K třístému výročí dramatikovy smrti

Údaje o textu
Titulek:	K třístému výročí dramatikovy smrti
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 266–271. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 25. VIII 1935
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Lope de Vega

Když slavný španělský básník a dramatik Lope de Vega Carpio umíral dne 27. srpna 1635 v madridském klášteře, jehož řeholi přijal už roku 1611, dva roky před kněžským vysvěcením, byl ubohým rozechvělým třiasedmdesátiletým kajícníkem, utrýzněným posty a každodenním sebebičováním. Žalostná smrt osleplé a šílené poslední jeho milenky, skon synův a mravní zkaženost dcery, kterou cizoložně zplodil, vyděsily ho jako hrozný boží trest za napáchané nepravosti a naplnily dny jeho dožívání mukami těžkých výčitek svědomí. On, vždy věrný a zbožný katolík, příkrý a bojovný odpůrce protestantských odštěpenců, komisař svaté Inkvisice, ohlédl se nazad do své životní dráhy a viděl tam od počátku jen samý hřích, bujnou nezřízenost smyslných vášní, stálé porušování mravních příkazů, nenápravnou lehkomyslnost a bezuzdnost. Bůh zahrnul ho svrchovanou dobrotou, dal mu ohromné, bezpříkladné nadání, posílal mu z řad šlechtických velmožů po celý čas přední mocné a bohaté příznivce, kteří ho brali do výhodných sekretářských služeb, pokrýval jeho cestu štěstím, úspěchy, hojností peněz, a on se za to odvděčoval od mládí jen veřejnými pohoršeními, kluzkými styky s vdanými a nevdanými ženami, porušováním prvního i druhého svého manželství, nedostatečnou péčí o děti, podporováním záletných spádů u svého panstva a rozličnými frivolnostmi své tvorby.

Ta jeho tvorba! Skličovala a kalila mu mysl v jeho kajícnické době jistě zrovna tak, jako jeho erotické, manželské a otecké vzpomínky. Nazvali ho „fénixem básníků“, „zázrakem přírody“, „pýchou vlasti“, „všemohoucím Lopem de Vegou, básníkem nebes i země“, a to se ovšem srovnávalo s nadpomyslným množstvím a rozsahem nashromážděné literární práce. Co bylo jen těch velkých epických básní, které napsal podle italských vzorů, podle Homéra a jiných, co nejrozmanitější drobné lyriky ve všech možných formách, co všelijakých vyprávěcích próz a próziček! A to byla jenom tedy menší část jeho literární úrody vedle divadelních kusů a kousků, tak přívalně četných, že se podnes ani pořádně nespočítaly a neutřídily; tisíc osm set se jich uvádí světských, čtyři sta duchovních, náboženských, autos sacramentales, a snad jich skutečně tolik bylo, ne-li více. Ale když Lope de Vega zpytoval své pobouřené svědomí, nalézal také zase ve své tvorbě jen důvody, aby se hanbil a krčil ve vyčítavých úzkostech. Všechny ty rozlehlé a kratší básně, v nichž se počal zkoušet už jako pětiletý hoch, psal pro oslňování, pro světskou slávu, pro lesk jména, prokázání své učenosti, vzdělanosti, dovednosti, aby zlomil hrot výtkám, že se nemůže měřit s osvíceným spisovatelem své doby. A o svých divadelních pracích vyznal sám v zásadní veršované rozpravě „Nové umění jak dělati komedie“, že je zrobil zcela povrchně jen pro vkus a záliby svého obecenstva, pro získání jeho pochvaly, pro jeho zábavu a unesení. Ničím nebyl mu Terenc, ničím Plautus, ničím žádný jiný směrodatný předchůdce, odhazoval pravidla, nedbal vážných snah, a toliko potlesk davu u něho rozhodoval, nacpané hlediště, široká rozhlášenost, proud řinoucích se dukátů. Psal na každý okamžitý nápad, býval s hrou hotov často za jediný den, spěchal kupředu bez uvažování, bez vybírání, házel scény a verše cenné i bezcenné, jak mu je náhoda a chvilka nastrkávala do péra, dovoloval si každou libovůli, násilnost, nedůslednost a vypomáhal si k pokračování a dokončení jakýmkoli prostředkem. „Dejte mi čtyry podpěry, čtyry prkna, dva herce, jednu vášeň, a to mi na komedii stačí,“ říkal a vedl si podle toho. Kterak by ho ta improvisovaná spousta byla mohla těšit, když se na ni ve svém zhasínání ohlížel nazpět!

A přece právě toho bylo tehdy třeba, aby přišel někdo jako on a ukázal, že dramatik potřebuje především té horké, nenasytné vášně, aby se napojil vším životem, aby se ho chtivě nassál ze všech stran a zdrojů, aby proplaval všemi jeho víry, vlnami, vrstvami, rozlivy, aby ho pojal do sebe ve všech jeho šířkách a dálavách, aby se jím dával uchvátit a nést jako Don Juan všemi odstíny a kouzly ženských vnad. Lope de Vega nebyl ještě barok jako Calderon, byl rychlou a prudkou španělskou renesancí, nenasytným a hltavým náruživcem životních vzruchů, dobrodružným dobyvatelem životních rozloh, v jejichž obzoru slunce nevycházelo a nezapadalo, protože zářilo na obzoru pořád. Tolik různých dějů, zjevů, postav ani Shakespeare v sobě nezpřevracel a nezpracoval jako Lope de Vega, protože tomu španělskému čaroději byl ruský Lži-Dimitrij stejně blízký jako český Přemysl Otakar nebo jako hrdinové Karla Velikého, Kolumbus právě tak velebný a důležitý jako Kristus a svatý Isidor, celá španělská historie podobně zajímavá a rozohňující jako antická mythologie nebo starý Řím, soudobý svět jako minulý a dávný. Všecko znal, všeho si všiml, do všeho se ponořil, nebylo mezí pro výběr jeho námětů a všechny spojovaly se s týmž dějovým ruchem, s týmž nakupením příhod, kliček, zápletek, obratů, rozličné složitosti, která překvapovala a uváděla v úžas. Divadelní člověk nejtypičtějšího druhu, pokrevný a obrazotvorný bratr hereček a herců, mezi nimiž byl záhy jako doma, neúkojně rozběhaný za novými a novými maskami, za novými a novými napínavými scénami. Jaké divy situací a jaká odvážná střetnutí měl on v zásobě! Jaká setkání, jaké srážky a objevy vymýšlel si na své krále a šlechtice, na své dámy a milostnice! To u něho zrodila se grillparzerovská scéna ze stanu, v němž náš Přemysl Otakar klečící před Rudolfem je vydán očím diváků; to u něho v jeho Vambovi najdeme blížence našeho Přemysla Oráče, kterého přijdou od pluhu zavolat na trůn! A to jsou jen české nepatrnosti proti nekonečné směsici scén, ale to divadelnictví bylo by neméně významné, kdyby jeho herecký základ nebyl tak podstatně katolický. Ne pro postavy z evangelií a z dějin svatosti, ne pro boje mezi Maury a španělským křesťanstvem, nýbrž proto, že Lope de Vega váben zrovna vším hříšným a mravně nebezpečným a usilovně se skrývajícím a halícím; hřích a hříšnost nebo pocity z hříchu z hříšnosti, obavy z prozrazení a chycení, to bylo pro něj hlavní kouzlo všech příběhů, jako hlavním středem jejich byla smělá, zapovídaná a podloudná erotika. Pozoruhodný je v jeho „Comendadores de Córdoba“ jeho výklad cti, že čest nenosíme v sobě, že bychom jí neměli, kdybychom si jí nezískali od jiných: „být ctnostný neznamená ještě požívat vážnosti, záleží na tom, jak si vážnost u lidí vymůžeme“. Neplatí vnitřní hodnota, nýbrž vnějšek, abychom jej pro úctu lidí uměli upravovat. A tak netoliko „komedie s pláštěm (zahalujícím) a mečem“, nýbrž veškera divadelní tvorba básníkova hemží se zastíranými, tutlanými a hrazenými tajnostmi, stálým vplížením a vkrádáním, stálým pokoutním jednáním, stálým užíváním přestrojení, přejmenování, klamu, kde převažující pohnutkou jsou erotické spády a touhy. Dokladem by byli náš počeštěný „Sedlák svým pánem“ („Sedlák ve svém koutě“), jenže v něm je poměrně málo té tajené erotiky; musili bychom zajít spíš k té smyslnici, která si u svého milence vymiňuje na každou schůzku čirou noční tmu, nebo k tomu králi, kterého musejí hledat u jeho toledské židovky. Pochopme, že právě ta dramatika choulostivých tajností v katolickém smyslu vytvářela na jevišti lidi krajně odvážné, silné, schopné, na vše připravené, ke všemu odhodlané, nevyčerpatelné v obratnosti, chytrosti vtipu! Zušlechtěme si je trochu z jejich smyslnosti, z jejich tělesné vášnivosti a máme Kolumba jako vroucího, nadšeného šiřitele křesťanství, Vambu jako blahodárného, statečného, šlechetného krále, sedláka Juana jako nezdolného hajitele své samostatnosti a co krásných, oddaných, srdnatých žen!

Jsou o Lopovi de Vegovi celé knihy a přiznávají, že ho prostě nelze obsáhnout ani v seřazení jeho her podle obsahu. Je to kdosi volnější, svobodnější, kypivější, svůdnější než Calderon, mluví verši, jež aspoň ve dvou třetinách jdou více z živé přirozenosti, z pohnutých a rozehřátých duší, ne z pouhé představy literárního vzletu a nádherna a má v sobě celá desetiletí a staletí následující světové divadelní tvorby. Snad právě proto je všude méně pěstován a znám, a kdo ví, uvede-li ho třísté výročí jeho smrti v čilejší oběh. Aby byl vskutku fénixem, jenž oživne z popelů.