Kam se nesmí

Údaje o textu
Titulek:	Kam se nesmí
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 316–318. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	List mladých 27. IV 1940 .
Licence:	PD old 70

Vzpomínka. Pálí, přihořívá
a najdeš, nevíš proč,
skleněné oře, jak to bývá
a prázdný kolotoč.

Náměstím voní pryskyřice
a okna černější než tma,
protože dávno zhaslá svíce
tam ještě zhasíná.

Pod plachtou, kam se nikdy nesmí,
tajemství stárne již.
Šedivý vlas, planoucí, teskný,
srpečkem luny podlomíš.

Terče, jež rána nezasáhne,
jen rána ticha, rána ta,
jež letí zvolna, půlnoc táhne
sněžením kroků zaváta.

Táhne jak smyčec unavený.
Táhne jak popleněné ženy.
Táhne a vchází do arény,
kde za svobodou leží šelmy.

Takové prosté, těžké pruty
okolo lehkosti.
Hle, lítosti, hle, kdo tě nutí,
hle, kdo tě mstí.

A potom jiná atmosféra.
Jiná a přece táž,
jiná než včera; jiná, která
je dětství tvé, jímž umíráš.

Bojíš se usmát na medvídky,
jež postrašili lvi;
lístek je ztracen; kolem zídky
a kolem záplavy,

když ryby sotva ochočené
na červy láká muž
a záplava je jenom jménem,
jejž mají pro kaluž,

když strašně trpíš za vlaštovky,
že vzaly mouchám let;
a chrousti, jejich krásné krovky
rozpiaté naposled,

do hrnců bez uší je hází
ruce té, již máš rád;
proč ale, Bože, každou sazí
pomáháš lásce umírat?

Půjdeme domů. Domů? Kde je
tvůj starý rodný dům?
Je velmi pozdě. Co se děje?
Studánky vzali pramenům!

Je konec této malé chvilky,
usínáš a máš sen,
že stojíš nahý, bez košilky,
a že jsi uviděn…

Co pomyslí si asi matka,
až budeš vyprávět,
že slzy tvé jak malá splátka
zatopit chtěly svět?

Hoř, hoře! Jenom to je krásné!
Vzpomínka jako každý dým,
už brzo rozplyne se, zhasne.
A z této mlhy, z této básně

své poutní místo učiním.

15. II. 1940.