Josef Pekař a Rukopisy

Údaje o textu
Titulek:	Josef Pekař a Rukopisy
Autor:	František Mareš
Zdroj:	Národní obnova Ročník III. , č. 31. (12. srpna 1939) strana 4
Vydáno:	12. srpna 1939
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Pekař
Související na Wikidatech: Josef Pekař

„Národní obnova“ v č. 29 dne 29. července 1939 uveřejnila pod tím nadpisem článek, v němž J. Hobzek upozorňuje, že Č.Č.H. otisknul dva články, jež profesor Pekař napsal o rukopisech Královédvorském a Zelenohorském do Nár. listů r. 1927; a také fragment z Pekařovy pozůstalosti „O rukopise Zelenohorském“ z r. 1935, který měl být jedním z článků brožury, kterou o Rukopisech měli vydati r. 1935 profesoři filosofické fakulty, za redakce prof. Šimáka; z vydání té brožury sešlo, a tak byly ony Pekařovy články nyní znovu v Č.Č.H. otištěny. J. Hobzek neřekl, proč na ty články zvláště upozorňuje právě v „Národní obnově“; snad ne jen proto, že „jsou psány neobyčejně svěže, slohem mistrným a leckdy i s jemně humornými povídkami, takže by i jiné články Pekařovy měly být vydány jako čtení nanejvýš poutavé a dokreslující výrazně obraz slavného historika“. Ale „Národní obroda“ koná dobré kulturní dílo na základě křesťanské pravdy, zejména v oboru historickém, v čemž může následovati Josefa Pekaře. A tu nezáleží jen na poutavosti a jemné humornosti jeho povídek, nýbrž na jejich pravdivosti. Pekař hlásal mnoho pravdy a předvídal zlé konce omylů; ukázal nejen chybnost Masarykova sociologického rozboru rukopisu, jak píše Hobzek, nýbrž i chybnost Masarykova hledání smyslu dějin českého národa v náboženské reformaci, ano pochyboval o stálosti jeho osvoboditelského díla, ale naposled přec jen je uznal; a tak uznával i padělanost rukopisů. Výrazný obraz slavného historika Pekaře musil by být výstižně vystínován; snad i on se v něčem mýlil, ku pravdě člověk dochází cestou omylů; a pravda na kontrastném podkladě omylů tím jasněji září.

První svod k omylu jest neříci pravdu celou; J. Hobzek zatajil, proč sešlo z vydání oné brožury, aniž řekl, že je to známo. Redaktor brožury tázal se totiž 11. dubna 1935 chemiků přírodovědecké fakulty po významu chemických zkoušek Rukopisu Královédvorského r. 1886; odpověděli 27. dubna, že i dnešní chemie může o stáří toho Rukopisu na základě srovnávání s rukopisy různých dob dojíti ku pravděpodobnostnímu závěru, jaký správně učinil Bělohoubek, že RK pochází z doby, do které se klade, totiž do XIV. stol. Na základě této výpovědi možno dojíti ku pravděpodobnostnímu závěru, že redakce oné brožury se rozhodla upustit od jejího vydání, a to i s vědomím a souhlasem Josefa Pekaře. Je tedy pravděpodobnostní otázka, nestalo-li se uveřejnění jeho článku po jeho smrti proti jeho vůli. Možno totiž pravděpodobnostně soudit, že vůči určitému výroku pěti chemiků o stáří písma RK Josef Pekař již si nebyl zcela jist objektivní platností svých důkazů padělanosti těchto Rukopisů, třebas i sám subjektivně byl o nich přesvědčen. Neboť jeho důkazy nebyly výlučné a nutné; tak důkaz, že název hradu a panství Grosskal se vyskytá teprve po XVI. stol., nemusí se vztahovati na slova „v lese po hrubu skalu“ v RK, nýbrž může se vztahovat na německý jejich překlad „dort im Walde, wo auf Felsen hoch die Veste Grosskal ragt“, od V. Swobody, jenž by také tím byl bezděky prozradil „tajemství“. Tak nenucené jsou i ostatní Pekařovy důkazy, které J. Hobzek ještě uvádí: německé právo znalo nárok prvorozence na celé dědictví otcovské; že v dobách Libušiných nebylo sněmů s delegáty celé země, sněmovního soudu o dědickém právu, hlasování atd., to jest domněnka, dokud není zjištěno „jak to vlastně bylo“; byla již dříve říše Sámova, a lidská společnost není možná bez právního řádu; i divoši se spravují řádem vštípeným v lidskou mysl; snad přece Čechové v době Libušině nežili „more pecudum“, jak se hněval křesťanský kronikář na pohany. Že J. Hobzek ještě uvádí i kotle a lesní rohy, ano dokonce i slovo tabor, to ukazuje, jak si na úmyslné nevědění. Tak platí, vice cersa, co řekl Pekař, že argumenty obhájců jsou mnohdy tak zkroucené a nepravděpodobné, že samy jsou důkazem nepravosti rukopisů.

J. Hobzek míní, že Pekařovy články o rukopisech, ač jejich vydání v brožuře r. 1935 bylo s jeho vědomím i vůlí zastaveno, byly po jeho smrti uveřejněny k informaci vzdělaných čtenářů, kteří dovedou srovnati ducha rukopisů s ideály našich buditelů a jejich úsilí oslaviti dávnou národní minulost, k čemuž pracovali V. Hanka a jeho přátelé, i se slavným Jungmannem. Otázka rukopisů se takto týká národní cti, tedy každého jednotlivce, zejména vzdělaných, Hobzek ujišťuje, že Pekař byl rozhodným odpůrcem pravosti obou rukopisů, že nově vzniklý boj zajímal jej však neobyčejně, že byl přesvědčen, že úsilí a pohnutky obránců jsou vedeny dobrou vůlí prospěti věci. „Avšak způsob“, jakým noví obránci psali o dosavadní vědecké práci generace Pekařovy a Gollovy, označil za politování hodný, a to i u prof. lékařské fakulty Fr. Mareše, horlivého obránce Rukopisů, o němž Pekař napsal, že „náleží k jeho ctitelům, ctitelům člověka i učence“.

Na tuto výzvu nesmím se neozvat. Pekařův výrok v „Nár. listech“ r. 1927 zněl doslovně: „Nemohu smlčeti, že způsob, jakým prof. Mareš traktuje veškerou práci vědeckou, která byla u nás vykonána v posledních 40 letech, aby byly prokázány v zájmu českého pokroku kulturního a v zájmu vědecké pravdy podvody skupiny Hankovy, musí vzbuditi živé politování. A to nejvíce u těch, kteří jako já náleželi k ctitelům Marešovým, k ctitelům člověka i učence“. Tedy náleželi, nikoli náleží, jako by výpověď osobní úcty máme pro pokus o přezkoumání vědeckých důkazů toho podvodu, z něhož viněna skupina Hankova dříve než byl ten podvod zjištěn. Klam s „Hanka fecit“ přiměl mne k tomu přezkoumávání. Týkalo se nejprve logiky vědeckých metod těch důkazů, v čemž nešlo o žádné lékařství. V důkazech těch se předpokládalo, co se mělo teprve dokázat, jak svědčí teologická forma výroku Papežova: práce, aby byly prokázány podvody skupiny Hankovy v zájmu vědecké pravdy; a ta tu byla tedy již napřed jistá. K takovým důkazům nutno vybírati si skutečnosti, které svědčí pro předpojatou pravdu, a ignorovat skutečnosti té pravdě odporující; a třeba i na negativních nálezech stavět positivní tvrzení: co badatel nenalezl, toho nebylo. K takovéto kritice byl jsem oprávněn vlastní vědeckou prací, nikdo z odpůrců, ani Pekař, nevyvrátil té kritiky. Výrok Pekařův o tom živém politování byl spíše jen výstrahou, abych přestal; podobné výroky pronesl proti mně také Josef Zubatý. Neodradili mne však od toho díla, přezkoumával jsem dále důkazy toho podvodu také podle jejich obsahu, zvláště roku 1931 na pevném základě výzkumných fotografií Vojtěchových, které dali konat odpůrci Rukopisů a jejichž význam měl být zastíněn „Poznámkami“ V. Flajšhanse připojenými k vydání těch fotografií r. 1930. Tehdy Pekař již nevyslovil jen živé politování nad způsobem, jak tu postaveny objektivní nálezy proti subjektivním dohadům, nýbrž na jeho podnět, jak píše Hobzek, přednášel r. 1931 v Historickém klubu prof. Flajšhans, jehož přednášky vyšly v Č.Č.H., i ve zvláštním vydání. Způsob těchto přednášek, za řízení Pekařova, v oči pozvanému, vylučoval čestné politování.

Málo záleží na odepření úcty jednotlivci, jde-li o čest národního celku; a ta bojem za Rukopisy neutrpěla újmy: J. Hobzek již nepíše o podvodu skupiny Hankovy, nýbrž jen o největším podezření padělání, která padá na Hanku a jeho přátele, i slavného Jungmanna. Celá „spousta“ důkazů, ale ani jeden dostatečný; a prokázáno Hankovo alibi. Řádný soud odmítl by žalobu na podvod pro nedostatek důkazů a žalovaný by se mohl obrátit. Opatrný následovník autorit hlásaje, že máme tisíciletou kulturu, vyhne se rukopisům.