Křižáci/XV.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 233–239. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Macko z Bohdance byl k vůli Zbyškovi velice znepokojen, protože neměl od něho žádných zpráv, když se tu jednoho večera objevil nenadále v Bohdanci Čech Hlava.

Macko, spatřiv jej samého, myslil, že je Zbyško nemocen nebo zabit. Ale Čech jej hned upokojil a vypověděl všecko, co se Zbyškovi přihodilo od té doby, co z Bohdance odjel. Když své vypravování skončil, Macko se chytl oběma rukama za hlavu.

„Rány Boží!“ řekl, „to ani není k uvěření! Oženil se, žena se mu ztratila, dostal bohaté věno, zabil Němce a nyní vlezl vlkovi do hrdla, sám jeda do Marburku, kde jistě zhyne!… Jiný se šedivých vlasů dočká a tolik svízelů nenatropí!“

„Mladý pán jel do Marburku s listem knížete Januše, který mu také dal za společníka pana de Lorche, příbuzného hraběte Geldrya, který se u Křižáků veliké vážnosti těší. Snad tedy mladému pánovi ženu vydají, ale jeho samého ve zdraví propustí, protože budou míti ohled na pana de Lorche i na knížete Januše.“ Tak jej Hlava upokojoval.

Ale Macko byl přece pln starostí a umínil si, že hned na pomoc Zbyškovi odjede. Zdržovala jej jedině myšlenka, co udělá s Jagienkou ze Zhořelic, které Němci mezi tou dobou zabili otce. Nyní tedy dívka i veškerý dobytek zůstaly pod ochranou Macka, který je musil chrániti před výpady Vlka z Březové a Čtana z Rohova, sousedů to, kteří se brannou mocí domáhali, aby si jednoho z nich vzala.

V tom, co se tak myšlenkami trápil, přijela Jagienka do Bohdance se svým bratrem Jaškem, který jí byl tak podoben, že je lidé mohli docela dobře za dvojčata pokládati. Běžíc přímo k Hlavovi, tázala se: „Pro Boha, Hlavo, povídej, co se stalo?“

To byla první slova, která ze sebe vyrazila.

„Co pak? Co je?“ řekl Macko, přistoupiv k ní, aby ji uklidnil. „Zbyško žije a je zdráv.“

Když pak uslyšela o sňatku Zbyškově i o všech jeho příhodách, sklonila hlavu, ale za chvíli zase ji vztyčila a klidně řekla:

„Patrně to bylo souzeno. Je to vůle Boží! A vy, Macku,“ dodala, „musíte hned jeti na pomoc Zbyškovi, bez starosti, co se mnou bude, vždyť já si také dovedu sama poraditi.“

„Co pak jsi sobě vymudrovala, děvče? Vezmeš-li si mladého Vlka nebo Čtana, potom hned budeš míti pokoj?“ tázal se Macko.

„Nevezmu si ani Vlka, ani Čtana, ale dovolíte-li, pojedu s vámi. Můj kmotr, opat plocký, je nemocen, snad potřebuje ošetření, snad mu právě nyní v nemoci přijdu vhod a ne-li, aspoň uvidím kus světa a vám na obtíž nebudu, vždyť víte, že se lecčehos neleknu.“

„Ale zde Vlk a Čtan Zhořelice přepadnou,“ namítl Hlava.

„Což jsou to loupežníci!“ odpověděla Jagienka. „Oni chtějí Zhořelice, ale zároveň se mnou, a jakmile mne tu nebude, pak bude ještě jeden druhého hlídati.“

„A jak pak pojedeš tak sama? Jediná dívka v celé družině?“ ptal se Macko.

„Vezmu s sebou Anulku Sieciechovnu. Ta je také na koni jako doma.“

Macko namítal, že bude míti s děvčaty nesnáze, ale Jagienka trvala na svém, takže za dva dny na to se vydali na cestu.

Desátého dne večer byli již nedaleko Ščitna, aby se dověděli něčeho o Zbyškovi, který, dostal-li se z Marburku živ, jistě se tam na Danušku vyptával.

Bylo již úplné jaro. Noci byly hvězdnaté, dny jasné a v dobu polední vál teplý, suchý větřík, který svěžestí a zdravím lidská prsa naplňoval.

Macko a Jagienka jeli zároveň s průvodcem, Hlava se Sieciechovnou trochu dále u vozů.

„Nebojíš se jeti do Ščitna?“ ptal se Macko.

„Nebojím se,“ odpověděla Jagienka, „Pán Bůh bdí nade mnou, vždyť jsem sirota.“

„Ach, tam nemají žádné víry. Nejhorším psem byl právě onen Danveld, kterého Jurand zároveň s Gotfriedem zabil. Druhý po Danveldovi byl Rotgier, který padl sekerou Zbyškovou, ale také ten starý je ukrutník ďáblu zaprodaný.“

„A jak se ten starý jmenuje?“

„Siegfried de Löwe.“

„Bůh dá, že si i s ním poradíme.“

„Bůh dá.“

Matyáš se dal do smíchu a po chvíli řekl:

„Kněžna v Plocku mi povídala: ‚Naříkáte, naříkáte si jako beránci na vlky, a přece tu z těch vlků tři již nežijí, protože je nevinní beránci podávili.‘ Jen co je pravda, je tomu tak.“

„A Danuška, a její otec?“

„Také jsem to kněžně řekl. Ale v duchu mám radost, že se ukazuje, jak je nebezpečno, křivdí-li se nám. Víme již, jak se chopiti sekery a jak jí máchnout. Jako Čech i já myslím, že Danuška ani Jurand již nežijí, ale přesvědčen o tom nikdo není. Juranda je mi velice líto; vždyť za živa velice mnoho pro dítě své vytrpěl a zahynul-li, měl zajisté velmi těžkou smrt.“

„Kdykoliv si na něho vzpomenu, vždycky si zároveň připomenu tatínka, který také již pod zemí odpočívá,“ odpověděla Jagienka a povznesla uslzený zrak k nebi. Macko zakývl hlavou a řekl:

„Je zajisté v shromáždění Božím, ve věčné blaženosti, neboť lepšího člověka nad něho nebylo snad v celém království.“

„Zajisté že nebylo, nebylo,“ vzdychla si Jagienka.

Avšak další rozmluvu jim přerušil sedlák průvodce, který náhle zastavil koně a polekaně vzkřikl:

„Ó, pro Boha! Jen hleďte, pane rytíři, kdo to k nám s pahorku jde.“

„Kdo? Kde?“ ptal se Macko.

„Tamhle! Snad obr nebo cosi podobného.“

„Macko i Jagienka pohlédli naznačeným směrem a spatřili na návrší jakousi postavu, jejíž rozměry opravdu se zdály obvyklé rozměry těla lidského převyšovati.

„Pravdu mluví, je to velký muž,“ zahučel Macko.

Potom svraštil čelo, plivl náhle na stranu a řekl:

„I aby to sám ďas! Vzpomínám si, že právě v takový jarní den jako dnes jsme viděli na cestě do Krakova rovněž takového domnělého obra. Ukázalo se pak, že to byl pan z Tačeva, ale také nic dobrého z toho nepošlo. Aby to sám ďas!“

„To není rytíř, protože jde pěšky,“ řekla napínajíc zrak Jagienka. „A vidím, že také nemá zbraně, jen hůl v levé ruce drží.“

„A maká holí před sebou, jakoby byla noc. Jistě je slepý.“

„Slepý je, opravdu, slepý!“

Popojeli a za chvíli se zastavili před starcem, který scházeje s pahorku, hledal cestu holí zvolna před sebou.

Byl to stařec obrovský, ale když jej viděli z blízka, nezdál se jim býti obrem. Byl jistě slepý. Místo očí měl dva červené důlky. Také mu scházela pravá ruka a byla hrubým, špinavým hadrem obvázána.

„Nemá chudák ani pacholete, ani psa,“ řekla Jagienka seskakujíc s koně a hledajíc peníze v koženém váčku, u pasu zavěšeném.

„Vstaňte! Pomohu vám i bez prošení.“

Stařec uslyšev před sebou hluk a koňský dupot, napřáhl po způsobu slepců před sebe hůl a zdvihl hlavu.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ řekla dívka. „Rozumíte po křesťansku, stařečku?“

On pak, uslyšev její sladký hlas, zachvěl se, stín divoké bolesti přelétl jeho tvář a odhodiv náhle hůl, padl před ní na kolena, vztahuje ruce k nebesům.

„Vstaňte! Pomohu vám i bez prošení. Co je vám?“ tázala se s údivem Jagienka.

Ale on neodpověděl ani slova, jen dvě slzy mu skanuly po lících a z úst se prodraly zvuky nářku podobné:

„Aa! A!“

„Pro milosrdenství boží, což pak jste němý?“

„Aa! A!“

Potom zvedl ruku do výše jako k hrozbě, naznačoval ve vzduchu znamení kříže a pak levou rukou ukazoval podél úst.

„Bezpochyby ukazuje, že mu vyřízli jazyk,“ řekl Macko.

Stařec přisvědčil, potom ukázal prsty na oči, pak vytáhl pravou zmrzačenou ruku bez dlaně a levou naznačil pohyb seknutí podobný. Porozuměli mu hned.

„Kdo vám to učinil?“

— — — — — — — — — — — — — — — — — —

„Křižáci!“ vzkřikl Macko.

Stařec přisvědčiv, sklonil hlavu na prsa. Nastalo chvíli ticho, jen Macko a Jagienka pohlíželi na sebe s neklidem.

„Přísná vláda!“ řekl konečně Macko, „a těžce jej potrestali — Bůh ví, jestli spravedlivě!“ Potom se obrátil k starci.

„A zdejší jste?“ tázal se.

„Ne —“ kývl záporně mrzák.

„Snad tedy z Mazovska?“

„Ano.“

„Z knížectví Janušova?“

„Ano.“

„A co jste dělal u Křižáků?“

Stařec neodpověděl, ale jeho tvář se stáhla tak hrozným bolem, že se lítostné srdce Jagienčino soucitem zachvělo.

„Slyšte!“ řekla. „Neopustím vás. Pojedete s námi na Mazovsko, a v každé vsi se vás zeptáme, není-li to váš domov. Snad se nějak doptáme. Jen nyní vstaňte, vždyť přece nejsme žádní svatí.“

Ale on nevstával, sehnul se a objal její nohy, jakoby se jí v ochranu odevzdával.

Ona pak řekla:

„Hned přijedou naše vozy, pak si odpočinete a posilníte se. Ale na Mazovsko hned nepojedeme, protože napřed se musíme zastaviti ve Ščitně.“

Po těch slovech stařec vyskočil. Hrůza a překvapení se mu zračily na tváři. Rozepial ruce, jakoby jim chtěl zastaviti cestu, a z úst vyrážel zvuky plné strachu a zděšení.

„Co je vám?“ zvolala Jagienka polekána.

Ale Čech, který již chvilku před tím přijel se Sieciechovnou a upřeně se na starce díval, obrátil se náhle celý uděšen k Mackovi a jakýmsi divným hlasem řekl:

„Pro rány boží! Dovolte, pane, abych k němu promluvil, vždyť ani netušíte, kdo by to mohl býti!“

Potom přiskočil k starci, položil mu ruce na ramena a řekl:

„Jdete ze Ščitna?“

Stařec, jakoby zvukem jeho hlasu překvapen, upokojil se a pokynul hlavou.

„A nehledal jste tam dítě?“

Hluchý ston vydral se místo odpovědi z prsou starcových.

V tom okamžiku Hlava trochu zbledl, pohlížel ještě chvíli svým orlím zrakem starci do tváře, pak řekl zvolna a s důrazem:

„Jste tedy Jurand ze Spychova!“

„Jurand!“ vzkřikli Macko i Jagienka.

Ale Jurand se v tom okamžiku zachvěl a omdlel. Prožitá muka, nesnáze cesty, nedostatek potravy a naposled veliké rozčilení přemohly jeho síly. Šelť již desátý den, jen tak nazdař Bůh, hledaje holí místo pro každý krok.

Nemoha se na cestu ptáti, řídil se ve dne jedině teplem paprsků slunečních, noci pak trávil v příkopech u silnice. Potkal-li někoho, nastavil ruku a žebral, ale zřídka kdy mu soucitná ruka něco podala, protože jej téměř všichni pokládali za zločince. Již po dva dny se živil korou stromů a listím, a pochyboval již vůbec, že se kdy na Mazovsko dostane. Až tu náhle se setkal se soucitnými srdci a s laskavými hlasy, z nichž jeden mu hlas jeho dcerušky připomínal. Když pak konečně vyslovili jeho jméno, míra vzrušení byla přeplněna a stařec omdlel.

Macko a Čech jej přenesli na vůz vystlaný senem. Jagienka se Sieciechovnou jej probudily ze mdloby, nakrmily a napojily vínem. Hned potom jej přepadl tvrdý spánek, z něhož se teprve třetího dne probudil.

Macko po krátké poradě s Hlavou kázal pacholkovi, aby obrátil do Spychova, kamž druhého dne v noci přijeli. Na spychovském hradě nalezl všecko v takovém pořádku, jak to za přítomnosti Jurandovy bývalo. Zpráva, že se pán vrátil a že jej milosrdní lidé přivezli, se bleskurychle mezi spychovskou posádkou rozlétla. Teprve když spatřili, jak vyšel z rukou Křižáků, propukla taková bouře hrozeb a vzteku, že kdyby se byl v podzemním vězení spychovském jen jediný Křižák nalézal, žádná moc lidská by jej nebyla před smrtí zachránila. Ani šum, ani křik, ani skřípání studničních okovů nedovedly probuditi Juranda, jehož přenesli z vozu na medvědí kůži do jeho komnaty na lože. Zůstal u něho kněz Kaleb, přítel z mládí a soukojenec, který jej jako rodného bratra svého miloval.

Macko a Jagienka, usednuvše u lože Jurandova, zvěděli od kněze neobyčejně vážnou zprávu, že se Zbyško vrátil z Marburku zdráv, a že byl před dvěma dny ve Spychově.

„Mladý pán,“ vypravoval kněz Kaleb, „dobyl si na vítězném turnaji v Marburku přízně Ulrycha, bratra velmistrova, který také uprosil velmistra, aby neprodleně odeslal do Marburku veškeré vězně ze Ščitna, ani Juranda a jeho dceru nevyjímaje. Komtur poslal několik zajatcův a pomatenou dívku jako dceru Jurandovu. O Jurandovi pak psal, že zemřel následkem ran v bitce utržených.

Zbyško si tedy ještě vymohl u velmistra průvodní list i dovolení hledati Danušku ve všech komturiích křižáckých a s takovým listem také přijel do Ščitna. Komtura tam však již nezastihl.

Nezastal tam také kněze, od něhož by bylo možno pravdu zvěděti. Prohlédl tedy hrad ščitenský od věže až do podzemí, ale ani Danušky, ani stopy po ní nenašli.

„Mladý pán tedy,“ pokračoval Kaleb, „přijel do Spychova dozvěděti se, jestli je zde nějaká zpráva o Danuši, ale ničeho nezvěděv, odjel ke knížeti Vitoldovi, poněvadž doufal, že se tam dříve setká se Siegfriedem de Löwe, který odjel do Ragnety, komturie to ležící na hranici litevské nebo též žmujdžské a tam též zajisté Danuši ukryl.“

„Jel ke knížeti Vitoldovi,“ odpověděl zamyšleně Macko. „To dobře udělal… neboť, byť by tam i ženy nenabyl, může přece vždycky dosti Němcův pobít, vždyť přece sliboval tři křižácké chocholy!“

„To také my se musíme za zbytkem odebrati,“ řekla Jagienka.

„Ó nikoliv!“ odpověděl Macko. „Děvčata nemají na vojně co dělati. Ty zůstaneš zde, snad tě Jurand bude potřebovati. Hlavu zatím pošlu do Plocka, aby se dověděl, jak se daří tvému kmotrovi opatovi. Bude-li třeba, abys tam jela, může tě tam Čech odvézti. Kdyby však snad, což nedoufám, byl opat před mým návratem zemřel, pak tě kněžna Alexandra s radostí ke svému dvoru přijme. Já zítra ráno odjedu za Zbyškem ke knížeti Vitoldovi,“ dodal Macko.