Křižáci/XIII.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 215–222. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Zpráva o události ve Ščitně se dostala do Varšavy ještě před bratrem Rotgierem a vzbudila tam překvapení i neklid. Ale ani nikdo ode dvora, ani sám kníže Januš nemohl pochopiti, co se stalo. Ačkoliv choval vůči Křižákům vždycky odpor, byl přece velmi rád, když mu jednoho večera představený lučištníků oznámil, že přijel rytíř z Řádu křižáckého a že prosí za slyšení.

Přijal jej však důstojně, a ačkoliv poznal, že je to jeden z bratří, kteří byli v lesním dvorci, tázal se ho, kdo je a co jej do Varšavy vede.

„Jsem bratr Rotgier,“ odpověděl Křižák, „a před nedávnem mi bylo popřáno, pokloniti se Vaší knížecí milosti.“

„Byl jsi ve Ščitně, nebo víš, co se tam stalo?“

„Byl jsem ve Ščitně,“ odpověděl Rotgier, „a nepřicházím sem jako něčí vyslanec, nýbrž jedině z toho důvodu, že náš zbožný komtur z Innsbrucku mi řekl: „Náš mistr miluje zbožného knížete a doufá v jeho spravedlnost. Mezitím co já pospíším do Marburku, ty jeď na Mazovsko a vylič mu naši křivdu, naši pohanu, naše neštěstí. Spravedlivý pán jistě nepochválí znásilňovatele míru a surového útočníka, který prolil tolik krve křesťanské, jako by ani sluhou Kristovým nebyl, ale satanovým.““

A tu se jal vypravovati všecko, co se ve Ščitně stalo: Jak Jurand byl jimi samými pozván, aby se podíval, je-li dívka, kterou loupežníkům vyrvali, jeho dcerou či ne. On pak místo všelikého vděku se rozzuřil, zabil Danvelda, bratra Gotfrieda, Angličana Huga, von Brachta i dva urozené panoše, pacholků ani nepočítaje. Jak oni, pamětlivi jsouce přikázání Božího, nechtějíce zabíjeti, museli konečně zaplésti do sítě hrozného muže, který pak ihned obrátil zbraň proti sobě a hrozně se poranil. Jak konečně, nejen ve hradě, nýbrž také v městě byli lidé, kteří v noci za strašné vichřice slyšeli po tom boji jakési strašné smíchy a hlasy ve vzduchu křičící: „Náš je Jurand! pronásledovatel Kříže, jenž prolévá krev nevinnou! Náš je Jurand!“

Celé vypravování a zvláště poslední slova účinkovala na všecky přítomné mocným dojmem. Zmocnila se jich obava, jestli Jurand opravdu si nepozval na pomoc moci nečisté — a nastalo mrtvé ticho. Ale kněžna, která byla slyšení přítomna a která milujíc Danuši, ztráty její z hloubi celého srdce svého želela, obrátila se s nepředvídanou otázkou na Rotgiera:

„Pravíte, rytíři,“ řekla, „že berouce loupežníkům chorou dívku myslili jste, že je to Jurandova dceruška, a proto že jste jej do Ščitna pozvali?“

„Ano, milostivá paní,“ odpověděl Rotgier.

„A jak jste to mohli mysliti, vždyť jste viděli v lesním dvorci pravou Jurandovnu po mém boku?“

Bratr Rotgier tím byl velice pomaten, protože podobné otázky neočekával. Kníže vstal a upial přísný pohled na Křižáka, a Mikuláš z Dlugolasu, Mrkota z Mocařeva, Jaško z Jagielnice i ostatní rytíři mazověčtí ihned přiskočili k mnichovi a křičeli na něho, jeden přes druhého, hroznými hlasy:

„Jak jste to mohli mysliti? Mluv, Němče! Jak to bylo možné?“

Rotgier se vzpamatoval a řekl: „My, mniši, nepovznášíme zraku k ženám. U milostivé kněžny v lesním dvoře bylo dvořenek nemálo, ale která z nich je Jurandovna, nikdo z nás nevěděl.“

„Danveld věděl,“ ozval se Mikuláš z Dlugolasu. „Vždyť i na lovu s ní mluvil.“

„Danveld stojí před Bohem,“ odpověděl Rotgier, „a já o něm řeknu jen tolik, že druhého dne po jeho zahynutí byly na jeho rakvi nalezeny rozkvetlé růže, které tam nyní, v zimní době, nemohla ruka lidská položiti.“

Zase nastalo mlčení.

„Ale to je mi stále divné, že jste mohli pomatenou dívku za dceru Jurandovu pokládati,“ ozvala se po chvíli kněžna.

Rotgier odpověděl:

„Danveld povídal: ‚Často zrazuje ďábel své sluhy, možná že Jurandovnu vyměnil.‘“

„Loupežníci vůbec jako lidé necvičení nemohli písmo Kalebovo, ani pečeť Jurandovu napodobiti. A kdo to mohl učiniti?“

„Zlý duch.“

A zase nikdo nedovedl nalézti odpovědi.

Rotgier se vítězoslavně rozhlédl po komnatě, protože si myslil, že ve hlavách křižáckých je více obratnosti a rozumu než v polských, a že to plémě vždycky bude lupem a krmí Řádu. Zanechav tedy předešlé zdrželivosti, přistoupil ke knížeti a hlasem povýšeným, dotěravým mluvil:

„Vynahraď nám, Pane, naše ztráty, naše křivdy, naše slzy, naši krev! Tvým byl ten pekelník poddaným, v tvém knížetství leží jeho statky, jeho vesnice, jeho hrad, v němž věznil služebníky Řádu. Nuže, ať aspoň ta země i ten bezbožný hrad se stanou majetkem Řádu, který má všude statky a zámky, jež nám zbožnost křesťanských knížat věnovala, jedině zde není ani píď země v jeho moci. Ať je nám naše křivda, která volá k Bohu o pomstu, aspoň tak vynahrazena!“

Uslyšev to kníže, byl ještě více překvapen a řekl:

„Rány Boží!… Z čí pak milosti zde Řád váš sedí, ne-li z milosti mých předkův? Což je vám ještě málo těch krajin, zemí a měst, které kdysi nám patřily? Vždyť přece dcera Jurandova posud žije, neboť nikdo vám zprávy o její smrti nepřinesl. Vy pak již chcete sirotě věno uchvátiti a sirotčím chlebem si křivdy své vynahraditi?“

„Pane, křivdu přiznáváš,“ řekl Rotgier, „nuže, vynahraď ji!“ A opět se tomu radoval v srdci svém, poněvadž si myslil: „Nyní nejen že nebudou žalovati, ale ještě se budou raditi, jak by se z té záležitosti vykroutili.“

Ale v tom se z nenadání ozval Mikuláš z Dlugolasu.

„Mluví se mnoho o vaší chtivosti, a Bůh ví, není-li to pravda, protože i při této záležitosti vám více jde o zisk než o čest vašeho Řádu.“

„Pravda!“ odpověděli jednohlasně rytíři mazověčtí.

Křižák na to vztyčil hrdě hlavu a měře je pohrdavým zrakem řekl:

„Nepřicházím jako posel, nýbrž jako svědek události a rytíř Řádu, odhodlán jsa čest Řádu našeho i krví hájiti!… Kdo by tedy vůči tomu, co řekl sám Jurand, se osmělil podezřívati Řád z účasti při únosu oné dívky — ten ať zdvihne tento rytířský znak a ať jde na soud Boží!“

To řka, vhodil před ně rytířskou rukavici, která padla na zem. Oni pak stáli v hlubokém mlčení, neboť nejeden by byl rád ozubil svůj rytířský meč o křižáckou šíji, ale báli se přece soudu Božího. Všichni věděli, že Jurand výslovně prohlásil, že mu Křižáci dítě neunesli, tedy pravda i vítězství byly by na straně Rotgierově.

Ten pak následkem jejich chování se stal ještě drzejším a opřev se v boky, tázal se:

„Jest zde někdo mezi vámi, kdo by tu rukavici zvedl?“

A v tom jakýsi rytíř, který před chvílí vešel a veškerou rozmluvu u dveří vyslechl, stoupl si nyní do prostředka síně, zvedl rukavici a řekl:

„Já jsem to!“

A řka to, vmetl svou rukavici přímo ve tvář Rotgierovu, načež se jal hlasem povýšeným mluviti:

„Před Bohem, před důstojným knížetem i před veškerým vzácným rytířstvem této země ti říkám, Křižáku, že štěkáš jako pes proti spravedlnosti i pravdě — a vyzývám tě do šraňku na souboj pěší nebo koňmo, na kopí nebo na sekery, na krátké nebo dlouhé meče — a ne na nevoli, leč do posledního dechu na smrt!“

V komnatě bylo slyšeti letící mouchu. Všecky oči se upřely na Rotgiera i na rytíře na souboj vyzývajícího, jehož nikdo nepoznal, protože tvář i hlavu zakrývala přílbice. Křižák byl neméně překvapen nežli ostatní. Zmatek, bledost i vzteklý hněv se mu mihly tváří. Zvedl rukavici a tázal se:

„Kdo jsi, jenž mne vyzýváš na Boží soud?“

Rytíř odepial přesku pod bradou a sňal přílbu, pod níž se objevila mladá, rusá hlava, a řekl:

„Zbyško z Bohdance, manžel dcerušky Jurandovy.“

Všichni se tomu velice divili, a Rotgier zároveň s ostatními, protože nikdo ze dvora až posud o sňatku jeho s Danuší nevěděl.

Křižák, vzpamatovav se z překvapení, uklonil se a řekl Zbyškovi:

„Je-li libo, tedy pěšky v uzavřených šraňcích, na sekery.“

„Bože, dej zvítěziti spravedlnosti!“ zvolali mazověčtí rytíři.

Na celém dvoře se o Zbyška obávali, ježto myslili, že Křižák mluvil pravdu. Kníže i kněžna byli rovněž znepokojeni a pozvali mladého rytíře k sobě, aby od něho vyzvěděli vše, co se na Spychově sběhlo. — Zbyško povídal, opakoval každé Jurandovo slovo, ale ani on sám, ani kníže a kněžna nemohli pochopiti, co se stalo.

„Kázal mi čekati,“ řekl konečně Zbyško. „Ano! Čekal jsem! Až najednou přišla ze Ščitna zpráva, že Jurand povraždil Němce a sám padl. — Ó, milostivý pane! Spychovská půda již mne pálila a div že jsem nezšílel. Kázal jsem lidem, aby posedali na koně, a chtěl jsem smrt Jurandovu pomstít, ale kněz Kaleb mi řekl: „Hradu nedobudeš a vojny nezačínej. Jeď ke knížeti, snad tam něco o Danušce vědí.“ Přijel jsem tedy a nahodil se právě k tomu, jak štěkal onen pes o křižácké křivdě i o Jurandově zuřivosti… Já jsem, pane, zvedl jeho rukavici, protože, ačkoliv ničeho určitě nevím, to jediné vím, že jsou to pekelní lháři — beze studu, beze cti i víry! Mohl bych přísahati na to, že jedině oni Danušku unesli, a že soud Boží bude nakloněn mně a ne Křižákovi.“

Důvěra jinochova i myšlenka, že bojuje pro věc dobrou, dodaly také jiným zmužilosti. Kníže určil souboj na pozejtří ráno. Dvořanky i rytíře ovládlo tak veliké vzrušení, že v předvečer souboje nikdo ani oka nezamhouřil, a mnoho žen strávilo celou noc v kostele na modlitbách, kdež také Zbyško po mši se knězi Vyšoňkovi vyzpovídal a pokání činil.

Souboj se měl odbývati na zámeckém nádvoří, obklopeném ochozem. Když se úplně rozednilo, dostavili se kněžna i kníže s dětmi a usedli si uprostřed mezi sloupy. Vedle nich zaujali místa přednější dvořané, urozené paní i panny a rytířstvo. Ochoz byl brzy až do posledního koutku naplněn. Čeleď se usadila za náspem, který tvořil vyházený sníh.

Den byl studený, vlhký, ale jasný. Ve vzduchu kroužila hejna vran, které hnízdily ve střechách i ve vrcholcích bašt. Vzdor zimě potili se lidé rozčilením, a když zavznělo první zatroubení, příchod zápasníků oznamující, tu všecka srdce bila prudkým tlukotem.

Zápasníci vešli z protilehlých stran šraňků.

Křižák byl oděn nádherným modrým pancířem, rovněž takovým krunýřem a přílbou, ozdobenou na hřebenu krásným pávím chocholem. Zbyškova prsa, záda i boky obepínala nádherná zbroj milánská. Na hlavě měl přílbu s hledím nezavřeným a bez per, na nohou škorně z kůže býčí. Na levých pažích měli oba připiaté štíty s erby: na křižáckém nahoře byla šachovnice, dole byli tři lvi na zadních nohou stojící, na Zbyškově „tupá podkova“. V pravicích nesli hrozně široké sekery, na dubových toporech nasazené. Provázeli je zbrojnoši: Hlava, jemuž Zbyško říkal Hlaváč, a van Krist, pobočník Rotgierův. Trouba zavzněla podruhé a po třetím zatroubení měli protivníci na sebe udeřiti.

Ale než zavzněla trouba po třetí, přiblížil se Rotgier k sloupům, kde seděli kníže a kněžna, povznesl svou ocelí docela pokrytou hlavu a ozval se hlasem tak zvučným, že jej bylo po celém nádvoří zřetelně slyšeti:

„Beru za svědka Boha, Tebe důstojný pane, i veškeré rytířstvo této země, že jsem nevinen tou krví, která bude prolita.“

Při těch slovech se zase sevřela všecka srdce, protože Křižák byl sebou i svým vítězstvím tak jist. Ale Zbyško, maje duši prostou, obrátil se k svému zbrojnoši Hlavovi a řekl:

„Smrdí mi ta křižácká chvástavost, protože by byla spíše po mé smrti na místě, a ne, pokud jsem živ. Ten vychloubač má paví chochol na přílbě. Já jsem napřed tři takové sliboval a potom tolik, kolik je prstů na rukou. Bůh mi popřál!“

V tom zavzněl hlas trouby po třetí.

Rytíři západní byli již zvyklí pohodlí a přepychu, kdežto „pánové“ v Malopolsce a Velkopolsce, zejména pak na Mazovsku, vedli ještě život přísný a tvrdý. Následkem toho budili u cizích i u nepřátel obdiv svižností těla i vytrvalostí ve všelikých nesnázích, aťsi na ně jakýmkoliv způsobem naléhaly. Ukázalo se také nyní, že Zbyško předčí Křižáka silou rukou i nohou, ale ukázalo se také, že jako příliš mladý se mu ve cviku rytířském nevyrovná.

Zbyškovi bylo poněkud na prospěch to, že si Rotgier vybral zápas sekerami, protože při té zbrani byl všeliký šerm nemožný. V souboji na krátké nebo dlouhé meče, při kterém je nutno znáti způsob zadávání ran sečných a dovésti je odrážeti, by měl Němec značnou převahu. Leč i tak, jak Zbyško tak též diváci podle pohybu i podle ovládání štítem poznali, že mají před sebou muže zkušeného a hrozného, který patrně se nestaví k boji toho druhu po prvé. Po každé Zbyškově ráně nastavil Rotgier štít a ve chvíli úderu jím trochu couvl, čímž rozmach, byť i největší, pozbýval na síle a nemohl protnouti ani jinak poškoditi hladký povrch štítu. Chvílemi couval, chvílemi dorážel, čině to klidně, nebo tak rychle, že bylo sotva lze zrakem jeho pohyby postřehnouti.

Kníže se o Zbyška strachoval a tváře mužů se zasmušily, protože se jim zdálo, jako by si Němec zúmyslně s protivníkem hrál. často mu ani nenastavoval štít, ale v okamžiku, kdy Zbyško udeřil, učinil poloobrat na bok tak, že ostří sekery rozťalo pouhý vzduch. Bylo to postavení nejstrašnější, protože Zbyško mohl při tom pozbyti rovnováhy, upadnouti, a v tom případě by byla jeho zkáza neodvratná.

Zbyško však nepadal, neboť maje velikou sílu v nohou a rozkročuje je ze široka, udržel se pokaždé v rovnováze.

Rotgier to hned zpozoroval a diváci se mýlili, domnívajíce se, že svého protivníka podceňuje. Ovšem, po prvých úderech, když vzdor veškeré obratnosti při ovládání štítu mu ruka téměř dřevěněla, poznal, že bude míti s tím mladíčkem těžkou práci a, jestli jej nepovalí úskočným pohybem, pak by mohl býti tento zápas dlouhým a nebezpečným. Počítal, že po seknutí do prázdna Zbyško sebou praští na sníh, a když se to nestalo, čím dále tím více se znepokojoval. Pod ocelovým hledím uviděl zaťaté rty a rozšířené chřípí svého protivníka a chvílemi blýskající oči. Povídal si, že svou horkokrevností dá se konečně unésti, že se zapomene, ztratí hlavu a v zaslepenosti své vášně bude více mysliti na rozdávání ran než na obranu. Ale v tom se zmýlil. Zbyško se nedovedl vyhýbati ranám poloobraty, ale nezapomínal na štít a zvedaje sekeru neodkrýval se více, než bylo nutně třeba. Rotgier, který již nemálo bojů prodělal, věděl ze zkušenosti, že jsou lidé jako draví ptáci, stvoření k válce i zvláště přírodou k tomu obdařeni, kteří jaksi uhádnou vše, k čemu jiní teprv po celých letech cviku dospívají, a hned zpozoroval, že má s jedním z takových co dělati.

Boj se neobyčejně dlouho prodlužoval.

Strašné, přímo hromovým ranám podobné údery nemohl Křižák již zachytit.

Konečně se počala Křižáka zmocňovati únava. Zadal po sobě dvě rány krátké, ale strašné, směřující na pravé rámě Zbyškovo. Ten však je přece odrazil štítem takovou silou, že se sekera v ruce Rotgierově zachvěla a on sám byl nucen náhle couvnouti, aby nepadl. Od toho okamžiku stále couval. Vyčerpávala se nejen jeho síla, nýbrž také chladná krev a trpělivost. Z prsou diváků, pozorujících Křižákův ústup, vydralo se několik výkřiků vítězoslávy, které jej rozhněvaly i do zoufalství uváděly. Údery seker byly stále hustší. Pot tekl s čela obou zápasících a zaťatými zuby se jim prodíral z prsou chraptivý dech. Diváci přestali klidně přihlížeti, a nyní se každou chvíli ozývaly výkřiky tu mužské, tu ženské: „Bij! Na něho!… Soud Boží! Trest Boží! Bůh ti pomáhej!“ Kníže několikrát kynul rukou, aby je utišil, ale nemohl je toho zdržeti! Hluk neustále vzrůstal, protože děti tu i onde v ochozech se rozplakaly a konečně po samém boku kněžnině jakýsi mladý, lkající hlas se ozval: „Za Danušku, Zbyšku! Za Danušku!“ Zbyško přece věděl, že se jedná o Danušku. Byl jist, že také onen Křižák se jejího únosu zúčastnil a bojuje s ním, bojoval za křivdy na ní spáchané. Ale jako mladý, bojechtivý člověk, v okamžiku boje myslil jedině na boj. Onen výkřik mu náhle připomenul ztrátu a křivdu. Žalost i pomstychtivost mu nalily nového ohně do žil. Srdce se mu náhle sevřelo probuzenou bolestí, a zmocnila se ho přímo bojovná horečka. Strašné, přímo hromovým ranám podobné údery nemohl Křižák již zachytit, ani je odrážeti. Zbyško udeřil štítem do jeho štítu silou tak nadlidskou, že rámě Němcovo náhle ztrnulo a bezvládně kleslo. On pak ve strachu a uleknutí se nahnul do zadu, ale v tom mu zablesklo před očima ostří sekery a dopadlo jako blesk na pravé rameno.

K sluchu diváků dolétl jen srdcervoucí výkřik: „Jezus!“… pak ustoupil Rotgier ještě o krok a padl na znak k zemi.

Hned nastalo vůkol v ochozech šumění jako na pasece, kde včely prohřáté sluncem se začínají rojiti a bzučeti. Rytíři sbíhali v celých zástupech po schodech, čeleď přeskakovala sněhový násep, aby se na mrtvolu podívala. Všude se rozléhaly výkřiky: „Hle, soud Boží!… Má to Jurand dědice!… Sláva mu i dík! To je chlapík na sekery!“ Jiní zase křičeli: „Hleďte a divte se! Ani sám Jurand by lépe neťal!“ Kolem mrtvoly Rotgierovy se utvořila celá družina zvědavců, on pak ležel na zádech s tváří bílou jako sníh, s ústy široce rozevřenými a s krvavým ramenem, od šíje až k pasu useknutým, takže jen na několika vláknech viselo.

Všichni rytíři obklopili Zbyška, vedouce jej vítězoslavně ke knížecí rodině, která čekala v prohřáté komnatě u krbu. Tam Zbyško před kněžnou i knížetem klekl, a když otec Vyšoněk mu požehnal a za odpočinek věčný duší zemřelých se pomodlil, kníže objal mladého rytíře a řekl:

„Bůh nejvyšší rozsoudil mezi vámi a vedl ruku tvou, začež budiž jméno jeho pochváleno — amen!“

Pak se všichni jali raditi, co by nyní počali, aby Danušku zase nazpět dostali a nešťastnému Jurandovi pomohli. Po dlouhých úradách se ustanovili na tom, že Zbyško pojede s listem knížete k velmistrovi do Marburku. Pan de Lorche jej měl doprovázeti jako svědek všeho, co se stalo. Hlava prosil také, aby jej vzali s sebou, ale Zbyško jej poslal s listem do Bohdance, aby zpravil Macka o všem, co zamýšlí podniknouti.