Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 42, s. 1
Vydáno: 18.02.1919
Licence: PD old 70

Rázem změnily se naše politické poměry památného dne 28. října minulého roku, tou měrou, že přes očekávání déle nežli čtyřleté věcí příštích byli jsme překvapeni, a jen pozvolna z toho se probíráme, třeba že veškero naše úsilí k tomu se obrací. Ale snad právě proto, že všecka naše pozornost zaujata je politikou a s ní souvisícími kalamitami národohospodářskými, přehlížíme i jiné důkladné změny, které nastávají nebo nastanou. Dům, dříve zanedbávaný, opouštěný a pomíjený, pojednou otevírá dveře a okna, země porobená stává se říší, dokonce již vyhledávanou, zvědaví cizinci přicházejí, dívajíce se, prohlížejíce a posuzujíce. Sesílený, nebývalý ruch cizinecký cítíme a vidíme předem v Praze, jejíž ulice a veřejné místnosti hlaholí všemi jazyky, zatlačujícími němčinu, do nedávna všecko pronikající, a pestří se cizími, ba i exotickými stejnokroji.

Česko-slovenské republice nastávají vedle mnohých jiných také povinnosti společenské.

Jak to? Teď, když máme plnou hlavu nejvážnějších starostí, jakých nebylo od tří set let, kde běží stále ještě o naše bytí, teď že máme sháněti five o'clocky, soirées,… dělati návštěvy podle takových aneb onakých předpisů a strojiti se buď do žaketu nebo redingotu, dokonce i do fraku? Teď, kdy jsme se konečně vyzuli ze všech těch protivných obřadností cizáckých, ke kterým nás nutila Vídeň a kdy jsme svobodnou demokratickou republikou, svobodnými občany? Máme vázati se pravidly, která jsou zbytečnými okovy volnosti? — Ano a ne, podle toho, jak se to vezme.

Čím více vycházíš z osamotí svých čtyř stěn, čím více se stýkáš s lidmi, tím více jsi vázán přerozmanitými ohledy, ač-li chceš, aby život tvůj plynul příjemně a chceš-li, aby ti lidé vycházeli vlídně vstříc. Slovem, abychom dlouho neokolkovali a neotáčeli se příliš okolo horké kaše, nechceš-li narážeti při každé příležitosti, musíš se chovat slušně, musíš přizpůsobiti se požadavkům společnosti, maje k ní jisté povinnosti společenské.

Každá civilisovaná, ba i necivilisovaná společnost má svoje pravidla, podle kterých každému jejímu členu jest se říditi, aby v ní obstál. Přirozeno, že čím je společnost vzdělanější, tím jsou tato pravidla „obcování s lidmi“ rafinovanější, složitější a ušlechtilejší — ale jsou a nelze jich nedbati. Jsou druhu dvojího, vnitřní a vnější, čili mají svůj vniterný základ — slušnost, vlastnost mravní založená na dobrotě a blahovůli vůči spolubližnímu — a svoji vnější formu — zdvořilost v nejširším slova smyslu, i s jejími rozmanitými stupni, přívětivostí a srdečností.

Slušnost je nezbytnou vlastností gentlemana, nebo, nechceme-li užíti tohoto slova cizího zvuku, člověka poctivého, jak říkali staří Čechové. A kdo by nechtěl býti člověkem takovým, „který nikdy nikomu vědomě neublíží, který vyhýbáse všemu, co by mohlo býti nepříjemno jeho okolí, nebo co by mohlo vyvolat nemilý dojem, který … atd.“ Není snad zapotřebí, vykládati, jaký to člověk jest, ale nutno zdůrazniti, že každý dojista má a musí míti snahu státi se takovým člověkem mravně pro společnost dokonalým. Tato dokonalost zahrnuje v sobě nejen cenu vniternou, ale i vnější formu. Čím by byl diamant, kdyby byl nebroušený?

Také společnost žádá od svých diamantů náležitého brusu, jehož dodává jim jejich chování a jejich zevnějšek. Chování je řízeno zmíněnou již dobrotou a blahovůlí, zevnějšek čistotou a pořádkem.

Nejsou to požadavky, které společnost činí jenom na některé svoje členy — slušným, „poctivým“ buď každý, ať jsi aristokrat nebo demokrat, liberál anebo konservativec, socialista anebo agrárník, ba právě, chceš-li volnost, rovnost a bratrství všech lidí, slušnost to jest, která ti k tomu nejspíše dopomůže. Neváhám tvrditi, že ne tak rozdíly majetkové třídí lidstvo, jako rozdíly v chování. Nic tak neodpuzuje člověka od člověka, jako chování hrubé a neslušné; bližnímu odpustím spíše jeho mnohé miliony nežli urážlivé chování. Ale zase slušné, gentlemanské chování člověka sebe chudšího sbližuje mne s ním. Co na tom, má-li kdo o nějaký tisíc víc anebo méně, jen když styk s ním je příjemný a milý!

Je krutým a nebezpečným omylem domnívati se, že demokratická republika nepotřebuje všelikých vnějších věcí, a pohlížeti na slušnost v chování a vnějšku jako na nějakou tretku, krutě se mstí. Jenom ten, kdo nezná nikoli snad vznešeného světa, nýbrž společnost světa, s podivením četl zprávy, kterak účastníci mírové konference, lidé beze všeho odporu vážní, květ svých národů, uvažují o tom, dlužno-li zasedati dnes v žaketu, zítra v obyčejném, sakovém kabátě a že „zájem anglické veřejnosti týká se nejenom velikých problémů dne, nýbrž i nejmenších podrobností konference.“ Neznali jsme dosud světaa nedbali jsme tedy těchto „nejmenších podrobností“ — teď, kdy svět se nám otevírá a my svoje dveře otevíráme světu, musí býti jinak.

Je dobře, že zhostili jsme se etikety dvorské a jeho ceremonielu, ale ne tak proto, že to byla etiketa, jako proto, že to byl kus odporné germanisace. Etikety a ceremonielu, jisté stránky slušnosti, stěsnané do určitých pravidel, nezhostíme se nikdy — vždyť i vesnická svatba má svůj ustálený ceremoniel, úzkostlivě zachovávaný, a jistou obřadnost musí zachovávati i republika, třeba tomu nemusíme říkati ceremonie, dvorský, ale je to nezbytný pořádek. Netřeba litovati, že přišli jsme o korunovaci. Probíráme-li se v dějinách tohoto významného státního obřadu českého, už od prvních počátků srdce nám trne. Vždyť to všecko, třeba se odehrávalo v srdci Čech, nebylo nežli čím dál tím více slavností německých knížat, německé šlechty, německého úřednictva. Dovedete si představiti, že hlaholil český jazyk tam, kde byli — tak jako naposledy roku 1836 — Chotkové, Clam Gallassové, Hessové, Dietrichové, Aehrenthalové, Wazermannové, Hornové, Czerninové, Colloredové, Salmové… když sám korunovaný češtinu lámal až Bůh brání?

Rádi oželíme toho lesku zlata a drahokamů a spokojíme se s prostým „občanským“ vjezdem svého presidenta, kdy však československá vlast se zapestří veselými barvami česko-slovenskými a zahlaholí mohutným slovem českým — ale i při tom třeba jistého řádu a pořádku a nelze zapomínati, že vedle osoby presidentovy oslavujeme v něm také představitele svého státu. Vůči němu jakožto představiteli státu třeba dáti výraz úctě — zase jen jistou etiketou, ceremonielem, tak jako voják a každý podřízený uctívá svého představeného pozdravem. Pozdrav neplatí tak představenému, jako jeho hodnosti a i vlastnímu stavu pozdravujícího.

Avšak úvahy podobné snadno by nás odvedly od cíle, ke kterému směřujeme. Nemáme na mysli nic jiného, nežli upozorniti čtoucího — a přáním každého pisatele je, aby čtoucích měl co nejvíce, nebudiž tedy s podivením, že totéž přání mám i já — aby měl na mysli, že tak jako na vojáky Napoleonovy u egyptských pyramid hleděly celé věky, zvědavy jsouce, jak si vojsko bude počínati, i na nás teď pohlíží „celý svět“, dychtiv jsa prohlédnouti si z blízka domácnost těch Čechoslováků,kteří na poli válečném naplnili jej obdivem. Bylo by pro ostatní svět nepříjemným oklamáním, kdyby shledal v domácnosti naší nelad a nepořádek, urážející jeho zvyklosti, zvyklosti všeho světa vzdělaného.

Byť by náš vniterný život, naše smýšlení a naše názory byly sebe cennější, znesnadníme k nim přístup, nevyjdeme-li vstříc těmto zvyklostem a jim-li se nepřizpůsobíme. Don't, — nečiň, říká Angličan a podá ti hned celý seznam toho, co nechce, abys činil, nechceš-li ty jemu býti nepříjemným anebo se me zprotiviti. Nám musí teď záležeti na tom, abychom nejennebyli cizincům, obzvláště spřáteleným, nepříjemnými, ale abychom ukázali vyspělost ve všem, vším způsobem i v tom, co v cizině s výchovou srostlo, poněvadž vštěpováno bylo už dětemve slušném a důstojném chování.

Chování to skládá se snad z drobností, osobě tu i tam možná bezvýznamných, ale ve svém celku přece jen důležitých. Také veliká a krásná budova skládá se jen z drobných cihel a o sobě bezvýznamných kamení.

Budiž dovoleno, po tomto úvodě poněkud všeobecném, v kapitolách následujících ukázati na některé ty drobnosti, přece jen důležité. Nebyly snad důležité pro nás, dokud jsme byli „mezi sebou“, — známe se a dovedeme omluviti druh druha; ale této shovívavosti není u cizích, kteří namnoze z pouhého vnějšku soudí na vnitřek. Nechtějme, aby drsný povrch je odradil a nesvedl je k nesprávnému mínění o nás.

A odpovídám posléze na otázky položené svrchu.

Ano, dlužno všímati si pravidel slušnosti, — ale ne tak, abychom viděli v nich více nežli jen prostředek k cíli.