Otevřít hlavní menu

K jubileu Palackého

Údaje o textu
Titulek: K jubileu Palackého
Podtitulek: (Proslov na radnici staroměstské dne 26. května 1926.)
Autor: Josef Pekař
Zdroj: Postavy a problémy českých dějin[red 1]
Vydáno: Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN: 80-7021-057-5
Licence: PD old 70

Dnes je tomu půl století, co zemřel František Palacký. Shromáždili jsme se, abychom vzpomenuli s díkem člověka i díla jeho a duchovně se posílili a obnovili příkladem jeho. Výročí velkých dnů této povahy je jako vzestup na vysoké hory, kde před zrakem se rozvírají do daleka kraje rodné země ― tak dnes duševní zrak náš přehlíží dálku uplynulého století, snaže se takřka pohlédnouti ve tvář osudu a změřiti cesty, jimž vedlo poslední generace našeho národa z vítězství. V životě národů je to jako v životě přírody: po podzimech a zimách, zimách často staletí trvajících, vracejí se přece konečně vesny ― to jaro národů, jež šlo před stem let starou Evropou, dotklo se svým kouzlem i nejednoho českého srdce, činíc z lhostejných apoštoly, z nevědomých vyznavače. V nikom z nich nepojil se zápal myšlenky s jasností rozumu tak dokonale, v nikom síla mravní vůle s diplomatickou a společenskou pohotovostí tak šťastně, jako v mladém Palackém ― díky těm vlastnostem stal se ten mladý učenec, vychovaný mezi Slováky, Němci a Maďary v uherské zemi, znenáhla uznaným vůdcem a organisátorem obrodné snahy národní, hlavním představitelem doby obrození a takřka zákonodárcem naší novodobé obce národní.

Ten zápas dobyvatele a buditele, jímž měl kmen polozapomenutý býti vrácen povědomí sebe, býti vyzbrojen novou vírou a novou nadějí a doveden z plnosti života národního, vedl Palacký víc než padesát let. Hlavní zbraní výboje byly české dějiny ― Palacký zasvětil oddanou práci celého půl století nejen tomu, aby v díle po každé stránce klasickém vyložil národu svému po prvé na základě původních pramenů jeho osudy až do počátku doby habsburské, nýbrž i aby ukázal, že ty ideály, v nichž omládlá Evropa doby jeho spatřovala nejvyšší mety své snahy duchovně obrodné, tj. ideál demokratické rovnosti a volnosti a ideál svobody svědomí, jsou staré ideály slovanské, event., že právě národ český a to již před staletími v boji za ně postavil se vzdorně a vítězně proti celému světu středověkému a pro ně trpě že bezmála zahynul. Představte si, jakou mocnou mravní vzpruhou musila státi se tato nauka pro české vědomí národní, ta nauka, jež národu, jehož jméno bylo se takřka ztratilo z povědomí současné Evropy, reklamovala čestné místo mezi kulturními činiteli světovými, zapomenutému parobku vracela ztracené šlechtictví!

Při tom Palacký nikdy nepomyslil na to, že bychom snad měli vrátiti se zpět a pokračovati tam, kde Bílá Hora přervala vývoj. Palacký chtěl pouze zdůrazniti dějinné zásluhy a kulturní oběti svého kmene, očistiti paměť jeho od výkladů a žalob nenávistných a legitimovati jeho nárok na rovnoprávnost a svobodu proti útisku. Ale před obnovením náboženských bojů a sporů varoval, útoky vulgárního liberalismu na katolickou církev a náboženství vůbec rozhodně zatracoval; jinými slovy oslava husitské minulosti pojila se u něho s obranou náboženského stavu a míru přítomnosti. Podobný zdánlivý rozpor můžeme postihnouti u něho, vidouce, jak historik, jenž s pýchou a láskou líčil doby bývalé české samostatnosti, nepřestával uvažovati o tom, jak by smířil ideu českou s ideou rakouskou, při čemž původně byl ochoten český titul historický obětovati Velkorakousku plně a cele, Velkorakousku ovšem, jež by přálo svobodě svých národů. Nemůže býti pochybnosti, že stanovisko Palackého ve všem tom určovala myšlenka, jíž zasvětil svůj život, myšlenka prospěchu národního. A vedoucím zřetelem na zájem národní, jemuž musí se podříditi nejeden nárok právní nebo postulát pokrokový, vysvětlíme si také, jak tento osvícený liberál, čím více poznával souvislosti a vztahy českého problému, dostával se napravo ― horečka r. 1848 strhla sic i jeho mocně a vyšinula z dosavadní dráhy z radikálnímu theoretisování, ale vývoj let potomních, kdy mezi Němci vše, co přísahalo na prapor svobodomyslný, vystupovalo nenávistně proti právu českému a kdy jen konservativní vrstvy šlechtické a německokatolické měly kusa porozumění pro postuláty jeho, určovaly spolu jeho posici. Nepřátelství Němců a Maďarů povalilo, jak známo, r. 1871 český program fundamentálek, a generace Palackého, dosud tak šťastná v svém obrodném úsilí, vržena byla zpět v trpkou beznadějnost právě ve chvíli, kdy vztahovala ruku po konečném úspěchu. To vítězství násilí a křivdy vrhlo stín na poslední leta života Palackého a naplnilo jeho projevy o Rakousku a Němcích tónem hrozby. Jeho proroctví o nezbytném světovém zápase, v němž Němci budou přesilou nepřátel na východě a na západě nakonec („tím jsem si jist,“ napsal Palacký) přece udoláni, napsáno bylo právě 40 let před vypuknutím světové války. Byl to soud historika obrácen do budoucnosti a zároveň soud, jemuž osud dal tak hrozně za pravdu ― tu vidíme, jak převrat, z něhož vzešlo naše osvobození, je jen pokračováním a dovršením zápasu, v němž v šiku bojovném stála ještě před půlstoletím generace Palackého.

Zahleďme se ještě jednou zpět do požehnaných krajů minulého století, srovnejme počátky a konce jeho a vizme, jak úžasným tempem pracovaly dějiny: od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšem že v jazyce německém, lze-li vůbec doufati, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až z dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme měřiti se čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, ― od let všeobecného němého poddanství z letům všeobecné, přímé a aktivní účasti jednoho každého ve státním životě, ― od let, kdy země naše, přes to, že měla korunovaného krále svého, byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až z státu československému, až z plné samostatnosti, jíž podobné jsme neměli vskutku nikdy v dějinách, ― od dob, kdy nám byla odcizena i Morava, až z říši, jejíž hranice přes slovenské stolice sahají až do ruské oblasti národní, daleko, daleko na východ slunce ― jaká to zázračná změna za pouhých sto let! A zdá se mi často, že přítomnost, jíž jediné v sledu tolika generací bylo popřáno dožíti se tohoto triumfu, neuvědomuje si (pro drobné i velké starosti dne) sdostatek velikost svého úspěchu. Víme, jakými díky jsme zavázáni mužům, kteří v evropské katastrofě posledních let se o ten velký zdar přičinili. Ale nesmíme zapomenouti, že ve vítězství má hlavní podíl zásluha těch, kteří se ho nedočkali, ale kteří je připravili, kteří národ mravním a duchovním kapitálem vyzbrojili tak, že ve chvíli, již mimo nadání poskytl šťastný osud, mohl ujmouti se skutkem vlády svých věcí. Životní práci Palackého a doby jeho patří v tom všem podíl největší; i Slovensko bylo kusem nejvlastnějšího úsilí jejího. Ti, kteří se v poslední válce o naše osvobození zasloužili, byli konec konců jen dovršiteli díla, jehož nejtěžší a největší část vykonaly generace předchozí.

Vybavuje-li nám pohled zpět na dvě minulá půlstoletí obraz ku podivu rychlého vzestupu a takřka zázračného triumfu, je pohled na druhou stranu, na století, jež má následovati, zahalen smrtelníku závojem neprostupným. Co za ním se tají, nevíme; přemítáme-li a hádáme-li, přihlásí se nejedna starost. Sílil-li generace předchozí v boji a postupu jejich tichý záslib velké naděje, cítíme, že na přítomnosti a budoucnosti spočívati bude tíha velké odpovědnosti. Je otázka, zda dílo a program Palackého, jež vydaly plody tak požehnané v minulém půlstoletí, mohou nám býti heslem a vodítkem na cestách budoucnosti, v poměrech rozličně změněných, v století, jež nebude neseno tím jarním dechem věřícího optimismu jako doba probuzení, která nám vychovala Palackého. V odpovědi hlásí se zprvu nejedna pochybnost. Životní historické dílo Palackého nepřestane nám sice býti i nadále základem a východiskem dalšího poznání, ale není pochybnosti, že účin vůdčích myšlenek jeho Dějin, jež tak strhovaly pokolení minulá (strhovaly je proto, že v nich poznávala své vlastní osvoboditelské a revoluční ideály) pozbude mnoho ze své podmanivé síly. Nevěříme již, že bychom kdy byli v zřízení a snaze demokratické předstihovali jiné národy Evropy a musíme býti také připraveni, že druhý titul dějinné slávy, zásluhy doby husitské, bude příštím bádáním značně omezen, event. jinak formulován. Ale na ztrátě těch a takových koncepcí, jež ostatně byly namnoze dříve hotovy v mysli Palackého než ujal se studia našich dějin, soudím, málo záleží: jsme dnes silni dost, abychom pohlédli skutečnosti v tvář; doba státní samostatnosti ostatek bude si musiti stvořiti jiné pojetí dějin našich, jiný smysl v nich hledati než doba před stoletím, která toužila vybaviti se z duchovního i hmotného poddanství. Historiografická činnost Palackého nebyla cílem sama sobě, nýbrž jen nástrojem a produktem jeho vůdčí, hlavní velitelské idey, myšlenky národní ― na čem záleží, je, zda idea tvůrčí, ze které vytrysklo nejen dějepisné, ale i buditelské dílo Palackého, v níž kotvila veškerá činnost vůbec, tj. zda myšlenka národní může i v budoucnosti býti tou životodárnou silou, která pokolením minulým dala moc vítěznou?

Nejednou v poslední době slyšeli jsme hlasy, jež snažily se snížiti hodnotu nacionálního hesla a nahradit je ideou domněle vyšší účinnosti; četli jsme dokonce, že vlastenectví je hříchem nebo že s dobytím státní samostatnosti dohrála myšlenka národní svou úlohu. Svátek Palackého, který stal se otcem národa, protože národní myšlence život posvětil, je jistě chvílí, kdy slovo na obranu nacionalismu je kusem povinnosti z památce toho, jehož vzpomínáme. Teoretikové, kteří mluví o domněle pouze negativním obsahu národní idey nebo řekněme vlastenectví, zapomínají, že vlastenectví je láska, že je to tedy projev nejryzejší humanity, a že tato láska jako láska mateřská nepřeje si ničeho vroucněji, než aby rodinu svou učinila účastnou všeho dobra a pokroku, z němuž dospěla doba. V tom smyslu Palacký sám označil nacionalismus jako prostředek z závodění o vyšší mety kulturní, v tom smyslu napsal: nestačí býti Čechem, třeba býti Čechem vzdělaným, v tom smyslu rozuměti jest jedné z úvodních vět jeho předmluvy z Dějinám: Co z pravé lásky se prýští, nevysýchá nikdy, v tom duchu ― Ale proč konečně ohlížet se po argumentech dalších, když celé dílo Palackého, celá ohromná práce doby probuzení až z jejímu úspěchu konečnému, je jediným nepřetržitým dokladem, jak úrodnou, jak mocnou, jak mravně výchovnou a kulturně požehnanou silou je láska národní, je nacionalismus! Je pravda: té přímo náboženské vroucnosti, již dal vlastenectví buditelů našich před stoletím romantismus, není již naše doba schopna; také nesmírný pokrok národní věci, jejž spolu přineslo naše osvobození, přispívá z tomu, že potřeba důrazu na zřetel národní nejeví se tak naléhavou, event. že hlásí se potřeba upravit ráz, cíl a povahu jeho ve shodě s novou situací. Ale osudné by bylo zapomínati na to, že u nepřátel porážkou nacionalismus zesílil a naplnil se myšlenkou odvety, a že úkol náš, zisky osvobození zabezpečiti, je snad těžší, než úkol buditelů ― spustíme-li nevážně záchranné kotvy, jíž je láska z národu svému a své vlasti, láska odhodlaná pracovati a mysliti o její lepší budoucnost, ta láska, jejíž mocí jsme své samostatnosti dosáhli, bude dříve či později veta po našem triumfu.

Mluvím o nacionalismu, jenž, jak Palacký řekl, prýští se z pravé lásky, a věřím, že jej lze odlišiti od nacionalismu z nenávisti. Neboť nebezpečí, jež hrozí budoucnosti, nevychází jen z podceňování idey národní, ale snad ještě více z nezřízeného přepětí jejího. I tu je v den, kdy shromažďujeme se z oslavě památky otce a zákonodárce našeho, povinností řečníka, aby na jeho vzor, jeho program, jeho výstrahy a zákazy důrazně upozornil. Bylo-li co, co Palackého programu usilování národního dodávalo sílu neodolatelnou, bylo to jeho založení mravní ― mravní přísnost, někdy až puritánská, je vůbec nejvýznačnějším a nejsympatičtějším rysem Palackého člověka, ale i Palackého vědce a politika. „Svoboda bez mravního základu, bez práva a spravedlnosti, jest jen pud dravce, jest libovůle a tyranství despoty“, napsal jednou; „Varujme se křivdy, abychom zůstali na vrchu morálním!“ vykřikl varovně jindy, věrnosti z právu a pravdě doporučoval znovu a znovu svému národu, na pokroku, pravdě a spravedlnosti chtěl míti založeno pravé vlastenectví, zatracuje rozhořčeně ty, kdož „nesmyslnou a duchaprázdnou přepjatostí jméno patriotismu zhanobili“. Nemají-li dnešní všenárodní oslavy Palackého, prvé oslavy v samostatné republice Československé, býti a zůstati jen pokryteckou parádou, jako bohužel nejedna naše jubilejní oslava, musí tyto příkazy a výhrady Palackého státi se kusem národního vědomí a svědomí, musí především všichni, kteří jsou spoluzodpovědni za vývoj veřejných poměrů u nás, vštípiti si je hluboko v mysl a vůli. Příležitosti čeliti v jejich duchu tomu či onomu upřílišování, třebas by se vydávalo za snahu kat exochén národní nebo za důsledek domnělého dějinného poslání, ač je vskutku útokem na naše národní potřeby a naděje, bylo a je, jak vím, nemálo. Říci to otevřeně a nebojácně je také kusem přiznání z památce a programu velkého vlastence, jejž oslavujeme a jehož heslo je v ústech všech: Svoji z svému, ale vždy dle pravdy! Vstoupí-li ta mravní zásada z úst i do srdcí, nemusíme se báti, že příští století přinese zvrat toho, co dobyto bylo láskou a prací doby Palackého.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Původně byl proslov otištěn v Českém časopisu historickém, ročník XXXII., 1926, str. 237—242.