Kalendář Zlaté Prahy/1894/Moderní exulant

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Skizza z městského parku	Moderní exulant

Údaje o textu
Titulek:	Moderní exulant
Podtitulek:	Črta ze života
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (jako Stanislav Jarkovský)
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 99–105. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Pane Boubelo,“ povídá průvodčí vlaku místní dráhy v X., odkudž vypravovali vlak do okresního města Y., „jděte se zeptat, jestliže to zvonili už na nás!“

„Počkejte, pane,“ odvětil pan Boubela dosti ochotně, ač mluvou málo přibroušenou, „až si zapálím.“

Což když se stalo, pan Boubela šel se informovat na perron, od vlaku poněkud vzdálený. Tam nebyl nikdo, úředník v červené čapce stál opodál, rozmlouvaje se strojníkem vlaku druhého, odjíždějícího směrem ku Praze. Pan Boubela, muž povolání dosti neurčitého, někdy strážník, někdy nakladač, někdy zase vyběrač lístků a tak dále, celkem nádražní zřízenec, rozvažoval, má-li jíti ještě dále k přednostovi, který by mu za tu otázku jistě vynadal, nebo má-li se obrátit a expedovat vlak o své vůli. Zastavil se a bafal několik minut. Stává se nezřídka v životě, že dlouhé rozvažování teprve k ničemu nevede, a téhož asi mínění byl i pan Boubela; najednou se obrátil a vracel se k omnibusu.

„Jen jeďte, pane vrchní konduktér,“ pokračoval a zdůvodnil svoje svolení dodatkem: „beztoho už nikdo nepřijde.“

„Však, však, — pro jednoho pasažéra, aby člověk se trmácel s celým vlakem.“

Onomu jednomu pasažérovi přidal rozmrzelý pan průvodčí epitheton, jež pro jeho neparlamentárnosť zamlčujeme.

„Tak fertig!“ a zapískl. Parní stroj zasyčel.

„Ježíš, Maria, — počkejte! Nejeďte ještě… To bych dostala od paňmámy! — Máte ještě místa? Prosím vás… aspoň do nějakého chytláku.“

Byla to kyprá holka, nemalých rozměrů po šířce i délce; bezpochyby se vracela z nějakého posvícení. Nasvědčoval tomu ranec objemem své majitelce poměrný; uzly ve chvatu trochu povolily tak, že se z něho trousily koláče, veliké, žluté. Pan Boubela je sbíral a nechtěje Marjánku zdržovati navracováním strkal je do kapes.

Vrchní konduktér zablýskal očima a pískl znovu, silně. Lokomotiva, už už se rozjíždějící, opravdu zastavila, a konduktér, který byl vrchním i spodním v jedné osobě, všoupl Marjánku do kupé třetí třídy způsobem sice poněkud nesalonním obou rukou k tomu používaje; než spěch a chvat železniční omlouval toto podávání.

…A vlak zvolna plížil se krajem českým, mírně rozvlněným a lesnatým v dáli. Kolkolem jen veliké lány polí, strniska a tu a tam zelená luka.

Pasažér, který dříve pro svoji jedinosť dostal ono ošklivé epitheton, byl mladý muž, asi třicítiletý, pobledlé tváře, krátkých kaštanových vlasů a poněkud světlejšího vousu, na bradě do špičky přistřiženého; na očích kostěný skřipec. Měl na sobě dlouhý cestovní plášť elegantního střihu a smutně se díval do podzimního kraje, v němž poletovalo babí léto. Den byl melancholicky krásný.

Chvílemi mladý muž vzal do ruky knihu, ale nečetl ani pět minut. Zase ji odhodil a vyhlédl oknem nebo zatoulal se zrakem na provazovou síťku, kde vedle černé cestovní tašky a deštníku ležela nevelká kytice z pozdních růží. Ty po kupé druhé třídy, v němž seděl samojediný, šířily jemnou a líbeznou vůni, jakoby upomínaly na všecku tu krásu, která zašla… Oko mladého pána slabě se zamžilo a on hryzl se do rtů.

* * *

Adjunkt Jaroslav Straka odjížděl na nové místo do okresního města Y, v západních Čechách.

Připadalo mu, jakoby odcházel do vyhnanství.

Až do nedávna, skoro do několika dnů adjunkt Straka ještě byl auskultantem u vrchního zemského soudu v Praze, kde se narodil, kde studoval a kde sloužil až dosud. Byl velkoměšťák tělem a duší, venkov byl mu končinou neznámou, že skoro ani rozeznati nedovedl žito od pšenice; ve školách takovým věcem mnoho váhy se nepřikládá, jen když člověk umí řecké aoristy a properisp oména. Prázdniny trávil buď v lázních s rodiči, buď navštívil některé velké město evropské, a těch několik málo dnů, jež trávíval u příbuzných venku, nijak nedovedlo získati jeho duši, jinak velmi vnímavou, pro venkovské, vnady, po nichž tehdy nikdy netoužil.

Praha byla mu vším, tím spíše, poněvadž nespokojoval se jen s tím, co poskytuje velké město povrchním lidem společenským. Byltě výtečným pianistou a v hudebních kruzích valně oblíben; také v kruzích divadelních, neboť byl trochu skladatelem, a jednoaktová jeho opera dávána s dobrým úspěchem na Národním divadle několikrát po sobě. V lásce své k umění nebyl jednostranným a nevynechával ani jedné výstavy malířské nebo umělecké vůbec; pro umění vyhledával na svých krátkých cestách také jen velká města: Paříž, Mnichov, Řím, Vídeň a Berlín, jež znal skoro jako Prahu. — Mimo to adjunkt Straka také psal, však více potají než otevřeně. Bývaly to úvahy o soudnictví, zejména se zřetelem ku dvojjazyčnosti v Čechách, v nichž ostře tepal staré copy a hájil rovnoprávnost jazyka českého. Ve článcích těch jevil se ohnivý jeho temperament mnohem více než v jeho hudbě, která bývala jemná, sentimentální a oblíbená nejvíce u mladých zamilovaných dam. Tím spíše, poněvadž vedle nesnadných etud komponoval lehké salonní kousky, přístupné i prostřednímu hráči. Však péro bylo také příčinou jeho nynějšího vyhnanství…

V Praze auskultant Straka byl znám všude v české společnosti; nejen jeho umění otevíralo mu dvéře kdekoli, ale i známosti a konnexe jeho rodičů. Otec jeho býval vysokým státním úředníkem a tím se stalo, že Jaroslav až dosud mohl zůstati v Praze. Než před rokem otec přišel do pense a nemoha jako bývalý pán a vládce viděti jiného na svém místě, odstěhoval se k dceři do krajského města Z. Tím Jaroslavovi ubyla pevná opora.

Těšil se, že dostane nějaké adjunktské místo při okresním soudě v některém z pražských předměstí. Tam si odbude úřední hodiny a bude bydliti a žíti v Praze. Myslíval, jak se tam zařídí, jak najme větší byt o třech nebo čtyř pokojích a… myšlénky zabloudily mu pak pokaždé do malých dvou světnic ve druhém patře starého domu v Anenském dvoře, kde byla Karla.

Však jednoho dne dal si ho zavolati personální referent, pan vrchní rada R. Držel v ruce poslední číslo radikálního jednoho časopisu, v němž byla velmi věcně a pravdivě psaná zpráva o nešetření rovnoprávnosti při vrchním soudě.

„Pane kollego,“ pravil důvěrně a potutelně se usmívaje, „zase jsou ti lidé s námi nespokojeni, koukejte se! — Ale,“ přešel hned významně na jiné thema, „chtěl jsem vám jen říci, že bude vypsán konkurs na adjunktské místo v Y. Zadejte také… Vím, rád byste zůstal v Praze nebo u Prahy,… ale, jsou zde starší, ženatí z venkova… leda kdyby snad Jeho Excellence pan ministr… nezáleží všecko na nás… Ostatně venkovská praxe má svoji velkou důležitost a vy, tak obratný úředník“ — lil trochu balšámu do učiněné rány, — „budete míti z toho dojista jen prospěch.“

Venkovská praxe má u vysokých úřadů svou důležitost jen tehda, má-li někdo býti poslán na venek, kdo tam jde nerad. Chtějí-li někoho nechat v Praze, řeknou zase, ten že už je v pražských poměrech zkušený a že se pro venek nehodí… A tak zásady vysokých vrchností mohou se ohýbati podle potřeby na všecky strany.

Jaroslav zbledl. Rozuměl: nemohli mu nic dokázati, jen tušili a musil býti odklizen s cesty…

* * *

Auskultant Straka, ač byl připraven, zůstal přece jako když jej poleje studenou vodou, když asi za čtyři neděle dostal ráno depeši z Vídně od známého úředníka z ministerstva o svém jmenování do Y. Za čtrnáct dní měl se dostaviti na nové působiště.

Tak tedy Prahu opustí! A na jak dlouho? Na léta, — snad na vždy!

Srdce stáhlo se mu bolem. Teď teprv začal poznávati, čím je mu Praha a jak na ní tkví veškerou svou bytostí. Nastalo mu čtrnáct trapných, těžkých dnů loučení.

Psal kollegovi do Y., aby mu najal jakýkoli byt o dvou nebo třeba o jednom pokoji, a přikoupil v rychlosti, čeho ještě se mu nedostávalo. Zásobil se vším, co v tom chvatu jen ho napadlo, koupil i zásobu hřebíků a motouzů, mysle, že venku nedostane nic podobného. Namlouval si, že venku je poušť, pomýšlel při tom na osmahlé tváře těch „balšánů“, kteří odtamtud přicházeli návštěvou do Prahy, a bál se o svoji jemnou, ušlechtilou pleť.

Pak nastoupil pouť po všech svých známých a přátelích…

Tam, kde byly v domě dcery, opravdu litovali upřímně, že musí odejíti. Staré pravidlo, že s očí když sejde, sejde i s mysli, a ženicha na distanc chytati, velmi je nesnadno. Jiní byli, kteří odjezd Strakův přijali se vzácnou lhostejností na vědomí, a jiní zas — přátelé jindy nejupřímnější — těžko zatajovali radost, že zmizí jim s očí konkurent trochu nepohodlný. Na venku, těšili se, ožení se a přestane pracovati. Nejužší kroužek jeho kamarádů, koncipient dr. Chleborád, inženýr Kvartl, supplent Vavrovský, auskultant Fišer a jiní uspořádali u Brejšky obligátní večírek na rozloučenou, který vlastně měl se nazývati nocí; dnes jedna rodina vyprosila si Straku na oběd, zítra zase druhá na večeři, a tolik důkazů přízně a lásky, ať již strojené nebo nestrojené, rozrývalo Jaroslavovi citlivou jeho hruď.

V té lítosti chodil teď po Praze a vpíjel se do ní. Navštěvoval všecky kouty, které byly mu drahými všelikými líbeznými vzpomínkami — a těch mnoho bylo, — jezdil na zdař bůh po tramwayi, která v Y. beztoho není, a v rozmachu té melancholie dával nejen konduktorovi, ale i kočímu bohaté zpropitné. Ale za to šeredně se obořil na zřízence lanové dráhy petřínské, který po německu a ještě k tomu hodně špatně jej oslovil snad jenom proto, že měl cylindr. „Jsme v Berlíně?“ houkl naň tak, že zřízenec v tom leknutí koktal jen nejapnou omluvu:

„Prosím, oni sem chodí také Němci.“

Začínal si Prahy vážiti více než kdy jindy a v duchu odprošoval všecky městské instance, proti kterým kdy brojil. Ach! to hrbolaté dláždění a ty rozryté ulice, jak byly mu teď drahy a jak miloval teď ten ohyzdný prkenný plot u sadů Čelakovského, který tenkrát s budkou potravního cerbera tropil ostudu u velkého Musea ku všeobecnému pohoršení.

Jezdil z Karlína na Smíchov, z Vinohrad na Letnou, jen aby Prahy užil cele, aby znova ji celou do paměti si vtiskl. Ale dál neměl odvahy, — do Chuchle, do Krče, do Hodkoviček a jiných těch výletních míst, která by mohla býti hezká, kdyby příslušné instance lépe rozuměly obchodu, tam se neodvážil, neboť nechtěl, aby vzpomínky, jež lpěly na těch místech, zakalily se touto poslední návštěvou. Trávívalť tam tak sladké hodiny se svojí Karlou…

Tu neděli před odjezdem, v krásném podzimním čase, naposledy kochal se tím pohledem s Hradčan na Prahu, jejž bychom jen znešvařili, kdybychom se pokoušeli vypsati, jak vypadal. — Žofín byl v ty dny už skoro opuštěn.

Poslední večer měl být na několika místech. Vymlouval se u jedněch na druhé, že je tam pozván, a nešel nikam.

Ne, šel přece do Anenského dvora. Přišla mu otevřít teta Karly, stará paní Hrabovská.

„Karla přijde hned, je dosud v šití. Je mi dnes docela dobře, tak přijde o trochu později. Posaďte se, pane auskultante, či pane adjunkte, račte odpustit, ještě nejsem zvyklá.“

A uvedla Jaroslava kuchyňkou do malého, čistého pokojíka, vedle něhož byla na druhé straně ještě ložnice. „Neráčil byste snad vzíti zavděk a povečeřet s námi?“ zvala vlídně a dodala „arci, nemáme nic zvláštního.“

„Zůstanu rád, dovolíte-li.“

V tom již vcházela Karla, rozkošné, sedmnáctileté dítě, v jednoduchém, ale elegantním podzimním šatě. A byla krásna, nesmírně krásna, když odložila klobouk a pláštěnku a když posadivši se vedle Jaroslava na prostou pohovku, s úsměvem líbezným začala vypravovati, kde byla a co dělala. Pak mluvila o něm, o Jaroslavu, a o jeho odchodu. Při tom z krásných, temných očí její zářil smutek, — ale také radost, tajená jakási a vzdálená, neboť myslila do budoucna. Jí bylo lhostejno, kde bude, zda v Praze nebo venku, jen když bude s ním, jemuž se byla dala všecka…

Jaroslav odjížděl pak časně ráno, aby nikdo nemohl přijít na nádraží jej vyprovodit. Ztížilo by mu to odjezd.

Když už vstupoval v Praze do vozu, přistoupil k němu veřejný posluha.

„Ráčíte býti pan adjunkt Straka?“

„Ano, čeho si přejete?“

„Mám odevzdati tohle,“ a podávaje tu kytici z pozdních růží hned odešel.

* * *

Na nádraží v Y. bylo trochu hluku, když konečně omnibus z X. přilezl. Marjánka vystoupila už někde dříve, za to přibyli do vlaku cestou dva hokynáři a jeden obchodní cestující. Vlak končil v Y. svoji dnešní pouť.

Před nádražím stál povoz prvního Y-ského hostince, který v přemíře ješitnosti přezdíval sobě hôtel. Hned, jak Jaroslav vstupoval do vozu, zůstala mu v ruce lišta dveřního okénka, o něž se opíral.

„To nic, milostpane, to se utrhne skoro každý den,“ těšil kočí, naložil zavazadla Jaroslavova a velký, plechem pobitý vzorkový kufr cestujícího, a odejel po hrbolaté cestě do města, vzdáleného asi deset minut. Jaroslav měl sice byt už najatý, ale nábytek měl ho dojíti až zítra nebo pozítřku, musil tedy sestoupiti v tom hôtelu.

Na náměstí bylo pusto. Stály tam jen asi čtyry nedodělané prkenné boudy, hotovící se ku jarmarku příští pondělí. Dnes byl čtvrtek. V jednom rohu dvě baby ovocnářky seděly u svých stolků, na nichž na několika ošatkách byly rozloženy zaprášené švestky, obecné i zvané sedmihradské, hrušky žloutenky a pár jablek. Jedna baba dřímala, druhá pletla punčochu. Z krámů vyhlíželi, kdo to přijel; krejčí v dolejší ulici, sedící u otevřeného okna své dílny, pozvedl hlavu a zahleděl se filosoficky na kolemjedoucí povoz, na který už ani žádný pes nezaštěkal, — tak byla jim ta kára už všední; také zedníci na jednom staveništi rádi užili této příležitosti, aby odpočinuli od těžké práce, dělajíce při tom, jakoby utírali z čela pot.

Po náměstí jel vůz krokem, poněvadž to tam šlo do kopce.

Také na náměstí objevila se některá hlavička u okna, poněkud ušlechtilejší než tam dole ona krejčovská. Však poněvadž bylo viděti ve voze jen toho cestujícího, žida po stránce náboženské, zmizela každá záhy. Jaroslav schoulil se do kouta a na německé otázky dotčeného soudruha dělal němého.

V průjezde hôtelu, vydlážděném tvrdými oblázky, nebylo živé duše. Jaroslav stál čekaje, až konečně se přibelhal chromý podomek.

„Račte pokoj?“

„Ano, čistý nějaký.“

„Všecky jsou čistý,“ odsekl strážce domu sebevědomě. „Slečinko,“ volal nahoru, „tomuhle pánovi pokoj.“ Načež zmizel.

„Dvojka je uprázdněná, právě ten pán odejel,“ voláno shora.

…Rozcuchaná postel a špinavá voda v umyvadle neklamné vydávaly svědectví o pravdomluvnosti panské. Tato dívka vážnějšího věku a vzezření prací všelijakou utrmáceného, měla na sobě lehký kabátec a sukni, podle všeho jen tu jednu. Usmála se na Jaroslava velmi líbezně a úslužně.

V té chvíli průvan roznesl vůni kytice, kterou Jaroslav držel v rukou a mladý adjunkt zachvěl se odporem…

Vkročil do pokoje. Tam v jednom rohu stála veliká, pozlacená Psyche s okrasou nahoře uraženou. Pohovka, na které už asi druhé, ne-li třetí pokolení cestujících odbývalo svoji siestu, byla natržena a trhlinu bezvýsledně zakrýval starý umouněný polštář. Leč kdyby byl Jaroslav důrazně nezakročil, byla by panská před jeho očima postel prostě ustlala, nevyměnivši ani prádlo.

To „čerstvé“ však zavánělo silně stuchlinou a místo praní bylo asi jenom lisováno. Neklamné toho stopy nebudeme rozebírati… Také v celém pokoji a na chodbách byl puch jako v místnostech, kde mnoho se spí a málo větrá. O nějakém pohodlí při mytí, měkkých kobercích atd. ani stopy, za to na stěně visely tři prazbytečné barvotisky v nevkusných, zastaralých zlatých rámcích.

Jaroslav už ani nepřehlížel, poručiv si jen čistou vodu a ručník, upravil si toilettu v mylném domnění, že i na venkově je třeba slušně a čistě přisednouti ke stolu, a sešel dolů do jídelny.

Byloť poledne.

* * *

I učouzené hospůdky pražské, v nichž někdy po plesích a zábavách k ránu se soudruhy se stavívával, připadaly mu rájem proti jídelně hôtelu „u bílého orla“, v níž přece stály dva kulečníky. V žádném jiném hostinci v Y. tolik kulečníků se nenalézalo! Ale jak tady bylo všecko takové plesnivé, stuchlé, nečisté a zakouřené!

U dvou stolů seděli podle všeho denní hosté. U prvního bylo hlučno. Mluvili tam německy, ale špatně a s přízvukem a slovosledem silně českým. Však když někdo byl v nouzi o příslušný výraz, ponechal si českou větu, kterou krásně a dobře dovedl vysloviti. Byli to tam úředníci. U stolu vedlejšího bylo tišeji, hovořilo se tam jen česky a jen tehdy zábava se rozhlučela, když tam jeden starý, plešatý pán za obecného smíchu začal:

„Quo usque tandem…“

„I prosím vás, s tou vaší latinou, kam pak s tím!“ odpověděl jiný, vousatý.

„No, no! jen pomalu, pane kollego. Ze sinusů a tangent také ještě nikdo nestloust…“

Patrné professoři-mládenci ze zdejšího gymnasia. Začínal se tu aneb končil se věčný boj humanismu s realismem.

U stolů ostatních po různu seděli cestující, jichž předkové asi také Krista křižovali. Ti ovšem jen po německu volali na sklepníka. Pomaštěný frak tohoto individua milý učinil dojem na Jaroslava: upomínal jej na Prahu.

Za nedlouho přisedl ke stolu Jaroslavovu nově příchozí, malý, tlustý pán, který zvědavě prohlížel si nového adjunkta. Za chvíli začal:

„Heute angekommen in unserer Stadt?“

„Přejete si?“ tázal se Jaroslav dosti vlídně. V zamyšlení slyšel jen zvuk pronesené otázky a nepozoroval, že to německy.

„Pán ráčí být cizinec?“ ptal se tedy tlustý pán a hned dodal: „Snad nový pan adjunkt?“

Jaroslav teď náhle ucítil potřebu rozhovořiti se, promluviti s někým; bylo mu tak teskno, že zdálo se mu, že se zalkne.

„K službám, pane, právě jsem přijel.“

„To mě těší, velice těší, pane adjunkte! Já jsem listovní Králík.“ Podával při tom adjunktovi ruku a druhou zastrkoval ubrousek za otylý krk.

Jaroslavovi rozjasnila se tvář: tedy trochu kollega z úřadu.

Hned po té pan listovní, starý mládenec a tudíž hrozný klepař, zasvěcoval nového adjunkta do Y-ských poměrů a činil to ochotně, bez vyzvání, a v krátké chvíli adjunkt Straka v Y. mohl býti jako doma, kdyby jen byl s větší pozorností stopoval důkladné výklady pana listovního. Ten vypravoval, že je v městě Občanská beseda a Literární klub, jedni staro, druzí mlado, že předsedou Občanské je pan purkmistr, lékárník, starostou Literárního klubu zase jeho náměstek, obchodník se dřívím, který sice čerta se stará o literaturu, ale který rád by se stal purkmistrem a proto hledá stranu. Oba tito notáblové že spolu nemluví, jen ve schůzích městské rady, kde se hádají s vytrvalostí hodnou všeho uznání.

A tak dále řadu maloměstských klepů.

„Pan hejtman má pět dcer,“ vysvětloval ještě pan listovní, „purkmistr jednu a jeho náměstek dvě, pak zdejší materialista jednu, ta má peníze, velkostatkář v sousední vesnici Kolanech také dvě, také mají prachy — to by tak bylo něco pro vás, pane adjunkte… Příští neděli dávají akademikové věneček na rozloučenou!

Jaroslavovi zježily se vlasy a záviděl cestujícímu vedle u stolu, který s klidem řeckého boha pojídal koroptev, bez vidličky a bez nože.

„Večer přijdete do Občanské, viďte? Hrajeme tam šestadvacet nebo taroky. Budou rádi, když dáte se tam zapsat ještě dnes, pozítřku tam jsou volby a potřebují jednatele. Čekají už na vás. Takový pán z Prahy to docela jinak dovede. Literární klub vám tak tuze neodporučuji. Tam je menšina a jsou tam trochu ostří. Mohlo by vám to také škodit v úřadě. Kdežto v Občanské je samá hotvolé…“

… Jaroslav pospíchal nahoru do svého pokoje a psal dlouhé, dlouhé psaní Karle.

* * *

K večeru na náměstí. Tam od dopoledne mnoho se nezměnilo. U jarmarečních bud hrálo si asi pět kluků na schovávanou a baby ovocnářky dřímaly obě. Šourem přes ten rozlehlý prostor táhly dvě krávy nízký vůz hnoje, a aby tento úkaz co nejdéle se udržel v paměti zdejších obyvatel, zanechával za sebou stopy barvou i vůní vynikající. U výkladní skříně knihkupeckého krámu stáli dva malí studentíci a prohlíželi desítikrejcarové knížky o Indianech, vedle nichž z literatury české stkvěl se nějaký Snář, Kalendář a bůh ví, jakým řízením osudu, také Povídky od Karoliny Světlé. Před lékárnou hrál flašinet dojemnou melodii „Za čtyrák, za čtyrák, za čtyráček, — v zlatej Praze, žijem blaze…“ a k tomu v jednom koutě náměstí vyl pes, nemaje v okamžiku tom nic kloudnějšího na práci.

Jaroslav, slyše tu písničku, obrátil se a vyšel za město; však daleko chodit nemusil.

Tam v polích bylo ještě klidněji. V podzimním, ještě trochu vlažném vzduchu poletovalo pořád babí léto, jinak nic se nehýbalo. Ani ptáček nezapískal, brouček nezabzučel. A právě ten klid těžce doléhal na Jaroslava, připomínaje mu hrob, do něhož se dostal.

Obrátil se tou stranou, kde byla Praha, jeho Praha, kterou teď si kouzlil před očima. Každý kámen, každý strom jevil se mu docela jasně, viděl všecky firmy ve známých těch ulicích a na té dlouhé, krásné třídě Ferdinandově potkával v duchu všecky známé, s nimiž se pozdravoval a s nimiž vyměňoval přátelské úsměvy a pokyny. Ti tam žijí dál a kdo ví, vzpomíná-li dnes už někdo na něho…

A zašel v mysli do Anenského dvora a snil, jak by s Karlou a starou její tetou vyjeli si teď někam za Prahu, kde přes všechen ten prach, neurovnané cesty a bídné restaurace přece vždycky bylo tak tuze krásně.

Kde bude teď trávit svoje večery? Snad v Občanské besedě u karet a piva?

A děsné prázdno zelo před ním… Však divná věc, že obraz Karly zůstával jenom v Praze a že nenapadlo mu vkouzliti si jej mezi svoje zdejší čtyry stěny…

Vypravuje se o kočkách, zvyknou-li jednomu místu, že vrací se tam, i kdyby bůh ví kam byly zavezeny. Jaroslav přál si býti kocourem, aspoň pokud toho vrácení se týkalo. Takhle nemohl, byl přikován. Ó, kdyby tak byl mohl říci svým představeným: Nechte si svoje povýšení a mne nechte v Praze! — Ale to nesměl, z pense otcovy přec nemohl žíti!… Jaroslav šel a šel až město začalo mizeti v dálce. Ticho bylo pořád větší a slunce podzimní červenalo se již na obzoru, tam kde bělošedé hory věnčí český kraj.

Srdce se mu sevřelo bolestí, myslil, že zešílí.

Nazítří pravil mu vlídně jeho chef, šedivý okresní sudí, který dobře postřehl pocity nového adjunkta: „Pane kollego, přeji, aby se vám tady líbilo. A bude, uvidíte. Zvyknete. Já přišel sem před devíti léty také z Prahy a bloud myslil jsem, že se tady zblázním. Za rok jsem přivykl a teď jsem spokojen…“

* * *

Jaroslav nezešílel.

Za půl roku, v postě, hrál už v koncertě, ve kterém zpívala purkmistrova dcera. Jaroslav ji při tom doprovázel. Po dvou letech slavil s tou pěvkyní okázalou svatbu a stal se polovičním zápisníkem na domě, v němž tchán měl lékárnu. Skladatelství už dávno nechal, neboť v prázdných hodinách chodil na víno, nebo večer do Občanské. Pak stal se otcem hezkého klučiny a za krátko — právě po půl čtvrtém létě po odjezdu z Prahy, — jel zase ponejprv do toho města, které teď bylo mu už skoro cizím, předně s návštěvou k představeným a pak dát si dělat novou uniformu. Doma mu ji špatně ušili a mimo to byla mu už malá, ztloustl nápadně.

* * *

Ubohá Karlo!