Kalendář/O známkách jara

Údaje o textu
Titulek: O známkách jara
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence: PD old 70

Jsou různá znamení na zemi i na nebi, která provázejí příchod jara, například kosové; jakmile kosové začnou křičet a pískat na flétnu, můžete vzít na to jed, že už je březen, a že to tedy začíná. Nebo řekněme čemeřice: zničehonic to na ni přijde a udělá se jí žlutavé nebo brunátné poupě; ale to už kvete Hamamelis žlutými hvězdičkami a cilická sněženka bimbá těžkým kalichem v drsném západním větru. V tu dobu se již přehánějí oblaka po nebi s náramnou čilostí, země se otevírá a Iris reticulata rozestírá svůj modrý gotický květ. To tedy jsou známky neklamné.

Jsou ovšem i jiné, stejně spolehlivé známky, například když domácí ženské začnou čistit okna. Přijde to na ně jako na tu čemeřici, nejspíš nějakým vnuknutím z vesmíru; v každém patře visí modrá sukně a růžová zástěra, mává utěrkou a zpívá; a strážník na ulici dělá, jako by to neviděl, protože ta Káča, to se ví, není přivázána; ale jak známo, zjara obyčejně holky z oken nepadají.

Nejdůkladnější známkou jara jsou ovšem zedníci. Z každé novostavby, která přes zimu spala zabedněná a pustá, se vynoří děda s fajfkou – nejspíš tam někde vyspával zimním spánkem; ale v březnu z něho procitá a vyjde mezi hromady cihel s dýmající fajfkou, což je znamení, že jaro je tady. V tu chvíli tu je hlouček strejců se zednickými lžicemi a jiným zvonivým nářadím, načež začnou bouchat prkna a klepat cihly, což s prvou písničkou kosovou dává stoprocentní zvukový film jara.

Nebo je kousek světového prostoru, který se do té chvíle jmenoval parcela, což je snad aramejský název pro “místo prokleté” nebo něco podobně pustého a odsouzeného, aby neslo neřád a smetí. Ale i parcela se dočká svého jarního dne, kdy se do ní pustí parta chlapíků s krumpáči a prokopou ten pohaněný povrch. Hle, jak se země otevírá: pod kulturní vrstvou pozemkové špekulace, smetí a ornice se odhaluje mrtvý a následkem toho panenský slín, opuka nebo pískový nános, z něhož dýše chlad a sirá vlhkost. Za velikého hyjé a práskání bičů se dávají na pochod vozy vrchem naložené vykopávkou; a za týden počnou ze země pučet základy a červené zdivo novostavby.

To rušné a halasící zednické jaro, vonící vápnem a syrovým zdivem, maltou a trámovím, není o nic méně poetické než jaro, které se otvírá čerstvou a kyprou brázdou na poli; je dokonce veselejší a chlapáčtější. Neberu nic kosům, skřivanům, drozdům a sýkorám; ale ta ryčná muzika práce, která se v těchto předjarních dnech vyhrne do ulic, ohrad a staveniští se svými kladivy a pilami, prkny, cihlami a potahy, je stejně rozjařující jako píseň ptačí. Potoky jiskří a půda vydává svůj první květ; kos flautuje svou milostnou píseň a zedník volá na zedníka: “Franto, podávej cihly!”