Kalendář Zlaté Prahy/1894/Vzpomínka z Alp
| Kalendář Zlaté Prahy 1894 | ||
| Na rychlovlaku | Vzpomínka z Alp | Pozdní pochopení |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vzpomínka z Alp |
| Autor: | Josef Laichter |
| Zdroj: | Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Do salašného chléva pasáci vhánějí skot. Po Alpě rozléhá se práskání bičů, cinkot zvonců. Ze salaše stoupá kouř, tam připravují večeři.
A my právě se blížíme; dvě dámy, já a horal který nás vede. Čekáme jen, až stádo zajde do vnitř. Býk v zadu otáčí svou obrovskou, hrdou hlavu, jakoby měl chuť rozběhnout se na lučiny proti nám. Ale pasák pobídne ho za stádem. Pomalu již jen z chléva ozývá se cinkot přitlumenými zvuky a volně vcházíme do salaše, v níž na seně viděli jsme odpočívat starší ženštinu.
V salaši u ohniště sedí několik italských dělníků. Dívají se do plamene, na kterém vaří si moučnou kaši Jsou zde celé léto, stavějí nedaleko dům pro turisty.
Vkročíme do jizby, ptáme se bodrého salašníka po noclehu a zvíme, že nezbývá, než přespat v stáji na seně. Odložíme tedy dlouhé holi, plaidy a vak, a já vyběhnu pokochat se krásou alpského večera.
Jsem poprvé tak vysoko. Kolem do kola svět samých hor. Bližší skalnaté, plné divokých rozsedlin, podivných útvarů, věží a špicí, vzdálenější, lesknoucí se věčným sněhem a ledem jako řady majestátních, nedostupných pyramid. Slunce právě zašlo. Polévajíc ještě před chvilkou široké, daleké plochy, hoří teď jen na vápencových vrcholech dolomitů,[1] jež mám před sebou. Z oněch hlubin, do kterých propadlo se za obzor západních Alp, hází již poslední své paprsky sem do vysokých oblastí. A vždy výš a výše. Ze spodu plíží se, přibíhají a světlo stravují stíny, do řežava rozžhavený vápenec bledne. Posléze planou již jen špice, již jen nej-vyšší body a také ty hasnou a růžové paprsky ohnivého ztraceného zřídla přesmykují se oblohou, zardělou červánky, a mžikem padají dolů, do propastí, do toho druhého světa, v němž mají den. Veliké, dojemné stíny pokrývají alpský vesmír.
Kladu se na měkkou trávu a dívám se. Oči jistě se mi lesknou. Ten vzduch, který vchází do mých plic, dýchám poprvé. Cítím jeho uzdravující svěžesť. Vane jím kořenná vůně hořce a alpských primulí. A ten svět, který zřím!
Jak je to všechno jiné než rovinaté kraje, v nichž jsem vyrostl! Ty pitvorné útvary vápence, ty pyramidy, báně, kupole ledovců, mléčné zamodralé v přicházejícím soumraku! Vidím je na obzoru v ladných harmoniích více podobné akvarelovým obrazům než skutečnosti, takže zjevy jejich mě neděsí neživotností své přírody. A nad nimi nebe — modřejší, veselejší a jasnější než naše, i když je v plném úsměvu! Vím také, že jsem mu blíže, srdci je sladko.
Na Alpě utichá všeliký ruch. Nevidět stád, neslyšet praskot bičů. Jen z chléva, v němž pasáci dojí, zaznívají ojedinělé zvuky zvonců. Alpský mír stává se velkolepějším. Ale není v něm nijaké divuplné melancholie mrtva, tklivě, dojímavé krásno je v něm. Ach jakou radosť mám! Takovou podivnou radosť dítěte, že zde ležím v těch vysokých, vzácných končinách a že sám, jediný snad tvor mohl bych tu dlíti a že bych se cítil šťastným. Že nemám potřebí aspoň v té chvíli ničeho k štěstí svému z onoho světa, jenž hřmí dole v městech pode mnou. Jsem šťasten a zarýval bych se prsty do země, v níž bije také život a která na mne dýše svým zdravým dechem. Objímal bych přírodu. Jaký to jsem pán její a jaká ona moje služebnice? Na jejích loktech teď jsem dítětem a zahřívám se tou krásou, kterou zřím, a láskou svou. Zdá se, že vrací se k něčemu, co dávno — ode vždy bylo ve mně a čeho nikdy s tou silou jsem nenašel.
Ze salaše volá mě sedmnáctiletá má společnice. Večeře je připravena, abych šel do vnitř! Zvednu se, rozhlednu se kolem, vdechnu dlouhým douškem čistý vzduch, v němž cítím již chlad blížící se horské noci, a pak jdu do salaše. Večeře naše je alpská: mléko na barevných miskách, máslo, sýr a dámy jedí také moučnou kaši, které já jen okusil. Salašník snesl, kde co měl. Dvě svíčky rozžehl nám na stole, takže malá jeho jizbička vypadala slavnostně. Teprve nyní viděl jsem, že stěny počmárány jsou nesčetnými podpisy. Mnoho mezi nimi anglických jmen. '
Po deváté hodině nás přibylo. Zastavila se v salaši selská rodina, jdoucí na senoseč dále do hor. Čtyři byli: starý Tyrolák v krátkých kalhotách a dlouhém, bílém, lodenovém plášti, jeho žena s hezkou dcerou a patnáctiletý chlapec, přioděný jako stařík. Usadili se. Salašník přinesl jim víno a brzy bylo veselo. Zvláště ženské se rozjařily a rychle odhodily své pláště, pod nimiž objevily se jejich živůtky, zdravé, nahé ruce a naduté rukávky košil. Díval jsem se, naslouchal, ostatní rozmlouvali.
O desáté hodině rodina se s námi rozloučila, opustila salaš, načež my uvnitř chystáme se rozmlouvat o ní, o těch lidech, kteří dál půjdou na senoseč. Ale počínáme — a již zase tichneme. Jsme překvapeni. Z věnčí zalétá k nám harmonický zpěv několika hlasů. »Hle, oni zpívají!« pravíme si a běžíme ze dveří.
Přímo proti vchodu, šikmo nad stájí září měsíc. Stříbrné vlny jeho mírného světla polévají alpské pláně. Všechno je změněno, celý ten svět, který ještě před chvílí zřel jsem v stínech večerního soumraku! Ale jen letem zachycuji v dálí lesklé, mdle viditelné vrchy ledovců a již upírám zrak vzhůru nad salaš, odkud zavznívá zpěv. A tam několik kroků nad námi stojí všichni čtyři: Tyrolák, jeho žena, jeho dcera a jeho chlapec. Stojí řadou v bílých, lodenových pláštích, bílých, plstěných kloboucích, drží se kolem krku, dívají se ku měsíci a zpívají. A je to tak krásné, tak úchvatně dojemné — — — ne, co zpívají, ale že vůbec zpívají, a že je tak vidím. Jsem mocně pohnut. Jejich zvučné hlasy, jejich trylky, jejich sladké, měkce modulované přechody od nízkých tónů k vysokým a od vysokých k nízkým, jejich refrény, opakované po tyrolsku beze slov, a jejich tváře, upřené k zářící luně — všecko mě dojímá. Cítím, že příliš silný příliv krásy na mne se hrne. A všichni kolem jsou pohnuti, i salašník u dveří naslouchá s radostným úsměvem. Sama Alpa, jindy za noci tichá, se zachvívá.
Po pláni do daleka nesou se ty tóny, umírajíce v skalních rozvalech. A pěvcům oči se lesknou, zdá se, ne jakoby nám, kteří nasloucháme, svědčilo jejich zpěvné vzrušení, ale jakoby to byl pozdrav milým horám, té klidné luně nad stájí a »Bohem« tomu domovu kdesi v údolí, jejž opustili na několik neděl. Nevšímají si nás a je mi toho až líto. A když zpěv jejich umlká, když vidím, jak ty ruce, držící se kolem krku, pojednou se spouštějí a jak všichni čtyři rychle a mlčky jako vzdušné zjevy stoupají a mizejí tam, kam výše a hlouběji do hor táhnou se lučiny, tu cos mnou trhá a já chtěl bych volat, aby zůstali. Mlčky jdu pak s ostatními zpět do salaše.
Ale jsem pln ještě toho zpěvu, toho pohnutí. I od vchodu náhle se vracím, chci ještě jednou spatřit tyrolskou rodinu. Zaslýchám hlasy nočním tichem. Rozbíhám se, hledím. Vidím již i pláště světlé, světlejší ještě ve svitu měsíce, jenž září nad stájí. A pojednou zdá se mi, jakoby v nějaké fantomy vzhůru k nebi rostly před mým zrakem ty postavy lidí, stoupajících po alpské pláni, polité zelenavým leskem a jakobych měl se dát do běhu za nimi. Leč stojím ztrnulý. Co se to děje se mnou ? A chápu, již vím, ba vím. Hle, to je ona — poesie, ona je to v celém svém, mině dosud nezjeveném souhrnu krásy, prostoty a v nezjevené mi dosud síle štěstí! To je ona! Tváří v tvář jsem jí nahlédl. A zde — zde — zde! Nikoliv tedy dole v hluku měst, kde lidé pracují, trpí a hýří, nikoliv v tom víru života, do něhož zase se vrátím a musím vrátit. A s bolestí vidím, proč tu mnou tolik otřásla. Odhalil jsem v sobě něco, co dávno, ode vždy ve mně bylo a čeho nikdy s takou silou jsem nenašel. Ano, odkryl jsem ji teď — tu starou lidskou bytosť, která po věky vzdychá a touží z všednosti reelního zžti do sfér neznámých jí světů. »Ach, v tom neznámu je štěstí, tam v tom neznámu je jen pravá krása, tam jsou jen ta čistá zřídla poesie!« Proto až do obzoru skal a ledovců jsem musil, nebo dole sotva by mě byly rozechvěly bílé pláště a zpěv selských lidí. A po všem opojení bylo mi hořko. Stál jsem zadumán a řekl si, jak — až sestoupím opět s hor? Jako za ztraceným nebem dívám se směrem, jímž ubírala se tyrolská rodina. Leč nezřím již nic. Jsem sám a je hrobové ticho kolem. Jen z chléva, kde přežvykuje dobytek, ozve se občas nějaký zvuk. Pitvorné útvary vápence, věže, rozsedliny jeví se místy zelenavě bledé a jinde příšerně temné. A v dáli ty matně viditelné pyramidy sněhu a ledovců! Již ne jako akvarelové obrazy, ale jako neobyčejné mrtvoly připadají mi pod bezoblačnou oblohou, na níž pluje měsíc. Mám náhle dojem mrtva, které je zde za noci v těch výšinách. Hledám znovu — naposled bílé pláště, však ta tam poesie! Sám a sám jsem a samota mě děsí. I třesa se nočním chladem, padajícím s tvrdých skal, rychle vracím se do salaše, rychle prchám. V předsíni zahřívám zkřehlé ruce na dohasínajícím plameni ohniště a vcházím do jizby.
Zde sedíme až do jedné s půlnoci. Salašník hraje s naším horalem v karty, já rozmlouvám se svou mladou společnicí a její matkou. O jedné přece se odhodláme do stáje. V jizbu proráží již citelně chlad; tam jistě bude mileji.
Salašník nás vede, otevírá vrzavá vrata a svítí nám do vnitř. Asi deset lidí spí tu na seně čerstvě pokoseném. Žena italského dělníka, jíž před třemi dny narodilo se na Alpě děvče, sedí a kojí své dítě. Několik lidí při našem příchodu se vzbouzí, i truhlářský tovaryš, zaměstnaný při stavbě turistického domu. Vstává a vidíme, že až po krk vězí v pytli, do něhož si vlezl, aby mu bylo tepleji.
Naše lůžka jsou upravena co nejlépe. Salašník se dávno postaral o to, snesl kde jakou houni a bílá prostěradla. My máme nad to své plaidy. I klademe se k té četné společnosti tak, jak jsme přišli. Salašník dává dobrou noc, odchází, zavírá vrata, jejichž skulinami prosvituje žluté světlo jeho lucerny. Tu tam obracejí se nocleháři; seno, které se odpařuje a voní, haraší a pomalu vše utichá. I já jsem tich; mám spát, ale nespím.
O půlčtvrté počíná do stáje pronikat trocha šera a již zase se zvedáme. Vycházíme, třeseme se zimou. Zříme, že půda je ztuhlá jako v rovinách za podzimních mrazíků. Měsíc již zašel, jen zbledlé hvězdy ještě chvějí se na jitřním nebi. Okolí polévá tesklivá šeď ranní.
Spěšně myjeme se vodou ledově studenou, pijeme koňak a vydáváme se na cestu k vrcholu Alpy, odkudž chceme shlédnout východ slunce. A co jdeme, pomalu rozevírá se před námi obsáhlejší rozhled. Vidíme i pod sebe dolů do zelených údolí, v nichž mezi lesy a lučinami sedí bílé dvorce, roztomilé vesničky a kde vykukují vížky kostelíků. A k jihu táhne se řada půvabných, temně modrých hor italských se širokými hřbety hebkého, atlasového nádechu. Hvězdy zatím rychle mizejí s oblohy, vápencové útvary kolem nás bělají, východ zbarvuje se ohnivou záplavou a na vzdálených obzorech vystupují z jednotvárného šera sněžné kupy ledovců, jejichž nejvyšší body záhy počínají se zaplavovati jemně světlou, zlatou září.
Jsme již na vrcholu a srdce chvěje se nám, brzy-li spatříme v omlazené kráse vystupovat slunce nad obzor. Ale jen stále roste na východě pronikavě ohnivá záplava a slunce nevidět. Dřív ještě okolní dolomity od nejvyšších hrotův a věží až dolů polévají se lehounkými vlnkami světle fialové barvy, pak růžovou září, pak ohněm řeřavého uhlí. A také do těch údolí pod nás, mezi ty lesy a lučiny jakoby nějakým odrazem sprchly jemné, fialové páry. Vzdálené ledy a sníh planou ostřeji. To již není ostýchavý pozdrav, ale plná, mohutná síla požáru, jenž hoří pod obzorem. Jsme rozechvěni, kdy konečně objeví se nám. Upjatě hledíme k jednomu místu. A hle, teď nenadále k našim nohám padá celá tříšť světlých paprsků — slunce vychází.
Ach, jaká radosť! Všecko kolem nás rychle zaplavuje se světlem. Na svých tvářích i na zkřehlých rukách cítíme mírně teplý jeho dotyk a vesele kýváme hlavou, usmíváme se.
Slunce vychází. Fialové, jemné páry v údolích slévají se v živou, růžovou záplavu, proudy ohnivých paprsků hoří tam na lesklých střechách vížek, na štítech dvorců, padají do lesů a na zeleň lučin. Vidíme, jak znenáhla vše kolem se mění. Záplava na východě se rozptyluje a do řeřava rozžhavené vrchy pozbývají rudosti ohně, vrhaného z temných hlubin Je to světlý, zlatý jas, jenž je zbarvuje. Alpský svět až ke královskému Ortlesu a k Velkému Zvonu koupá se v moři slunečního zlata Italské hory nabyly nádechu modři tak měkké a světlé, až ptáš se, z čeho ty vrchy jsou. Lučiny alpské jásají a v údolích je tolik radostného světla, že všecko jakoby se rozveselilo, ještě více zjasnělo a co je bílé, ještě více zbělelo. »Budiž světlo!« jakobys slyšel po všemmíru.
Jsme dojati, díváme se kolem a dlouho nemůžeme odloučit se od toho velkolepého obrazu. Ještě jednou se rozhlížíme po vzdálených ledovcích, ještě jednou přelétáme zrakem po údolích, v nichž lesknou se bílé dvorce a vesničky. Ale je nutno, abychom se nasytili té krásy a tak, utrhnuvše kolem několik kvítků protěže, vracíme se konečně k své salaši.
Ze salaše stoupá kouř. Vrata stáje jsou otevřena, italští dělníci přecházejí kolem, čekajíce na snídaní, aby šli po práci. Z chléva ozývá se bučení dobytka a cinkot zvonců. Salašník vítá nás srdečným pozdravem a přináší kávu. Jsme rádi, zahříváme se teplými loky v tom ranním chladu, jenž jen málo dosud ustoupil teplu dne. A pak se znovu myjeme, ne již tak na spěch, jako když jsme šli se dívat na východ slunce. Zvolna také připravujeme se k odchodu v jinou stranu do hor
K sedmé hodině opouštíme jizbu, tisknouce ruku salašníkovi. Jsme opět na Alpě. A tu již živý ruch. Dobytek se pase na lučinách, zevšad slyšet cinkot zvonců a zavznívá práskání bičů silnými ohlasy, mnohonásobně opakovanými v skalních rozvalech. Žnečky dávno vyběhly s hráběmi ze stájí, jichž dost rozseto po lukách. Prospavše noc na seně, za zpěvu pracují. Všude míhají se jejich krátké sukně, jejich tyrolské živůtky, nahé, osmahlé ruce, toliko u ramene zakryté nadutými rukávy košile. Pasáci pokřikují po sobě Veselé holahó-holahó rozléhá se po Alpě. Slunce již hřeje, seno se odpařuje, teď pod vlivem teplých paprsků silněji vydechuje celá Alpa, tím silněji voní hořce a alpské primule. A my, vysoké turistické hole v rukou, pozdravováni lidmi, jež míjíme, ruče kráčíme v před, radostně stoupáme do vrchu a nikdo z nás necítí únavy, třeba že v nocí málo jsme spali. Ach, jak je krásně, jak je nám veselo! Radosť mám, takovou podivnou radosť dítěte, že do běhu bych se dal, s těmi pasáky po lukách volal jejich veselé holahó-holahó. Nemyslím, co a jak dole — tam, kde hřmí život; na nic nemyslím, jen radosť mám.
Hle, to divukrásné okolí hor, to modré nebe, ten uzdravující, sílící vzduch, — v tom všem je příliš mnoho vzácné krásy a poesie, to všecko mě opíjí. Kolem přeletují drobounké mušky s bzukotem, tam vidím stáda krav, zde žnečky pracují a pasáci na ně křičí své holahó. A já za nimi opětoval bych jejich holahó, z plna srdce volal bych hola-holahó.
Za dva dny jsem hluboko dole pod světem Alp. Procházím úzkými uličkami jihotyrolského Bolzana a cítím se unaven na těle i duši. Jsem trochu rozladěn. Z alpských lučin zůstalo mi něco vůně a něco čistého vzduchu v prsou, z té krásy a poesie, která opojila mě ve výši, slabý odlesk upomínky. Je to jen stín všeho, co bylo na hoře, ale stačí, že rozmrzele se dívám na všední život kolem. U rozevřených oken svých dílen v dusném znoji jižního léta pracují řemeslní lidé, aby opatřili bližního potřebami kulturního života. Zde zámečník nad výhní skloněn začernalým obličejem, tu krejčík s jehlou v ruce, tam na stoličkách mrštní ševci v kroužku, onde bednář buší do obručí sudu, jinde koželuzi, v potu tváře pracující. A dům ob dům pradleny vylévají u struh před prahy špínu, jež zapáchá mýdlem. Uličky poloitalského i čistě italského rázu prossáty jsou výpary, vzcházejícími z vysokých domů, v nichž znoj dusí lidi. A jdu pod nízká podloubí, jdu kolem četných krámů, kolem temných obchodů a všude vidím práci a práci a dýchám těžký vzduch.
A vím, proč tak se potloukám. Roztříštilo se na horách, proč jsem chtěl žít. Trápí mě ta bytosť, kterou jsem v sobě odkryl na Alpě. Chci vidět kontrast, jak tam a jak tu! A večer záhy jdu spat, abych přemohl ty myšlénky.
Ale na zejtří vstávám již čile, necítím únavy ani na těle ani na duši. Rychle se strojím, sedám ke stolu a chystám se — — k práci. Musím pracovat! Vtírá se mi na mysl, kolik a kolik dní jsem zmařil. A podivno, pojednou k smíchů je mi, hloupým mi připadá, že jsem včera byl rozladěn. Zámečník jistě již nad svou výhní uklání se začernalým obličejem, suchý krejčík ohání se jehlou v ruce, ševci sedí v kroužku na svých stoličkách, bednář buší do obručí sudu, koželuzi v potu tváře pracují. Práce! Ach, jak je živo v práci! A já myslil na měsíčnou noc na horách — — na tu limonádu. I beru péro do ruky, papíry — a pracuji. Připomínám si pocit samoty, jenž mnou otřásl nad salaší, když zůstal jsem sám, marně dívaje se směrem, kterým odešla tyrolská rodina. Takový pocit mrtva tu dole bez práce.
Práce — práce! Jaká radosť!
Jiné větry dují tam na hoře, jiné zákony řídí život zde dole. Ať jsem řemeslníkem, dělníkem, ať jsem jako ten krejčík s jehlou v ruce! Jen ku předu tím příbojem zápasil, slzami, bídou, stezkou těžce vykoupené radosti — — — a snad na obzoru září nějaká malá hvězda, na kterou lze ukázat rukou.
Večer po teplém dni hraje hudba na Bolzanském náměstí. Celé město, pokud není na horách, sešlo se sem. Vyšňořené, černovlasé slečinky, služky v zástěrkách, páni v slaměných kloboucích a lehounkých šatech a dělníci, ledabylo odění, mnozí bez kabátů, bez klobouků, jak vyběhli od večeře. Všecko v jedné směsici se tu míchá, hemží, prochází při koncertu a sedá ke stolům, rozestaveným před restauracemi. Rady plynových lamp planou modravým světlem a temné hory, zdvihající se nad městem, vypadají tak blízko, že troufáš si rukou dosáhnout na ně. Všecko činí tu dojem poněkud italský. Ruch práce utichl, kde kdo tráví teď při řízné hudbě svou večerní siestu. Polky, valčíky střídají se s Wagnerem a s Mozartem.
Sedám ke stolu a popíjím víno.
Vedle vidím několik cizinců, kteří poslouchají hudbu. Pak dávají se do hovoru. Slyším, že vypravují o poesii jižního večera a o životě, který tu víří na náměstí. A já hned se pozastavuji a je mi čehosi líto. Co pak ten jižní večer, co pak asi ta hudba zde, ale tam tam na horách! Ta měsíčná noc a ta poesie, jíž nahlédl jsem tváří v tvář! Již nemám radosti, již opět jsem rozladěn, opět trápí mě bytost, kterou jsem v sobě: objevil na Alpě. V myšlénkách brzy se zvedám, odcházím, opouštím ten ruch v náměstí a jdu spat nepokojně, jako jsem šel včera. Kde je to vrchovaté štěstí, ta podivná veselosť dítěte a to ranní holahó, to holahó? Ach, do toho neznáma — tam zase chtěl bych se vrátit! Vzpomínám — vzpomínám.
A tak často — i dnes ještě — nenadále a někdy i uprostřed práce živá vzpomínka probouzí se v duši na ty vysoké a vzácné končiny, v nichž svobodnější, čistší, jiné dují větry. Něco v nitru zavzdychá a zatouží pryč — pryč z všednosti reelního žití. Také to holahó jaře zazvučí srdcem. Hlava klesá v dumách, péro padá na stůl a všecko, za čím se ženeš, rozplývá se pod rukama.
- ↑ Tyrolská skupina Alp útvaru magnesiového vápence.