Kalendář/Podzim neboli sázení
| Kalendář Karel Čapek | ||
| U vatry | Podzim neboli sázení | Ornice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Podzim neboli sázení |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947 |
| Licence: |  PD old 70 |
Řekněme, že máte někde venku, mezi loukami a lesy, svůj srub, bungalov, víkendhaus nebo jak to jmenujete; a kolem něho kousek půdy, který nazýváte svým; nebo řekněme, že nic takového dosud nemáte, ale že byste to chtěli mít. V tom případě vězte, že tito dnové podzimní nejsou doba, kdy se člověk hospodář ukládá k zimnímu spánku, nýbrž právě naopak doba, kdy v něm mocně hárají mízy sadařské; i počne na své měřici půdy vysazovat všeho druhu keře, stromky a stromy, polokmeny a pyramidy. Jaro je doba květů, kdežto podzim je sezóna, kdy i zahradník uzrává v jadrné dřevo a nasazuje budoucí košaté koruny; což se projevuje tím, že kope do země jamky a do nich ukládá kořínky toho, co jednou bude bujným keřem nebo stoletým stromem; pak je zahrne půdou, přišlápne nohou a řádně proleje, a je to; nyní budiž ponecháno přírodě, aby ukázala, co dovede.
Ano, do stínu zdi jarní meruzalku, a u pumpy poroste černý bez; odjakživa patří chebzí k venkovským pumpám. Toto bude řádka šeříků, a k jejich modrým a lilákovým hroznům nesmí chyběti zlatý déšť čilimníku. Syringa-laburnum: což neznějí už ta jména jako vyzvánění zvonů ranních a večerních? A musí tu kvést pustoryl pro vůni jarního večera, a slunce polední bude jiskřit na bělostných květech trojpuku nebo tavolníku; nic pak není krásnější po jarní přeháňce než rudé kalíšky vajgélie, vážně a bohatě žehnoucí z těžkého, zroseného lupení. Ano, to vše tu musí být; a ještě Rosa rugosa a rumělková kdoulička, a hloh, ano, jaký by byl na světě život bez hloží? To tedy by bylo aspoň to hlavní –
Ale ne; není přece jenom jaro; což nechtějí mít svou krásu i dny podletní a podzimní? Jen kopej dál své jamky, zahradníku; tady musí nést skalník a dříšťál své rudé bobulky a jeřáb se ověsit bohatými hrstmi cinobrových korálů; tady zahoří podzimním nachem jedovatá škumpa a zaplane tatarský javor jako hořící keř. Tak, teď je to dobré; jen, pravda, aby tu i pro zimu zůstalo trochu barvy; jen kopej dál, zahradníku, a udělej jamky pro žluté a korálové proutky dřínu, pro zelené proutí zákuly, a tady u potoka pro nachové a zlaté proutí vrbové. A teď už nemůžeš víc udělat; rok je krátký a nemá víc než čtvero ročních časů.
Počkej, co je tenhle slabý proutek? Vida, to je Prunus sachalinensis, třešeň ze Sachalinu; i najdi pro ni veliké místo, neboť tento proutek bude keřem vysokým třicet metrů. A tohle útlé košťátko, to je třešeň hisakura, jež jednou doroste tak, že div nebude plout po nebi růžovým oblakem svých květů; a ještě tu ten proutek, to bude střemcha mohutná jako báň, střemcha ze zahrady dětství.
A to už je všechno, ne? Nu, chválabohu, kousek půdy je osazen. Kolem duní černé a hluboké lesy, vysoko šlehají světlé kmeny jasanů, v podzimním slunci zlátnou koruny dubů těžké a plné jako skály; ale člověk proutky sázející je vůbec nevidí; rozhlíží se po své měřici půdy, kde z mokré trávy hole a vyzáble čouhá několik temných proutků, a šeptá si s hlubokým a skoro zbožným uspokojením:
“Tak, teď už to tu není tak holé!”