Kalendář/Podzimní
| Kalendář Karel Čapek | ||
| Říjen čili o zvířatech | Podzimní | Podzimní dni |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Podzimní |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947 |
| Licence: |  PD old 70 |
Jsou ještě dny zlaté a modré; neboť nic na světě není zlatějšího než listopadové slunce. Avšak pravá hodinka listopadová, to není úsvit zastřený mlhou ani zlaté poledne, nýbrž soumrak. Soumrak vonící bramborovou natí, pochladlé šero, které na tebe studeně sáhne, zlodějská tma, ve které se zavrtí vzdálené světlo nějakého lidského okénka. Domů, domů! Jak pěkné jsou stěny, lampa, lenoška a knížka! Teprve v těchto dlouhých hodinách tmy pozoruješ zvláštní slávu a dokonalost lidských příbytků: že září.
Avšak jsou také černé hodinky, jiný z darů podzimku. Ona ta tma přijde tak rychle, že si jí člověk zprvu ani nevšimne; a pak už je v ní uložen jako v nějaké tlumené a husté hmotě, ve které se všechno zpomalí, i sám čas. I počnou lidé žít a mluvit pomaleji; nemyslí na to, aby uhonili nějaký prospěch, provedli nějaký hbitý úskok nebo skočili někomu v týl. Spočívají jako opoutáni a slova, která si povídají, jsou jaksi vnitřnější a měkčí než to, co říkají pod kontrolou světla. Myslím, že radí-li se vrazi nebo zrádcové mezi čtyřmi stěnami, rozsvítí si k tomu. Zvlášť ďábelské úmysly pak vznikají, odeberou-li se lidé ze světla do tmy, aby se v ní ukryli. Avšak tma černé hodinky není jako maska, za kterou se člověk skrývá, nýbrž jako mech, který na něm narůstá. Je to, abych tak řekl, přímo mech věčnosti, neboť věčnost je temná. Proto lidé o černé hodince hovoří o věcech vážných a vnitřních. Myslím, že by například ministerská rada měla občas držet černou hodinku; měla by zasedat v rostoucím šeru, ve kterém by žhnulo jen několik cigár. Jeden ministr po druhém by upadal v tichou zádumčivost. “Mládenci,” ozval by se pan předseda měkce, “mně je vám někdy ouzko z toho politikaření. Víte, kdybychom si nikdy nelhali a vždycky si řekli, co vlastně chceme…” “No ba,” vzdychl by jiný ministr. “Já si tak někdy myslím, že vládnout je zatracená povinnost. To člověka strašně zavazuje. Kdyby to tak nějak šlo… beze všech kliček a hejblů… aby byl člověk jako ze skla…” “Taky to říkám,” děl by třetí. “Co by se všechno dalo udělat, kdybychom si navzájem věřili!” “No jo,” řekl by čtvrtý, “ale politika je neřád. Kdybychom mysleli víc na svou zatracenou povinnost nežli na politiku.”
“Tak co,” zeptal by se pan předseda, “mám už rozsvítit?”
“Ještě ne; vždyť se nám tady tak dobře sedí!”
To je pravda, když takový uhelný vůz rachotí po ulici, může se člověk zbláznit. Nic neřinčí a nelomozí tak strašlivě jako uhelné vozy; snad se dělají z nějakých zvučných dřev jako negerské bubny. Polovina městských psychóz pochází jistě z řinčení uhelných vozů. Chodec s vražednou nenávistí měří kočího, který nemá nikterak naspěch, a dvě babky, jež se natřásají nahoře na nákladu uhlí, a hledí uniknout té řinčící potvoře buď napřed, nebo vzadu, nebo za nejbližším rohem, ovšem marně; neboť ať se vrtne kamkoliv, octne se v akčním rádiu jiného uhelného vozu s kočím i babkami.
Tato divoká nenávist však městského člověka rázem opustí, když sám čeká vůz s uhlím na zimu. V tomto případě se mu zdá, že vůz řinčí triumfálně a právem rachotí honose se svou těžkou naložeností; i babky nahoře poskakují jaksi radostně, jako by je ten drtivý lomoz rozjařoval. A pak ti vůz zastaví u vrat, koně dostanou na huby pytlíky s ovsem a kořenitě páchnou, babky slezou a nastaví své nůše vyčalouněné pytlovinou, kočí si mistrně odplivne a nabere uhlí širokou zvonivou lopatou, a už ti rachotí a bubnuje uhlí do sklepa, čpí to uhelným prachem jako v dolech, ale zaplať pánbůh, je toho hromada, s tímhle stačím až do jara, a je to uhlí, panečku, černé a lesklé jako smůla.
Ale až půjdeš zítra po ulici, budeš s vražednou nenávistí měřit řinčící uhelné vozy, budeš před nimi prchat sténaje a klna, že se takový lomoz na ulicích trpí a že by se to mělo nějak zakázat a basta.