Již jest po romantice v Gemeru…
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Již jest po romantice v Gemeru… |
| Podtitulek: | Črta z Uher |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 44, č. 184. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 05. 07. 1904 |
| Licence: |  PD old 70 |
Když je v Dobšině trh a stará Karchanka, která prodává u kostela barevné šátky, vidí se blížit Juraše, skládá ihned červené šátky s modrými kolečky do bedny.
Příčinou toho jest, že Juraš koupil Maruši Púchalově před pěti léty takový červený šátek s modrými kolečky, a přece ji nedostal za ženu, ačkoli za ní chodil po čtyři roky.
Od té doby nesmí Juraš vidět takového šátku, sice ztropí povyk. „Co že ty babko také šátky prodáváš?“
Byl před pěti léty v Dobšině trh. Juiaš šel s Marušou na trh, šátek ji koupil, v městském hostinci sklenku sladkého vína a na zpáteční cestě (a cesta do Hnilce trvá čtyři hodiny) neustále jí lásku vyznával.
A odpoledne toho krásného dne vedli Juraše dva četníci do Nové Vsi ve Spiši k soudu pro lesní pych a veřejné násilí.
Nešťastný Juraš! Doprovodil Maruši domů a pak radostně dojat, popil si u Radika slivovice, kde slyšel, že hrabě Andrássy dnes loví v lesích.
„Keď gróf, aj já,“ řekl si, láskou a slivovicí pomatený Juraš, vstal s rozřezané lavice a šel domů, vzal dvojku po nebožtíku otci a vydal se do lesa na pytlačení.
Jde údolím potoka a potká hajného Pechúru.
„Vyhni z cesty Pechúro,“ radil z prvu dobrácky Juraš Pechúrovi.
Hajný Pechúra, který neměl pušku nabitu, sáhl do kapsy kabátu pro dlouhý nůž.
„Kam čert nemůže, nastrčí četníky,“ vypravuje dnes Juraš. „Pechúrovi vzal jsem nůž a už jsem mu klečel na prsou. A v tom tu četníci. A potom…“
Zkrátka, Juraš dostal u soudu šest měsíců.
Ve čtvrtém měsíci jeho pobytu dostal se k němu do vězení mladý Oravec. Šel si odsedět týden pro vyhrožování, že rychtáře v Prednej Huty hodí do potoka.
„Divné věci se dějí u nás v Hnilci,“ řekl první den, lehl si na kavalec a spal.
Druhého dne řekl k Jurašovi: „A Maruša…“
Teprve třetího dne pravil k Jurašovi: „Maruša se bude vdávat.“
Oravec to řekl z opatrnosti před dozorcem, když jim přinesli jídlo, aby mu Juraš neublížil.
Přes to Juraš se stěhoval do čís. 4., aby vytrpěl disciplinární trest tmavé komůrky, neboť ve vězeňském kázeňském řádu stojí: „a) Chová-li se vězeň vůči spoluvězňům násilně, budiž…“
Maruša skutečně se měla vdávat. Když se totiž dověděla, že Juraše onoho památného dne odvedli četníci, zapomněla na dopoledne, kdy jí vyznával lásku, zapomněla, že jí koupil červený šátek na krk s modrými kolečky a řekla otci:
„Zbojník je ten Juraš, která ho dostane, bude nešťastna.“
Příští neděli šel Marušu do kostela doprovodit Vasko.
Vasko měl velký mlýn a nosil u modravého kabátce těžké stříbrné knoflíky, Juraš měl malou chaloupku a vozil dřevěné uhli do bání, neměl modravý kabátec, ale halenu s přeskami a byl darebák, zbojník.
Za čtrnáct dní byl Vasko u Púchalů žádat za ruku Maruše. Starý Púchala svolil, ale Vasko druhého dne stěžoval si, že ho hřbet brní, poněvadž si u mlýna na něho chlapci, přátelé uvězněného Juraše, počíhali.
Když se o tom lesník v Dolince dověděl, řekl v Dobšině nějaký den potom dobšinskému notáři: „Jak je ten náš lid romantický!“
A romantika se stupňovala, když Juraše propustili z vězení.
Juraš byl viděn po celý den u mlýna Vaskova.
„Divné věci se stanou,“ řekl lesník v dobšinském kasině k městskému notáři.
A staly se pradivné věci.
Leží Juraš v lese u samého mlýna a bedlivě pozoruje, zdali se Vasko neobjeví.
„Vylez ven, chlape,“ křiči Juraš do mlýna, „vylez ven, chci s tebou mluvit!“ U okna bylo vidět zamoučenou tvář Vaskovu.
„Tak, polezeš nebo ne?“ křičí znovu Juraš.
Vasko otevřel opatrně okno: „Juraši, dušinko, nezlob se.“
„Tak mě pusť dovnitř,“ křičí Juraš, „mám s tebou co mluvit.“
„Jurášku,“ omlouvá Vasko, „nevím, ublížíš mi.“
„Povídám, pustíš mne dovnitř, nebo ne?“ hřímal Juraš, až se to v hlubokých černých lesích odráželo. Blížil se k oknu.
Vasko přišoural se k vratům, odstrčil závoru a Juraše vpustil.
„Dobře,“ pochválil Juraš a kráčel do světnice. Vasko za ním. Usedli.
„Jurášku, nezlob se, což sklenku vína bys nevypil?“ ptal se nejistým hlasem Vasko.
„Vypiju si,“ souhlasil Juraš, „víš, o čem chci s tebou mluvit?“
„Nehněvej se, drahoušku,“ prosil Vasko, „tak nerad, víš, jsem to proved’. Děvče jako listí. Dnes zde, zejtra tam.“
„Vasko, nes’ víno,“ poroučel Juraš, „a od oken lid zažeň.“
Půl vesnice totiž čekalo, jak ta návštěva dopadne.
Vasko se za chvíli vrátil s vínem. Nalil a vypili.
„Dobré víno,“ řekl, „z Jágru jsem jej objednal. Není hořké, není sladké.“
„Nemluv!“ odpověděl Juraš, „víš-li pak, proč jsem k tobě přišel?“
„Dušinko zlatá,“ prosil Vasko, „nač tu řeč! Byli jsme vždy kamarády, a… Hleď, líbila se mi a já jí…“
„Neptám se,“ rozkřikl se Juraš, „sedni si blíž a nalij vína, nač couváš ke dveřím?“
Vasko opatrně poposedl a nalil.
Juraš vypil a pravil tiše k Vaskovi: „Ten šátek, který jsem Maruši koupil, stál mně dva zlaté. Vasko, vyplať dva zlaté a dobrá!…“
„Vidíš, hochu,“ řekl za chvíli Juraš, zastrkuje peníze za pobitý pas, „byli jsme vždy kamarády.“
„Už je po romantice v Gemeru“, řekl následujícího dne v dobšinském kasině lesník z dolinky a vypravoval…