Kalendář Zlaté Prahy/1895/U staré zpěvačky

Kalendář Zlaté Prahy/1895
„Je mi to milé“	U staré zpěvačky	Jeunesse dorée

Údaje o textu
Titulek:	U staré zpěvačky
Podtitulek:	Vzpomínka lužická
Autor:	Adolf Černý
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 23–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: lužická srbština a Bozidar Dobrucky

Bylo v roce naší «jubilejní«, když s přítelem Mukou jsme zazvonili u dveří archidiakona Dobruckého ve Vojerecích. Vyšla mladistvá panička, nevelká, kyprá brunetka, patrně sama choť archidiakonova, jejíž jinak veselé, hnědé oko na nás nedůvěřivě a tázavě pohlíželo. O její nedůvěře vydávala svědectví i lehounká chmura, kteráž zastínila jinak vždy jasné, plné líce, na pohled hebounké a měkounké, připomínající zralou, jemně ojíněnou broskev. Nemohla asi ve své hlavičce srovnat náš nesalonní úbor, uprášené boty, ranečky na zádech — se zlatými okuláry a s Milkovou navštívenkou, kterouž nás měla svému manželu ohlásiti. Když k tomu ještě uslyšela naši srbštinu místo obvyklé ve městě lužických němčiny, byla již nadobro popletena, i mlčky pokynula nám do přijímacího pokoje, sama zmizevši, aby svému muži ohlásila naši záhadnou návštěvu.

Za chvíli (ale za hodnou chvíli, poněvadž to je nóbl, dáti příchozímu dlouho čekat) vstoupil vysoký pán v bezvadném společenském úboru, s rusým, pečlivě střiženým plnovousem, jenž bledou svojí barvou s milýma, modrýma očima a malými ústy dodával obličeji měkkosti a přívětivosti. Vysoké čelo a mírně vyklenutý nos uváděly měkkost výrazu na pravou míru. Byl to Dobrucký. »Pomhaj Bóh, bratřiko,« vyskočil hned můj dosti kulaťoučký přítel Muka a hnal se k Dobruckému, patrně radostně překvapenému. Nedbaje jeho černého kabátu a úbělové náprsenky, sevřel ho do náruči a pokojem už zamlaskly přátelské hubičky.

»Arnošte— vítám tě — to je milé překvapení —« pronášel Dobrucký rychle mezi hubičkami. »Že’s konečně přišel,« dodal potom, když Arnošt jej pustil. »To bude mít žena radosť, až tě pozná.«

»Nu, ta už, chudinka, asi měla radosť,« smál se Muka, ovívaje se kapesním šátkem a stíraje si pot s čela. »Prosím tě, jak ti nás vylíčila? Asi jako dotěrné pobudy, kteří, aby lidé je nevyhnali, představují se visitkami, viď?«

A nečekaje odpovědi, pokračoval:

»Ale jaký div, když tady přítel mě honí ode vsi ke vsi — a to víš, na srbských vesnicích frizérů nemají.«

»Je tvůj přítel Srb?« Dobrucký přerušil proud řeči Arnoštovy.

Chtěl jsem se představiti, ale Muka již Dobruckému odpověděl:

»Srb a Nesrb. Hádej!«

»Hádejte tedy,« řekl jsem i já, přistoupiv k němu.

Dobrucký maloučko svraštil čelo k přemýšlení a upřel na mne zpytavý pohled; již za okamžik řekl:

»Chodí po srbských vesnicích, náprsní kapsu, jak vidím, má nabitu zápisníky, je Srb a Nesrb — tu je krátké hádání. Knjez Černý?«

»Haj,« potvrzuji a tisknu podávanou mi pravici.

Tak seznámil jsem se s Dobruckým, srbským archidiakonem evangelického kostela ve Vojerccích, městečku pruské Horní Lužice. Otec jeho, evangelický farář, byl Čech, Slovák; syn jest již dobrým lužickým vlastencem.

»A teď, prosím tě, nejdříve nám opatř vody — ale hodně vody, abychom mohli spláchnouti se sebe prach, jehož, jsme plni,« kategoricky žádal Muka, vystrkuje Dobruckého jemně ze dveří. »Je to sice prach naší drahé Lužice, ale štípe po čertech. A dej nám nějakého služebného ducha, kterýž by přivedl do pořádku náš oděv. A potom jdi upokojit svoji ženušku; beztoho omdlévá uleknutím, jaké hosti jsi to dostal.«

Za půl hodinky již jsme seděli s paní archidiakonovou, opravdu roztomilou mladou paničkou. Hovor plynul příjemně, nenucené, nerušen nijakým tónem nesouzvučným. Staří přátelé vzpomínali let studentských, mladí manželé vypravovali o svém dosavadním společném životě, o němž ostatně vydávalo svědectví i růžové, živé poupě, jež se přibatolilo za maminkou do světnice - a já nezapomínaje účelu své návštěvy, stručně vykládal jsem o svých toulkách po Lužici a žádal Dobruckého za radu, jak ve zdejším okolí zaříditi sbírání.

»Vy jako duchovní pastýř zajisté nejlépe znáte své ovečky,« podotýkám.

Dobrucký hned mi pověděl několik adres; zvláště mi doporučoval vyprávěčku Měrćinkovou ve Vojerecích a starou zpěvačku Žaninu na nedalekých Horách, bývalou kantorku, tedy ředitelku vesnického zpěvu. Rozhodl jsem, že bude nejlépe, podívám-li se odpoledne k Žanině a večer po návratu do Vojcrec k Měrćinkové.

»A já půjdu na Hory s vámi,« nabídl se Dobrucký.

»Výborně,« s radostí přijal jsem jeho nabídku. »Jen bude-li Žanina doma.«

»Bude. Je to stará výměnkářka, už nechodí na pole.«

Hovor se obrátil jiným směrem. Dobrucký vzpomínal svého českého původu, vyprávěl o svém otci, o svém dětství a předložil nám i staré památky rodinné : šestý díl Bible Kralické a Laučkovou biblickou konkordancí z r. 1791 s obšírným titulem »Slovárně aneb Konkordancí biblická, to jest: Registr na celau Biblí Svatau pro snadnější jakýchkoli jmen, osob, měst a míst, jako též řečí a povědění Písem Svatých vynalezení.«

Často setkával jsem se na Lužici s podobnými českými památkami, a ti mlčeliví pamětníci starých dob vždy hluboce mě dojímali. Ani tentokrát neubránil jsem se silného dojmu, který velice lišil se od veselé nálady mého přítele. Nemohl jsem již tak živé účastniti se hovoru, ba stalo se i několikrát, že domácí paní přistihla mě v zamyšlenosti — a to jest vůči sličné hostitelce vždy proviněním. Vím to, již mnohokrát musil jsem proto vyslechnouti trpkou výčitku z nejednéch krásných rtů — ale přihází se mi to vždy znova a znova.

Po obědě zdvihli jsme se k odchodu na Hory. Asi za hodinu vešli jsme do vsi.

Pamatuji se na ono srpnové odpoledne horké, mrtvé, bezvětrné; připomínám si dojem, jejž na mne učinila veliká dědina, opuštěná svými obyvateli, pracujícími v polích. Ticho v chatách, ticho na dvorech, ticho na návsi; všude všecko bez hnutí, bez života — toliko mouchy a komáři bzučeli a pískali svoji nezvučnou, jednotvárnou melodii… Očekával jsem od tohoto výletu rozveselení — ale místo něho padal na mne smutek, tím větší. Avšak i moji dva soudruzi jaksi zmlkli — a tak jsme kráčeli po prostranné, obdélníkové návsi mlčky.

Na konci vsi, již bezmála v lese, vkročili jsme na dvůr většího hospodářství, kde Žanina měla výměnek. Na dvoře nebylo živé duše, ani patrně ve stavení i vstoupili jsme do výměnku v koutě do dvora při kůlně.

»Nezaklepeme,« povídá Dobrucký, když jsme se octli v těsné síňce. »Žanina špatně slyší.«

Otevřel dvéře a pozdravil srbsky: »Pomhaj Bóh!« Z kouta těsné, k zalknutí dusným vzduchem naplněné komůrky, s bídného lůžka, zrobeného z nehoblovaných prken, ozval se hlas: »Wjeŕš pomazy! Kdo to je?«

»Já, duchovní vojerecký, a dva moji přátelé.«

»Můj Bože! Tedy ještě před smrtí mohu se rozloučiti s naším knjezom duchownym (panem duchovním). Pojďte ke mně, knježe (pane)!«

Dobrucký přistoupil k lůžku a stařena dotýkala se jeho obličeje. Byla to žena obrovského těla, rukou svalnatých, obličeje přísného, skoro mužského — úplně slepá.

»A což vaši přátelé, jsou také Srbové?« otázala se stařena.

»Ano,« odpověděli jsme, tisknouce jí ruku na uvítanou. »O, to jsou ještě mlaďoučké, hladké ruce; já už pomalu devadesát, a jedenáct let už nevidím světla božího a nemohu čítat v knížkách. Však již brzo zasvitne mi světlo věčné. Vždyť už kolik neděl ležím bez sil, jak, pánové, mě vidíte.«

»Nu, tak zle nebude, tak zle nebude,« koncjšil stařenu Dobrucký. »Ty’s posud dost silná; dá Pán Bůh, že se uzdravíš.«

Stařena neodpověděla.

Po chvíli mlčení otázal se Dobrucký:

»A což, zpíváš ještě, Žanino? Ty’s prý byla znamenitá zpěvačka.«

»Ó byla, knjez duchowny, byla; posud když tak sama ležím, často si zanotuju, nemodlím-li se. Naše písně jsou tak pěkný; jako tahle: Něnt wječor jo, noc blizko jo…«

»Ano, to je krásná kostelní píseň. Ale pamatujete se na písničky, které za vaší mladosti na přástvách jste zpívaly?« přerušil jsem stařenu.

»Knjez (pán) žertuje. Proč bych já stará bába zpívala písničky hříšné mládeže?» stařena odpovídala velmi vážně.

Viděl jsem, že ztěžka uslyším něco pro svůj zápisník. Měl jsem nejednu zkušenosť toho druhu. Však přece jsem zkusil svého štěstí: »Nechci vás ponoukati k hříchu. Hleďte, podobné staré písničky zapisuji si pro památku; a knjez duchowny zajisté neměl by nic proti tomu, kdybyste nějakou zazpívala.«

»Zajisté nemám nic proti tomu,« pomáhal mi Dobrucký. »Neprohřešíš se, zazpíváš-li nějakou takovou písničku. Nebudeš zpívati ji pro sebe, ale pro tohoto cizího pána, jenž k tobě zdaleka přišel, aby slyšel naše staré písničky.«

Ale ani laskavé zakročení duchovního nepomohlo. Stařena vrtíc hlavou odpověděla: »Ne, knjez duchowny. Já zpívám už jen takové, jako Něnt wječor jo, noc blizko jo, a čma se též k nám čibližujo…«

I zpívala tichounkým hlasem dlouhou nábožnou píseň — a my mlčky jsme naslouchali té smutné, nezvučné melodii… Byl jsem projmut divným citem: melodie zněla tak tichounce jako ohlas dávných dob, jako píseň minulosti, jako vybledlá vzpomínka…

Místo národopisných studií odbývala se tu — pobožnosť. Výměnkářka zpívala, zpívala kěrluše, písně kostelní, i národní písně nábožného ducha, pokěrluški — a my jsme ji nerušili. Když se unavila, prosila nás, abychom jí přečetli něco z bible anebo z modliteb.

»Jsou v poličce nade dveřmi,» pravila.

Tam byla její knihovnička: bible, několik starých »Spěwaŕskich« a »Modleŕskich« knih (kostelních zpěvníků a modlitebních knih) a asi dvě sbírky kázání.

Splnili jsme její prosbu. Četli jsme střídavě z bible a z modliteb, čeho si přála — a stařena šeptem provázela naši četbu, ruce na prsou spjaté:… Byla šťastna.

Jak jsem jí záviděl její klid, její oddanosť do vyšší, tajemné vůle… její štěstí! — —

A bezděky vzpomněl jsem si na Bibli Kralickou, kterouž jsem viděl u Dobruckého, a zadumal jsem se o těch, kterýmž byl a pramenem útěchy v trpkém odloučení od vlasti…

Tak tesklivě vyzněl onen den — i tato črta.