Kalendář Zlaté Prahy/1894/Dítě

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Ptačí výkřik	Dítě	* * *

Údaje o textu
Titulek:	Dítě
Podtitulek:	Báseň v prose
Autor:	Otakar Červinka
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 96–98. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bílé obláčky pluly po blankytném nebi tiše, jako sen života.

Bylo čarovné ráno, jeden z oněch dnů, kdy znovu omládlá země v plné síle dýše pod slunečním svitem životem, vůní květů, zpěvem ptactva a hruď naše se dme živným vzduchem, tak že v nitru našem se budí soucit se vším živoucím a naděje v jakési neznámé štěstí v budoucnosti.

Okrajem lesa kráčel muž, poeta. Panenské, hebké listí stromů a keřů lesklo se svěží zelení, nedotknutou posud hmyzem, úpalem a větrem, šelestíc jemně, lahodně, jako krovky brouků a křídla motýlů, vznášejících se na lukách od květiny ku květině. Byl šelest ten podoben šustění lehounkého šatu dívky — jakoby nadpozemská, neznámá bytosť tudy kráčela s úsměvem věčného mládí a šuměla vzdušným svým rouchem. Byl to šelest roucha věčně mládnoucího života v jaru, kráse, věčném ohrožování, který šeptal: „Miluj, žij, doufej! Nic nepřijde na zmar v nejmenším, ani v největším!“

Tak kráčel muž krajem lesa, podle hlubokého úvozu a zdánlivý soulad v přírodě vzbudil soulad i v nitru jeho.

Tu zpozoroval za úvozem, na kraji pěšinky, hrající si dítě.

Byl to hošík as pětiletý, plných, sluncem poněkud opálených, buclatých tváří s oním čistým, důvěřivým, božsky naivním pohledem modrých očí, který srdce staršího člověka, již poznavšího hluboký, tragický význam života, vždy nevýslovně teskně dojímá. Světlé kadeřavé vlásky poletovaly kolem čistého opáleného čílka prostovlasého dítěte, chudobně oděného a popelícího se zde na výsluní, jako ptáče, jež právě opustilo hnízdo.

Bylo to dítě z blízké u lesa samoty, lesní chatrče. Nemělo ani druhů, ani družek. Rodiče jeho, prostí to dělníci, odešli přes pole do práce a ponechali maličkého pouze pod onou ochranou, bez jejíž vůle ani vrabec nespadne se střechy. Vesnice byla příliš daleko, za lesem, zde pak dítě ani si nemohlo ublížiti, neboť nebylo na blízku ani vody ani propasti.

Nevím, jaká sympatie k tomu malému, opuštěnému tvoru zastavila kroky muže jdoucího tudy. Snad táž, která pohnula světce Augustýna zastaviti se u dítěte, přelévajícího malou lžicí vodu z nekonečného moře do malé jamky.

Však věda, že děti, dospělými ve hrách vyrušené, nesnadno k prvotní zábavě své se vracejí, muž zastavil se nepozorován na kraji lesa.

Zakryt lesní stěnou díval se na dítě, které v úvozové stráni budovalo si z měkké hlíny domeček, podpírajíc stěny a střechu jeho malými dřívky. Očka mu rozkoší hrála a malá, něžná ústa bzučela si ku práci dětský popěvek, píseň beze slov, dle noty, jakou ozývala se hrdélka jeho bratří, malých opeřenců v blízkém háji.

Domeček byl konečně dostaven; dítko ještě opravovalo tu a tam ručkama na střeše a kladlo na to malé, pestré kaménky do vnitř jeho. To měli býti snad lidé, zvířata.

Tu přiblížil se po pěšince k dítěti brouček, bedruňka. Chytilo ji, dalo ji do domečku; pak zatleskalo ručkama v údivu nad svou prací:

„Ty ho budeš hlídat, maličká!“ zvolalo.

Dílo jeho zdálo se mu nádherným palácem. Budovalo na něm dva, tři dny a to je pro dítě, jež zná jen dnešek a zejtřek, celým stoletím: věčností.

V tom se blížily z lesa těžké, spěšné kroky. Silný, hranatý výrostek, v ústech dýmku a těžké vysoké boty na nohou, blížil se k dítěti po pěšině, na které si hrálo. V jeho tváři a celé postavě bylo zříti sílu a bujnosť překypujícího mládí.

Přiblížil se po pěšině a nedbale pohlédnuv na dítě a dílo jeho, zasmál se a šlápnul, ačkoliv snadno vyhnouti se mohl, na zbudovaný děckem domek, který pod jeho těžkým krokem se shroutil v beztvárnou hromádku země. Dítě stanulo v úvozu jako ohromené, s pootevřenými rty a zaťatými malými pěstmi, pohlížejíc za odcházejícím výrostkem.

Ten ještě ohlédnul se po něm a zasmál se hlasitě u vědomí své převahy a síly nad malomocným hněvem a úžasem dítěte. Pak, zanotovav popěvek, lhostejně kráčel dále a brzy zmizel z dohledu. Dítě beze hnutí pohlíželo za ním, když již dávno zanikl ohlas kroků jeho. V krásných jeho očích stály slzy. Ale neplakalo nahlas; zahrozivši malými, zaťatými pěstmi stranou, kudy škůdce jeho zmizel, naklonilo se nad zbořeným domkem.

Opatrně odstraňovalo prsť a dřívka, až se mu podařilo očistiti místo. A pak opět se pustilo do stavby kladouc dřívko ku dřívku a uhlazujíc třesoucíma se posud ručkama narovnanou prsť. Při tom ohlíželo se chvilkami bázlivě kolem, neblíží-li se zhoubce znovu.

Poeta cítil, že nesmí vystoupiti z úkrytu, aby dítě zcela nezaplašil. I zdálo se mu, že od tohoto dítěte mnohému se naučil.

„Ejhle!“ pravil k sobě. „Totě obraz lidských snah! Člověk, lidstvo buduje svá díla, jak se domnívá, pro věčnosť. A tu kráčí kolem někdo, koho nedovede pojmenovati, silný a neodolatelný, a jediným krokem, snad naschvál, snad z nepečlivosti, zdrtí práce celých věků. A lidstvo? Vzpamatuje se, osuší slzy a znovu buduje na svém díle, pečlivěji a krásněji než dříve. Pro koho?“