Josef Jiří Kolár
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Josef Jiří Kolár |
| Podtitulek: | (K stému výročí jeho narození) |
| Autor: | Jindřich Vodák |
| Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 210–217. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Čas 9. II 1912 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Jiří Kolár |
Kolár byl rodilý Pražan, jeho otec byl usedlý pražský měšťan a obchodník šatstvem. Už na gymnasiu Kolár projevil literární záliby: četl horlivě staré klasiky. Jeho mládí mělo hned jakýsi ráz „sturmu und drangu“; studoval brzy filosofii, brzy medicinu, brzy umění a hudební theorii, jezdil po světě se svým uherským šlechtickým svěřencem a v Pešti měl, s nešťastným výsledkem, souboj vzniklý z vlastenecké hádky.
Svou hereckou dráhu začal jako ochotník r. 1837 v Kajetánském divadle; Vrťátko mu při jeho druhém vystoupení vytýkal, že „jeho příliš živá akce jaksi přecházela do drzosti“: sturm und drang bouřil se v Kolárovi s prudkostí, která nevěděla, jak se dost vylít. Lety vyspěl na divadelního umělce, o kterém pěli a pějí hymny. Rozloučil se s divadlem teprve r. 1878; v Národním divadle ukázal se r. 1884 jen ve dvou rolích, Shylockovi a svém vlastním katu Mydláři. Bohužel není snadno určitě zjistit, v čem jeho umělecká výtečnost vlastně záležela. Neruda na př. dlouho a dlouho nemohl mu přijít na chuť. O jeho Franci v Loupežnících psal, podobně jako Vrťátko, že „příliš mnoho zevnějších pomůcek a příliš živé mimiky užívá, kdežto by jeho velkým schopnostem snadno bylo, aby méně křiklavý, zato ale důmyslnější, duševně odůvodněnější a tedy i duševně živější celek podal“. Ve Valdštýnovi Kolár chyboval tím, že prý „oblíbil sobě vylíčiti toliko hrdinnou stránku rekovu a to rysy dosti všeobecnými, prostředky zevnějšími“; vypravování Valdštýnovo o snu nemělo v Kolárově výtvoru účinnosti. Tu všeobecnou a zevnější hrdinnost Neruda nalézá u Kolára častěji. Když r. 1864 Neruda přirovnával Shylocka Kolárova s Shylockem Kolára ml., psal, že „u onoho bylo více vášnivé krve, jižto nenávist zvláštní barvitosti ohnivé nabývá“, kdežto druhý byl chladnější.
Teprve později Nerudovy chvály nabyly rozhodnějšího a čistšího zvuku. R. 1866 viděl Neruda v Koriolánovi a Learovi vrchol tragédské slávy Kolárovy. Lear zejména uchvacoval jej tak, že se vzdával všeho rozboru: „Kolárův Lear je vyveden v obrysech obrovských, protivy Learových vždy mocně se jevících náruživostí jsou stejně silně vyvedeny. Lear kráčí kolem nás jako Ossianská postava ztuhlé mlhy, a řekli bychom, kdyby se jednalo o přirovnání, že to spíš kresba než malba, spíš karton Cornelia než obraz Rafaelův.“ Po dvou letech Neruda znovu dvakrát mluví o tom Learovi a praví zvlášť, že má „obrovskou sílu životní“, že v něm proudí celé moře náruživosti opravdové a že jednotlivosti působí na nás „bezprostřední a úchvatnou reálností“. Ovšem ani v tomto druhém období, nadšenějším, Neruda nebýval s Kolárem vždycky spokojen úplně. S jeho Mefistem nemohl se nikdy shodnout, za pravý způsob pokládal pojetí Poláka Davisona, jenž roli rozdroboval na samé epigramy, čímž prý každá myšlenka docházela plné platnosti; Kolár hrál Mefista příliš povšechně a všeobecně.
Arbes, jenž ve své obšírné studii odmítá všecky oslabující výhrady, ubezpečuje, že „ani jediný herec český nepřekonal vynikajících výtvorů jeho“. Bez Kolára neměli bychom prý samostatného, ryze českého měřítka, kam až skutečný náš talent herecký může dospět, a měřili bychom snad příliš milosrdně: Kolár stojí ojediněle „jako viditelný maják“. Měl prý k tomu statnou postavu s poněkud vysedlými rameny, klidnou a přec výraznou tvář antických rysů, nad jiné výrazné oko, tu plné něhy neb úšklebného posměchu a hned zase plné ničících blesků. Divuhodným Arbes nazývá jeho orgán: „Rázovitý a přec sympatický, ohebný, všech možných odstínů mužného výrazu schopný hlas Kolárův konával i přes přirozenou vadu svou, přídech vřískavého „r“, pravé divy. Poznals hlas ten po prvním tónu vždy, nechť šeptal modlitbu nebo zahřímal v nejprudším hněvu. Ale od nejjemnějšího ševelu až po dunivé hřímání vášně byla nepostižitelná škála tónů —.“ Bittner, častý host zderazského stáří Kolárova, ještě po jeho smrti (1896) vypravoval, jak „sonorní timbre“ toho „grandseigneura“ zněl až skorem do posledních dnů plnou silou. Arbes dodal k tomu, že žádný herec náš nedovedl stát na jevišti tak jako Kolár; pouhým nepatrným posunkem, zdánlivě nahodilým svraštěním čela, přimhouřením očí, zachvěním obočí nebo brv dovedl vyjádřit niterné dění „ve vrchovaté míře“.
Nejméně lze se dovědět o rozsáhlé Kolárově činnosti režisérské. Zde onde zamihne se poznámka, asi tak: „Také co do celistvého upravení Macbetha učinil nyní režisér Kolár st. celou revoluci, zčásti na prospěch celku.“ A dost. Nebo, při Sardouově Vlasti: „Přes to přese všecko náš režisér dokázal pravé divy; co se vůbec státi mohlo, stalo se, zvlášť čtvrtý akt nás přímo překvapil. Kdyby nebylo bývalo hlasitého zákulisního komanda, proti němu jsme již častěji psali, jež se ale přece až do obecenstva rozléhalo —“ A zase dost. Bylo to pěkné a roztomilé, zdá se.
Sebrané básně Kolárovy vyšly u Grégra a Datla r. 1879 s mottem z Petrarky: „Ac null’altro che pianto al mondo dura“, — ach, nic jiného není na světě stálého nežli pláč. Je ve sbírce také báseň o Rudolfově levobočku Juliovi, jak rozpáral nevěrnou Majdalu a vyrval z jejího lůna dítě: „Rodičům pak Majdaly odeslal ty kajdaly: Zde posílám vnouče, holku anebo klouče.“ Nebožtík Pokorný napsal na to epigram: „Majdaly a kajdaly několik dní pajdaly, až je kdesi v špíně schroupla černá svině, uši schlípla a za chvíli chcípla.“ Ale přes to — říci, že Kolárovy básně tonou v bizarnostech a neomalenostech, může jen ten, kdo jich neměl v ruce. Jsou ve sbírce verše filosofické, didaktické, satirické, aforistické, šprýmovné, vzezření zcela rozumného, od člověka, jenž čile a řízně přemýšlel a jenž rád pronese vtipnou, břitkou (říkalo se: kaustickou) myšlenku. Troufal si na nejvyšší předměty, polemisoval s Feuerbachovou theorií, že člověk je bohem, vykládal pantheism: „Nehoď v křišťálovou vodu ani kámen ani list, chval tu jasnou vlnek shodu: kéž bych všechen byl tak čist! Všude, vesměs tobě přízni v oustrety ti kráčí bůh —.“ V benátských drobných črtách, zejména roztomilých, ozve se zřetelný vliv Heinův: „Na Rialtě Shylocka jsem hledal —.“ Místo Shylocka našel Jesiku a zašel s ní v okres Dorso-Duro: „Šťasten, blažen šel jsem zpátky domů v tiché lůno vlašské rodiny, sáhnu v kapsu, hledám — tisíc hromů! na cestě jsem ztratil hodiny.“
Ale arci i básně Kolárovy i jeho fantastické románky, všichni ti Pekla zplozenci a Ďáblové ve fraku se staropražskými sceneriemi, budou vždycky převáženy jeho divadelními hrami, ať fraškovitého či vážného rázu. První z nich byla r. 1846 Monika, která prý „zrodila se v duchu mém nejprve čtením Hegelovy nesmrtelné fenomenologie“. Kolár dodával si rád učené tvářnosti: „Vytknul jsem si totiž za úkol podřízené vědomí práva rodinného, penátů posvátnou mohutnost v zápase a boji s neobmezeným oučelem státního života —.“
Podobně vykládal při Jeronymu, zakázaném censurou, že druhý význam dramatické jeho činnosti sahá „ke kořenu záhad rodinných, založených na svatém právu ethického imperativu —.“ A v Královně Barboře dal to do veršů a rýmů: „Excelsior! Toť vědy heslo svaté, jímž tuží učenec své snahy sval… Noc nerozumu v staré chaos klesá.“ Byl to vzdělaný osvícenec, vždycky hotový vzletně a pozdviženým hlasem deklamovat o vítězství smělé myšlenky, o blížící se vládě všelidskosti a rovnosti. Ve fraškách Mravencích, Třech faraonech dával zbujnými chlapíky pochovávat copy a persiflovat mumie. Jeho Žižka v Žižkově smrti horoval o Husově zářícím slunci osvěty, k němuž musí dostoupit třebas brodem proudů krvavých: „Urvati je musím s blankytu nebes a člověčenstva tmavá údolí v blahodadoucím světlem porosím.“ Doba husitská, doba Jiřího Poděbradského, doba Rudolfova, doba staroměstské popravy, to byla Kolárova dramatická půda, na které on byl víc renaisančním silákem nežli reformačním kazatelem.
Nebýt jeho dramat, neměli bychom vlastně v naší literatuře ani pořádného sturmu und drangu. V Kolárovi ještě nejspíš kolovala ryze, dokonale geniálnická náruživost, která bouřila v ohromných, fantaskních gestech a troufala si vyzývat světy k zápasu. Je nesmrtelně znám onen titanský postoj kata Mydláře z Pražského žida po vykonané práci: chtěl by, aby lidstvo mělo jedinou hlavu, kterou by sťal mocným mávnutím svého obřího meče. Vášeň Kolárova vylévala se hlavně v jeho postavách žen, v Magelónách a Cidlinách (Žižkova dcera v Žižkově smrti), Zuzanách (Mistr Jeronym), Saloménách Smiřických, královnách Barborách. Miloval ženy horké, lačné smyslnosti, které se bezohledně řítí za svými choutkami a cíli. Srážejí se v dramatech Kolárových se svými protivnicemi a protivníky jako nositelky lité pomsty a zuřící zkázy, v záhybech jejich rouch tají se zákeřné dýky, v jejich pohárech číhají borgiovské jedy, jsou všeho schopny, neucouvnou před žádným zločinem a žádnou hrůzou: „Markétka Smiřická v nejhorší bouři hrdě bude stát a samému se ďáblu nepodá.“ Stávaly se z nich odvážné, plamenné obhajitelky pohlavní volnosti, které (jako Magelóna) před tváří odhazovaly každý předsudek a domáhaly se práva na svobodný „požitek zemských rozkoší“. Zuzanu v Mistru Jeronymovi chtějí dát do kláštera a ona propuká v dlouhou vzpouru, jež hlaholí zbožňováním životního kypění: „Opustiti mám ten čarokrásný, pestrý svět, jenž pln kypícího života se na mne usmívá —?“
Mnoho se z Kolára přežilo a přece pořád podmaňuje nás jeho božská chtivost siláckých kousků, které v jeho rukou stávají se zábavnou hračkou: tragedii staroměstského rynku sloučí s jezovitskou a strašidelnou burleskou, proti Jeronymovi postaví potrhlého Schinchimurru a do Magelónina zoufalství vloží pijáckou míchaninu. To nebylo snad z neúcty, ani jenom napodobením Shakespeara — nýbrž prostě tolik on v sobě cítil nenasytné chuti vydávat a tvořit v nejrozmanitějších podobách. A na co nestačoval sám svým fondem, to doplňoval překlady. Je jich celá halda a jsou to nejnesnadnější věci ze Shakespeara, z Goetha, Schillera, Halma. Zdrželivý Neruda neváhal uznat, že „Kolár předvádí myšlenky a nikoli pouhá slova, s původní poesie nebo myšlenkové hloubky nesetře ani nejmenšího. Překlady Kolárovy čtou nebo poslouchají se jako práce původní, nikde nucenost, nikde těžké brnění dělaných krás.“ Textem si Kolár opravdu nedal překážet a dnes by jeho překlady nebyly dobře možny. Jeho Faust zní nám leckde příšerně se svými baroknostmi, násilnostmi a zkroucením. Ale co to znamenalo pro české divadlo, ten stálý příliv klasického dramatu!