Kalendář Zlaté Prahy/1894/Páně vzkříšení
Kalendář Zlaté Prahy 1894 | ||
Podzimní duma | Páně vzkříšení | Nový život |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Páně vzkříšení |
Autor: | Josef Karel Šlejhar |
Zdroj: | Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 92–95. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Na vzkříšení do blízkého městečka odebírali se lidé. Pobožné stařenky, jež doma nic nezmeškají; kloučkové svátečně odění aspoň v nových botách, ze zvědavosti začali se trousiti již ode dvou hodin. Až do vzkříšení vysedí to na stupních božích muk a dlouhá chvíle jim nebude. —
Byla dnes příznivá jarní pohoda. Teplé, po zimě tak milé slunce dnes poprvé skoro jasně vysvítilo. Po zeleni památky nebylo nikde: stromy holé, trávník hnědý, mrtvý, role zčernalá, dosud nevyschlá — ale tluk oživujících se ňader přírody již zněl příliš významně. Špačků bylo plno po topolích — i včely již vylétly si na zkušenou v zářivé jarní paprsky.
Několik oulů, z nichž včely po dlouhém zimním spánku dnes poprvé v celém sboru se vyrojily, nalézalo se při zahradě u samé silnice. Stodola byla výše, nad břehem; dole bylo domovní stavení.
Těchto několik oulů stařec nechal si do výměnku, jejž měl na tomto statku, když téměř půl století tady hospodařil. Těchto několik oulů, tak starých jako on, bylo vláhou jeho duši, potěšením jeho stáří. A čím více blížilo se, co každého dne očekával, tím vroucněji, tím těsněji upjal se k včelám svým.
V zimě za nejhlubších sněhů každého dne zabrouzdal se na zahradu. Přikládal hlavu k oulu, naslouchaje, je-li ticho, klidný-li spánek včel. A z jara, jakmile sešel sníh, stařec na zahradě meškal neustále: tam byla radosť jeho a práce — po celé jaro, po celé léto, až zas do tuhých zim, kdy jen v chmurné snění ukládala se starcova duše, jako bylo snění jeho včel. —
K jiné práci na statku ho nepustili; nepustili ho k ničemu, nepřijali ani dobré rady stařecké. Měli svůj rozum — a chtěl-li pomáhati, vyhnali ho, že svým loudáním jen kazí čeládku.
Byl výměnkář — a což to není svrchované zlo pro statek; není to dostatek příčin, aby děti zanevražily na vlastní rodiče, postavily se proti stáří, proti jeho slabostem a potřebám, jen proto, že výměnek jest na statku? Všechno mu vzali, ve všem ho ošidili, postavili se proti němu, od syna až do vnoučat a nejposlednější skotačky, ale stařec všechno snášel — přesvědčení záhrobí již příliš ho zaujalo, aby s pozemskými věcmi se rval — všechno snášel, jen svých včel hájil.
Mlčky ale neústupně stál na tomto svém právu.
Měli na statku výsměchu pro toho „včelaře“! Kdo z čeládky nejpodařeněji dovedl starce zlobiti, nepochodil za to zle u svých hospodářů. Bylo-li to tak u oběda, při němž s ostatními stařec zasedal, aspoň o placku více dostalo se od hospodyně za řízný vtip na starce. Nikdy ani pohledem stařec nepokáral výtržníka, a bylo-li příliš toho hanobení, položil lžíci, pokřižoval se — „Požehnej Pánbůh!“ řekl a odešel od jídla. Šel ke včelám, pro něž tak jezdili po jeho stáří. Vědělť, že nebylo to jen pro těch několik oulů včel. Ale věděl, že stáří jeho trvá již příliš dlouho těm, pro něž hospodařil celý život. Tu všechno, co stáří takovému jest útěchou — i byť to byl úsvit nebes, jímž na okamžik by okřálo, budí nevraživosť a nenávisť v těch, jimž toto stáří jest tak na úkor.
Jemu mohli škoditi, ale včelám uškoditi by nedovolil. Bděl příliš nad nimi — a až dosud zlovůle do té míry nevystoupla, aby touto věcí začali se mstíti nepohodlnému stáří.
Snad čísi ruka ucpala letáky — ale stařec v čas je uvolnil; snad výměty mu pokálely ouly (všichni tu vyhlédali ze dvora, co tomu asi stařec řekne), leč pohromy horší, včelám zkázonosné, přece dosud nikdo se nedopustil.
Medu-li Bůh nadělil a stařec začal činiti přípravy k přihlížení, lidé domácí nesmírnou z toho měli kratochvíli.
„U dědečka už se chystá na žně, panečku,“ říkávala hospodyně, starcova nevěsta, s podlouhlým, hezkým obličejem, s úsměšnýma očima. „U nás hospodářů, až naroste-li něco — — a pak že je na vejmínku zle,“ nikdy neopominula dodati.
Věděli sice všichni, že stařec dá med jim a pro sebe neuchová ani plástve; ale starce nikdo neušetřil výsměchem. Jako hltavci pozorovali ho při jeho počínání.
Ale nejen aby starci mohli se vyšklebiti, lidé domácí číhali na něho, ale i proto, aby věděli, co medu vskutku sklidí. Jen jednou stařec ze všech zásob uschoval si hrneček stranou, a měli jste viděti, jak omlouvalo se mu to, že jedem těch slov zhořknouti by muselo každé ochutnání, a neustali žehrati na neomalenosť takovou, až i tu trochu jim vrátil…
Letos starcovi žně dopadly chudě. Medu nebylo; za kruté a dlouhé zimy včely musely vyčerpati své zásoby. A byl svrchovaný čas, že rozehřál se jarní úsvit, aby mohly na novou pastvu.
Nežehral stařec na to. Bylť zvykl za půl století svého spolužití s přírodou nejen stále bráti, ale se shovívavostí i omlouvati přírodu. Dá-li několikráte, ať jednou zadrží, a nedala-li dnes, požehná příště mnohonásobně. Ne tak mladí. Rozpočtou, co chtějí míti, a nesplní-li se jejich naděje, krutým rouháním provázejí pohromu života. Co stařec zkusil, že nedal medu! Bylo Jidáše a neměli medu.
„Hleďme chlupáče,“ prohodila děvečka, jež zvláště ráda mlsala med, „šťáral se okolo těch babylonů celý rok a nenašťáral ani pomazánku.“
„Ale k obědu ho bude plno — uvidíte,“ přisvědčila hospodyně.
Mlčel a trpěl. Záhrobí, jež každé chvíle očekával, naplnilo jeho duši, že stařeckému citu vymykaly se jakékoliv pozemské útisky.
Byla Bílá sobota, den Vzkříšení. Od půlnoci Velkého pátku až do úsvitu velké neděle stařec se postil. Po celý život toho neopominul. Nebylo ho dnes u jídla plno. Ale i svým postem působil pohoršení.
„Což je o nějaký půst, když se nic nedělá a člověk jen se valaší.“
Již dávno před slunce východem stařec meškal na modlitbách. K zbožnosti významného dne pojila se v jeho duši jiná nevývratná potřeba. Byla to ona potřeba těžkého stáří, jemuž na každou chvíli jest se připravovati. A určitěji než kdy jindy dnes ozývala se v něm tucha záhrobí. Jakmile slunce trochu prohřálo, odešel z domu na zahradu. Jen tu a tam poodcházel, šel se rozhlédnout za humna, jak se připravuje země.
Ostatek dne téměř stále dlel u svých včel. Dnes poprvé v celém sboru se vyrojily. Dnes zvláště tak vznítilo se pro ně jeho srdce, jaksi proto, že věděl, jak utrpěly tuhou zimou, když ani medu nemohly poskytnouti; a také proto, jak jim za to u nich zlořečili. On jich za to nemohl nemilovati. Miloval je se vší vroucností své stařecké opuštěnosti. Mimo ně nezbývalo mu již nic, k čemu by se přichýlil; všechno vyrvala mu tvrdá zištnosť srdce…
Již ode dvou hodin lidé začali po silnici trousiti se na Vzkříšení. Půjde dnes všechno, nikdo nezůstane doma, jeť v blízkém městě Vzkříšení tak slavné. U nich také se dály přípravy: všechno půjde. Domývalo se, ve chlévě se záhy spravovalo a z výsouše, kam dnes poprvé vyjeli s potahem, vrátili se domů. Domácí klouček již ustrojen, v nových botách, pobíhal po zahradě; za chvíli půjde se skotákem.
Jen stařec nečinil příprav. Poprvé letos nepůjde na Vzkříšení. Je již na to stár. A jaksi ho napadalo, že ani to, co všemu lidstvu je dáno, pro něho už se nepatří. Cítil se už ze všeho vyloučen. Již loni byl sám jediný v tom tmavomodrém, mnohonásobně skládaném plášti. Připadal si již mezi ostatními tak cizí a zbytečný. Domácí tolik se mu naošklebovali pro tu jeho „tuniku“ a šviháci v městě provázeli ho vtipem. Letos nepůjde nikam. Spasitel je všady, v každém srdci přístupném sláva vzkříšení. I v tichém jeho ústraní i ve stařecké jeho samotě. Vzkříšení nemusí odbývati se jen s městskou parádou. Sám dovede si je oslaviti, zůstane doma, u svých včel.
Silnice oživovala se přespolními lidmi. Vozy přestaly přejížděti, jen svátečně odění lidé chodili. Každou chvíli s živým hovorem přešel nějaký větší zástup. — Kristus ani jeho neopomine, byť doma zůstal. Krista vůbec ze srdce nevyloučil, co živ byl. A co nevidět spojí se s Kristem na vždy; jen na to se stále připravuje…
Z dum vyrušil starce křik, jejž stropil klouček, pobíhající po zahradě. Přiblíživ se ke včelám, jal se proutkem šlehati jim do česna. A některá pohněvaná včelka bodla ho na tvář. Drže si ji oběma rukama s křikem běžel domů a již i hospodyně spěchala mu vstříc. Ale jen zběžně všimla si hocha a už přichvátala na zahradu. V obličeji celá se rděla a její oči jiskřily zlobou. Stařec jakoby ničeho nedbal; ponořil se do svých dum…
Zlořečila včelám a uhodila do oulů, div se neskácely! Zlořečila, zaklínajíc se, že na svém statku už je trpěti nebude a třebas stokrát to stálo psáno. Svých dětí si nedá zmrzačiti k vůli nějakým výminkám. Je ještě málo jejich dobroty a trpělivosti! Trvá to už přes míru dlouho.
A zase div neskácela ouly. Včely uvnitř zabzučely. Ale všechno zlořečení netýkalo se těchto bytostí; směřovalo na hlavu starcovu, jenž byl tím pokušením na gruntě, jenž měl na něm cosi upsáno, jenž odměňoval takto jejich dobrotu a shovívavosť! Trvá to už přes míru dlouho. Ano, nic jiného nezbývá, než s Kristem zůstati. Kletby vrhají se na stáří. Všichni opomíjejí starce, jen Kristus ho neopomine.
Mladá žena neustávala ve svém lání. O dítě jí jde, aby nevzalo úraz k vůli zbytečným libůstkám trpěných ledabylců. Není na tom dost, že statek živí darmochleby; ještě to okazuje pitomé vrtochy. Nyní to začne s jinou. —
Z dum svých stařec jakoby se neprobouzel. Seděl na lavičce, hlavu tiskna do dlaní. Nedaleko je Vzkříšení. Pán vyšel vstříc každému, kdož trpěl. I jemu přijde vstříc. Kristus vyslyší, jenom lidé nevyslyší.
Neodpovídal stařec, nebránil se hříchu, jenž valil se na něho z rozezlených rtů. Mlčel, tiskna hlavu do dlaní.
Zlořečíc všemu, co tanulo jí na mysli, mladá žena odcházela domů a ještě ze světnice hlásala se její zášť. — —
Nedaleko bylo Vzkříšení. Brzo vzejde ve tmách světlo. A v světle tom zapomenuta budou veškerá soužení lidstva…
Temné hlaholení zanášelo se ze zástupů v útulek starcův. Od nich z domu vypravoval se zatím klouček v průvodu skotáka. Ostatní půjdou co nevidět. Klouček držel si na tváři šátek. A s prahu volala za ním hospodyně, ať si jen šátek nesnímá.
Klouček jda podle zahrady, ohlédl se tam a vyplázl na starce jazyk: „Hm, dědku jeden!“
Měl klouček nový klobouk, krátké kalhotky a také stužku na krku. Hospodyně dlouho hleděla za ním; když vrátila se do světnice, nemohla dosti se napovídat, co jejich Vincíček provedl dědkovi. Potom sama začala se strojiti. I ostatní.
Stařec ze zahrady se nehýbal.
„To on, náš dědeček, bude slavit Vzkříšení s včeličkami,“ domácí povídali si na odchodné a úsměšně svou řeč zpřízvučili. Všichni odešli. Stařec zůstal docela sám. Bude slavit Vzkříšení opravdu s včeličkami.
Jarní slunce, nížíc se k obzoru, právě sem pod břeh v otevřenou průlinu zasvítilo oslnivou svou září. Včely dosud venku bzučely v teplém úsvitu. Co jich bylo, všechny shlukly se do těch paprskův. Zahořela, zbrunátněla jejich těla. A všechno tak zruměnilo v té slunné jarní záři. Paprsky sluneční ovíjely haluze stromů a zaplál zhnědlý trávník, na němž jevily se již pupence nového bylinstva. I návrší náhle politá červánky zaplála do mladé jarní krajiny.
Jaro nedalo se zatajiti. Starcovi srdce se třáslo. Třáslo se v té vetché hrudi, jakoby nemělo žádné opory. S hlavou nepokrytou seděl; šediny jeho lehce povívaly.
A brzo k němu úkosem splynul proud večerní záře a s proudem tím neochabující víření včel.
Na silnici zatím řidly zástupy. Jenom ojedinělí chodci chvatno spěli do městečka. Připravovalo se tam k velké slavnosti, jen co přijde určená chvíle. Zde byla opuštěnosť a ticho. Již nikdo neubíral se silnicí.
Pohnutí čím dále tím mocnější jímalo hruď kmetovu. Co zbývalo mu? Věděl to a neděsil se toho. Tady již dávno všemu odumřel; zbývá jen ta země. Zemi rozuměl, půl století učil se znáti ji… a jde jen o poslední svrchované poznání, o smíření věčné s touto chladnou milosrdnou zemí.
Proudy světelné právě zasáhly obnaženou šedivou hlavu jeho. A za nebeským pláním i včely přenesly se, obletujíce hlavu starcovu jako v gloriole.
Rudé, ohromné slunce dotýkalo se obzoru, pak zanikalo za oblaka a zapadlo docela.
S posledními úsvity včely vracely se do oulů. Přestávalo jejich bzučení. Několik zasedlo starci do šedin. Konečně i ty odletěly.
Přiblížila se jistá chvíle.
Náhlé zvonky zahlaholily. Slavně zachvěla se večerní tišina.
Jest tu veliká, posvátná chvíle křesťanstva. Vstalť jest Spasitel…
Tu sbíralo se v ústraní a temnu tělo starcovo. Sbíralo se a poklekalo podle oulů. Ruce spjaly se. A ve vyzvánění všech zvonů, v nadšení vzňatých myslí, jásajících tam v městečku, vmísil se starý, osamocený hlas. Stařec jal se zpívati: „Vstalť jest této chvíle.“
Ruce maje spjaty, sklonil hlavu k zemi.
V městě také zatím to umlkalo a světla uhasínala.
Tichem a šerem nočním jakoby cosi vznášelo se k branám věčnosti, sledováno myslí pozemskou, jež byla spasena.
Třáslo se to srdce starcovo. Zbývalo již jen se smířiti se zemí.