Křižáci/I.
| Křižáci Henryk Sienkiewicz | ||
| I. | II. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I. |
| Autor: | Henryk Sienkiewicz |
| Původní titulek: | Krzyżacy |
| Zdroj: | SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 5–12. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Augustin Spáčil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
V Tyňci u přívozu, v hospodě u „Lítého tura“,[1] patřící opatství, sedělo několik lidí. Poslouchali vypravování starého vojáka, který zdaleka přišed, povídal jim o příhodách, které na vojně a na svých cestách zažil. Byl to člověk vousatý, v plné síle mužné, ramenatý, postavy přímo obrovské, ale vyhublý; vlasy měl spiaté síťkou perličkami pošitou; na sobě měl kožený kabátec s pruhy pancířem vtlačenými, na něm pás četnými měděnými sponami posázený; za pasem nůž v pochvě z rohu, po boku pak krátký kord cestovní.
Těsně vedle něho za stolem seděl jinoch dlouhovlasý, veselého pohledu, patrně jeho soudruh nebo snad panoš, protože byl také podobně oděn a rovněž v kabátci, na němž byly stopy zbraní. Ostatní společnost tvořili dva zemani z okolí Krakova a tři měšťané ve skládaných čapkách soukenných, jejichž tenké konce jim po straně až na lokty visely.
Hospodář, Němec, v šedém kápí s vykrajovaným límcem naléval jim z konví pivo do hliněných nádobek a zvědavě naslouchal vypravování o vojenských příhodách. Ale ještě zvědavěji naslouchali měšťané. V tehdejší době nenávist, která dělila za časů Lokietkových město od rytířského zemanstva, značně již pohasla, a dosti často bylo viděti po hospodách kupce se šlechtou na bratrství si pijící. Ano kupci bývali velice rádi vídáni, protože to byli lidé, u nichž o hotový groš nebyla nouze a kteří obyčejně za erbovníky platili.
Tak tedy seděli nyní spolu, rozmlouvali a občas jen kývli na hospodského, aby jim nádobky naplnil.
„To jste, statečný rytíři, pěkný kus světa poznal!“ řekl jeden z kupců.
„Nemnoho těch, kteří se nyní se všech stran scházejí do Krakova, vidělo tolik,“ odpověděl příchozí rytíř.
„A nemálo jich ještě přijde,“ pokračoval měšťan, „k uctění naší královny, za jejíž vlády tolik pohanů křest svatý přijalo. Velké slavnosti i velké štěstí pro království. Ba i pro veškeré křesťanství!“
„Budou tu zábavy i zápasy v šraňkách, jakých svět posud neviděl.“
„Kmotře Gamrote, nevyrušuj rytíře,“ řekl druhý kupec.
„Vždyť já, kmotře Eyertretere,[2] ho nevyrušuji, jenom si myslím, že také on rád zví, co povídám. Jistě, že také sám do Krakova jede. Nevrátím se stejně dnes už do města, neboť brány zavrou, než bych tam došel, a v noci had, který se v hoblovačkách[3] rodí, spáti nedá, máme tedy ještě dosti času na všecko.“
„A vy vždycky na jedno slovo hned dvaceti odpovíte. Stárnete, kmotře Gamrote.“
„Ale kus vlhkého sukna jednou rukou ještě zdvihnu.“
„Oho! Snad takového, skrze které je viděti jako skrze síto.“
Další spor však přerušil starý voják, který řekl:
„Ovšemže v Krakově zůstanu; vždyť jsem slyšel o zápasech a já rád v šraňkách síly své zkouším — a také zde ten můj synovec, který, ačkoliv je mladý a holobrádek — viděl už nejeden rytířský pancíř na zemi.“
Hosté pohlédli na jinocha, který se vesele usmíval a shladiv dlouhé své vlasy za uši, zvedl hned na to pohár s pivem k ústům. Starý rytíř dodal:
„A konečně i kdybychom se chtěli vrátit — nemáme kam.“
„Jak to?“ optal se jeden ze šlechticů. „Odkud jste a jak se nazýváte?“
„Já se nazývám Macko[4] z Bohdance a tento výrostek, syn mého bratra, se jmenuje Zbyško. Erb máme Tupou podkovu a heslo „Hrady“.“
„A kde je váš Bohdanec?“
„Ba! Líp se zeptejte, pane bratře, kde byl, neboť už ho není. Hej! Ještě za dob války Gřymalitčiků s Nalenči nám vypálili náš Bohdanec až do základů, co tam bylo, vše pobrali, a služebnictvo se rozprchlo. Zůstala nám jen holá půda a starý, rozpadávající se dvůr, neboť i kmeti, kteří v sousedství žili, se odstěhovali dále do pustiny. Stavěli jsme zase s bratrem, otcem tohoto výrostka, ale roku následujícího nám zase voda všecko pobrala. Potom bratr umřel, a když umřel, zůstal jsem sám se sirotou. Myslil jsem si pak: neusadím se! V tu dobu právě povídali velice mnoho o vojně i o tom, že Jaško z Olešnice, jehož poslal král Vladislav pro Mikuláše z Moskořova do Vilna, hledá v Polsce statečné rytíře. Znaje tedy hodného svého příbuzného opata Janka z Tulče, zastavil jsem půdu, za peníze jsem si koupil výzbroj i koně, opatřil si všecko jak obyčejně na válečnou výpravu, chlapce — bylo mu tehdy dvanácte let — jsem posadil na podsedního a hajdy k Jaškovi z Olešnice.“
„S výrostkem?“
„Nebyl tehdy ještě výrostkem, ale statný byl už od malička. Když mu bylo dvanáct let, opřel již kuši o zem a o břicho a tak luk napial. že ani žádný z Angličanů, které jsme u Vilna viděli, by to lépe nedovedl.“
„Tak byl silný?“
„Přílbu za mnou nosil, a když mu uplynulo dvanácte zim, i pavezu.“
„Šli jste tedy na vojnu! Také vám tenkrát jistě nescházelo!“
„Proti Vitoldovi. Kníže ten byl u Křižáků a podnikal rok co rok výpravy na Litvu i k Vilnu. Šel s nimi různý národ: Němci, Francouzi, Angličané ve střílení z luků nejznamenitější, Čechové, Švýcaři i Burgunďané. Lesy mýtili, hrady cestou stavěli a konečně si celou Litvu hrozně ohněm a mečem podmanili, takže celý národ, který tu zemi obývá, ji chtěl už opustiti a hledati jinou, třeba na samém konci světa, ba i mezi dětmi samého Beliala,[5] jen aby byli od Němců daleko.“
„Bylo také zde slyšeti, že všichni Litvíni chtěli odejíti se ženami a dětmi pryč, ale my jsme tomu nechtěli věřiti.“
„A já na to hleděl. Hoj! Kdyby nebylo Mikuláše z Moskořova, Janka z Olešnice a — nechci se chváliti — kdyby nebylo i mne, nebylo by už Vilna.“
„Víme! Hradu jste nevydali.“
„Ba, právě nevydali. Dobře tedy poslouchejte, co vám povím. Jsem člověk zkušený a vojny znalý. Ještě staří říkávali: „Udatná Litva“, a bylo to pravda! Dobře se Litvíni potýkají, ale s rytířstvem v poli se měřiti nemohou. Když koně Němcům v bahništích nebo v hustém lese zahynou, to je něco jiného.“
„Němci, dobří rytíři!“ zvolali měšťané. „Jako zeď stojí muž vedle muže v železných zbrojích, tak pokrytí, že jim, psím synům, skrze hledí sotva oči viděti. Udeří-li zuřivě na Litvu, rozsype se Litva jako písek, a nerozsype-li se, pak si ji podmaní a koni ji rozdupou. Nejsou mezi nimi samí Němci, neboť kolik je národů na světě, tolik jich u Křižáků slouží. A udatní jsou! Často se nachýlí rytíř, kopí napřáhne a samojediný ještě před bitvou do celého vojska jako jestřáb do stáda bije.“
„Christ!“[6] zvolal Gamroh — „a kteří z nich jsou nejlepší?“
„Přijde na to, k čemu. K luku je nejlepší Angličan, který pancíř jedním výstřelem protkne a holuba na sto kroků trefí. Čechové sekají zuřivě sekerami. V zacházení s oštěpy není nad Němce. Švýcar rád železným cepem přílbice roztlouká, ale největší rytíři jsou ti, kteří ze země francouzské pocházejí. Takový bojovník se bije s jízdou i pěchotou a při tom ukrutně vykřikuje válečná slova, jimž nijak nelze rozuměti, protože je to taková řeč, jako bys cínovými mísami třásl, ač je to jinak národ zbožný. Dobírali si nás prostřednictvím Němců, že pohany a Saracény proti kříži hájíme, a chtěli to rytířským soubojem dokázati. Má se tedy takový soud Boží vykonati mezi čtyřmi jejich a čtyřmi našimi rytíři, a utkání určeno na dvoře Václava, krále římského a českého.“[7]
Tu ještě větší zvědavost zachvátila zemany i kupce, takže až natahovali krky nad poháry směrem k Mackovi z Bohdance a dychtivě se ptali:
„A kteří jsou to z našich? Mluvte, rychle!“
Macko však pozvedl pohár k ústům, napil se a odpověděl:
„Jen se o ně nebojte. Jest to Jan z Vloščovy, kastelán Dobrzyňski, Mikuláš z Vašmuntova, Jaško ze Zdakova a Jaroš z Čechova: všichni rytíři smělí a mužové smrtící. Ať půjdou na kopí, na meče nebo na sekery, nic jim novinou nebude! Budou míti oči lidské nač hleděti i uši co poslouchati, neboť jak jsem pravil, Francouzovi nohou na hrdlo šlápneš a on ti ještě řekne rytířská slova: „Tak mi dopomáhej Bůh i Svatý kříž,“ — a jako tito mluviti, tak také naši pobíjeti dovedou.“
„Bude to slavné, jen aby Bůh požehnal,“ řekl jeden ze šlechty.
„A svatý Stanislav!“ dodal druhý. Potom, obrátiv se k Mackovi, jal se dále vyptávati:
„Nuže! Povídejte! Chválil jste Němce i jiné rytíře, že jsou chrabří a že snadno Litvu pokořovali. A což s vámi se jim nevedlo hůře? Šli na vás stejně ochotně? Jak vám Bůh žehnal? Chvalte naše!“
Leč Macko z Bohdance patrně nerad sám sebe chválil, proto docela skromně odpověděl:
„Kteří právě z krajin dalekých přišli, ochotně na nás útočili, ale zkusivše toho jednou, dvakrát — pak již nikdy s takovou odvahou se nehnali. — Náš lid je vsak zatvrzelý, a tu zatvrzelost nám často vyčítali: „Pohrdáte smrtí (říkali), ale Saracénům pomáháte, pročež zatraceni budete!“ A v nás zatvrzelost ještě rostla, protože to pravda nebylo! Obě království litevská se dala pokřtít a každý tam Krista Pána vyznává, ačkoliv ne každý to umí. Je také známo, že i náš Pán Milostivý, když ďábla v katedrále v Plocku na zem shodili, dal mu svíčku postaviti — a teprve kněží mu musili říci, že se tak činiti nesluší. A což teprv člověk prostý! Nejeden také si povídá: „Kázal kněz, abych se dal pokřtít — dal jsem se tedy pokřtít, kázal Kristu se klaněti, tedy se klaním. Ale, proč bych měl litovati pro staré pohanské ďábly drobty tvarohu, nebo jim pečené řepy nevhodil, nebo pěny z piva neulil? Neudělám-li to, padnou mi koně, nebo se mi krávy nadmou, nebo jejich mléko bude krvavé, nebo při žních škodu utrpím.“ A mnozí z nich to také dělají a tím se v podezření vydávají. Ale dělají to z nevědomosti a ze strachu před ďábly. Byloť těm ďáblům dříve dobře. Měli své veliké háje i oběti i koně k jízdě měli a desátky brali. A nyní jsou háje vysekány, jísti nemají čeho, zvony po městech zní, proto se ta havěť do nejhustších lesů uchýlila a tam steskem vyje. Jde-li Litvín do lesa, tu ho v houštinách jedensi druhý za kožich zatáhne a řekne: „Dej!“ Někteří také dají, ale jsou též odvážní sedláci, kteří ničeho dáti nechtějí, nebo ještě je polapí. Nasypal jeden sedlák praženého hrachu do volského měchýře, a hned mu tam třináct ďáblů vlezlo. I zavřel je v měchýři kolkolem jeřábovým a kněžím Františkánům do Vilna na prodej přinesl, kteří mu ochotně dali dva stříbrňáky, aby nepřátele Jména Kristova zahladil. Sám jsem tu měchuřinu viděl, z níž pekelný zápach z daleka se člověku do nosu dral — neboť tak ti hanební duchové svůj strach před svěcenou vodou najevo dávali…“
„A kdo spočítal, že jich bylo třináct?“ zeptal se opatrně kupec Gamrot.
„Litvín je počítal, který viděl, jak lezli. Že tam jsou, bylo ovšem již ze samého smradu možno poznati. Také říkal, aby kolku nikdo neodecpával.“
„To jsou divy, to jsou divy!“ zvolal jeden ze šlechticů.
„Viděl jsem divů všelijakých nemálo, neboť lze říci, že je to národ dobrý, ale všecko u nich je zvláštní. Jsou kudrnatí a sotva některý z kněží si vlasy upravuje; živí se pečenou řepou, nad všeliká jídla ji kladouce, neboť říkají, že člověk po ní mužní. V chyších svých zároveň s dobytkem i s hady žijí; v pití a jídle míry neznají. Vdaných žen nic sobě neváží, ale panny vysoce cení a velkou moc jim přikládají; navaří-li děvče sušených jater, kolika[8] po tom přejde.“
„Neškodí tedy, koliku dostati, jsou-li děvčata hezká!“ prohodil kmotr Eyertreter.
„Ó, na to se zeptejte Zbyška,“ odpověděl Macko z Bohdance.
Zbyško se na to rozesmál, až se lavice třásla.
„Bývají krásné!“ řekl, „ale já jsem na ně nehleděl. Já sobě u nás pannu vyhledám a budu jí sloužiti až do smrti… a pak i ženu najdu!“
„Napřed si najdi rytířský pás!“ řekl Macko.
„Cožpak zde nebude dosti turnajů při slavnostech královských? A před tím nebo potom bude král pasovati nejednoho. Já se každému postavím.“
„Budou tu lepší než ty!“
Na to zemani od Krakova jali se volati:
„Přisámbůh! Zde před královnou nevystoupí takoví jako ty, nýbrž rytíři na světě nejslavnější. Bude zápasiti Zaviša z Garbova, i Farurey, i Dobko z Olešnice, rovněž také Povala z Tačeva, Plaško Zloděj z Biskupic, Jaško Našan, Abdank z Góry. Pak Ondřej z Brochotic i Kristýn z Ostrova a Jakub z Kobylan!… Jak by ses mohl měřiti s takovými, s nimiž ani zde, ani na dvoře českém, ani na uherském nikdo se měřiti nemůže. Co to povídáš: že jsi lepší než oni? Kolik je ti let?“
„Osmnáctý,“ odpověděl Zbyško.
„Tedy tě každý v prstech rozmačká!“
„Uvidíme.“
Ale Macko řekl:
„Slyšel jsem, že král hojně odměňuje rytíře, kteří se z vojny litevské vrací. Řekněte, kteří jste zdejší: je to pravda?“
„Věru, je to pravda!“ odpověděl jeden ze šlechticů. „Po celém světě je známa štědrost králova, jenže bude nyní těžko ke králi se dostati, protože se Krakov právě nyní hosty jen rojí. Přijede prý král uherský, povídá se, že i císař římský i různých knížat, hrabat i rytířů jako máku a každý z nich očekává, že s prázdnýma rukama neodejde.
Říkali dokonce, že i sám papež Bonifác přijede, který rovněž pomoci našeho pána proti svému nepříteli z Avignonu potřebuje. V takové tlačenici bude přístup nesnadný, ale kdo se k němu dostane a nohy jeho obejme — ten, je-li zasloužilý, jistě hojně obdarován bude.“
„To také podniknu, neboť jsem si odměny zasloužil, a jestli nová vojna bude, zase na ni půjdu. Něco se vzalo lupem, něco také od knížete Vitolda náhradou padlo, nouze tedy nemám, avšak sklonek mého života již se blíží a na stáří, kdy síla z kostí vyprchá, rád by měl člověk klidný kout.“
„Rád viděl král ty, kteří z Litvy s Jaškem z Olešnice se vrátili a všichni nyní v hojnosti žijí.“
„Vidíte! A já jsem se ani tehdy ještě nevrátil — a dále jsem bojoval. Neboť je třeba, abyste věděli, že se shoda mezi králem a knížetem Vitoldem Němcům špatně vyplatila. Kníže chytře rukojmí zachránil a pak hajdy na Němce! Hrady popálil, pobořil, rytíře pobil, sílu lidu pozabíjel. Němci se chtěli mstít zároveň se Svidrygiellou, který se k nim utekl. Došlo zase k veliké výpravě. Sám mistr Konrád šel na ni s velikým množstvím lidu. Vilno oblehli, pokoušeli se pomocí dobývacích věží zámky bořit, pokoušeli se zradou je dostati — ničeho nedokázali! A při návratu tolik jich padlo, že sotva polovice zdráva se vrátila.
Vytáhli jsme ještě do pole proti Ulrykovi z Jungingen, bratru mistrovu, který je sudím Sambijským. Ale knížete se sudí ulekl a s pláčem prchl, od kteréhož útěku je pokoj — a město znova se staví! Také jistý svatý mnich, který po rozpáleném železe bos choditi mohl, prorokoval, že pokud svět světem bude, Vilno ozbrojeného Němce pod hradbami svými nespatří. Ale stane-li se to, čí ruce to učinily?“
To řka, Macko z Bohdance vztáhl před sebe ruce — široké a neobyčejně silné — ostatní pak jali se hlavami kývati a přisvědčovati: „Ano, ano! Pravdu má! Ano!“
Avšak další rozmluvu přerušil hluk, pronikající do světnice okny, z nichž blány[9] byly vyňaty, neboť noc byla teplá a jasná. Zdáli bylo slyšeti řinčení zbraní, lidské hlasy, řehot koní i zpěv. Všichni přítomní se podivili, protože bylo již dosti pozdě a měsíc již vysoko na nebi vyšel. Hospodář Němec vyběhl před hospodu a dříve ještě, než dopili hosté poslední dvě konvice, vrátil se ještě spěšněji, volaje: „Jakýsi dvůr se sem valí.“
Za chvilku na to se objevil ve dveřích sluha v modrém obleku a skládané červené čapce na hlavě. Stanul, rozhlédl se po přítomných a spatřiv hospodáře, řekl:
„Vytřete stoly a světla upravte; kněžna Anna Danuta se zde zastaví, aby si odpočala.“
To řka, vrátil se. V hospodě nastal ruch: hospodář jal se svolávati čeleď a hosté pohlíželi překvapeně jeden na druhého.
„Kněžna Anna Danuta,“ řekl jeden z měšťanů, „vždyť to je Kejstutovna, žena Januše Mazověckého. Mešká již po dvě neděle v Krakově, jen si do Zátora ku knížeti Václavu na návštěvu vyjela a nyní se zajisté vrací.“
„Kmotře Gamrote,“ řekl druhý měšťan, „pojďme na seno do stodůlky; to je pro nás příliš vznešená společnost!“
„Že v noci jedou, to mi divno není,“ ozval se Macko, „ve dne je parno, ale proč, majíce při cestě klášter, zajíždějí do hospody?“
Tu se obrátil ke Zbyškovi:
„Rodná sestra knížete Vitolda, rozumíš?“
Zbyško odpověděl: „Je s ní jistě také hojně dvořanů, hej!“