Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Kašpar Lén III.
Autor: Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj: Zlatá Praha, roč. 23, č. 5, č. 6, Zlatá Praha, č. 7 a Zlatá Praha, roč. 23, č. 8
Vydáno: 1906
Licence: PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

Druhého dne o polednách stál Lén pod lešením páně Konopíkovy stavby.

Nádobí všechno na jednom motouzku, jak si je přinesl, misku i lžíci, kladívko a krokev, postavil si mezi špičky svých šněrováků, ještě komisních, podepřel se o syrovou zeď a čekal, až padne jedna.

»Ale kdyby vás bylo ještě dvacet, všechny bych vás mohl potřebovat,- řekl mu polír. »Aspoň bych obsadil dílo na celé zdi. Takhle to musím štrykovat jako punčochu dokola. Můžete tu zůstat a začít hned od jedný. Dám vás ke komínům, spáruju vás ještě s jedním stařečkem, šikovným skladačem, ale duši ze zdi neutáhne...«

»Zaplať pánbůh za práci, pane mistr!« odtušil Lén a postavil se pod lešení.

A tu přepadlo jej leknutí a hnedle sklíčení z toho, co učinil...

Slunce svítilo tak jasně, že věnec dřevěných pomorančů a citronů s plechovými listy, zavěšený nade dveřmi krámku pana Konopíka, naproti přes cestu, vrhal stín i odtud na zaprášeném sklu dveří patrný. Zlatá písmena firmy jen hořela.

Jestliže někam, zrovna sem neměl o práci chodit! Vždyť, Kriste Ježíši, ten lotr, který Mařku do těch míst dostal, kde ji Lén včera našel, tam naproti za skleněnými dveřmi převaluje na pultu svou velkou holou hlavu, obloženou dlouhým vláknatým, černým pápeřím z týla vyrůstajícím. Ten lotr, Kriste! A jemu, Lénovi, všechno povědí a do ruky mu dají jeho staré kladívko: Bij a rozbij!

Mráz vzal Léna od zadu ze syrového zdiva, když vzpomněl, kterak se ta lebka včera u lampy leskla, a od živého úsilí té vzpomínky celý slunný zor protějška v jeho očích zatemnil se na mžik silně, potom se zas rozsvítil, zatemnil znova slaběji a zas rozsvítil, po třetí už to jenom jen tak stínem mrklo a na konec prudké jeho srdce jen samo buchlo. V očích se mu už netmělo...

Věru, skulil se sem tak nějak jako míč, jejž si bylo několik rukou rychle za sebou podalo. Tuze náhle to přišlo všechno za sebou, jako na něj nalíčeno. Cizí síla jej popadla za ramena a nutila jej od včerejška, kdy zvěděl... Ale sotva že si řekl, že je ještě čas, aby se jen sebral, práce že bude na předměstích jistě dost, když je taková nouze o lidi, už sám vymýšlel příčiny, pro které nepůjde.

Skutečného důvodu však si ještě nedoznal, snad necítil posud zřejmě, a to, co jej zdánlivě odtud pudí, čeho se hrozí, že jej neuvědoměle nutká, by zůstal.

Jak by na něj koukl polír, jistě by si myslil, že je horší než chlapec. »To dělají vojáci?« řekl by mu. A v tom otevřely se skleněné dvéře krámku pana Konopíka a na práh postavil se sám pan Konopík.

Jen zahlédnout jej a Lén jakoby okamžitě seslábl, ochrnul celým tělem. Kdyby i nakrásně byl chtěl, kroku schopen nebyl. Celý svět před ním sezelenal až na úzký kroužek v prostřed, a tu zůstal civět zavalitý, ulehlý pan Konopík zřetelně znatelný, vrtivý, každého druhého chodce pozdravující. Zelená obruba v Lénově zření kolem postavičky kupčíkovy se smrská a zas rozeskakuje, jako kdyby mu v hlavě oči něco pružně krátce stiskalo.

Nedlouho trvá ten klam. Pan Konopík vydal se přes ulici sem ke stavbě, vid jeho v zraku Lenově vzrůstá, zelená tma couvá, její údery v oči stávají se slabšími a Lén vidí, kterak pan Konopík těsně kolem něho kráčí do svého budoucího domu příštími vraty, otvorem dosud neomítnutým. Pruh běloskvoucí sluneční jasnoty, dvěma břevny lešení propuštěný, přehoupl se přes pana Konopíka a zasvitl na dlouhém, černém vlásku, z tučného týla vyrůstajícím a za hlavou mu povívajícím. Lén by byl jásal. Měkká úleva mysli rozveselila jej.

Tak — hle — nestalo se! Nemusil po tom lotru skočit hned na poprvé, jak se s ním setkal a oba palce zabořit mu do krku pod mandle, anebo tím kladívkem... Lén byl schopen i usmáti se, když si vzpomněl, že má kladívko na motouzku s ostatním nádobím svázané. Byla to taková hloupost, nic víc, ale usmát se musel!

Všechno to bylo vlastně hloupost, co je mu vlastně, Lénovi, do koho, jen když on sám není všivák, který odpovídá sám za sebe, a on, Lén, může být rád, že má tuhle práci a nemusí za ní chodit po Praze, třeba že je jí snad dost.

»Čert vzal žábu, do toho, v čem je, nikdo ji nenutil...« čacky se v něm ozvalo; druhou část své myšlenky, kteráž zněla: »Pravda, ale kdyby toho nebylo, ani Kryštof by nebyl skočil do vody!« nedomyslil, neboť v tom:

»Padla!« ozval se na lešení, zrovna nad ním, vysoce protáhlý hlas.

Chutě chopil se náčiní a první ze všech dělníků vstoupil, div že nevskočil na prkna, zastupující budoucí dlažbu v chodbě vrat.

Tu před samými schody stala se mu divná příhoda. V pološeru ani neviděl pana Konopíka, jak jde pozpátku s hlavou na zad zvrácenou a couvaje prohlíží pokrok práce stavební. Uhnul se sice v čas, ale ne tak rychle, aby neshodil panu Konopíkovi s hlavy lehkou kupeckou čepici. Trvalo to ovšem jenom mžik, co Lén z nejbližší blízkosti zahlédl strašně velikou, kulatou a úžasně holou leb kupčíkovu, nuzně zastřenou dlouhými černými chvostiky z týla nahoru pěstěnými, ale pohled ten už nikdy mu nevymizel z mysli.

Pan Konopík nad očekávání mrštně sehnul se po čepici a drže ji v ruce prudce pohnul se k Lénovi, ale bylo hned znát, že beze všeho zlého úmyslu. Podnesl totiž své krátkozraké oči zamhouřené pod samou bradu Lénovu tak blízko jen proto, aby jej co možno zřetelně viděl. Tak blízko, že bylo lze rozeznati i drobounké krůpějičky potu, trysknoucí z tučné hojnosti neobyčejně bílé a ruměné tváře Konopíkovy.

Malý, rozložitý mužík lekl se ještě jednou, tenké škvířičky očí jeho široko se rozemkly a na Léna vyvalily se tak žalostné oči, že takových jakživ neviděl. Rudé jich okraje byly bez řas, bulvy prostříknuty četnými krvavými žilkami a jako za devaterým šedým závojem podívaly se zřítelnice, původně jistě černé jak uhel, tak zvířecky divoce a krutě žalostně, že se Lén chvěl odporem ještě po tom, kdy pan Konopík už dávno byl zmizel.

Ale než odešel, narazil si čepici na témě a rozkřikl se z plných plic nepřirozeně pisklavým hláskem na Léna:

»Copak nemůžete dát pozor, abyste člověka nepřerazil, vy jeden?!«

O přeražení nemohlo býti ovšem ani řeči, bylť se ho Lén také sotva dotkl, a také znal dobře toto hulákání, jaké bývá jedinou silou zdánlivě neohrožených slabochů, avšak na to ani nemyslel v těch několika okamžicích. Co mu v nich dojmem navždy nezrušitelným zatanulo, byly oči, podobné právě rozeklaným ránám, v nichž plavaly zamžené zřítelnice, potom droboučké známky potu, podobné nejmenším částečkám slídy, jako po zaschlém slínu.

Nejosudněji však z toho setkání uvízla Lénovi na paměti představa o tenké křehkosti Konopíkovy lebky, kterouž byl viděl tak z blízka pod blanitou, z tuha napjatou koží. Pomyšlením, jak málo násilí by bylo zapotřebí, aby se do té sněhobílé lesklé obliny udělal otvor, rýplo Léna vždycky hluboko v nose, jako by měl kýchnout, a vždy mocí hleděl se zhostiti této myšlenky, která jej odtud potom často navštěvovala...

Zmaten těmito dojmy, neodpověděl na výbuch Konopíkův ani slůvkem a vystupoval po schodech prkny obložených už mnohem volněji, přece však byl nahoře mezi prvními.

»Tam, vojáku!« vzkřikl na něj polír tak, jako kdyby Lén nevěděl, kde se vytahujou komíny. Překročil dvě, tři hromady rudých cihel, odpovídajících na každý otřes hybkých prken jemně zvonivým zachřestnutím, a byl hned svůj a doma. Octnuv se na vykázaném stanovišti, protáhl se do tenka, sáhl pod pás a spustil zástěru, kterou tu měl stočenou. Byl to div, že i svou starou zástěru našel s nádobím v opuštěném bytě Kryštofovic. Zatnul zuby, popadl do jedné ruky kladívko, do druhé lžíci a jediným chvátnutím přetrhl motouz. Ještě vzal dvěma prsty za násadku karbovačky v kádi S maltou trčící, prostrčil ji maltou sem a tam, vchrstl do ni konev vody, vedle připravenou, a důkladně promíchal.

»Dobrá, dloubej!« zabručel polír, i obrátil se jinam.

S myslí oteplenou, z níž se vytratily zatím všechny palčivé zbytky, a s pocitem bezmála blaženým rozlil Lén první náběr malty na zeď, a když mu pod lžící zachrastila zrnka pisku, ta tam byla Mařka, starý Kryštof i krhavý Konopik. Lehce, jaře mu bylo.

Pocítil dobře známé žehnutí slunce do zad, ovšem přípal jeho nebude už na podzim takový, aby se mu hřbet pod ním oloupal, jako se mu kdysi stávalo. Na protější severní straně nebe mezi dvěma štíty ulehl mléčně bílý chuchval oblačný, veliký, bez obrysů do modra se rozlézající, jak v ty časy bývá, tak bytelný, že se do večera jistě z místa nehne. Lén měl z něho radost, a ježto bylo v něm vždy něco dětinského, měl radost i z kulatého špalku, tkvícího v sopuchu komínovém jako široký strejda, do práce zvědavě mu nahlížející. Už se zrovna těšil, až se k němu dostane, cihlami jej obezdí a potom vytáhne za jeho uši.

Všechno kolem bylo mu kamarádem, každý zvuk pozdravem a slovem, jemuž dobře rozuměl v tom ropotu horečnatého chvatu, práce, ukládající člověku nedostatkem času takřka přísné mlčení, zatím co hmota tím mnohohlasněji hlučela, čím rychleji byla nucena vzhůru, proti své úhlavní přirozenosti, kterouž jest tíže. Tak daleko ovšem nešlo přemítání Lénovo, aby tomu cvakotu, klepotu, zrnivému šustotu, hluchému buchnuti, jasnému zazvonění a všemu tomu šumu, jakým mluví v překotu prováděná stavba velkoměstského bydliště, rozuměl jako hlučnému odporu staviva z jedné, nahodile do druhé, na sto let upevňované rovnováhy překládaného, ale jeho sluch poznal na vlas, jak kde které kladívko vzalo cihlu, zda na dél či na šíř, přeťalo-li ji na půl, přibíjelo-li cihlu uvnitř zdi, nebo na kraji, ocenil stejnoměrný krok siláků, nesoucích po nakloněné prkenné drážce těžkého bracha, kamenný schod, uznamenal skřípnuti vodní váhy, z tuha přikládané, a neušel mu ani nejtišší šepot vody v pórech cihly, k vůli vazkosti močené.

Byla to hudba jeho živlu, a stačilo několik minut, aby v ní utonul tak, že zapomněl na všechen hnět mysli. Čiré veselí se tady nahoře k němu přidružilo, cihlu do ruky podávalo, loket ohýbalo a palci lahodilo, když vyšetřoval hranu, dobře přilehá-li, a Lén byl docela šťasten, když vzduchem připlulo vlákno babího léta a svým načechraným koncem přilíplo se k rukojeti kulatého špalku, kolem něhož se komín obezdívá. Zůstalo tu povívajíc po větříčku, jejž žádný smrtelník necítil. Snad připlulo z těch předrobných obláčků tam z pozadí Letné, kde jich do tenka, dlouha a na jednom konci nakadeřených stálo nečítáno...

»A že už lezete přece jednou, dědku!« rozhorloval se víc v dobré mysli než po zlém polír, »to tak vždycky dlouho trvá, než na vás přijde ta jedna hodina! On musí vždycky štrajkovat, kdyby to mělo bejt jenom pět minut!«

Lén uhodl, že jde o jeho společníka u kádě, i ohlédl se v úžasu sám nad sebou, že ho dosud nepostrádal.

Z otvoru lešení vylézala pomalu vychrtlá postavička zedníka staříka, jenž zřejmě už »dělal sebou poslední sezónu«. Nepatrnost jeho zjevu zvyšovala ke všemu ještě ohromná zástěra z nejhrubší pytloviny, jakou nosívají skládači petrolejových sudů. Zrovna za ní mizel a že před ním ztuha stála, kdežto postava jeho ku předu nachýlena byla, vypadal, jako kdyby on k ní byl přivázán.

»To on fajfka dědek dycky si dal na čas!« prohodil zavalitec bručoun z řady horlivě se ohánějících dělníků; později zvěděl Lén, že tento nevrlec byl až do dnešního rána s chatrným dědečkem v dvojici. Sám poznal ovšem hned, že bude muset dělat za dva, nebo co to bude za mrštného skladače, bylo hned vidět. Proto je dal polír dohromady!

Chuďas přišoural se a hromádku cihel nucen byl překročiti hnedle na dvakrát. Aby dostal i druhou nohu přes ni, bylo zapotřebí ještě jednoho vzchopení. Lén se jen natáhl a hmátl po něm, aby nepadl. Ale stařík byl pevnější, než se zdál, a položiv dlaň na rukáv pomocné pravice Lenový přeřekl srdečným zvukem:

»Ty ses ňákej dohřej chlapec, viď, vojáku!« 

Dýmku se špičkou, hodně hadříkem ovinutou, jedinou to dýmku na cele stavbě, jíž také děkoval svůj přislotek »dědek-fajfka«, držel v ruce a smál se, nikoli svýma smutnýma očima, ale ústy široce otevřenými, na čisto bezzubými, ba ani těmi ne. Jediné, co si jakž takž čtveračivě ve tváři starého dělníka počínalo, byl — jazyk; mrštně a mlčky jektající jazyk za fialovými rty.

Zůstali tak oba chvilku stát, dlouhohnátý Lén s modrou vojanskou čepicí a chatrný trochýtek člověka, víc pod, než před ním stojící. Lén zel přímo do zejících úst starochových v úžase nikomu nepochopitelném, a vše to vypadalo tak směšné divákům, že se nahlas řehnili, aniž by práce i jen jediného páru rukou ustala. Smáli se přes rameno, anebo čerpajíce maltu z kádě, roztloukajíce cihlu v ruce, smáli se tím víc, že se Lén nemohl z toho setkání hned vzpamatovat.

Užili nepochybně s »fajfkou dědkem« švandy, o jakých Lén neměl potuchy, ale ten smích byl zpečetěním slavného přátelství mezi oběma novými druhy, »fajfkou dědkem« a »dobrým chlapcem«. To přízvisko Lénovi už zůstalo.

Zmaten vrátil se Lén ku práci, a nikdo ovšem ani netušil, že ohromen. Co jej tak dojalo, nebyl rmutný zjev starého dělníka, bezmocný pohled jeho tváře s rozjevenými ústy, v nichž se zmítal jazyk uštvaného psa, ani těch několik pošetilých slov ubožákových, ale hlas, jakým pronesena.

Byl to hlas jeho starého kamaráda Kryštofa, jejž včera marně sháněl.

A byl tak totožný s hlasem Kryštofovým, že Léna ani nenapadlo, že podoba ta je jenom náhodná. Od toho okamžiku, co na něj »dědek fajfka« promluvil, byl Lén přesvědčen, že to mluví z něho Kryštof, a nikdy už potom nebyl Lén s tímto klamem na čisto hotov, ani při nejklidnějším přemýšlení. A také se o to nepokoušel, jednak proto, že jíti věci na kloub bylo bezhlavé, to cítil, a také proto, že věc sama patřila k záležitostem, jež zůstati musely pro vždy na nejtajnějším dně srdce.

Vše, co v tom směru učinil, byl dotaz k starci.

Ale samému Lénovi zdála se chystaná otázka tak pošetilou, že se k ní neodhodlal až za půl hodiny. Tvářnosti Kryštofovy nebylo při Liprcajovi ani za mák, o nějakém bratru Kryštofa nikdy mluvit neslyšel, ale mohl to být příbuzný.

»Nejmenujou se voni Kryštof?« zeptal se polohlasem dědka fajfky, když tento žilnatou, divením zrovna poskakující rukou přiložil cihlu vedle cihly Lénovy.

Dědek fajfka jenom kratičce mrskl okem po sousedu, ale ani muk. A teprve za chvilku prohodil skrz hadřík na dýmce nabalený:

»Esli si, chlapče, něco povídal, to musíš víc nahlas na mě, já jsem drobet tvrdej!«

»Jako poleno bukovýho dříví!« ozval se klidný hlas za Lénem. To promluvil nádenník, který se zrovna za Lénem zastavil s kolečkem cihel.

Léna se sice dotkla tato poznámka, ale mlčel.

»Nejsou-li voni Kryštof, se ptám!« řekl vydatněji u samého ucha dědkova.

»Á — ne holečku! Anton! Anton Liprcaj. Štrašedesátiletej zedník v létě, štrašedesátiletej krejčí v zimě... V létě na stavbě, v zimě u mašiny. Šiju vojanský kalhoty pro žida na vilsonce. To už je dostanu střižený. Jenom vroubím, sešívám, vodvádim je bez knoflíků, bez kapes... bez dírek.«

Při tom neustal v práci, ba jeho pravice šinouc novou cihlu na zeď, jaksi čileji se tetelila v před; vypadalo to, jako kdyby chtěl ní někoho klepnout přes prsty, čím blíž k vrstvě, tím čerstvěji se cihla natřásala.

»A bez přeštěk v zádu!« dodal za hodnou chvíli a zabočil stručným chytráckým úsměvem k Lénovi:

»Chhe!«

Lén z toho všeho nic neslyšel, leč ten Kryštofův hlas, starého utopeného kamaráda.

»Chhe-he!« zasmál se dědek fajfka ještě jednou, poklepal cihlu v maltě zabořenou kladívkem, udeřil na ni topůrkem kolmo a potom kladívko položil. Vyňal dýmku z úst a smál se celým širokým jich otvorem, až jazyk jen tak jektal. Měl co dělat, aby rozkývaným prstem našel otvor do vyhaslé dýmky. Smáčkl její obsah, byl-li jaký, ale sotva že se octl špičkou prstu na dně, oči jeho, vzdor smíchu stále úzkostlivé, nabyly najednou výrazu zrovna zděšeně zoufalého, hrůzně úžasného. Trhl sebou, jakoby se byl spálil, ale dýmka nehořela, to bylo vidět.

A dědek fajfka, jak byl, obrátil se a téměř úprkem, rychlosti u něho nenadálou odběhl s lešení. Byl ten tam.

»Už šel zas!« prohodil zavalitec bručoun z řady horlivě se ohánějících dělníků. A nikdo nic víc. Stavivo ropotilo v pilných rukách dělníků, cihly zvonily, malta čvachtala, kladívka dupala takřka nepřetržitě ve spěchu, jemuž snad bylo hříchem, kdyby bylo na okamžik v poklepu ustalo.

»Už je tam zas!« ozval se klidný hlas nádenníka s novým kolečkem cihel.

Byl to mladý, svalnatý ryšavec v navážení fortelný, nakládal kopu najednou. Když se v neděli umyl, ukázalo se, že je vlastně plavovlasý, ale na stavbě cihlovým popraškem zrudnul; i mezi vráskami na čele usadila se mu rudka, navraštil je vždycky, když jel nahoru, jeda dolů míval čelo hladké. Vytlačil na lešení ještě jedno kolečko cihel, než se starý Liprcaj vrátil.

Ten přišel lisími kroky, ostražitě se ohlížeje, jakoby se bál, aby jej nikdo neviděl. Postavil se tiše na své místo.

Ryšavý nádenník za ním jaksi okouněl se skládáním a na Liprcajovi bylo znát, že jej znepokojuje jeho přítomnost. Snažil se viděti na něj přes rameno, aniž by se musel obrátiti.

Lén pozoroval jiřtý nepokoj i mezi dělníky na celém díle. Nikdo sice neuvolnil ruchu, ale sem tam střelil rychlý pohled srozumění a škodolibého očekávání, co přijíti mělo. Lénovi neušlo ani hnutí a s ryšavce oči nespustil. Počínání tohoto bylo vskutku velmi podivné. Náhle nahnul se za dědkem fajfkou a uchopil velice zlehka a pozvolna oba šosy jeho kabátu a trhl jimi tak prudce, že se Liprcaj málem zvrátil. Mrštně otočil se svému škůdci tváří v tvář. Ale ten byl ještě rychlejší a zatím, co jej stařec měřil pohledem víc ustrašeným, než rozezleným, už byl při svém a rovnal cihly do hranolu, jako kdyby se nechumelilo. Sotva však se Liprcaj zase obrátil, opakoval ryšavec svou hru. Ale tentokráte hned, jakmile vzal cíp šosu do štipce, Liprcaj, aniž by se byl už otáčel, sekl rukou za sebe, ale tak na krátko a uboze, že se ozval všeobecný smích. Ryšavec zase uškub'. Smích přestal, ale komedie konec ještě nebyl. Rozvernou podívanou někdo tak se bavil, že až hýkl.

Léna se zmocnil nepokoj. Že tohle neskončí jen tak, věděl; na to znal sám sebe tuze dobře. Tiskl násilně lokty k tělu, ale cítil, že je dlouho tak neudrží, neboť ryšavec ve svém škádlení dědka fajfky neustával.

Do drobné, zvetšelé postavy týraného starce vjel třas, až mu i hlavou kymácel. Bylo zřejmo, že toto prudké chvění zchátralého těla zbavuje jej veškeré pomoci vlastní. Nepokoušel už se o ni a jenom vzdouváním ramen do výše hleděl vyprostiti šosy z rukou svého trýznitele, aniž by jen mukl.

Bylo snad mnoho směšného v tomto surovém žertu, který se tu jistě poprvé neodehrával, ale kdo viděl ošívajícímu se dědu do tváře, tomu by asi smích přešel. Tak si myslel Lén, a to jej strašně dráždilo.

Bylo podívání na dědka fajfku, jak hlavu do límce kabátu, jak chomout odstávajícího, tlačil a jak se horlivou zedničinou předstírati pokoušel, že o ničem neví, co se za ním děje.

Náhle cítil Lén, že jej v tváři pálí. Napadlo ho najednou, že celý ten výstup uspořádán jest jaksi jemu na uvítanou s ochotným souhlasem všech ostatních, aby se mu ukázalo, jakou tady na stavbě mají zábavnou zvláštnost. Stačilo jenom ještě, že zachytil pohled Liprcajův, z něhož uhodl, že se stařec nikoho jiného už nestydí, leč jeho, Léna — byl to pohled nevinně bitého starého psa — i rozmáchl se v něm jeho starý lítostivý vztek, jako vždycky, když dlouho trvalo něco, co nemohl vystát.

A tím vztekem třaskl do cihly, až z ní ulítl notný kus. Položit kladívko, toho se v takové chvíli bál. Ale jako kdyby se mu do díla hodil zrovna odlétlý kus cihly, pokročil za ním dlouhým krokem a sbíraje jej s lešení levicí, popadl pravou ryšavce zrovna v týli a povstal, podpíraje se o něj. I tváře se stále, jako kdyby byl sklouzl, zavrávoral i s ryšavcem ke kádi a pohroužil jeho tvář do malty, při všem tak opatrně, že napadený nabral jen do úst.

Lén neudělal něco takového poprvé.

Ryšavec vylítl, jak by jej byl sršeň bodl, zavyl vzteky a už měl v hrsti cihlu. Leč v témž okamžiku Lén chvátl pravici ozbrojenou ruku protivníkovu v zápěstí a zaťal plechový svůj nehet do šlachy pod palcem ryšavcovým tak tvrdě, že se dlaň jeho cihlu svírající sama od sebe otevřela. Byl to pověstný hmat závodčího Grassa od císařských myslivců v Tridentu, kterýmž trýzníval pěšáky při cvičení puškou, aniž poručík co pozoroval.

S největším klidem pověděl potom Lén ryšavci přímo do očí:

»Odpusť, kamaráde, nebýt tebe, byl bych spadl s lešení! Jenom dej pozor, ať se nám to nestane ještě jednou. Dovol, tadyhle jsi ještě zamazanej!«

Že tohle bylo více k smíchu, než co předcházelo, zrovna se nikdo nesmál.

Bylo směšno i to sklouznutí i slova Lénova, že je ryšavec ještě zamazán, neboť ryšavec nebyl dosud učinil ani pokusu utřít se. Nejsměšnější bylo pak to, že Lén vlastní svou zástěrou jal se horlivě cíditi ryšavcovu bradu od vápna bílou, jako malému dítěti.

Ale nade vše a zrovna k popukání bylo, že ryšavec držel také jako malé dítě, zaražen do němoty. A to nejen palčivou, ochromujíci bolestí v zápěstí, ale hlavně tím, že mu Lén tykal. To byla od zedníka nádenníku pocta nezvyklá, zvláště mezi dvěma, kteří se jakživi poprvé vidí.

Lén stál už zase u zdiva na svém místě, jakoby se nebylo nic přihodilo, a ryšavec teprve za hodnou chvíli vzpamatoval se ze svého ustrnutí a shýbl se k svému kolečku všecek zkrocen. Byla to patrně odezva bolesti v ruce, že pravé táhlo hned zas pustil i mrskl po Lénovi pohledem, v němž bylo znát, že tak brzy nezapomene. Odtáhl beze slova.

Také na lešení nikdo ani nehlesl i na místě dřív ryčného chechtu rozlehlo se tu takové ticho, že přes všechen šum hmoty a ruch nádobí bylo zřetelně slyšeti suché odkašlání bývalého druha Liprcajova. Ten styděl se ze všech nejvíce...

Dobrej chlapec a dědek fajfka dostali se pomalu ke komínovým otvorům, každý ze své strany. A to se Lén divil, kterak tato, zevrubné dovednosti vyžadující práce šla starému Liprcajovi od chvějivých, žilnatých rukou, na nichž bylo lze spočítati všechny kosti a kůstky. Oko měl stařík lepší než leckterý mladší i odsekl kladívkem z cihly třeba jen trolínek, ale zrovna na chlup, že nemusil nikdy přiložit zkusmo na dvakrát k duši komína. Přikroužil cihlu tak hladce, že to byla radost. Měli tady tři komínové roury pohromadě, ale rostlo jim dílo, až milo.

Byli zrovna v nejlepším, když dědek fajfka rychle položil kladívko, sáhl do vyhaslé dýmky a jakoby se byl spálil, spěšně utrhl a rozehnal se zas čilými krůčky pryč. Ten tam!

Překvapen díval se Lén za ním a zachytl výsměšný pohled zavalitcův. Leč tentokráte se ani nedošklíb' a ruče zas hleděl si svého. Rušnost celku, v němž plnil svůj úkol, povznášela jej, i zapomněl na všechnu tíseň a trýzeň.

Do hluchých, rozlehlostí stavby tlumených hluků stavby zalehl náhle zvuk zcela cizorodý, odněkud shora spadl sem veselý ozev laděných houslí.

»Tý..ty, to..to, tůtu,« udělal po houslistovi kamarád hned vedle Léna, zcela mladý to hoch, i neobyčejně pronikavým hvizdotem hned potom spustil závratně rychlý jakýs neslýchaný rejdovák. Housle nahoře zadudaly ještě, když hráč přitahoval hluboce znějící struny, ale v zápětí snesla se táž zběsilá prška vysokých, ostře sekaných tónů, navlas tak, jak je byl dělník vedle Léna napřed zapískal.

Houslista hrál a mladý hoch hvízdal s ním, nezůstal mu dlužen ani notičku.

»Čerti zas tebou šijou, ty skřipky tě ještě zbláznějí!« podotkl kdosi.

Ale Mareček škubaje hlavou, hvízdal jedním dechem, až zčervenal, až oči vypoulil, leč nepřestal, hvízdaje zase dechem do sebe jednotvárnou melodii, stále se opakující, v nejrůznějších výškách vířnou hybnosti, rozjařující lehkosti. Ta nepochybně Marečkovi také udělala, a Lén, který tohle jakživ poprvé viděl, musil se usmát náruživé potrhlosti Marečkově. Ten konečně vyčerpán, ve tváři rudý, ustal.

»Tak vidíš, nedokážeš to, takový alegro, žádnej flautista po houslistovi nevypíská, nikdá ne. A to ještě na flautě nemůžeš pískat do sebe!«

»Japa' by ne na flautě...«

»Ale mlč, musíš mít pausičku, abys chytil dech!«

Na stavbě rozpředla se tak odborná rozprava »zimních muzikantů«. Pocházeli patrně z jedné kolátury a z jedné »bandy«, Mareček byl u nich flautistou.

»Počkej!« přerušil Mareček hovor, »teď nám musí navalit tu Luciji.«

A Mareček vypjal krk jako kohout, má-li kokrhat, a rozléhavě zahvízdal známou árii z Donizettiovy opery »Lucia di Lamermoor« vysoko do vzduchu. Hbitá etuda houslová přestala hned, jakby uťal a v otevřeném okně podstřeší sousedního domu, opřeného ze stavby několika mocnými trámy, ukázala se bledá vlasatá hlava, vyhublých licí. Mareček, stále hvízdaje, smekl čepici a hluboce se poklonil docela ve vážném spádu melodie a třebaže to nemínil docela nic tatrmansky, soudruzi se zasmáli. Hlava virtuosova v okně zmizela a takřka v témž okamžiku vyletěly z něho dlouhé, zpěvné, měkké tóny árie, Marečkem tak výmluvně žádané.

»Tak vidíš, ty troubo,« obrátil se nyní nadšenec, cele překonán líbezností hudby s výše nesené zjihlým hlasem k soupeři muzikantovi, »vidíš, ty troubo, ty říkáš, že je to duetto, že to musejí hrát nejmíň dva; kde by vzal hned kamaráda?«

»Prosím tě, ty seš flautista, já jsem houslista, ty rozumíš flautě, já zase houslím, a tuhle by hluchej musel slyšel, že z toho zní krom basy celej štrajch a jsou-li nejmíň dva, tak už to musejí být pořádný houslisti, aby tohle svedli.«[1]

»Ale to je konservatorista, koncertista...«

Než Mareček nedokončil. Lešení přešel polír a tu přestávala všechna řeč a zahálka.

»Ta čistota, čistota...« ulevil si ještě flautista.

Že ten nahoře hrál krásně, porozuměl i Lén. Naslouchal udiven, jakživ nepocítil, že by se ho byla hudba tak někdy tkla jako tentokráte. Až dosud podle hudby na pochodu kráčel, při muzikách tančil, zpíval, býval rozjařen, ani smuteční pochody nedovedly jej rozteskniti, v tom ohledu byl úplně člověkem své vrstvy, jejíž mladí lidé při hudbě smuteční pociťují nejvýše melancholii jakéhos rabiátniho přízvuku. Tak rozbíravě hluboko nesáhl do něho ještě žádný kus, žádná píseň. Proč mu ty doléhavé, chvějné zvuky připomenuly právě chuďasa Kryštofa, utonulého kamaráda, a Mařku, zrovna když na oba tak důkladně byl zapomněl? Proč musil slyšet vedle lichotného lkání houslí včerejší její pláč a viděl, kterak v týli a mezi lopatkami obnaženého hřbetu vzlykotem ji přebíhalo?

»Mordie... mordie!« zaskřípal Lén zuby a zuřivě hmátl za obrubu čepice po cigaretě. Ne že by byl dostal tak náhle chuť ke kouření, ale jakési ztrnuti rtů a nezvyklý tlak v očích přiměl jej k tomu, že ani dobře nevěda proč, si zapálil. A vskutku, hned po prvním hltu ostrého dýmu uvolnil pocit, jejž by Lén nebyl ani nazval pohnutím, prostě proto, že v jeho mluvě se to slovo ani nevyskytovalo.

»Pracant jsi, což o to, ale hulit umíš taky jen což!« přeřekl za jeho zády polír jda mimo.

»Fiiíiij.. fiijfifi.. fija fijatjifafa!« hvízdal Mareček s hrou houslí zároveň, dodávaje melodii důrazu plnou lžicí, až na poslední notě maltou na vrstvu zdiva samým nadšením mrštil. Leč plnozvuká hudba z okna se linoucí neustávala a stále se vracela k počátečné žalobě. Lénovi bylo, jakoby mu srdce bral a kamarádům kolem rozdával.

  • Jó holečku... chhe!« udělal vedle Léna dědek fajfka Anton Liprcaj. Už se zas z výletu vrátil.

»...každej víme svoje. Já to mám taky lekračni, koleko!«

I pokračuje ve svém vypravování, kde o svém zimním krejčířství před půl hodinou byl přestal, hovořil:

»Po synovi mně zůstala vopálka dětí, a ten, co se narodil po tátovej smrti jako nejmladší, přišel na svět slepej, dočista slepej... Ale poslouchej, koleko, dyž tě tak šmakuje, nemoh' bys mně dát taky jednu? Esli máš, tashajst!«

Beze slova sáhl Lén za obrubu čepice a podal Liprcajovi cigaretu. Tvář dědova celá lstivě se rozesmála, za fijalovými rty hopkal mu jazyk. Cigaretu lámal v tetelivých rukou na kousky:

»Já si takhle do fajfky...; Dokád byl táta živej — jako syn — tak vono to šlo, oba smě nosili, ačkoliv dětí bylo pět. Jen to byla jeho chyba, že byl vždycky tuze náruživej, a do lesa se tuze hnal, až jednou měl ňákou velkou nepohodlnost s hajnejma, byli na něho tři, šak byl silák a pořídili ho tak, že z jara do práce už nemoh'! Do dneška žádnej neví, skrz co umřel, esli to bylo skrz dřívko, anebo skrz kolouška do voka, esli dostal ty čerstvý souchotiny vod zapáleni plic anebo vod tejch hrubejch lidů. No jednou večer po fajrumu, dyž sem přišel domů, ho už nebylo.«

Dědek fajfka vypravoval vesele s potměšilým úsměvem a drobil cigaretu do dýmky a pečlivě každý kousek v ní prstem ušlapával.

Housle hrály stále údivněji a sladčeji.

»Štrnáct let, holečku drahej, sem měl ty děti na svý ruce a šechno sem to pochoval jedno po druhým, až zrovna na toho jedinýho nejmlačího, slepýho. Máma, jako nevěsta, šla brzy za tátou. Ta měla zas ten nápad, že dyž se ocítila sama druhá, tak skočila do vody, pravda jenom po půl těla, ale chlapec, jak na svět přičel, byl slepej, voslep jí v životě z nástudu.«

Dědek stál za svou tvrdou zástěrou žokovou jako za hradbou a zapaloval dýmku. Marně, obsah její nijak nechytal. Lén neměl ani zdání, že tyto okolky by mohly býti lenošnou politikou starochovou, a poslouchal jej jako náboženství.

»Tej ho mám v ústavě slepců a mám z něho radost, ze všech košíkářů je tam nejšikovnější, letos pude ven, na zimu, a esli se to povede, udělá se pro sebe, potom už, holečku, na žebř nepolezu. A kakraholte, jen si hleď svýho!« dodal dědek fajfka, když se dlouhý Lén natáhl, aby polil jeho dilo maltou, »to by byla krása, starej Liprcaj ještě nikdá nezůstal pozadu ani za mladíkem! Štrašedesátiletej zedník v létě, štrašedesátiletej krejčí v zimě!«

Vložil tlustě ovinutou špičku nezapálené dýmky mezi dásně bezzubých úst, jakoby do jedné z četných vrásek obličeje, náhodou se otvírající, a brkotavou pravicí chopil se své vlastní lžíce.

»Ale hodnej chlapec si, koleko!« řekl vděčně, když shledal, že na práci není jeho nepřítomnost ani znát.

Píseň houslí pláčem žalujíc po vzdušných stupních kráčela s výšin dolů a tu v hloubce vzlykala a doplakala, aby znova vzlétla ještě výš než před tím.

»A to bys ani neřek'!« navázal znova Liprcaj, »jaký to ditě má modrý voči. Jakživ sem neviděl takovou charpu, jaký sou ty jeho kukadla... slepý...«

A dědek fajfka usmíval se pln štěstí před sebe, několiknáctero vrásek zrylo tuhé štětinaté strniště jeho tváří, jež zvážněly, když brada podnesla dýmku vzhůru, pomáhajíc tak práci celého těla, neboť všechny jeho vetché svazy byly napjaty -- donesením cihly z hromady na dílo.

V tom housle ustaly, jako když utne, a v zápětí ozval se z okna hudcova v podstřeši hrozný kašel, burácivými výbuchy, nekonečně dlouhými a nastavovanými vzúpěním hlasu a znova vybuchujícími. Něčí ruka prudce zavřela okno, až háky na zevním rámu visící zazvonily.

Několik hlav obrátilo se vzhůru, nejdéle vydržela Marečkova.

Mlčky všichni pracovali. Tu kladívko zazvonilo tence, tam přidušeněji, kus odseknuté cihly ruplo o prkna lešení, voda chlistla, řetízek kladkostroje zachřestil. Slunce se již daleko, daleko od poledne odklonilo, stříbrná oblačná kupa, na protějším nebi stále nepohnutě ležící, do zlatova zbledla i ukázala jemné vlášení, jímž do modra bylo viděti. Rzivý prach cihlový, dříve neznatelný, nyní se objevil spolu s dýmem cigaret a laciných doutníků.

Flautista Mareček najednou divě rozhvízdal se melodii houslí, před chvíli přeťatou a v poli přestal i podíval se nahoru k zavřenému oknu.

Lénovi bylo úzko k udušení, ne však od prachu, ani od horka. Tolik cítil bezpečně, že kleště srdce jeho svírající už nikdy se nerozevrou.

Stavba repetila dál.

  1. Umělec v podstřeší hrál proslulou Lubinovou parafrási motivu z Donizettiovy opery, koncertnímu obecenstvu známý parádní kousek virtuosity houslové, v němž houslista hraje k melodii sám složitý doprovod.