Kalendář Zlaté Prahy/1895/U zeleného hroznu

Kalendář Zlaté Prahy/1895
Flirt	U zeleného hroznu	Upomínka bývalé učitelky

Údaje o textu
Titulek:	U zeleného hroznu
Autor:	Františka Čermáková
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 75–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100

V jedné z uzounkých klikatých uliček, probíhajících odlehlou čtvrtí Svatopetrskou, stávala nepatrná, málo komu povědomá hospůdka. Kdo právě se nenarodil u sv. Petra, anebo tam delší dobu nebydlil, ani by tu hospůdku nenašel. Byla úplně zastrčena v temném podloubí prastarého oprýskaného domu, na jehož průčelí byl upevněn primitivně malovaný obraz, sněhem a deštěm do špinavé šedi opláknutý, představující muže s velikou, holou hlavou, dlouhými, ryšavými vousy, v kabátci bez límce a bez knoflíků, staženém v pasu řemenem, a nahýma nohama, nesoucího na žerdi přes rameno ohromný hrozen. Kolem oválového, červivého rámce vinul se kostrbatým švabachem nápis: „U zeleného hroznu“.

Pod obrazem, ve výši prvního poschodí, poskakovala při každém prudším nárazu větru zpuchřelá, kdysi černě natřená tabule, popsaná nestejnými, původně zlatými písmeny: „Bierschank. Výčep piva“.

Uličku, ve které zelený hrozen stál, tvořila pouze jediná nepravidelná řada domů, vystavených beze všeho plánu, jak právě majitele napadlo. Po straně protější běžela vysoká zeď, obkličující rozsáhlou zahradu jednoho z blízkých mlýnů. Ulička dosti těsná, ještě více byla súžena mohutným a širokým loubím, podpírajícím zbortěné zdi asi čtyř zasmušilých domů s malými okénky, vysokými sedlovými střechami a hlubokými dvory, plnými skotačících, umouněných dětí. Chodba loubím byla vydlážděna starými mlýnskými kameny; mezery mezi zakulacenými hranami vyplněny buďto upěchovanou zemí, aneb ojetými kameny dlažebními, takže chůze po tomto kyklopickém chodníku nemohla býti pokládána za zvláštní příjemnosť. V krátkém, ale širokém a massivním loubí panovalo věčné šero; obyvatelé přízemních bytů a krámků svítili i v pravé poledne.

Nízké dvéře, na nichž namalována byla velká černá láhev s červenou hvězdou řádu křižovníkův, vedly z loubí do tmavého výčepu starosvětské hospůdky „U zeleného hroznu“, kde po celý den blikala učaděná petrolejka. Výčepem vcházelo se do jediné, dosti prostranné místnosti hostinské, jejíž postranní okna vedla do dlouhého průjezdu, průčelí pak na ohromný dvůr, kde zvolna umíraly dva stoleté ořechy. První čásť místnosti byla zahalena v idyllické pološero; jenom stolky postavené blíže oken, vedoucích do dvora, těšily se neseslabeným paprskům slunečního světla.

Jednoduchá, ba chudá jako vchod byla i vnitřní úprava hostince. Podél obílených zdí táhly se rámy s dřevěnými kolíky, kam hosté věšeli své čepice; několik začernalých rytin přerušovalo jednotvárnosť namodralé běli prohnutých, nizounkých zdí. Ze zakouřeného stropu visely asi čtyři veliké mosazné lampy, v nichž se svítilo páchnoucím petrolejem. Stoly byly bez ubrusu, zeleně natřeny s nohama přes kříž spojenýma. Židle rovněž neúhledny, staromodní, ale z dubového dřeva, pracovány pro věčnosť. Na levo od vchodu stála stará, ohromná kamna, na nichž hosté v zimě si ohřívali studené pivo.

A prostá, jako hospůdka, byla i společnosť, která zde se scházela. Několik domácích pánů a starších mistrů ze sousedství, oba kostelníci z blízkého chrámu sv. Petra, občas některý z pánů učitelů, ostatek samí chasníci z blízkých mlýnů, přicházející v pantoflích na boso, v zástěrách a spodních kalhotách, v bílé prací kazajce, obličej a vlasy moučným práškem jako napudrované, rozšiřující příjemnou, zdravou vůni čerstvě semleté mouky.

„U zeleného hroznu“ neustále bylo živo. Ráno o deváté už přicházeli mlynáři na talíř polévky nebo na kousek ovaru s křenem. A po celý den dvéře do výčepu se nezavřely. Mlynářští učenníci byli pořade na cestě mezi mlýnem a hroznem, přinášejíce plné džbánky pěnivého křižovnického ležáku.

Což tenkráte bylo mlynářským dobře! Konkurence parních mlýnů byla neznáma, na malém náměstí před kolovým mostem celý den stála dlouhá řada vozů, vrchem naložených zlatělesklou pšenicí. Chasníci vydělali hezký peníz a popřáli si. Svůj kousek prorostlého, jemného „bůčku“ a holbu, dvě piva neodřekl si dopoledne ani nejspořivější. A poněvadž mlýnský prach uléhající na plíce vyžadoval častějšího zavlažení, pilo se vesele i odpoledne a v noci — co do mlýna bez vody a co do chasníka bez žízně!

Z večera bývalo u hroznu plno. U stolu vedle kamen už před šestou hodinou zasedali nejváženější hosté: joviální pan kaplan Konvalinka s malýma, čtveračivýma očkama, samý žert a smích, věčně žíznivý, který už na dvacátý rok u sv. Petra vesele kaplanoval; dále vyzáblý učitel Šlejhar, málomluvný, ale kousavý, neustále s velebným pánem pro jeho rozmarné nápady se hašteřící, ale bodrému knězi upřímným přátelstvím oddaný. Pak poštovní oficiál pan Rubášek, tlusťoučký mužíček s dobráckou, trudovitou tváří, s olysalým čelem, neustále se potící, který popíjel své pivo vždycky vysvlečen z kabátu, a věčně huboval na horko, sálající z kamen. Ale zasedal v tom koutku u kamen den co den už přes patnáct roků, a nikdo si nevšímal jeho hubování. Pan Rubášek byl zrovna tak nezbytnou součástí „Zeleného hroznu“ jako baňatá láhev s červeným křížem na dveřích, jako přítmí v sednici a jako dva ořechy na dvoře, které usýchaly už bůh ví kolikátý rok, a přece každého jara vyháněly nové listí.

Drobounká paní hostinská stavěla už před půl šestou na oblíbené místo páně Rubáškovo — seděl zády ke zdi, aby mohl všechno přehlídnout — talíř s ubrouskem, vidličku a nůž. Bylť pan oficiál starým mládencem a chodil na stravu ke hroznu. Několikráte kollegové z úřadu zavlékli ho do jiných hostinců; všude ochutnal, ale nikde nedojedl. Tvrdil, že v celé Praze, ba ani u „Zlatého anděla“ není kuchyně tak výtečná, jako u jeho zamilovaného hroznu. K večeři pozorná hostinská vždy mu přichystala něco zvláštního; buď talířek zadělávaných drštěk s rozsekaným uzeným masem, nebo telecí pličky s citronovou šťávou, a ve čtvrtek pravidelně knedlíky od oběda, nakrájené na kostky a do zlatova na másle opečené.

Na čtvrteční večer mlsný pan oficiál těšíval se po celý týden jako malé dítě; v ten den přicházíval ke hroznu o čtvrť hodiny dříve a netrpělivě nakukoval pootevřenými dveřmi do kuchyně. O panu oficiálu Rubáškovi říkala hostinská, že je dobrák, jací už ani se nerodí. A vskutku žádný ani z nejstarších návštěvníků hroznu nemohl se upamatovati, že pan Rubášek aspoň jednou by se nepohodl s někým do opravdy.

Jenom zavadil-li hovor náhodou o ženy nebo ženění, zasmušil se trochu jasný jindy jeho obličej, a pan oficiál jako z dlouhé chvíle začal si čistit dýmku, třeba před chvílí teprve nacpanou. Rozhodně nepronesl nikdy své mínění o ženitbě; než podle jeho mlčení soudilo se obecně, že snad dobrému jeho srdci nějaká ženská v mládí mnoho ublížila a proto že nerad o nich slýchá.

Dřívější léta, dokud jeho nechuť ke druhému pohlaví nebyla známa, mnohý ze sousedů do opravdy se pokoušel, aby stárnoucím panicem některou ze svatopetrských krasavic oblažil. Sám pan kaplan nutíval pana Rubáška do ženění, podotýkaje žertovně, aby tak učinil aspoň ze spořivosti, že ho oddá zadarmo.

Majitelka domu u „Bílé růže“, kde pan oficiál od nepamětna bydlil, uvadlá již, trochu staromódní, ale nesmírně bohatá slečna, svého času dávala mu všelikým způsobem na jevo svou lásku; zvala ho v neděli na oběd, všedního dne posýlala mu po služce hojnou večeři do jeho mládeneckého pokojíku, darovala mu k jmeninám i vkusně vyšívané střevíce; pan Rubášek snědl sice posýlané večeře vždycky s náramným apetitem, obul již první den střevíce na bosou nohu a liboval si, jak měkce se mu v nich chodí, poděkoval se dokonce zdvořile pozorné slečně domácí — ale nic více. Nechtěl nijak porozuměti tajnému smyslu, který vzdychající slečna do telecích kýt zapekla — a seznavši, že její nejvýmluvnější pohledy a nejšťavnatější pečeně zůstávají bez žádoucího výsledku, pomalu vzdala se naděje, že by mohla někdy nazývati se paní Rubáškovou. Ale zmar jejích vdavekchtivých snů nic nezměnil v přátelském poměru obou tichých lidiček. Pan Rubášek bydlil i na dále u „Bílé růže“, z daleka dvorně pozdravoval slečnu domácí, kdykoliv ji potkal, ona mu přívětivě děkovala, a jenom večeře a nedělní obědy přestaly.

Od té doby pan Rubášek po celé čtvrti byl pokládán za urputného nepřítele všech žen, na kterého už ani nejtroufalejší krasotinka si nepomyslila.

Tito tři nerozluční přátelé: pan kaplan Konvalinka, pan učitel Šlejhar a pan oficiál Rubášek byli pýchou „Zeleného hroznu“. Měli jste vidět hluboké poklony, s jakými hostinský je vítal, jak ochotně přistrkoval stolice ke stolu, jak mrštně sám pospíchal do sklepa pro sklenici ležáku — největší vyznamenání, jakého mohlo se dostati hostu „u hroznu“. A když některý z této trojice náhodou se opozdil na procházce, to bylo vyptávání, jestliže snad velebnému pánu něco se nepřihodilo. A všichni přítomní hleděli napjatě ku dveřím, zdali očekávaný se v nich neobjeví. Když konečně vstoupil usmívavý jako vždycky, hlučně pozdravuje už na prahu, všichni potřásali mu pravicí tak srdečně, jako by zase poprvé mezi ně zavítal po dlouhé nebezpečné nemoci; pan hostinský radostí si poskočil na jedné noze, a již uháněl se sklenicí do sklepa.

Tři přátelé pomalu nacpali si dýmky, prohlídli pivo proti světlu, má-li jiskru, důkladně se napili, polibovali si, že je zase jednou jako křen — a pivko bylo každý den jako křen — netrpělivě sahali po hře karet, už připravené na stole. Hráli volený „mariage“ s talonem o krejcar; dobrá polovina hostů sesedla si kolem hrajícího trojlístku, napjatě sledujíc každou vyhozenou kartu. Ale mluviti nebo raditi nesměl nikdo z diváků; komu všetečný jazyk přece nedal pokoje, toho ihned hněvivě okřikl pan Šlejhar, aby šel hrát sám, rozumí-li tomu lépe než oni. Mezi sebou hádali se o každý prohraný krejcar dobrou půl hodiny, kdo by je neznal, jak tu seděli s jiskřícíma zrakoma, karty opatrně sevřené, aby soused do nich sousedu se nepodíval, řekl by, že sešli se tu tři karbaníci z řemesla, kteří hledí jeden druhého obehráti. Ale jakmile ve starých hodinách hrkla devátá, rychle dohráli, dali si natočit poslední, a spokojeně odfukovali v nejlepší svornosti zamodralý dým ze svých dlouhých dýmek, libujíce si, jak příjemně jim zase utekl dlouhý večer.

O půl desáté velebný pán a pan Šlejhar rozloučili se s ostatními hostmi, podávajíce každému zvláště ruku a odcházeli vedouce se pod paží. Jenom pan oficiál vytrval až do posledka, neúnavně popíjeje a pokuřuje. Po odchodu přátel nevydržel na svém místě; posedával od stolu ke stolu, až zase se dostal ke kamnům. Pak teprve odcházel i on, štípnuv dříve ospalou již hostinskou do tváře, a pospíchal drobounkými kroky k „Bílé růži“, těše se už, jak se zahrabe do provětraných peřin.

Tak byli živi v míru a upřímném přátelství ti prostí lidé po dlouhá léta, a žádného z nich ani ve snu nenapadlo, že jejich kroužek by se kdy mohl roztrhnouti. A přece se stalo! Ale to byla velká událosť, která mohutně vzedmula klidnou hladinu všedního života v odlehlé Svatopetrské čtvrti, nejednomu rodilému Pražanu úplně neznámé, tichými uličkami a chudými krámky činící dojem jako městečko venkovské.

„Domácí slečna od ‚Bílé růže‘ v úterý se bude vdávat!“ Tato překvapující novinka rychlostí blesku roznesla se po všech hokynářských krámech mezi někdejší Poříčskou branou a kostelíkem sv. Klimenta. Něco jako elektrická jiskra projelo dlouhou chrámovou lodí, když pan farář po Velké svým slaďounkým hlasem zároveň po prvé, po druhé i po třetí žasnoucím ovečkám ohlašoval, že panna Mathylda Roubínkova, dcera v Pánu zesnulého Jakuba Roubínka, mistra soukenníka a měšťana Pražského, a manželky jeho, Barbory Roubínkové, rozené Šteiningrové, bude si bráti pana Ludvíka Etzenthala, bursovního agenta.

„Stará panna od ‚Bílé růže‘ přijde tedy přece pod čepec!“ Po třicet roků marně vzdychala po ženichovi, dávno už zakopala všechnu naději, že by kdy zaměnila svůj panenský vínek za klobouček mladé paničky; už dávno nechodila ani do žádné společnosti, šeptalo se i o tom, že už pořídila svou poslední vůli, v níž odkázala celý svůj slušný majetek faře u sv. Petra — a pojednou to překvapení!

A jak chytře celou věc políčila ta vdavekchtivá osoba! Stará Chudáčková, která bydlila u „Bílé růže“ v přízemí hned vedle vrat, a jejímž pátravým očím ani dítě ani kočka neušla, marně si trápila zvědavou hlavu, kdy asi pan ženich nevěstě učinil povinnou návštěvu.

Vyjma pokrývače a švadleny nevešel do domu už dlouho cizí člověk. A aby snad slečna Roubínkova navštívila cizího mužského v jeho bytě — ta pobožná slečna, o které se říkalo, že chce už za živa přijíti do nebe?

A k čemu ten spěch? Vydržela dlouhých padesáte roků bez muže, a nyní tři ohlášky najednou! A svatba o šesté hodině ráno, teď v listopadu, když ani o osmé hodině není viděti na věž na polámané hodiny! Ten kvap zajisté něco znamená. Aby snad nevěsta — ale v tom věku! To přece zhola nemožno!

Rozčilení, které po celou neděli hýbalo mrštnými jazýčky zvědavých sousedek, na večer přeneslo se i do hostinců, kde nebyl jiný hovor, než o svatbě. „Zelený hrozen“ toho večera spatřil mnoho vousatých tváří, které jindy po celý rok nezavadily o jeho práh. Bylo obecně známo, že tam v koutku u kamen denně zasedá pan poštovní oficiál Rubášek, od nepamětna bydlící u „Bílé růže“, a od toho očekáváno nějaké bližší vysvětlení. Ale pan Rubášek nevěděl více než jiní. Dobrák opravdu zlobil se na domácí slečnu pro bláznivý její spěch. Odkud do úterka sehnati vhodný svatební present! Vzdor tomu, že nabídnutí slečnino před léty bez okolků zamítl, přece nemálo vážil si té tiché a dobročinné duše, a chtěl jí okázale projevit svou úctu. Ale takto — vždyť nemá ani času, aby důkladně rozmyslil, jaký dárek by nevěstě nejlépe se hodil! Pojednou rozhorlený mládenec se uhodil přes holé čelo a rychle se ptal velebného pána opětovně po jméně ženichově.

„Ludvík Etzenthal — Ludvík Etzenthal — Ludvík —“ A dobrácké rysy jeho se zachmuřily. Znal prý jednoho Etzenthala, také Ludvíka — ale marno povídat, to asi bude jiná osoba, jenom téhož jména. To zajisté by nebylo možná, aby ctnostná slečna Mathylda si uvázala na krk takového —

Nedopověděl své mínění, ale zachmuřená tvář jeho už se nevyjasnila po celý večer. Odešel zároveň s velebníčkem a panem učitelem Šlejharem — poprvé, co navštěvoval hrozen.

Svatba se odbyla ve vší tichosti za ranního šera, v kostele ve všech prostorách naplněném zvědavci. Nevěsta poklekla k oltáři v klobouku a podzimních šedivých šatech; ženich byl v zimníku. Byl to hubený, vysoký muž, už prošedivělý, se zahnutým nosem s mohutným knírem a s očima podivně mžourajícíma. Profil jeho měl nápadnou podobnosť se zobákem jestřába, jak se vyjádřil pan učitel Šlejhar, dodávaje: „A ta holubička, kterou pan jestřáb uchvátil, je hloupoučká slečna Mathylda. Jenom aby jednou toho kroku nelitovala!“

U vchodu u samé kropenky stál pan oficiál Rubášek, který také přišel podívat se na ženicha, jehož jméno patrně v něm vzbudilo nemilé vzpomínky na nějakou smutnou událosť z jeho života.

A toho úterka čekalo na bodré návštěvníky „Zeleného hroznu“ i jiné překvapení, vzbuzující svou neobyčejností mnohem větší úžas než pozdní vdavky slečny Mathyldy.

Pan Rubášek poprvé nepřišel k obědu! Odbila šestá, sedmá a osmá večerní, a místo jeho u kamen zůstávalo prázdno! Starostlivě nakukovala paní hostinská okýnkem z kuchyně na židli vedle kamen; bylyť dnes zadělávané drštky s uzeným, ale pan Rubášek nepřicházel! Toho večera bylo „u hroznu“ ticho skorem větší, než ráno v kostele. Nepřítomnosť páně oficiálova znamenala, že se stalo něco kromobyčejného. Nemocen nebyl, vždyť všichni viděli jej ráno vedle kropenky, zdravého a usmívavého jako vždycky. Samému velebnému pánu dnes nechtěly se dařiti žerty, a pan učitel v roztržitosti ani jednou se nepohádal s panem kaplanem. Cpal nervosně svou dýmku, odplivoval a pořáde zapaloval; dvakrát, třikrát vyfoukl z tenkých úst modravý kroužek dýmu — tabák už zase nehořel. Konečně dýmku nevrle odložil, a začal suchými prsty bubnovati na stole nějaký starodávný pochod, nahlížeje přes chvíli ku dveřím.

Konečně! Bylo skorem půl desáté, když pan Rubášek vstoupil. Ale to nebyl starý dobrák oficiál, který vždycky jednomu po druhém srdečně potřásal rukou, vesele se usmívaje a labužnicky pomrkávaje po připraveném talíři! Vstoupil rychle, nikoho nepozdravil, prudce pověsil svůj klobouk na kolík a mlčky zasedl na obvyklé místo. Plný obličej jeho jevil stopy hlubokého žalu, panu kaplanovi dokonce se zdálo, jakoby v těch upřímných očích se zaleskla tajená slza!

Drahnou chvíli seděli beze slova; konečně si dodal odvahy nemluvný jindy učitel Šlejhar a opatrně, zdaleka začal se vyptávati starého kamaráda, proč na ně pojednou zapomíná. Pan Rubášek dlouho dal čekat na odpověď; pak několikráte pohnul dolení čelistí, jakoby hledal přiměřené slovo, červeným hedvábným šátkem přejel si zapocené čelo a jako s namáháním pronesl hrozná slova: „Ba, jsem tu dnes mezi vámi naposled!“ A slza skanula mu do šedivých vousův.

Kdyby někdo byl panu Šlejharovi v tom okamžiku sdělil, že Prusové bombardují Prahu, nebyl by se tak ulekl, jako té nenadálé odpovědi pana oficiála.

Ale marno bylo diplomatické vyzvídání pana Šlejhara, marně velebný pán hleděl svým humoristickým způsobem, aby přiměl ke sdílnosti věrného společníka, který neměl před nimi nikdy žádných tajností — více nevyšlo ze zamklých rtů páně Rubáškových. Pro neobyčejnosť příhody oba přátelé zdrželi se dlouho přes obvyklou hodinu; už byli oblečeni, už podávali oficiálovi ruku na rozchodnou, když on je požádal, aby ještě chvilku posečkali.

„Musím se vám svěřit — utrhlo by mi to srdce,“ a šeptavě, chvějným hlasem vypravoval udiveným přátelům historii svého života.

Jako mladý praktikant byl přidělen k poštovskému úřadu v Budějovicích. Nikdy nebyl by šel k poště, kde tenkráte nebylo žádných nadějí do budoucnosti, ale potřeba okamžitého zaopatření dohnala ho, že se chytil prvního prázdného místečka. Jako každý student i on měl lásku, úplně nezámožnou dceru po vyšším úředníkovi. Seznámil se s ní na věnečku — a mladí lidé brzo pocítili následky své důvěrnosti. Aby zachránil dívku před hanbou, umínil si, že na rychlo se ožení. Měl několik set po nebožtíku otci a doufal, že ve spořivosti nějak protlukou tu bídu bezplatného praktikantství. Měli ohlášky, pan Rubášek jako pořádný člověk zaplatil nájemné ze skromného bytu předem na půl léta, když se stalo něco, co jeho Týninka zaplatila životem svým i očekávaného dítěte.

Pan Rubášek každý pátý den měl noční službu s jedním mladým akcessistou. Nemá to být, aby praktikant pracoval samostatně, ale personálu bylo pomálu a pan správce byl nucen pomáhat si, jak to právě šlo.

A jednou, když unaven dlouhým nočním bděním, odpočíval na tvrdé pohovce ve svém těsném pokojíku, přišel pro něho sluha s vyřízením, aby ihned se dostavil do kanceláře. Nemytý a bez nákrčníku Rubášek pospíchal na poštu; zmocniloť se ho neblahé tušení, a zvláštní úzkosť mu našeptávala, že se přihodilo něco, co může mu býti pro celý život osudné.

Dověděl se toho brzy. Asi o desáté hodině z rána přišel k představenému zámožný obchodník Budějovický s otevřeným psaním, ve kterém dle udání měly být dva tisíce zlatých. Ale pětkrát pečetěný dopis neobsahoval nic, než krátké sdělení jeho Vídeňského společníka a na několikrát složené číslo „Bohemie“.

Psaní toto převzal v noci Rubášek bez závady od konduktéra, který sprovázel poštovní vůz, jezdící mezi Vídní a Budějovicemi; až do rána měl je uzavřené ve svém stolku, k němuž klíček neměl nikdo, než on sám. — Bylo tedy zjevno, že peníze odcizil zbloudilý praktikant. Rubášek se slzami v očích dokazoval svou nevinu, zapřísahal se — slovům jeho nebylo uvěřeno. Prosil, aby vzali ohled aspoň na jeho nevěstu, že snad časem se podaří, vypátrati pravého pachatele — tento důvod jenom zvýšil podezření proti chudákovi. Vždyť bylo na bíledni, že nikdo jiný ani nemohl ukrásti ony peníze, než v neuspořádaných poměrech se nalézající Rubášek, jehož truchlivé dobrodružství milostné bylo obecně známo. Téhož dne Rubášek byl odevzdán spravedlnosti, a po dlouhém vyslýchání pro zneužití úřadní moci a zpronevěření odsouzen na tři léta do žaláře.

Tenkráte prý nescházelo mnoho, že nešťastný mladík neučinil násilný konec svému životu; jenom myšlénka na ubohou, opuštěnou milenku zachovala ho na živě.

Ale rána nejhroznější teprve přišla: Zoufající Týninka zešílela! A nazejtří našli ji s roztříštěnou lebkou na ulici. Sílená skončila svá muka — vyskočila oknem, zničila život vlastní i nezrozeného plodu jejich lásky.

Když pan Rubášek ve svém vypravování došel až ke tragické smrti své milenky, nemohl drahnou chvíli vypraviti ze sebe ani slova. S upřímnou účastí oba naslouchající hleděli na nešťastného soudruha, o jehož bolestné minulosti posud neměli ani potuchy. Znali pana Rubáška jenom jako šosáckého ale jinak nanejvýše dobromyslného muže, který měl své chybičky, kterému ale nikdy ani slovíčko vzdechu nebo trpkosti nesklouzlo přes rety, jehož všichni pokládali za úplně šťastna v úzkém kroužku nepatrných, tichých lidí, do něhož před celým světem se uzavřel. Jakou truchlivou perspektivu do minulosti odhalilo to prosté, úryvkovité líčení starého mládence.

„Odseděl jsem si nezaviněný trest asi do polovičky,“ oficiál pokračoval s patrným namáháním. Pojednou jsem byl zavolán k novému výslechu. Různou shodou okolností vyšlo na jevo, že zákon odsoudil člověka zcela nevinného. Onen akcessista, jenž v osudnou noc konal se mnou službu, marnotratným životem upozornil na sebe představené, a poněvadž menší i větší peníze neustále se ztrácely v oddělení, kde byl zaměstnán, začali ho pozorovati, až jej chytili při činu. Mučen otázkami vyšetřujícího soudce přiznal se, že za oné noci, když umdlením na chvíli jsem usnul, ukradl pro mne tak osudné psaní se dvěma tisíci zlatých ze stolku, jejž jsem z nedbalosti krutě potrestané zapomněl zavříti. Byl jsem s mnohými omluvami okamžitě propuštěn z vězení, jmenovali mě akcessistou, a odškodnili i jinak; ale kdyby mě byli zanesli zlatem z celého světa, nenahradili mi ztrátu mé jediné Týninky!

Vidíte, velebný pane, jsem dobrák od kosti, vím, že naše náboženství nám zapovídá, abychom se nemstili na nikom, ale nemohu si pomoci, toho darebáka, který bezcitně mě o všechno připravil, zardousil bych jako vzteklého psa, kdyby mi padl do rukou! — Nechci, abych na stará kolena vyvedl nějakou hlouposť — ale kdybych měl déle bydleti u sv. Petra, nevím, co by se stalo! Ten akcessista, který ono psaní ukradl, a místo kterého zavřeli mne — je muž domácí paní od „Bílé růže“ — — — — — — — — — — — — — —

Nikdo už nespatřil poštovního oficiála Rubáška u „Zeleného hroznu“. Odstěhoval se prý někam na vzdálený Vyšehrad. — — —