Kalendář/Halas na okraji města

Údaje o textu
Titulek: Halas na okraji města
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence: PD old 70

Pravda, ono se to bez konce mění: někdy se to leskne v dešti a jindy to zrovna řičí sluncem; někdy je na tom jinovatka, podruhé mlha a jindy sníh, a někdy jsou nad tím tak divná a krásná oblaka, že je to až neuvěřitelné; ale celkem jsou to stále tytéž střechy a komíny (někdy s kominíkem) a táž okna, tytéž služky (občas se měnící) vyprašující z oken utěrky, táž zápraží a táž děcka sousedů – zkrátka, jak už vyhlídka z oken bývá. Však u vás to je také tak.

A vedle této každodenní vyhlídky je také vyhlídka, řekl bych, sluchová. Denně se vám hrnou do oken tytéž zvuky; ani je už málem nevnímáte, protože je znáte, ba něco by vám chybělo a počali byste usilovně naslouchat, kdyby jednoho dne ve svou dobu nepřišly. Proto jsou neděle a svátky jaksi tísnivé, protože o nich ta denní zvuková kulisa je jiná, ztlumená a jakoby prořídlá; zkrátka svět není v ty dny tak plný a tak skutečný. Jakpak bych vás neznal, zvuky městského okraje! Znám vás tak, že už o vás ani nevím. Bouchejte si, tesaři roubící krov nového bloku domů, mně to nevadí; rachoťte, vozy s uhlím, ryčte a řvěte, těžké motory drandící do kopečka, a ty, letadlo, rozsypávej shůry své burácení – mne to nehne. Jaký nový a nebývalý zvuk by musel přijít, aby mne vyvábil k oknu? Ano, takhle křídlovka a basa venkovské muziky: to bych vyskočil a šel se podívat na strejce dujícího do horny. Nebo zvonce krav, zvonky jalůvek a cinkavé zvonečky telátek, ty pěkné, křaplavé, horlivé tercie .a kvinty horských pastvin. Nebo písnička sedmihláska. To bych tedy vyskočil od své práce a vrhnul se do okna vyhlížet, kde – kde –

Vtom zaduněla rána. Je deset hodin dvacet. Nu, co záleží na nějaké ráně? To asi cvičí vojáci dole na cvičišti; snad je to raketa nebo rozbuška či jak se tomu říká; avšak až vojáci docvičí, potáhnou domů a budou zpívat: “… však ty budeš, moje milá, však ty budeš litovat.” – Nebo ne, to spíš bouchly trámy a prkna na té novostavbě; snad už bourají lešení či co. Nějaká rána: už dávno zapadla do toho denního, milého lomozu na okraji města. Hu, hu, to je mocné supění posunující lokomotivy; slyš kovový třesk nárazníků. A tohle náklaďák přehazuje rychlost, aby s řevem vyjel kopeček. Hyjé, hyjé, mohou se ukřičet vozkové – holomci, proč tolik nakládáte? A tohle znám, to pištění: to jdou děti ze školy. Štěkot psiska. Řinčení parního válce. Zvonivé úhozy skládaných cihel. Člověk nemusí ani zvednout hlavu od své práce: je mu v tom povyku jako v prostoru – tím líp, že je tak rozlehlý a tak živý.

V deset hodin dvacet roztrhl výbuch plynu činžák o několik bloků dál. Byla to důkladná šupa, ale nežlis ji mohl ocenit, zapadla do té živé, bušící, lomozící polyfonie na okraji města, jako by do ní patřila, jako by v nějakých velikých partesech bylo už předem napsáno: Bum. Jeden úder bubnu, aby tvrdil muziku.