Kalendář/Na slonku zimy
| Kalendář Karel Čapek | ||
| Zpověď | Na slonku zimy | Zmařený úmysl |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Na slonku zimy |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947 |
| Licence: |  PD old 70 |
Pravda, mezi všemi měsíci se únor netěší zvláštní popularitě; je na to příliš krátký a jaksi zmetkovitý; krčí se stísněn mezi takovými ramenáči, jako je leden a březen, a chtěl by něco odkoukat od toho i onoho, ale kam by se na ně hrabal! Nadělí nám třeba mrazu a metelice, ale už to nemá tu hroznou a velikou zimní majestátnost; jeho mrazy jsou jenom jízlivé, jeho sníh je ucouraný, jeho zmrazky jsou samý rozbitý střep; čím delší světlo se dělá, tím víc je vidět jeho svrasklou a rýmovitou, zlostnou a skvrnitou tvář. Nebo trochu poleví a dělá, jako by málem chystal jaro; zavane jižní nebo západní vítr, půda měkne a všude to zurčí stružkami a pramínky; do toho zasvítí slunce a země se povleče teplotou téměř pleťovou; člověk jistí nosem, je-li to už ten pravý jihnoucí vzduch, ale kdež! Do rána zase země ztuhne, až zvoní pod nohou, a živá vodička oslepne ledovým zákalem; to ještě není časné podjaří, ještě tomu chybí ta boží milost.
Jak říkám, není toho mnoho, co je dáno měsíci únoru; je to takový polovičatý měsíc, ani zima, ani jaro; jsou však úkazy, které jej vyznamenávají mezi všemi měsíci ročními. Předně v únoru se opět urodí soumrak. V zimě není vlastně soumraku; není váhavého přechodu mezi dnem a večerem, nýbrž přivalí se tma, a je to; a člověk rozsvítí a dělá dál svou práci. V únoru se však potichu přikrádá hodinka soumraku; snad že je víc denního záření, snad že jsou všechny věci nějak prosyceny světlem a vydávají je ze sebe, když přijde jejich chvíle: prostě udělá se tajemný a sladký okamžik, kdy se zdá, že věci se pokojně a důvěrně rýsují samy ze sebe, ze svého vlastního tichého světla; a tu člověk na chvilinku upustí od svého marného pachtění, složí ruce v klín a nechá sebe sama uplývat v otálejícím míjení dne; a pak s povzdechem rozsvítí lampu a řekne “Dobrý večer”.
Na tu druhou změnu musíte mít dobré oči: únor má své barvy. Ještě je tráva rzivá, ještě je půda mrazem vybledlá a nezbrunátněla vlahou kyprostí; ale na větvích a haluzkách holých stromů už váhá a prodlévá o něco víc barevného nádechu. To ještě nejsou pupeny, které v březnu utkávají žlutavý, zelenkavý a zardělý opar v košatosti rašících korun a houštin; je to nesmírně diskrétní, stěží postižitelná barevná tucha na veškerém holém proutí. Prostě v únoru už začíná stoupat míza do větviček; zelené lýko bobtná, scvrklá kůra se napíná, uhladí své zimní vrásky a leskne se dužnatým životem; i procitají hnědé, nachové, žlutavé odstíny na vyzáblém větvoví, vrbové proutí zlátne, březina nabývá jemné fialovosti, ovocné sady prokvétají temným nachem; co bylo v zimě černé jako lept, přehrává se nyní do barev sotva jen naznačených: ale už jsou tu, a než se nadějeme, vpadne do nich prška jiskřících pupenů, hedvábná světlost kočiček a svěží zeleň trávy. Já vím, ještě nejsme tak daleko; ale už se ve vesmíru děje něco nového, co náleží jen malému měsíci únoru: počaly se napjatě lesknout nahé větve pracující na nástupu jara.