Josef Braun (Rais)

Údaje o textu
Titulek:	Josef Braun
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 155–160 (nečíslováno). Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Světozor 4. 9. 1891
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Braun

V pátek dne 28. m. srpna 1891 rozletěl se novinami telegram, zaslaný z Kutné Hory: „Josef Braun dnes o půlnoci zemřel.“ Ačkoliv již po nějakou dobu bylo nám známo, že mladý, nadějný ten život chvěje se nade hrobem, zpráva, že to dobré srdce dobuchalo a bujná, snivá hlava že spočívá na chudičkém loži, rozechvěla nás do hlubin. Staří rodiče a sestra zničeni stojí nad čerstvým hrobem, do něhož uložili všecku svoji pomoc a naději, čtenáři Braunových povídek chápajíce ztrátu velikého talentu aspoň bolnými vzpomínkami doprovázejí ho ke hrobu, a my — jeho přátelé? —

Vidím jej, toho mladistvého, nevelikého, štíhlého muže planoucího oka a stále se usmívajících rtů — jako bych se byl včera s ním rozešel. Slyším jej, jak živě, vesele vypravuje — jakoby teď byl domluvil. Scházeli jsme se v Umělecké Besedě a později časem do Máje zavítával. Nemýlím-li se, byl mezi námi naposled v den úmrtí Fr. Chalupy; zarmoucen smrti přítelovou, ale jinak úplně zdráv a svěží, živě vypravoval nám přátelské vzpomínky na Chalupu, jehož patrně měl velmi rád. To bylo po novém roce 1890, a za prvního jara Braun, vždycky jarý a zdravý, takže o prázdninách vykonával vojenskou povinnosť, počal chrliti krev…

Každého, kdo dobrou a upřímnou povahu Braunovu poněkud jen poznal, zpráva ta velmi rozlítostnila. Obdržev podporu od Svatoboru, odejel do Rožnova. Vrátiv se po prázdninách, chtěl opět plniti učitelské povinnosti svoje, ale za kratičko bylo mu těžké práce zanechati. Obdržev novou dovolenou žil v působišti svém učitelském na Smíchově ošetřován matkou a sestrou, které měly jenom jeho a chvěly se tedy pomyšlením, že by oň měly přijíti. Ale zlověstné rudé kapky nepřestávaly třísniti mladistvé rty, a líce víc a více zapadala i pobledala. Byl to smutný pohled, když nemocný Braun hostům svým ukazovával ten zkrvavený šátek! Všechen zoufalý strach, že snad všecky naděje budou zničeny, lítosť i zase bolestná odevzdanosť vyhlédaly z velikých očí horečně planoucích…

Poněvadž Braun byl pouze zatímným podučitelem a ze služného svého pečoval i o své drahé, i nemoha psáti jako jindy: potřeboval pomoci všestranné, aby chorému tělu všemožně mohl pomáhati.

Chystaje se na cestu na jih do Gorice ochotně obdržel opět podporu od Svatoboru, Máj učinil také, co jen možno bylo, a smíchovští kollegové Braunovi tajně počali konati sbírky mezi učitelstvem. Mohu říci, že zmiňuji se o těchto záležitostech nerad, ale podávám je jen proto, by byly vysvětlením k následujícímu úryvku z Braunova dopisu, psaného dne 26. ledna roka letošního, z dopisu, jenž krásnou je charakteristikou nešťastného pisatele.

Zmíniv se v úvodě, že slyší něco o „pomocné akci“, píše: „Víte, že podobná současť právě z našich (učitelských) kruhů člověka musí jen potěšiti, nicméně spěchám Vám srdečně poděkovat a zároveň požádat Vás, abyste jakoukoli činnosť v tomto směru podniknutou zastavil. Kdybych byl jen zdaleka tušil, co moji zdejší kollegové chystají, byl bych na každý způsob — při všem uznání jejich šlechetného úmyslu — věc hned v zárodku potlačil; nejsem přece žádná slavná a tím méně zasloužilá osoba, abych na sebe nechal sbírat „po národě“ a zejména už ne v našich kruzích, kde z valné většiny má každý co hájit vlastního bydla. Děkuji Vám tedy“ atd.

Písmo dopisu tohoto jest pěkné a pevné, jak bývalo za plného Braunova zdraví. Trápen hlodajícím neduhem, hlavu maje plnou starostí o denní život, studoval a psal, pokud poněkud mohl. Tělo chřadlo, ale duch byl v plné síle; na důkaz připomínám historický obrázek Z vladyckých vojen, jenž otištěn byl v únorovém sešitě letošních Květů a patří mezi Braunovy práce nejlepší.

Z Gorice psal nám do Máje, že valného zlepšení zdraví nepozoruje, že by tak rád hodně pracoval, ale jak je hned znaven, že by rád studoval, ale nemá tam pomůcek. Psal nám o svých plánech do budoucnosti, jak dobře cítí, že dosavadní práce byly předpravou pro díla vážnější, hlubší, k nimž pečlivě se připravuje a jež teď, maje zkoušky pro školy obecné i měšťanské odbyty, dojista provede, bude-li jen zdráv. A tu, jak o zdraví se zmínil, hned počaly se opět do péra hrnouti myšlénky, není-li vše marno, není-li to zdraví ztraceno…

V měsíci května byl z Gorice doma, a viděli jsme jej na výstavě v přátelské společnosti. Kýval z daleka, usmíval se tím svým dobráckým úsměvem a potěšil nás ožehnutou dobře vypadající tváří. Zdánlivě byl zdravější, ale po několika krocích zle byl udýchán a kašlal.

Za krátko potom odejel do lesnaté krajiny ve Slezsku. Gorice nepomohla, ale stále ještě doufal.

Na počátku srpna vrátil se k rodičům do rodiště svého Kutné Hory; tu byl již bědně schvácen. K učitelskému sjezdu dne 6. srpna poslal ještě bratrský pozdrav. Za tři neděle potom, o půlnoci na 28. srpen skonal…

Josef Braun narodil se dne 11. m. července r. 1864 v Hoře Kutné. V rodišti svém vystudovav pět reálných tříd vstoupil na učitelský ústav, kde po třech letech (r. 1883) maturoval. Jako učitel tři roky působil na škole spolku Komenského ve Vídni, kde stýkal se se stařičkým A. Rybičkou, G. Eimem a Ferdinandem Menčíkem, jenž ve studiích historických byl mu rádcem a pomocníkem; na všecky tři pány rád vzpomínával. Byv odveden, přijal, aby nemusil konati tříletou službu vojenskou, podučitelské místo v Buštěhradě, odkud po roce dostal se k téže činnosti na Smíchov, kdež ve škole i doma pracoval s láskou, dokud mohl…

Když se prvé povídky Braunovy počaly ukazovati v našich časopisech, nikdo by byl neřekl, že psal je mladík osmnáctiletý, ale muž mnohem starší, dýchalť z nich klid, byly obratně psány a nasvědčovaly větším studiím historickým. Postavy dřívějších povídek Braunových silně upomínaly na Třebízského, ale způsob Braunova vypravování byl jiný. Třebízský měl svůj známý oblíbený, uchvacující a množstvíkráte napodobovaný sloh, jemuž každý rozuměl, lehce se četl a uměl nadchnouti; Braunův sloh míval mnohé zvláštnosti všech těch starých knih a lejster, z nichž konal studie k povídkám, a řeč ta unavujíc, četla se dosti těžce. Pravdou však jest, že čím dále, tím více sprošťoval se zvláštností, jichž ku historickému zabarvení řeči není třeba, jež však ruší proud vypravování a čtenáři vadí. Národní duch, který svítí z povídek Benešových a jímž právě do kruhů tak širokých působil, mocné umění Aloisa Jiráska, jenž veliké české postavy jako do žuly tesá a podává práce vysoké ceny umělecké, nebyly v té síle v pracích Braunových, vždyť byl přece jenom tak mlád, ale práce ty vynikaly novostí látek, studiemi a pečlivostí spracování. Nejznamenitější, rázovitá, jednotná práce Braunova, jíž také širší obecenstvo na sebe poprvé upoutal, Z paměti krevních písařů, psána byla, když mu bylo dvacet roků… Je to jedna z typických prací literatury naší a myslím, že není možno vzdáti jí uznání lepšího a určitějšího. Samostatně Braun vydal Čtvero obrázků Starohorských, Pro bibli králickou, Z pamětí krevních písařů, Z těžkých hodin, Paní Sibylla, Zašlými věky, Chudý bohatec.

Řada prací zůstala ještě roztroušena v časopisech i kalendářích a dojista bude také brzy vydána souborně.

Mládeži napsal pěkné povídky: Boha i vlasť, V cizím poručenství a Vítův robenec.

Většina prací Braunových jedná na starých Horách Kutných, jejichž písemné i kamenné památky byly mu tak milé. — Po smrti Beneše Třebízského svěřeno bylo Braunovi pořádání spisů zesnulého, kteroužto práci do roku 1890 plně vykonal a velikým cenným životopisem Benešovým zakončil. Pro tento životopis, kde jen mohl, sháněl každou zprávičku o milém povídkáři, nelitoval cest, pátral po dopisech, psal na všecky strany a sebral tak mnoho nových, krásných i prve nepřístupných zpráv.

Za sedm roků po Třebízském odešel sám…

Kutná Hora s plnou poctou vyprovodila výtečného rodáka svého ke hrobu, spustila jej do hlíny, promísené popelem starých předků tvrdých hlav a měkkých srdcí, o nichž s takovou vroucí láskou psával.

Ti které některou knihou svojí třeba jenom jedenkráte potěšil, nezapomenou naň a čtouce krásné jeho historie, také původci věnovati budou vřelou vzpomínku. A my — jeho přátelé? Ohromeni ještě těžkou ranou, již zasadila nám smrť zbožňovaného, obdivovaného mistra Jana Nerudy, uslyšeli jsme zvěsť, že ve staroslavné Hoře dobilo upřímné, nadšené srdce přátelské, že navždy zamkl oči Josef Braun. Oči majíce plny slz patříme vzhůru k modré obloze, po níž prolétají bělavé oblaky — vysoko, vysoko hledíme, pátráme, a jako před sedmi lety volal tam náš Neruda za Třebízským, tak my za mrtvým přítelem plačíce voláme: „Kam jsi se to zadíval, bratře?“

Karel V. Rais

(Světozor 1891, č. 42.)