Kamenná „panenka“ na hřbitově v Košířích

Údaje o textu
Titulek:	Kamenná „panenka“ na hřbitově v Košířích
Podtitulek:	Z vycházek své dívčí družiny podává P. Biliánová
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Národní listy roč. 55. č. 301. str. 2 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	30. 10. 1915
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Malostranský hřbitov

Vlastním účelem vycházek dívčí družiny jest pohyb a pobyt pod širým nebem, na čerstvém vzduchu, nezbytně potřebný městským bledulkám, uzavřeným celý týden ve školách, dílnách nebo v úřadech, a podružným cílem buď krásy přírodní nebo místní a krajinné zvláštnosti a památky.

Vycházka minulé neděle byla dušičková, tentokráte na zapadlý hřbitov malostranský v Košířích. Loni jsme byly na lesním hřbitůvku chuchelském a předloni na hřbitově trestanek v Řepích.

Každá z těchto vycházek působila odlišným, ale vždycky hlubokým dojmem na mysl dívčí; vycházka na hřbitov trestanek v Řepích jistě zůstane nesmazána v duši všem účastníkům po všecek život.

Na starém, zrušeném hřbitově v Košířích jsme našly kamennou „panenku“.

Ne panenku ve smyslu dívky, ale „panenku“ ve smyslu dětské hračky, loutky.

A přece svědčí tato „panenka“ památce děvušky, které by teď ovšem bylo zrovna 55 matronských let.

Pod korunami vysokých stromů, v závějích spadaného listí a v sousedství zbylých starých hrobek a památníků, jak byly v oblibě před padesáti — sto i více lety, blízko hrobky a památníku Tomáškova, již zdaleka spatří každý návštěvník kamennou „panenku“, vždycky obloženou obrázky a květinami a o Dušičkách v záplavě světla svíčiček, kteréž v hustém věnci koldokola obklopují drobnou, kamennou postavičku „panenky“, co zatím na okolních tam ještě zbylých hrobech a hrobkách není leč spadané listí hřbitovních stromů, kryjící popel i vynikajících lidí, jako hned opodál J. V. Tomáška, hudebního skladatele.

Kamenná „panenka“ má plno světýlek kolem sebe — v důlkách oček má zastrkané svíčičky, na uraženém nosíku, v sepjatych ručkách, kolem hlavičky na široké, kamenné obrubě svého lůžka i v zánoží u oklovaných a otlučených prstíčků nožiček, skrytých pod obrubou kamenného roucha.

A těch obrázků! Svatých všemožných jmen, nejvíc mariánských, obrázků s cikorky, pohlednic a jiných a jiných, jak se náhodou dostaly do ruček dětských, které je se zvláštní láskou a péčí vytrvale přinášejí kamenné „panence“, pokolení za pokolením.

Košířské děti dobře znají „svou“ kamennou „panenku“ a horlivě ji vyhledávají, byť je vyháněl ze hřbitovního sadu i jeho strážce, ba i policajt.

Čím jest vlastně tato kamenná „panenka“? Náhrobečkem děvušky, která zemřela, když jí bylo právě rok, zrovna před 54 lety. Ústa lidu o ní vypravují, že jí odváželi mamičku do nemocnice nebo někam jinam; dívenka prý se nahnula z okna, volajíc za mamičkou; vypadla a zabila se.

— Nu něco snad jest v příběhu tak vypravovaném pravdivo, ale všecko ne. Roční dítě v zimě (v únoru) asi sotva nalezlo okno otevřené, aby na ně vylézti mohlo — spíš je někdo v okně držel a holčička mu z ruky vypadla nebo se vytrhla a pádem s okna se zabila. A rodina chudobná nebyla, když dítku pořídili kamenný, dosti nákladný náhrobeček. Nápis — německý — jest již v pískovci hodně otřelý — jméno Anna jest zachovalé, příjmení — Nutou nebo Mitou už nečitelné. Záznamu o tomto pohřbu v místní matrice není, a také na něm nesejde. Nuton nebo Miton — Aninka ne Aninka — lid, zejména děti znají jen „kamennou panenku“ v plném slova znění.

Ano, „panenku“ — maloučkou na roční dítě, která leží na nizoučkém „stolečku“, se všech stran přístupná i nejmenšímu dítěti, v dlouhém rubášku, s ručkama na prsou zkříženýma — hlavičku na polštářku, řídké a krátké vlásky, prostřed hlavičky, do cestičky rozčísnuté, tak tam leží; jak asi maloučkou mrtvou panenku položili doma na dětský stoleček a jak ji také sochař do kamene vytesal, ať po přáni rodičů, nebo z vůle vlastní.

A toto prostinké pojetí a podání tragedie dítěte, přístupné duši dětské i citu lidu vůbec, učinilo z náhrobku rodinného duševní majetek dětí i matek z pokolení na pokolení; „kamenná panenka“ na hřbitově v Košířích neutone v moři nepaměti, byť i snad už dávno rodiny a krevních přátel neměla, a náhrobeček už ani testál nad růvkem jejím, bůhví kde se zemí už zde srovnaným. Tak mluví pravé umění k duši lidu prostinkými motivy svými, byť i předmět sám umělecké hodnoty neměl. (Podobné lásce dětí těší se také náhrobek rovněž ročni Ryčinky Maternovy na Vyšehradě, jejž dítky rovněž kvítím zdobí a hladí nahá kolínka postavičky andílka-Ryčinky, sedící na náhrobečku. Na hřbitově v Košířích jest ještě jedna „malá holčička“, ale ta stojí s roztaženýma (a otlučenýma) ručičkama na vysokém podstavci; děti k ní nemohou dosáhnouti a ji polaskati, a tak je vzdálena nejen jejich ručkám, ale i srdéčku.)

Je hřbitov košířský zadýchán vlastní, tklivou poesií a pln svérázných zajímavostí.

Odvezli sice již odtud z posmrtného lůžka rovů Erbena na Olšany, odvezli Mikovce do německé půdy, odvezli pěvce Strakatého, jenž první zpíval „Kde domov můj?“, odvezli i rodiče Nerudovy na Vyšehrad do náručí synova, odvezli sice kosti, ale ta srdce zlatá a milovaná zůstala v půdě košířské smíšena s ostatními spáči hřbitova, kam poslední uložen byl již před třiceti lety.

Zůstali tam kromě Tomáška ještě dějepisec Pelcl, Pfleger-Moravský (v levo od vchodu při zdi hřbitovní), šikmo proti němu malíř kostelních obrazů Hellich, u zdi kostela skladatel Vitásek, před kostelem kanovník Pešina z Čechorodu, malíř obrazů (i ve zdejším kostele) Horčička, spisovatel (ze staré školy) Veleba a prostřed hřbitova dosud modlí se bronzová socha hraběte Thuna z Hohenšteina, biskupa pasovského, zakladatele starého parku na Cibulce a štědrého podporovatele nového (r. 1822 zbudovaného) kostela Nejsvětější Trojice ha hřbitově košířském.

I jiné zajímavosti má hřbitov ten. Tak na západní zdi vyrůstá mohutný strom přimo z hrobu, a vedle jiný prodral se klenbou sesuté hrobky; na jižní straně u zdi zase jiný strom rostoucími větvemi vytáhl kamenný křížek s podstavce pomníku a drží jej větvovím ve vzduchu.

Roku 1917 má být hřbitov košířský úplně zrušen a proměněn v park: nebude nenahraditelná škoda této idylly starých pražských hřbitovů, dnes nž okolnímu obyvatelstvu neškodné? Nemohl by býti ještě zachráněn jako — starý židovský hřbitov v Praze?