají nenuceně, takže dokonce si je vyvedou i na chodbu — v Obecním domě — a tam tanči, jak jim podávají cigarety — a pomalu se zde přestanu vůbec divit… Avšak jednou vlastností vynikají mladé dámy nad pány, a to je znalost jazyků…“

Vykládám, to že zavinil „ancien régime“, ve kterém se do vás vtloukala němčina a jen němčina a jen tak z přátelství že jsme se učili francouzštině, kterou se nám nedávno podařilo dostati i do škol.

„Musí býti jinak,“ pravil host kategoricky, „musíte se učit také anglicky.“

Není však ani zapotřebí výkladů cizích hostí, celkem dosti shovívavých, abychom se někdy zamyslili nad českou zlatou mládeží, a kdyby nebylo obrození, které jí přinášejí vážní čeští legionáři, působilo by toto zamyšlení starosti. Je trudno, když i v lokálkách denních listů čteme stížnosti a napomenutí na neslušnost obecenstva, které nedovede zachovati ani nejprimitivnějších pravidel slušnosti a to při příčinách representačních, jako jsou na příklad koncerty a plesy, při kterých dochází pozdě, nezaujímá včas svých míst, posedává na schodech a zábradlích, kouří kde kouřiti nemá… a domnívá se vůbec, že svobodná republika znamená bezuzdnost.

Také se nikdo nedomnívej, že jenom ten mladík anebo muž vyhovuje s dostatek požadavkům společenským, jenž všímaje si bedlivě panující mody přesně, dbá jejích předpisů a šatí se jinak ráno, jinak v poledne a jinak večer. Ten, kdo se strojí jen podle „last fashion“, kde tančí všecky možné tance sebe bezvadněji, provozuje dokonale sporty, pořádá plesy a bazary, dovede poklonkovati… není ještě gentlemanem. Zdvořilost a úctu, kterou chce míti vůči jiným, má míti i v srdci, nejprve k sobě samému. Zdvořilost vznikla z lásky člověku k bližnímu a z obavy, abychom nikoho neurazili a nikde nenarazili. Je to cnost národů civilisovaných.

Gentleman je pln úcty a něhy k ženám; vůči nim se mírní ve všem všudy, v hovoru s nimi je vybraný a zdvořilý až úzkostlivě. Mluví o ženách i za jejich nepřítomnosti s úctou, nekompromituje jich nikdy a je-li nutno, brání je slovem i skutkem. Vyhovuje vždy těmto požadavkům naše jeunesse dorée? Snad spíše venkovská nežli velkoměstská, která by s národním krojem měla oblékati také prostotu a přirozenost, která zhusta krášlí mládež československého venkova.

Děvče ve styku s mladými pány chovej se tak, abys nikdy nepozbylo jejich úcty. Raději obětuj lásku, ale nikdy si nezadej, ani v nejmenším. Ještě více však vůči cizinci. Ten odpustí všelicos mladé republice, ale pro neobratné, neslušné chování sotva bude míti omluvy. Svobodu jsme ztratili před třemi sty lety, ale nikoli možnost řádné výchovy, jejíž slušnost je podstatnou částí.

A podstatnou částí slušnosti je zdrželivost mladých, ba i starších pánů, která nejeví se tam, kde na příklad večerní byfet, vypočítaný domácí paní na celou dobu zábavy, táhnoucí se snad až do noci, zmizí hned, jakmile společnost byla vybídnuta, aby se občerstvila. Lze arci pochopiti, že za doby nynější sandwiche se šunkou působí jako pramen vody po čtyřicetidenním putování na poušti, a že psycholog nebo fysiolog klidně analysuje podivný obraz ofrakovaných pánů nechávajících dámy v saloně a hrnoucích se do jídelny jako kobylky — ale cizí hosté v takové chvíli neradi se zabývají psychologií a fysiologií.