Kalendář Zlaté Prahy/1895/Na bojišti

Kalendář Zlaté Prahy/1895
Léčba věrou	Na bojišti	Kresbičky

Údaje o textu
Titulek:	Na bojišti
Autor:	Karel Boromejský Hájek
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 43–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jak těžké klasy na poli po zhoubné bouři,
jež z mraků vychrlila zkázu krupobití,
vychladlé trupy padlých na bojišti leží.
Ze spálenišť dým k bezmračnému nebi stoupá
a z pustých trosek krovy ohořelé trčí,
jen psi vyhublí v opuštěných zdech se plazí
a steskem vyjí příšerně u pustých prahů.
Dech moru vražedný tu vane s puchem krve
a zápach mrtvol čerstvých, rozkladu a hnití.

Štít slunce plamenný se k černým lesům chýlí
a západ celý záplava oblévá rudá
jak prolité tu krve reflex purpurový.
Trup na trupu tu leží nehybný a ztuhlý,
rozťaté lebky, údy koly přerážené
a prsa s ranami se děsně šklebícími,
vychladlé mrchy strhaných a padlých koní
s krvavou pěnou na jazycích vyplazených
a s černou, ssedlou krví v otevřených ranách.

V těch zracích zkalených a tvářích zesinalých
smrť násilná nechala svoje stopy strašné,
posledních zápasů v nich hrůzy zkameněly
a šílenstvím z nich zírá příšerný děs smrti.
Tmy vlna od východu v rovinách se choulí
a lesy, pole v šedi soumraku se tratí,
klid hrobů spí tu všude velký, neobsáhlý
a jenom v dálce někde tichem vyje šakal…

A plání zpustošenou mezi mrtvolami
na prsou ruce zkříženy kdos mlčky kráčí.
Jde zamyšlen a s hlavou těžce nachýlenou
a záře tajemná se nad ním chvěje v šeru,
jak zázračné jde zjevení tou spoustou smrti
a v měkkých, vlídných tazích tváře jeho bledé
a v oku zvlhlém, které mystickým plá leskem,
tkví velký bol a soucitu dojemný smutek.
To Kristus je… On, který vlastní krve vínem
své lásky k lidstvu číš naplnil vrchovatou,
on, který o lásce snil velké, všeobsáhlé,
jež vesmír všechen naplní svou hudbou sladkou,
harf míru symfonií věčnou, nesmrtelnou,
od hvězdy ku hvězdě, jež prostorem znít bude
a při níž tvorstvo světů všech si v náruč klesne,
on, který z všech, kdož jednou pravdu, dobro chtěli,
svůj lásky štít a prapor čistý nejvýš zvedal,
on, který na své srdce šlechetné a velké
v svých snech mystických přivinout chtěl lidstvo celé,
on, který kříž svůj vztyčil v dobu zmatků plnou
jak maják zářný, který ve tmách příštích věků
obětí lásky nesmírné měl vždycky planout —
on pohnut díval se již na tu spoustu všecku,
na všechen děs a na to celé bídy moře,
již závisť nakupila tu a zášť a zloba,
to zvíře strašlivé, jež ve člověku dřímá
od Kaina viny příšerné. Ó, bezdné hoře,
ó, zármutku a bolesti, jež mezí nemá!
Svůj lásky zákon zdeptaný tu viděl v krvi
a božské svoje myšlénky a ideály,
pro které na kříži pněl v nevýslovných mukách,
barbarskou nohou člověka v prach zašlapány.
Po tváři jeho bledé táhly smutku stíny
a níž mu klesla hlava. Náhle zastavil se.
Tu mezi mrtvolami, na jichž retech siných
nevyřklých kleteb rouhavá ztrnula slova
a jejichž pěsti ztuhlé ve smrtelné křeči
zaťaty jako s hrozbou zvedají se k nebi,
potřísněn krví leží prapor padlých pluků,
kříž bílý stříbrem na něm vetkán v poli rudém
a pod ním: „In hoc signo!“ zlatým písmem psáno…
A Kristus zachvěl se.
                               On cítil, v prsou vřelých
jak podruhé mu velké jeho srdce puká,
jak znovu staré všecky jítří se mu rány,
z nichž pro to lidstvo bědné vykrvácel jednou —
a dlaněmi si zastřel tvář a hořce plakal…

Has’ požár západu a dýmal parami. Noc
jak spousta obrovská sem z dálky valila se
a na nebi se třásla první hvězda. Pláně
jak u dna vod pochmurných spaly pohříženy,
klid smrti na nich ležel velký, neobsáhlý,
a jenom v dálce někde do tmy zavyl šakal…