K slavnému dni J. A. Komenského
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | K slavnému dni J. A. Komenského |
| Autor: | Ferdinand Menčík |
| Zdroj: | Světozor, roč. XXVI. (1892), čís. 19. s. 217–218. Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | 25. 3. 1892 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Amos Komenský |
Ale ty Betléme Effrata, jakžkoli jsi nejmenší mezi tisíci Judskými, však z tebe vyjde ten, jenž má býti panovníkem v Izraeli. Micheáš 5, 2. |
Slavnostni den nastává pro veškeré národy, sídlící na prostranství sahajícím od zasněžených krajin severních až do horkých krajin na pokraji Sahary — tím slavnostnější, čím svorněji uznávají národové zásluhy muže, jehož jméno se pronáší s velebením.
Třístá ročnice památky narození Jana Amosa Komenského již se přiblížila a s národem českým také druzí vzdělaní národové pohlížejí k moravskému Betlému, odkud vzešlo světlo novověkému lidstvu! Každý z národů chvátá, aby po svém způsobu napravil, co jeho předkové obmeškali, a vzdal velikému duchu prvního myslitele a dobrodince člověčenstva zaslouženou pochvalu a česť. A národ náš, jemuž více než kterémukoliv jinému národu jest třeba, aby se kochal a sobě příklad bral ze slavných svých předkův, nezůstává ani tentokráte za jinými, ale roznáší pověsť velikého syna svého až i do nejzapadlejších chatek pohorských na povzbuzení přítomných i budoucích pokolení.
Nemo propheta in patria! S nejvýtečnějšími muži má Komenský i to společno, že nikoli souvěkovci jeho, nýbrž teprve vzdálení potomci cenu jeho dokonale uvážiti dovedli. Jen z části již za života jeho myšlénky nalezly půdy v krajinách některých, kam na potulné pouti života svého byl zanešen, a i tu stalo se, že brzy potom zlaté poklady jím nahromaděné zasypány byly nevšímavostí a zapomenutím. Odpočívaly klidně v prachu knihoven, až potom na světlo znova byvše vyneseny a od rumu očištěny, září a leskem naplnily netoliko klidný stánek badatelův, ale i paláce a chatrče všech smrtelníkův. Bohatství myšlének obsažených v jeho spisech jest tak veliké a cena jich zároveň pro veškerenstvo tak vysoká, že ani divu není aniž divu by bylo, kdyby se opět národové o to hádali a přeli, ke kterému z nich má Komenský připočten býti rodem a vychováním.
Český národ s druhými národy oslavou Komenského velebí a uznává, co tento velikán vykonal dobrého pro veškeré člověčenstvo. Žil mezi krajany českými i polskými bratřími, mezi Angličany, Němci, Švédy, Maďary a Holanďany, všude hlavně o to pečuje, aby v první řadě lidstvu prospěl. On sebral, promyslil a ve skutečném životě prováděl zásady, aby člověk již od útlého mládí byl naváděn poznávati svět a všecko, co na něm a nad ním jest, aby na základě nabytých vědomostí o světě skutečném mohl se povznésti, až kam duch lidský vůbec může dospěti. Zásady vychovatelské, zde onde porůznu roztroušené, uvedl v soustavný pořádek a formu, aby se jimi poučili všickni o tom, jak by vychování člověka od kolébky a dále po všecky časy mládí se mělo díti až po dobu, kdy mu návodu vychovatelského již třeba není, a až do končin, odkud potom důmyslem svým mohl by rozesýlati paprsky svého vědění na všecky strany. Nebylo na tom dosti, že veliké myšlénky tylo pronesl, on je také propracoval v různých spisech až do nejmenších podrobností, obíraje se netoliko vyučováním elementárním, jemuž hlavni váhu v rozvoji ducha lidského přičítal, ale i vyučováním vyšším, jež také praktickým i theoretickým potřebám přizpůsobiti hleděl. S hrdostí poznáváme, že jsou to myšlénky a výsledky duševní práce Komenského, co shledáváme uzákoněno v učebních osnovách všech téměř státův evropských, a jediné toto již bylo by důkazem jeho hlubokého důmyslu. A vzpomeňme dále Komenského zásad o názorném vyučování, jež ve spisech svých doporučoval a které všude ve školách provedeny míti chtěl, vzpomeňme, že jimi ducha probouzeje vedl k poznání přirozenosti, i postihneme v této jeho myšlénce myšlénku vůdčí, vtělenou do vyučovacích method novověké školy národní.
Ale duch Komenského, odchovaný v rovnosti a lásce bratrské, a horující pro rovnosť a stejné právo, rozlétal se ještě výše a nad „labyrint tohoto světa“ ve filosofickém pojímání povznesl se až k ideálnímu útvoru, v jakém objevuje se již dozrálý duch lidský, k učeným akademiím, odkud rozehřívající paprsky na všecky strany šířiti se mají a tak zapuzovati temnotu, ve které tají se zárodek všeho boje a nesváru na světě. Jeho láska k člověčenstvu byla pobídkou, že i nové cesty vymýšlel, aby člověk přiveden byl jimi k poznaní svého povolání a určení.
Jako byl Komenský první, jenž veškeré vyučování názorným způsobem zařizoval, tak také první hájil krásnou a po staletí zanedbávanou pravdu, hlásanou v dávných již dobách filosofy řeckými, že neznámé představy a nové poznatky zakořeniti se mohou zvláště v mladém a neumělém srdci pouze na základě již známých představ a to jen tenkrát, když vychování děje se cestou přirozenou a v jazyce mateřském. On hájil a zastával zásadu, aby dítě od mladosti své vzděláváno bylo v tom jazyce, v jakém v rodině a v nejbližším okolí svém předměty jednotlivé rozeznávalo, a teprve když se mu dokonale naučilo, aby dále vyučováno bylo na základě nabytých vědomostí. Z téhož důvodu vřele doporučoval všem, aby mládež alespoň do roka desátého vedena byla k tomu, by sobě osvojila hlavní pojmy o věcech doma i mimo dům se nalézajících. Ovšem se také Komenský přidržel latinského jazyka při vzdělání nejvyšším, a to proto, že vzdělaným latina za jeho doby byla obvyklým jazykem a zvláště k tomu se hodila dobře, aby rozmanité poznatky snadněji po veškerém světě se šířily. Věda pak, že člověk na člověka jest odkázán a národ na národ, přimlouval se posléz o naučení se jazykům cizím, ale jen potud, pokud v životě jsou potřebny a učení samému a vzdělání nejsou na úkor, vždy však o to se zasazuje, aby základem vyučování stala se řeč mateřská. A hle, i tato zásada razí sobě čím dále tím více cestu ve všech krajích světa!
Jako v práci paedagogické Komenský měl na mysli jen blaho všeobecné, tak i jiná myšlénka u něho vytryskla z péče o dobro lidské a z dlouholeté zkušenosti. Myšlénka vznešená, kterou tehdáž s nemnohými osvícenci rozšiřoval a jež za sto let po jeho smrti teprve byla provedena, myšlénka náboženské snášelivosti. I on za mladosti své horoval sice pro vyznání evangelické, ve kterém spatřoval provedeny zásady prvotní církve křesťanské, ale v životě svém zakusiv mnohých nesnází a vida, že v oblíbeném jeho vyznání často pro malé příčiny povstávají veliké rozmíšky, a konečné ve filosofií o světu a jeho účelu se pohrouživ staral se potom tím usilovněji, aby ze světa bylo odstraněno, co lidi od sebe odpuzuje. Zamýšlel proto odkliditi ze světa věci sporné a pracovati k tomu, aby člověčenstvo poznalo vznešené své určení a úlohu, a poznání to aby bylo základem smíru a vzájemné lásky. Nastiňuje pravidla lidského vychování, která týmž se měla nésti směrem, obracel se vždy zase ke své vševědě čili pansofii, kterou předsudky všecky měly býti rozehnány. V Evropě, kde té doby se dělo kruté pronásledování jinověrcův a kde i mezi nejpříbuznějšími jednotami mnohdy zaryté panovalo nepřátelství, měl podle přání jeho srdce zavládnouti věčný mír, do něhož pojati by byli i hlavní nepřátelé křesťanstva. Stal se tehdy Komenský obnovitelem slov „což nechceš, aby tobě činěno bylo, nečiň jinému“, na něž až podnes svět zapomíná, ač vždy znova jsou hlásána.
Jestliže pak svět uznává zásluhy Komenského uctívaje jej jako lidumila a vychovatele osvíceného, z jehož myšlének budoucí pokolení tím více budou čerpati, čím lepe jeho vznešené myšlénky vystihnou, právem i národ český k němu upírá zraky své jako ke vzoru čisté a nadšené lásky k jazyku a národu českému. Hned když ze studií domů se vrátil, začal Komenský spisovati knihy české a tím dokázal vlasteneckou horlivosť a obětavosť té doby převzácnou. Byl sobě vědom, že národu českému jest třeba knih o všech oborech vědění, aby vyrovnal se vzdělaností druhým národům, v nichž právě tehdy krásné ovoce přinášel vštěpený kdysi humanismus, jakož i že jest národu třeba domácích lidí učených a učitelův. A aby každému snaživému učinil přístupným veškerý bohatý poklad jazyka českého, s neúmornou pilností a při všech druhých pracích a starostech sbíral ze spisů starých i ze živé řeči látku k velikolepému dílu; později, když toto dílo zničeno bylo neblahou náhodou, na stará léta započal znova práci, která, třebas ukončena nebyla, stala se základem práce jiných. Komenský nesbíral pouze, on látku pořádal a třídil a s jinými jazyky srovnával, aby dolíčil vždy původ, a vyhledával i pozůstatky staré, aby dějiny českomoravské souvěkovcům svým na paměť uváděl.
Když do ciziny byl vyobcován a nemohl se nadíti u krajanů svých posluchu, opět z lásky k národu českému přinesl oběť, že latinsky počal psáti, jen aby slávu jména českého rozšířil a národu i své opuštěné Jednotě bratrské ochrany zjednal. Neváhal ani dáti se v práci jakoukoliv, pokud jen mohl se domýšleti, že království české ve staré slávě bude obnoveno. Jak se zaradoval, když naděje na obnovení království prokmitovala, tak opět želel hořce, když dosavadní příznivci na služby prokázané zapomínali a národ sám nehodným se stával svých předků slavených. Nicméně i tu slovy ohnivými a příkladnými pobádal ke vlastenecké lásce k té zemi, která srdcem Evropy jmína byla a tehdy i tak vyobrazována, a neztrácel naděje pevně maje za to, že obrátí-li se národ český na cestu pravou, bude vysvobozen z trápení, do něhož nesvárem svým upadl. A nejen slovy dojemnými, i skutky svými dotvrzoval nezištnou lásku svou k národu a potravou duševní ho zaopatřoval, když daleko od vlasti z milosti cizí sám byl živ.
Jak v životě veřejném, tak i soukromém vyznamenával se Komenský povahou šlechetnou, mírnou a andělsky dobrou, a každý sobě ho vážil, kdo blíže s ním se poznal. Proto jen hrubá neznámosť jeho ideálních snah mohla ještě na konci století minulého vrhati na památku muže tohoto černé stíny; ty však pravou podobu jeho nezakryly, naopak spíše všemu lidstvu odkryly.
Nechceme-li již vzpomenouti posléze na význam Komenského pro Jednotu bratrskou, která přece s dějinami našimi tak velice souvisí, můžeme přece dotknouti se toho, že byl Komenský posledním biskupem jejím a o její rozkvět také nejvíce se přičiňoval. A z jeho velebných úst zazněl odkaz, který Jednotě i národu svému zůstavil a jehož tento dnes více než kdy jindy pamětliv má býti, aby svou bytnosť zajistil i v dobách budoucích. Odkaz pak ten vystihneme tím spíše, čím usilovněji budeme zásady ve spisech jeho uložené do života uváděti. Spisy jeho, otevřená to kniha pro všecky národy, nechť dál a dále šíří jeho božské myšlénky a zakoření se v srdcích národův i jednotlivců. Potom teprve říci budeme moci, že svět dobře pojal ducha nesmrtelného Čecha — Jana Amosa Komenského.