Kalendář Zlaté Prahy/1894/Husův odkaz

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Bílá smrť	Husův odkaz	Přástvy na Lužici

Údaje o textu
Titulek:	Husův odkaz
Autor:	Gustav Dörfl
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 66–67. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na pomezí vlasti Husovy,
tam, kde pásmo strážných jejich hor
vysoko se zdvihá nad obzor,
lid se sešel v tábor hotový,
jakby čekal povel, vytrhnouti k boji
      na odemstu potupené
        drahé vlasti svojí.

Lid to český. Starci sehnuti
hledí před se jako mračný hvozd,
hoši v zraku jeví zvědavosť,
muži údiv, ženy pohnutí,
ba i nemluvňátka lnoucí k prsu matky
      ssají nějak nepokojně
        pramen žití sladký.

Však z těch vážných, starých hvozdů kol
také divný ozývá se šum,
zdá se prosbou letět k nebesům
a stem výstrah snášet v český dol,
jakoby svým hlasem chtěly Čechy všude
      připravovat na poselství,
        jež jim slyšet bude.

Lid se sešel blíže u Bavor
vyčkat návrat přátel Husových
brániti ho povždy hotových,
a vždy temněj’ šumí k nim to s hor,
a vždy určitěji zní to v jejich duši,
      že je pravda, hrozná pravda,
        co teď jenom tuší.

Dva dny přešly, aj a třetí den
po táboře nastal ruch a šum…
Tamo v dáli vidět jezdců tlum.
To jsou oni. Pán bůh pochválen!
Ale běda, běda, tvář až ohněm hoří,
      jak tak smutně, jak tak zvolna
        blíží se jich oři.

A jak v povel hnul se tábor v před
a šel jezdcům polem, lukou vstříc,
bledosť lehla na každinkou líc,
blesky srší každý jejich hled,
a když obě strany už se zdravit chtěly,
      nikdo nehles’ — jen ty bory
        teskně zašuměly.

Václav z Chlumu — chvíle veliká —
skočiv s koně na zem rodnou klek’,
políbil ji, a ten polibek
sňal mu teprv tíhu s jazyka.
„Lide český,“ pravil, „toho, jehož lid jsi,
      přijmi pozdrav, jejž ti poslal
        cestou ku hranici!“

Slova tato jako blesku šleh
osvítila temnou skutečnosť —
sprovodili tedy na věčnosť
jejich Jana v děsných plamenech,
a co lid tak dumá, jakoby se k tomu
      z pozdálečí ozývalo
        rachocení hromu.

Vstal a děl pak stříbrovlasý kmet:
„Neblahé jsme měli tušení,
že náš Mistr skoná v plameni;
však než dále budeš vyprávět,
ukaž jeho věrným posvátné ty věci,
      jež nám neseš na památku
        po velikém světci.“

„Lide drahý,“ odpověděl Chlum,
„nemám po něm ani popela;
spálili i kosti docela,
když už duše vzletla k nebesům,
ach, a pak byl popel a s ním i ta hlína
      kolem kolu vržen se vším
        do dravého Rýna.

Nesu však, co víc než ostatky,
zvláště pro nás, Čechy, znamená:
jeho slova, láskou plamenná,
jeho odkaz, dražší nad statky.
‚Drž se pevně víry, kterou poznala jsi,
      drahá vlasti, a ty budeš
        šťastná na vše časy.‘

To šel na smrť… duše jeho klid
stále velký, v pravdě svatý byl,
a pak ještě v ret mě políbil,
jak by chtěl ten odkaz zpečetit.
Proto drž se víry, kterou poznala jsi,
      drahá vlasti, a ty budeš
        šťastná na vše časy.“

Nový rozruch — žena ke Chlumu
nějaká se dere přes pole,
podává mu útlé pachole,
přednášejíc tuto prosbu mu:
„Polib mého synka rtem, jenž dosud plá ti
      svatou věrou, a on bude
        vždycky při ní státi!“

Václav z Chlumu, muž jak ze žuly,
byl tím pohnut… a pak Husovo
políbení vnášel na novo
na rty dítek, s nimiž hrnuly
matičky se k němu, co jich vůkol bylo,
      by i v nich se čisté víry
        símě zapustilo.

*

Lid se vrátil do svých domovů
odhodlán, že bude hájiti
nad vše statky, ba i nad žití,
ten svůj odkaz — víru Husovu,
a on také sáhl smělou rukou k zbrani
      a on čtrnáct roků
        bil se a mřel za ni.

Však když po tom bylo pusto tu,
pochopila lépe česká zem,
co Hus mínil svojím odkazem:
lásku v pravdě — Bratří Jednotu,
a ta též se stala, vdechnuta kdys dětem,
      na kultury českém sadě
        nejkrásnějším květem.