Kam spějeme?!
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kam spějeme?! |
| Autor: | Karel Kramář |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 76, č. 81. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 22. 03. 1936 |
| Licence: |  PD old 70 |
Otevřený list kol. Ježka p. ministru železnic mne naplnil přímo úžasem. Není možno už mlčet! Člověk se až stydí, že ve sboru státních zaměstnanců kvete politické denuncianství, ale že je ještě shůry odměňováno, to už znamená hrozivý mravní rozvrat! Kam tak dojdeme?
Jsou páni tak jistí, že je naše svoboda a samostatnost na věky zabezpečena? Nestarali se zrovna oni poctivě o to, aby ta víra byla více než povážlivě otřesena? Politicky šíleným antimilitarismem a hospodářsky rozhazovačným velikášstvím a nehospodářstvím! Co by z nás i národně bylo, kdybychom měli zase prodělati zkoušku útisku, a naše veřejná správa byla mravné rozvrácena dokonce výchovou k denuncianství, když už v tak hrozivé míře postup a přijímání státních zaměstnanců nezávisí od vědomostí, píle, věrnosti a oddanosti státu, nýbrž stranické příslušnosti a až příliš často od měnění a zapírání přesvědčení, od výměny politických legitimací? Což kdyby poroučel někdo jiný než český člověk?
Ale jsou u nás vůbec státní zaměstnanci, nejsou-li straníky dočasného vládce resortu, vyloučeni z občanských práv, zaručených ústavními zákony, i když jejich politickým vyznáním víry je bezpodmínečná oddanost státu, dokonce víc bezpodmínečně než politický program jejich vrchního pána? Neplatí pro ně ústavní zákony, když jejich strana je v oposici jen a jen v zájmu státu? Což necítí ti, kteří za osudy státu odpovídají, kam nás zavádějí?
Bál jsem se vždy ovládání státní správy našimi politickými stranami, zejména když jsem si přece nemohl zakrývati, jak málo jsou vychovány k zodpovědnosti za stát. Na našich procházkách ve vídeňském žaláři jsem často o tom mluvil s Rašínem. Tenkrát mně tanulo na mysli zvláštní úřednické ochranné zastupitelství, zřízené státem. Představoval jsem si v jeho čele úředníka, nebo váženého advokáta se soudcovskou neodvislostí — tenkrát jsem na ni ještě spoléhal — jenž by se svým úřadem byl oficielním zástupcem státních zaměstnanců vůči vládě ve všech jejich stížnostech a žalobách ve věci postupu, klasifikace, ovšem také ochráncem zájmů státních vůči státním zaměstnancům.
A tenkrát mně ani nemohlo napadnout, co se stane z naší státní správy tím, že se základem celého veřejného našeho života staly nešťastnými vázanými listinami strany, čemuž jsem se vědomě a úmyslně tak houževnatě, ale marně bránil. Ani to se mně nepodařilo, abych státní zájem a vnitřní stabilitu úřadů proti měnivým stranickým ministrům ochránil institucí neparlamentárních státních tajemníků! I když jsem chtěl na železnicích generální ředitelství, narazil jsem v poradě o tom na nezlomný odpor socialistického zástupce. Státní správa se měla stát zaopatřovacím ústavem pro jinak nezaměstnané straníky, a aby to šlo bez překážek nedostatku předběžných vědomostí, vymyšlen dokonce famósní amerikanism.
Nyní snad už je více těch, kteří vědí, že bez čisté, od stran nezávislé a jen státu oddané státní správy budeme se nezadržitelně řítiti do propasti, když už bohužel jsme na nakloněné ploše. Ať se mně neříká, že jsem škarohlíd!
Bolí mne víc, než kdo mysli, že musím tak mluviti, ale mám příliš veliký podíl na dobytí naši svobody, abych směl mlčet, když vidím, jak těžce a povážlivě je ohrožena. Nedovedu se klamati, že vnitřní nepřítel, mravní rozklad národa i jeho veřejné sprévy, je neméně nebezpečný svobodě a samostatnosti státu i budoucnosti národa, než nejhorší vnější… A také nemám už chuti dát se poučovat, co smím a nesmím říci — od těch, kteří pokud jde o oběti pro stát, mají vlastně jen nepopsané stránky. A bát se pravdy máji příčinu jen ti, kteří zavinili, že jsme tam, kde jsme a kde je ovšem nepříjemné slyšet pravdu!
A poněvadž podnětem toho, co říkám, je ministerstvo, ovládané sociálními demokraty, chtěl bych jim říci několik upřímných slov. Myslím také, že zrovna já mám k tomu právo víc než kdo jiný. Od prvního vstupu do politiky jsem hájil svobody dělnictva a jeho zrovnoprávnění, zejména dokud nemělo práva hlasovacího. Nedělal jsem to tedy pro získání jeho přízně a hlasů. Nevzpomínal jsem, co soc. demokraté udělali proti našemu státnímu právu i proti jazykovým nařízením, jak pomáhali Němcům v jejich násilné obstrukci. Obětoval jsem volební privilegia své strany, jen aby zjednána byla spravedlnost dělnictvu. My jsme soc. demokraty bez výčitek vítali k spolupráci v budováni státu, ač ve válce platili ve Vídni za „jedině státnickou“ českou stranu. Podporovali jsme ochotně jejich požadavky, často bez ohledu na podmínky konkurence našeho průmyslu v cizině, i tehdy, když zrovna ta cizina byla v sociálních požadavcích daleko zdrželivější než my. Pro nás byla národní solidarita, spravedlnost k dělníkům, touha připoutat je ke státu, aby v něm neviděli macechu, vůdčí, rozhodující ideou, nehleděli jsme jen na prospěch strany nebo těch, které jsme zastupovali.
Dlouho jsem byl v naivním domnění, že socialistům jde opravdu jen o spravedlnost, o svobodu a ochranu slabých, o pravou, poctivou českou demokracii. Bohužel se ukázalo, že socialismus se svým základním programem vlády jedné třídy nad druhými se ani u nás docela nezměnil, a že se také u nás od bolševismu liší jen metodami boje o moc, závislými víc na rozsahu a možnostech politické síly, čili na nutnosti podvoliti se kompromisům, než na ohledech k státu a zájmům ostatních tříd národa.
Naděje na posilu opravdové, ke všem stejně spravedlivé demokracie silnou stranou socialistickou ukázaly se bohužel ilusorními. Věřil jsem příliš podmanivé síle našeho nacionalismu, který nám zachránil tolik českých lidi mezi dělnictvem ve smíšených krajích, a proto je vítězství stranické vášně nad národní solidaritou zrovna tam dvojnásob bolestné a pro budoucnost národa svrchovaně povážlivé.
Socialismus vyvrcholil i u nás v mamutí socialistický kapitalismus a v politice v naprosté přezírání nejprimitivnějších požadavků demokratické svobody, jak jsme to zkusili před volbami a ve státním životě snahou ovládnouti důležité resorty statní správy bezohledným pronásledováním a poškozováním těch, kteří spoléhají na svobodu politického přesvědčení, zaručenou ústavními zákony. Naděje, že náš nacionalism v národě, jenž jen jemu může děkovati za svou svobodu, dovede přemoci nemožné zásady socialismu, násilné a nedemokratické — naděje, jimž jsem obětoval zájmy své strany, před válkou i po válce, těžce jsou zklamány.
Nejsem bolestin, je mně lhostejno, jak o mně píše hlavní orgán soc. demokracie, vidím v tom jen povážlivý úpadek mravní a kulturní úrovně těch, kteři chtějí i našemu kulturnímu životu udávati tón, ale těžko lze zapomenouti na to, čím se socialisté prohřešili na státu svým „humanistickým“ antimilitarismem, jejž dovedli opustiti ne pro stát a jeho bezpečnost, nýbrž ze strachu před hitlerismem — i na nezodpovědné hospodářství, jež podporovali, trpěli a tím umožňovali.
Vím, že jsou mezi socialisty lidé, jichž si upřímně vážím a s nimiž jsem rád pracoval a v nichž vidím také ještě trochu té naděje, až bude ještě hůř, v možnost všenérodní koalice, jíž jsem byl tak upřímně oddán, ale s jich metodami boje o moc, na něž žaluje kol. Ježek, bych se nikdy nedovedl smířiti.
Tu jde nejen o stát, a jeho svobodu, nýbrž o budoucnost národa, ať svobodného nebo — znova nesvobodného. Bojoval jsem téměř 20 let, abych opatřil národu úřednictvo, které by nám zaručovalo nejen možnost samostatného státního života, nýbrž i budoucnost a nezlomnost národa, kdybychom té samostatnosti neměli. Naše politika poválečná, jíž jsem se marně bránil, nesla mravní rozvrat v řady našeho úřednictva, ač zrovna ono nám umožnilo vybudování státní správy nového státu s obětavosti a sebezapíráním, jež se strany „Amerikánů“ ovšem málo byly uznány. Bylo považováno za element schopný „nejmenšího odporu“ a proto za nejpohodlnější objekt, aby se na něm hojily hříchy druhých.
Naše státní zaměstnanectvo však neztratilo ještě vědomí povinností ke svému státu, trpí, avšak neodplácí státu, co zavinilo hospodářství stran. Ale nesnesli by ani státu nejoddanější, kdyby pro nekalé stranické vlivy ztratili vědomí, že mají sloužiti jen a jedině státu.
Bude-li i nadále platiti více stranická legitimace, než vědomosti a poctivá práce a bude-li dokonce politické, stranické denunciantství proti zaměstnancům státu věrným nejen trpěno, nýbri i odměňováno, pak se dopustíme nejtěžšího hříchu na naií svobodě a budoucnosti!
Dnes vzpomínáme 50letí Jednoty státního úřednictva, založené v době, kdy bylo téméř hrdinstvím pro státního úředníka, hlásiti se otevřeně ke svému národu. Vzpomínka na vše, čím se zasloužilo o národ, je bohužel zkalena hmotnými obtížemi, jež jsou nejtěžší jeho starostí a nutí je k obraně.
Ale myslím, že ješté s větší rozhodností bude nuceno brániti se všemu, co v jeho službu státu naše ošklivé stranictví vneslo nemožného a nesnesitelného! Je-li možno opravdu, o čem mluví otevřený dopis kol. Ježka, je nejvyšší čas, aby se naše státní zaméstnanectvo společně se všemi, jimž jde především o stát a budoucnost národa, postavilo s celou rozhodností na obranu svou i naší státní správy před rozkladným vlivem stranictví, neslučitelného s pojmem veřejné mravnosti!