Kalendář/Komu co dát

Kalendář Karel Čapek
Kolem vánoc	Komu co dát	Rozpaky obdarovaného

Údaje o textu
Titulek:	Komu co dát
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Normální průběh rodinného života, když se schyluje k vánocům, je přibližně takový: Začátkem prosince se rozumní členové rodiny (krom dětí) s nesmírnou úlevou domluví, že letos si nebudou navzájem dávat žádné dárky; beztoho jsou to samé zbytečnosti, a člověk nemá pokdy, aby se s tím sháněl, a ostatně vůbec nic nepotřebuje, a ono je těch jiných výloh nad hlavu, tož jaképak copak. A je to. Jen se domluvit, a věci se dají ohromně zjednodušit.

Asi po desíti dnech procitá v každém výše zmíněném dospělém členu rodiny jistý neklid asi tohoto obsahu: Já vím, že si nic nebudeme dávat, a jsem strašně rád, že od nikoho nic nedostanu; ale nějakou maličkost bych přece jen mohl druhým dát; oni to nebudou čekat, a budou mít tím větší radost; sic jsme si dali čestné slovo, že letos žádný Ježíšek nebude, ale vem to nešť; však já koupím jenom nějaký capart.

Metoda, jak se vybírají dárky, je různá. Někteří lidé chodí prostě po ulicích a dívají se do výkladních skříní, až jim něco padne do očí a oni pocítí cosi jako inspiraci nebo vnuknutí: Ano, toto je to jediné, co bych chtěl dát strýci Hugovi, a tady ta manikúra se vyskytla ve vesmíru jen proto, abych ji daroval své sestře Anežce. Tento druh lidí, který vybírá z toho, co uzří, je poněkud lehkomyslný, ale štědrý. Opatrnější člověk hledí předem nenápadně vyšetřit, který dárek by byl vítán a naplnil by patřičnou mezeru v životě toho, jenž má být obdarován. A staví se u své sestry Anežky a hlaholí, že si k ní “jen tak zaskočil, protože měl cestu kolem”, ale přitom jede očima po všech věcech, které tu jsou, aby zjistil, nechybí-li něco. (Barometr? Vázička? Noční lampa?) Sestra Anežka poněkud zneklidní a počne ujišťovat, že “dnes tu nemá uklizeno, protože má tolik práce s těmi svátky”. Nebo ten opatrný dárce zapřede hovor se strýcem Hugem, aby z něho mezi řečí vytáhl, co by si tak přál mít; konečně se doví, že strýček Hugo by nejvíc chtěl mít hrom, aby jím mohl praštit do těch berních úřadů nebo do čeho. Konečně ti nejmetodičtější (k nimž se hlásím i já) vezmou list papíru a napíšou si seznam všech členů rodiny a co komu dát. Takový seznam vypadá asi takto:

Máňa

Anežka

Toník

strýček Hugo… víno

Jiří

Boženka

dědeček… tabák

Franci

paní Hedvik

švagr Josef

Andula

A nyní ten metodický dárce hloubá, co komu dát; vzpomíná si na všechny možné předměty, které se vůbec na světě vyskytují; bručí si, kudy chodí: “Počkejme, tak to jsou: kravata, punčochy, obraz, teploměr, kapesní nůž, souprava k šití, kravata, kapesní nůž, teploměr, kravata – sakra, a víc už nic? A kabelka. Potom kapesní nůž a teploměr – kravata – a kabelka – –” Víc a víc se ho zmocňuje pocit, že vůbec není na zeměkouli dost darovatelných věcí; v inzerátech novin se dočte, že “nejvhodnější vánoční dárek jsou stóry”, ale to přece nemůže kupovat; nebo “kupte svým drahým k Ježíšku cenné knihy”, ale copak člověk ví, které cenné knihy už ten zatrápený Toník má? Člověk si s tím namoří hlavu, a nakonec dá něco, co tomu druhému bude jenom překážet; a sám dostane samé zbytečnosti a bude předstírat, že má ohromnou radost –

Příští rok si musíme opravdu smluvit, že si mezi sebou nebudeme nic dávat. (Poznámka sazárně: Rukopis schovat a příští rok otisknout zas!)